Přirozená metoda Georgese Héberta 3.

V předchozích dílech jsem napsal, že na počtu opakování a sérií nezáleží. To však neznamená, že si můžete volně skládat cviky, tak jak vás napadne. A naopak, nehledejte v tom žádnou vědu a opět použijte selský rozum.

Při sestavování pořadí cviků si uvědomte náročnost jednotlivých cviků tak, aby ten nejnáročnější cvik nebyl na konci, kdy již budete utahaní a hrozí tak riziko ztráty kontroly nad pohybem a zranění.

Tento systém nevyžaduje, abyste nesmyslně soutěžili se svým parťákem. Jsem si vědom, že to pro někoho může být těžko uchopitelné, zvláště když do té doby cvičil podle zcela jasného a striktního plánu, který si stáhnul z internetu a který „zaručuje zlepšení do měsíce“. Je potřeba mít opět na paměti, že v případě Přirozené metody nejde o dosahování rekordů. A už vůbec ne o porovnávání se s jinými kamarády.

Ve skutečné tělesné výchově platí, že každý je unikátní kombinací genů, výchovy a motivace se hýbat. Naučte se proto více naslouchat tomu, co skutečně potřebujete (pozor, neplést s tím, co chcete, ne vždy se totiž jedná o to samé) a naučte se naslouchat svému tělu, jakkoli ezotericky to může znít. Ostatně, pojďme si to ukázat na příkladu – která informace bude podle vás hodnotnější?

1. Předehnal jsem ve šplhu Pavla, ale maličko jsem si spálil ruce, takže teď další kolo/sérii/den vynechám.
2. Dokázal jsem bezpečně vyšplhat nahoru a zase se vrátit dolů. Co pro mě máš teď, šéfe? 😉

Spolupráce, nikoliv soutěžení je klíč ke štěstí….

Už jsme si řekli, že je velice dobré cvičit maximální čas venku. Při sestavování tréninků (nejen venku) je nutné brát v úvahu:

• věk cvičenců,
• stav jejich fyzické kondice,
• cíle, které chceme ten den zvládnout, ale i
• závady, které chceme průpravnými cviky odstranit,
• počasím, které právě panuje (v době bouřek se na stromy obecně lézt nedoporučuje 😉 a
• povrchem, na kterém se právě pohybujeme (čerstvě zorané pole, zarostlá louka, hustý les…)

Georges Hébert definuje i pravidla, kdy/jak by se (ne)mělo venku cvičit:

• necvičit bezprostředně po jídle. U dětí doporučuje začít cvičit cca hodinu po jídle a u dospělých posečkat déle. V případě náročných a silových cviků doporučuje začít až za 3-4 hodiny po jídle.
• Mělo by se i odložit všechen zbytečný oděv. Jednak se tím zvyšuje otužilost těla a jednak oděv zbytečně omezuje v pohybu. V případě hodně špatného počasí doporučuje větrovku, případně mikinu, ale jinak….člověk není z cukru, na to mnohdy zapomínáme. Opět však platí, že je nutné se otužovat postupně…jako ostatně ve všech jiných oblastech lidského konání. Máme totiž často tendenci se nadšeně hned vrhat do výkonů, na který potřebujeme delší čas a když se pak zraníme, viníme z toho všechno a všechny ostatní jen ne sebe….
• Doporučuje cvičit v tenkých teniskách, anebo ještě raději úplně bosý.
• Trup by měl být co nejvíce obnažený (otužilost) a v tom případě i tělo neustále v pohybu.
• Jakmile člověk docvičí, měl by se co nejdříve převléknout do suchého, aby zbytečně nezvyšoval riziko prochladnutí.

Otužování

Neustále zdůrazňuje, že by člověk měl maximálně cvičit venku a do tělocvičny by měl jít pouze v případě, že „se venku čerti žení“. Otužování považuje GH za velice důležitou součást své metody. Rozděluje otužování na čerstvém vzduchu a otužování ve studené vodě formou koupání, sprchování nebo zpočátku jen omýváním celého těla studenou vodou. Za velice účinnou formu otužování ve vodě doporučuje bosou chůzi v potoce, v ranní rose či vlhké půdě.

Délka výukové jednotky

Jak dlouho by taková typická výuková hodina měla trvat? Podle GH je optimální 25 minut, kdy cvičenec reálně cvičí 20-22 minut s velmi krátkými přestávkami (10-20 vteřin). Jde tedy o velmi podobný systém jako Tabata (i další formy zatížení, které jsou cvičeny v rámci systému TacFit).

Měření

Jak vychovatel, tak i cvičenec by si měli vést zápis svých pokroků i průběžných testů. Průběžné testy obodoval, ale jak sám později napsal, daleko přesnější je podle něj měření procentuálního zlepšení každého cvičence, než dosahování bodů, které určují „optimální stav“. Je to tedy podobné jako s průměrným člověkem, a parametry, které jej definují,…ačkoliv „průměrný člověk“ ve skutečnosti neexistuje. Velkou pozornost věnoval i výzkumu měření tepové frekvence, která dle něho „velmi věrně odrážela aktuální stav zatížení cvičence“.

Místo ke cvičení

V předchozích článcích jsem také zmínil, že GH měl možnost vyučovat nejen námořníky, ale i děti a ženy. Samozřejmě, že v případě námořníků vypadalo hřiště zcela jinak, než pro děti. Proč? Protože námořníci konají jiné činnosti (šplhají, lezou…), v jiných prostředích (nestabilní loď) a proto se museli naučit takové užitečné cviky, které jim napomáhaly přímo výkonu jejich povolání. A podobně tomu bylo i pro armádu, apod. Velmi žehral na to, že armádní instruktoři raději hrají míčové hry, než aby upravili místo ke cvičení tak, aby vojáci byli co nejlépe připraveni na boj. První větší pokrok byl až s příchodem Fairbairna a Sykese, kteří ozbrojeným složkám představili v rámci zdokonaleného výcviku model tzv. killing houses.

Nu a děti, či obecně civilové, měli cvičit na hřišti, které by ideálně mělo splňovat následující parametry:

• Okružní dráhu kolem hřiště
• Přímou dráhu pro sprinty
• Dostatečný počet míst pro skok do výšky, dálky či hloubky
• Volné místo pro hry, ale i průpravná cvičení
• Nářadí pro visy, šplhání a lezené (hrazdy, lana svislá/šikmá/vodorovná), patrové konstrukce pro slézání, žebříky, zdi, hradby a přehrady
• Vodorovnou kládu i zvyšovací pro nácvik rovnováhy, přeskoky, pro cviky lezecké a pro přechody nebezpečných míst, kde by ve skutečném životě mohla hrozit závrať.
• Dráha pro skoky s překážkami všeho druhu
• Různá náčiní ke vzpírání – kameny, železné tyče, koule, činky, závaží, pytle,…
• Místo pro vrhání břemen (viz výše)
• Terče pro vrhání lehkých předmětů jako jsou oblázky, míčky, apod.
• Zápasiště
• Vyvýšená místa pro nácvik odolnosti vůči závratím (lanové dráhy)

Jak vidíte, takové vybavení není otázka milionových či statisícových nákladů. A přitom se na takovém hřišti dokonalé vyřádíte a jsem si celkem jistý, že se nebudete nikdy nudit…což například při pravidelné docházce do klimatizovaného fitka je asi vcelku běžné…soudím dle sebe, ale už jsem tam nebyl nějakých 12 let, tak nevím, možná se to změnilo 😉

Někdy v budoucnu zcela jistě opublikuji i podrobné technické nákresy jednotlivých hřišť. Podařilo se mi je sehnat přímo z Francie, takže je historická věrnost zaručena 🙂

A do té doby…na nic nečekejte, vyrazte ven a užijte si krásy přírody. Právě dnešek je den ke cvičení přímo stvořený 🙂

Použitá literatura:
Hébertova “přirozená” methoda, díl 1; Georges Hébert; přeložil Augustín Očenášek; druhé vydání; Matice Sokola pražského; tiskem Melantrich Praha II; 1920
Sport proti tělesné výchově; Georges Hébert; přeložil Karel Hála; první vydání; Tělesná výchova mládeže, Brno XIL Tyršova 33; 1924
Zákonník síly- její základní prvky a měření její : Stupně výkonnosti: bezvýznamná, nižšího stupně, střední, vyššího stupně a athletická, nejmenší požadovaná výkonnost dle věku : Známkovací stupnice;Georges Hébert; přeložil Augustín Očenášek; Sokol Pražský, Čsl. obec sokol / Knihovna cvičitelů sokolských, XXIV; 1920 

Jarda Kolcun