Ačkoliv zní název provokativně, tento cyklus nebude obžalobou sportu. A to i přesto, že se v současném amatérském i profesionálním sportu děje mnoho věcí, které se zdravím člověka a ušlechtilými myšlenkami nemají příliš společného.Tento cyklus ani nebude o tom, abychom sport nahradili něčím jiným.
Spíše se podíváme na samotnou úlohu sportu v tělesné výchově. Řekneme si v jakých bodech je současné pojetí (zvláště profesionálního) sportu chybné, jaký je jeho přínos v celkové tělesné výchově a ukážeme si i jak využít všech výhod, které zdravý sport poskytuje.
Vím, že se patrně ozve dost těch, kteří budou sport hájit za všech podmínek, nicméně, poprosím vás nejdříve si prostudovat celý cyklus a mít hlavu otevřenou. Pro jistotu proto ještě jednou opakuji – tento cyklus není o tom, že by sport byl zcela špatný, jen jeho využití a načasování ve fyzickém vývoji člověka snese revizi, která nakonec povede k lepšímu a pevnějšímu zdraví.
Sport by tak měl být hlavně výchovným nástrojem naší mládeže (nikoliv dětí), který budeme používat citlivě a nikoliv jím řešit všechny problémy, které současná lidská populace má (kardiovaskulární choroby, obezita, nedostatek sebedůvěry, frustrace, deprese….).
Pojďme si tedy nejdříve definovat související termíny, které se zde budou často využívat:
1. Sport
Je důležité si uvědomit, že význam slova „sport“ se postupně měnil tak, jak se vyvíjelo vnímání fyzických cvičení. Původně se toto slovo používalo v souvislosti s koňskými dostihy, štvanicí a několika dalšími cvičeními. V zásadě šlo o ideu boje a vynaložení úsilí proti soupeři ať již šlo o jiného člověka, zvíře nebo přírodní živly. Zpočátku ani nešlo o přesné měření všech možných parametrů, jak je známe nyní. Svět byl jednoduchý a počítalo se pouze vítězství. Pojďme se tedy podívat, jak termín sport definovaly tehdejší slovníky:
- Ottův slovník naučný z roku 1905 definuje sport jako: “hra, zábava, značí po výtce nezištnou zábavu spojenou s vynikajícím nějakým cvikem tělesným a provozovanou většinou pod širým nebem, jako jsou jízda na koni a na kole, automobilismus, lov a různé jeho druhy, plování, veslování, yachting, tělocvik v širším slova smysle, šermířství, bruslení, jízda na lyžích a na sáňkách, hry s míčem, střelba, turistika horská, apod. Charakteristickou známkou sportu jest jistá ctižádostivost, která snaží se dosíci výsledků co nejlepších a vede k závodům, avšak často svádí k různým výstřelkům a honbě za cenami, jakož i přehnanou přípravou k závodům těm (trainingem) nezřídka i zdraví škodí, na úkor sportu samého, jenž svou podstatou jest výborným prostředkem k utužení zdraví. Proto doporučuje se mírný tento tělocvik lidem, kteří se pro své povolání nemohou s dostatek se pohybovati, zvláště pak mládeži studující, vedle tělocviku školního, u nás i sokolského. Ten zase svými snahami po kráse a půvabném držení těla je dobrou protiváhou sportu, který namnoze těchto požadavků řádné výchovy tělesné zanedbává.“
- Masarykův slovník naučný: Lidová encyklopedie všeobecných vědomostí – (1925) již zajímavě rozlišuje amatérský a profesionální variantu: „tělesná cvičení, prováděná za účelem zvýšení tělesné zdatnosti a odolnosti celého organismu a osvěžení po denním povolání ve volné přírodě. Sport jako výchovný prostředek rekreační je jen ta činnost, která se koná jen z osobní záliby (sport amatérský). Sport, jehož účelem je výdělečnost (profesionalismus) není sportem v pravém slova smyslu. Složek výchovných profesionalismus postrádá, ježto nemá jiného účelu než baviti za odměnu diváky. Amatérský sport má význam výchovný, poněvadž působí zejména na vytváření povahy. Mládež je vedena k družnosti, která potlačuje egoismus, v kolektivních hrách se poučuje o tom, co je pracovati ve prospěch celku. Učí se poctivosti, neboť pravidla sportu zřetelně mluví o tom, co jest dovoleno a co není, učí se odmítati vše, co by jí záludným způsobem mohlo napomáhati k úspěchu.“
- Ilustrovaný sportovní slovník příruční – (1944) již rozlišuje mezi sportem a tělesnou výchovou: „toto zdánlivě anglické slovo má však svůj původ ve starofrancouzském desport (osvěžení, zábava) a vzniklo patrně z latinského dis-portare. Filologové i sportovní pedagogové nabádají, aby se činil rozdíl mezi významy slova sport a tělesná výchova. Kdežto tělesnou výchovou je všechno, co slouží ke zdokonalení, zesílení těla, k tělesnému osvěžení, může být sportem každá hra, zábava, skýtající nejen tělesné osvěžení, ale i duševní rozptýlení (šach). Jisto však, že sportovní hnutí je neobyčejně důležitým prvkem v životě lidstva a že je stále ve vývinu. Je proto zapotřebí, aby jeho vývoj byl pečlivě veden a aby se sport nestal vášní davu, nýbrž darem, jenž může národům v jejich zdravé, sportující mládeži zajistit nadějnou budoucnost.”
V současné době bychom tedy termín „sport“ definovali jako „každý druh cvičení nebo fyzické činnosti, jež má za úkol dosažení jistého výkonu a jehož provádění spočívá v podstatě na ideji boje proti určitému elementu: proti vzdálenosti, času, překážce, nebezpečí, zvířeti, lidském protivníku a v širším měřítku i proti sobě samému.“ Hlavní idea je tedy boj proti něčemu/někomu.
Pojďme si to dovysvětlit na názorném příkladu – pokud chodíte každý den z domu na nádraží, pak to není sport. Pokud se budete snažit tento čas zkrátit, případně mít lepší čas než váš soused, pak se již jedná o soutěžení a tedy o sport. Tento princip tak můžeme aplikovat na řízení strojů (auta, letadla, lodě), tělocviku na nářadí (šplh na laně, cvičení s činkami), akrobacii, hry (kuželky, kulečník), lov (chytání ryb, střelba holubů), atd.
2. Tělesná výchova
Tento termín znamená činnost, která rozvíjí tělo a zlepšuje tělesné schopnosti. Ale pozor, není to jen o fyzické stránce člověka, nýbrž i o jeho stránce duševní, protože člověk se skládá z těla, mysli a duše (nezdolného ducha). Tohle je v současné době často opomíjený vztah. Opět uvedu názorný příklad – osvalený muž, ale hloupý po stránce vědomostní, či dokonce i se slabou vůlí, není ve skutečnosti zdravým člověkem. Upřednostnil jednu část svého vývoje na úkor ostatních. Máme tu tak zhýčkané fotbalisty i neskutečně egoistické a hloupé…některé vrcholové sportovce. A na druhé straně tu máme velmi atletické a pohybově nadané zloděje, kteří rozvinuli svou fyzickou stránku, avšak svou morální stránku zcela zanedbali.
V tělesné výchově je tedy nutné pravidelně posilovat všechny tři součásti:
- Tělesná výchova – rozvíjet tělo zcela všestranně tak, aby byl užitečný pro své blízké
- Výchova ducha – rozvíjet srdce, pomáhat mu budovat silnou vůli, vytrvalost a jeho životní hodnoty
- Intelektuální výchova – rozvíjet mozek, aby věděl nejen JAK, ale i PROČ. Aby dokázal nacházet vzorce a souvislosti s jinými oblastmi lidského konání a jeho znalosti a zkušenosti se tak rozvíjeli všestranně.
Jak tedy definovat tělesnou výchovu? „Tělesná výchova je metodická, postupná a nepřetržitá činnost od dětství až do pozdního věku, jejímž účelem je zajistit skutečně všestranný vývoj tělesný:
- zvýšit odolnost organismu,
- uplatnit své schopnosti ve všech druzích cvičení přirozených, praktických a tedy i užitečných,
- rozvíjet svou energii a všechny další duchovní a morální schopnosti
- toto vše podřídit hlavní ideji – altruismu“ – “Être fort pour être utile” (“Buď silný, abys byl užitečný”).
Klíčové je zde slovo „postupné“, protože bychom měli začít již v dětství a pokračovat přes adolescenci, dospělost až do důchodového věku.
Klíčové je zde také slovo „všestranný“, protože je chybné rozvíjet jednu pohybovou dovednost, případně se soustředit pouze na estetickou stránku těla. Mnoho lidí zapomíná, že estetický vzhled je zcela přirozeným výsledkem (nikoliv cílem) všestranného rozvoje člověka.
Tělesná výchova navíc zlepšuje nejen odolnost mysli, ale i odolnost vnitřních orgánů, protože se bavíme i o postupné odolnosti vůči přírodním podmínkám (horko, chlad,…).
Pokud bychom například jen všestranně cvičili a mechanicky hýbali rukama a nohama, pak jen provádíme tělocvik (viz bližší popis níže). Je nutné zde vložit nějakou výzvu, která posílí pevnou vůli (se nevzdat), vytrvalost, pevný charakter a odvahu, tedy vlastnosti, které se kdysi popisovali jednotným názvem jako „mužné vlastnosti“.
Bohužel mnoho sportovců se domnívá, že hraním kopané, vybíjené či nějaké jiné sportovní hry mohou zcela nahradit všechny cíle tělesné výchovy. Ve sportu většinou vykonáváte předem dané pohyby podle přesně definovaných pravidel. Hodnotí se například čistota provedení/zacvičení, případně motorická náročnost (např. v gymnastice). Pokud se však bavíme o všestranném rozvoji člověka, pak nestačí jen zatěžovat určité svalové skupiny, ale je nutné zatížit celé tělo (šplhem, skoky, během i chůzí, lezení, házením i chytáním,…). A které současné sportovní aktivity obsahují všechny tyto skupiny pohybu? Možná i to je důvod, proč v současné době jsou tak populární různé Spartan Race, BattleFrog a další překážkové dráhy (např. Roztocký Drsoň ;-), které otestují lidské dovednosti prakticky po všech stránkách.
I to je důvod, proč sport pro děti není zcela nejvhodnější aktivitou, nicméně je stále lepší než aktivita žádná. Děti od velmi malého věku trénují odpal míčku (golf, tenis), případně jiné velmi úzce zaměřené pohyby a jejich pohybové vzorce se tak stávají velmi omezenými. To vede k tomu, že sice zpočátku mají velmi rychlý pokrok, nicméně většinou ve věku nějakých 12-15 let se jejich postup znatelně zpomalí či dokonce zastaví. To vede k frustraci a právě v této době mnoho dětí končí se sportem, a bohužel někteří zanevřou na sport zcela.
3. Tělocvik (gymnastika)
Termín „tělocvik“ se dá krátce definovat jako „věda o našich pohybech.“ Rozeznáváme mnoho druhů tělocviku, jako například tělocvik nářaďový (kladina, kruhy), obranný (zápas, box), nápravný (zdravotní tělesná výchova), akrobatický (gymnastika), silácký (vzpírání), vojenský (provozovaný v armádě)…. Jde tedy pouze o fyzickou stránku cvičení. Neřeší se hlubší význam pro hlavu, apod., viz termín „tělesná výchova“.
Bohužel se časem termín „tělocvik“ vytrácel z odborné literatury a nahrazoval se termínem „tělesná výchova“ s tím, že tím tak dojde ke zlepšení kvality a komplexnosti výuky. Historie nám však (opakovaně) ukázala, že pouhým přejmenováním produktu či služby se obsah „nějak automaticky“ nezměnil.
Tělocvik tak tvoří důležitou podskupinu tělesné výchovy (podobně jako sport), ale nelze jej považovat za komplexní výuku jak po stránce technické, zdravotní, duševní i duchovní (rozvoj vůle a mravnosti).
Shrnutí
Je důležité si uvědomit, že ať již se jedná o sport, tělesnou výchovu nebo tělocvik, žádný z nich není horší či lepší než ten druhý. Mají své místo ve výchově člověka. Jen je nutné znát přesné určení a tím pádem správně aplikovat v místě a čase tak, abychom dosáhli požadovaného výsledku. Více o tom v dalších dílech tohoto cyklu.
Vzpomínám si, jak se podobná záležitost ještě relativně nedávno řešila v oblasti bojových sportů/umění a sebeobrany. Jelikož byla výuka sebeobrany velmi populární, najednou se jako houby po dešti objevovaly kluby sebeobrany, které vyučovaly jako sebeobranu čisté judo, taekwondo, karate, aikido či box. To vnášelo do hlav zájemců neskutečný zmatek, zvláště když měli tu smůlu, že se pokoušeli aplikovat naučené sportovní techniky do mezilidského konfliktu na ulici se vším, co s touto problematikou souvisí. V drtivé většině byli poraženi.
Není to tedy o tom, jestli je například judo špatné anebo ne, ale používat správné nástroje ve správných situacích. Zatímco nikdo se nepozastaví nad tím, že na utáhnutí šroubku použiji zcela logicky šroubovák (místo kladiva), lidem není vůbec podezřelé, že (olympijské) sporty se najednou začnou propagovat i jako sebeobranné systémy, protože „přeci kdysi….před 300 lety sloužily k sebeobraně…“. V současnosti již existují kvalitní kluby sebeobrany (např. RBSD.cz), kde rychle zjistíte, jak moc se sportovní pojetí “sebeobrany” liší od té skutečné….Díky tomu také zjistíte, že neexistuje špatný/nedokonalý nástroj, pouze nástroj nesvhodně použitý.
Použitá literatura:
Hébertova “přirozená” methoda, díl 1; Georges Hébert; přeložil Augustín Očenášek; druhé vydání; Matice Sokola pražského; tiskem Melantrich Praha II; 1920
Sport proti tělesné výchově; Georges Hébert; přeložil Karel Hála; první vydání; Tělesná výchova mládeže, Brno XIL Tyršova 33; 1924
Sportovní gen (Hledání maximálních sportovních výkonů a limitů lidské výkonnosti); David Epstein; vydání první; nakladatelství CPress v Brně; 2014; ISBN 978-80-264-0560-3
