Nedávno proběhlý seminář Lee Morrisona o sebeobraně mě vedl k zamyšlení o výuce sebeobrany u nás. Asi se všichni shodneme, že je značný rozdíl mezi sebeobranou určenou pro armádu ( boj z blízka), policii (techniky služebních zákroků) nebo civilní sféru. Pokud bych měl v několika bodech stručně charakterizovat tyto tři kategorie, pak armáda potřebuje techniky, které jsou jednoduché na naučení, jednoduché na zapamatování a cílem je likvidace protivníka co nejrychleji a pokud možno i co nejtišeji.
Oproti tomu policie potřebuje techniky, které pomohou odvrátit útok, ale poté potřebují pachatele znehybnit, zajistit a odvést. Pokud by tedy policista převzal techniky armády bez jakékoliv úpravy, pak bychom tu jednak neměli příliš živých pachatelů k odsouzení a ti co, by seděli ve vězení, by většinou byli z policejních řad, jelikož by se zde velice často posuzovala přiměřenost služebního zákroku. Pak tu máme třetí skupinu – občané, kteří potřebují podobně jako policisté odvrátit útok, ale již nepotřebují útočníka zadržet či dokonce odvést. Jejich cílem je odvrátit útok a zabezpečit, aby se již neopakoval. Musí se brát v úvahu přiměřenost obrany, protože dle platných zákonů této země sebeobrana velice jednoduše vybočí z mezí stanovaných zákonem pro nutnou obranu a najednou obránce může být útočníkem.
Pravděpodobně se také shodneme na tom, že je rozdíl, pokud se systém vyučuje například v Izraeli anebo v zde Čechách. Je to dáno sociálně kulturními a právními normami. Zatímco v Izraeli je například povolené při sebeobranné technice střelit útočníka do zad, u nás by to bylo považováno a souzeno jako nepřiměřená sebeobrana. Podobných rozdílů bychom nalezli více a netýkají se pouze systémů založených na zkušenostech z válečných konfliktů, ale i mnoha dalších, která jsou do Čech importována a následně i vyučována bez jakékoliv adaptace vzhledem k českému právnímu řádu. Pak je tu však ještě jedno rozlišení, které mnoho instruktorů sebeobrany nebere v úvahu. Nazval bych to členěním sebeobrany pro lidi, kteří nejsou zaměstnáni ve státních složkách. Představte si například klub sebeobrany v místě s vysokou kriminalitou a nadprůměrným stupněm násilí oproti jiným regionům. V tomto regionu jsou časté loupeže končící smrtí přepadeného, znásilnění, rvačky gangů a podobně. Aby instruktor připravil své studenty na situace, kdy se velice jednoduše může prosté okradení o hodinky a peněženku změnit ve vraždu (protože oběť vlastně viděla tváře útočníků), pak je jasné, že techniky budou velice nekompromisní a pravděpodobně se budou blížit technikám používaným v armádě (viz výše). Na filozofii, etiku (ve smyslu jak se přednáší v tradičních školách) a podobné součásti, které ze „street fightu“ dělají bojové umění, nebude logicky čas ani zájem.
Na druhou stranu si představte například malé městečko, kde se všichni znají a kde se spíše poperou chlapi v hospodě případně výjimečně dojde k pokusu o znásilnění, pokud to někdo přežene s alkoholem. Pravděpodobně budete se mnou souhlasit, že zde se výuka sebeobrany bude dosti lišit od prvního případu. Není potřeba se učit likvidační techniky, protože je mizivá šance, že v místě bydliště se studenti dostanou do situace, kdy by je někdo chtěl zabít. Většinou se instruktor soustředí na výuku sebeobrany žen (kvůli případům pokusů o znásilnění) a případně se soustředí na výuku boje proti útočníkovi pod vlivem alkoholu, jehož cílem není primárně zabít, ale „dát někomu za vyučenou“. Je tu tak čas se věnovat i filozofii, etice, vychovávat studenty, aby dokázali uplatnit své znalosti nejen v oblasti sebeobrany, ale i v denním životě.
Hlavním a nepřetržitým úkolem instruktora sebeobrany v obou případech však je pečlivě sledovat vývoj násilí v oblasti, kde působí a tomu přizpůsobovat svou výuku. Pokud se objeví více případů napadení skupinou mladistvých, pokud se při přepadu či rvačce stále častěji objeví nože či dokonce střelné zbraně, musí instruktor reagovat a svou výuku „upgradovat“ tak, aby časem neučil „hippies sebeobranu“ v oblasti, kde vás zastřelí protože třeba nosíte čepici s kšiltem. Je potřeba být v kontaktu s místní policií a tiskem a sledovat četnost a vývoj konfliktů v dané oblasti. Důležité je také se dále vzdělávat a naučit se řešit sebeobranné situace v oblastech, které sousedí s tou, kde instruktor působí, jelikož je velká pravděpodobnost, že podobné typy konfliktů se dříve či později objeví i zde. Instruktor by měl umět předvídat vývoj v oblasti na několik let dopředu díky svým zkušenostem a získaným znalostem. Je potřeba, aby studenti byli připraveni na situace, které a) se v dané oblasti již dějí, b) kde je vysoká pravděpodobnost, že se brzo v dané oblasti objeví, protože jsou v „sousedství“ již běžné.
Závěr: Je potřeba rozlišovat výuku sebeobrany nejen pro koho je sebeobrana určená (armáda, policie, civilní sféra), ale i komu (muži, ženy, děti) a kde (místo s vysokou / nízkou kriminalitou) se sebeobranné techniky budou využívat.
Jarda Kolcun
TacFit Field Instructor
FAST Defense Instructor
