Aplikace násilí při řešení konfliktů 1

Přečteno: 1700

V oblasti bojových umění a sebeobrany se pohybuji již více jak třicet let. Měl jsem štěstí na učitele, kteří mi postupně ukazovali, o čem sebeobrana je a co se za sebeobranu pouze vydává, a jak obě tyto formy od sebe rozeznat. Díky tomu vím, že sebeobrana není jen ono tupé mlácení, kde rozhoduje větší agresivita a rychlejší ruce.

Sebeobrana v sobě obsahuje mnohem více, než pouze fyzické řešení konfliktu (rozuměj rvačku) a až na výjimky (přepadení, léčka) máme dostatek možností se do fyzického řešení konfliktu vůbec nedostat. Věřím také, že obecné základy sebeobrany by měly být zařazeny do standardní výuky žáků základních škol. Je však důležité také říci, že nikoliv v podobě, v jaké je sebeobrana nyní chápána a vyučována často nekompetentními instruktory…

Nedávno se mi dostala do ruky kniha, která shrnuje přednášky jedné konference, kde se z mnoha úhlů dívali na násilí nejen na bojišti, ale také na školách a i v našem běžném životě. Zajímavé bylo, jak to hezky zapadalo do poznatků antropologů, psychologů a dalších odborníků, kteří kromě mnoha jiných oblastí věnují svou pozornost právě i výzkumu násilí a jeho úloze v našem životě. Ukázalo to také, jak moc máme násilí romantizované a zcela podceňujeme destruktivní vliv výuky nepřiměřeného násilí na psychiku člověku (tzv. likvidační techniky a řešení konfliktů zcela neadekvátní situaci i českým právním podmínkám). Tento cyklus článků bude hovořit právě o tomto.

Predátor vs. agresor

V prvé řadě je nutné si uvědomit rozdíl mezi predátorem a agresorem. Zatímco když lev pronásleduje antilopu, nejedná se nutně o agresivitu, ale pouze o nutnost uspokojit hlad (predátorství). Agresivita je jakýsi bojový instinkt v šelmě i člověku a je směrován často ke stejnému biologickému druhu. Agresivita má navíc přesně dané spouštěče, které pokud nenastanou, k agresi nemusí dojít.

Podle odborníků (archeologů a antropologů) došlo k velkému nárůstu násilí poté, co se z lovců a sběračů stali zemědělci (tj. před nějakými 13,000 lety). Najednou jsme museli žít ve větších skupinách, nemohli jsme putovat, kam se nám zlíbilo, protože způsob obživy vyžadoval, abychom zůstávali na jednom místě po celý rok, často i mnoho let, než se země vyčerpala. Ale hlavní důvod velkého nárůstu konfliktů – najednou jsme měli něco, o co nás mohl někdo jiný připravit. Pokud jste lovci a na vaše území přijde někdo jiný, můžete odejít jinam a budete vědět, že i na novém území bude dostatek lovné zvěře. Nicméně pokud si obděláváte své políčko a to vám najednou zabere někdo jiný, máte pádný důvod jej bránit všemi možnými způsoby.

Další teorie říká, že sestěhováním do větších skupin (zemědělství a následně i sestěhování do měst) u lidí zafungovalo podobně jako v případě krys, které uzavřete do omezeného prostoru. Dříve nebo později vzniknou potíže, které jsou živnou půdou pro agresivitu.

Všichni odborníci se však shodují v tom, že agresivita vzniká interně. Je to náš pohled, náš způsob řešení problému či dokonce již konfliktu. To je velmi důležité zjištění jakkoliv banálně může znít. Jednou z hlavních důvodů vzniků agrese je frustrace, že se něco nevede přesně tak, jak chcete vy. Nespokojenost, případně konflikt zájmů, vede k větší nespokojenosti a ta vede k ráznějším, destruktivnějším způsobům řešení situace.

Šimpanzi a násilí

Zajímavé je, jak podobné situace řeší naši příbuzní primáti – šimpanzi. Když se dva samci začnou dohadovat, většinou mezi ně velmi opatrně vstoupí starší samice. Nejdříve začne opečovávat jednoho samce a po chvíli, když vidí, že je samec klidnější, vstane a velmi pomalu se přesune k druhému samci. První samec se poté zvedne a následuje jí za druhým samcem, ale po celou dobu se s ním vyhýbá očnímu kontaktu. A pokud by první samec nešel, samice je chytne za ruku a táhne ho za sebou. Poté samice začne opečovávat i druhého samce. Následně se vzdálí a dva samci pokračují v opečovávaní se navzájem. Zde je hezky vidět, jak třetí osoba, mediátor, může zabránit eskalaci konfliktu do násilné podoby. Je zde také patrná starost celé skupiny šimpanzů, aby se její členové nervali, ale naopak spolupracovali, protože jedině tak má skupina šanci přežít útok nějakého predátora, nebo jiné šimpanzí skupiny. Skupina, která není stabilní, je snadným cílem jiné stabilnější skupiny. To platí nejen u šimpanzů.

Naši prapředci a násilí

Máme prakticky nulové důkazy, které by potvrzovaly, že bychom v pravěku nedělali nic jiného, než lovili a pobíjeli se navzájem, jak je to občas v některých filmech vidět. Samozřejmě absence důkazů neznamená, že se daná aktivita nestávala. Nicméně archeologické nálezy na více jak 5,000 nalezených kostrách z období před zemědělstvím ukazují, že pouhých 0.2 procent úmrtí neslo známky násilné smrti. Od té doby stoupla míra násilného řešení až na více jak 10 procent…to vše velice pravděpodobně z výše uvedených důvodů. A podobný poměr násilných úmrtí se ukazuje v archeologických nálezech po celém světě…

Čím více jsme byli „civilizovanější“, tím častější, násilnější a smrtelnější konflikty jsme měli. Každá další válka se pak stávala globálnější a přinášela i více obětí jak na straně vojáků, tak i nezúčastněných civilistů. Vynalézali jsme stále dokonalejší zbraňové systémy i taktiku boje. Stačí to porovnat se současností, kdy fakticky jedním zmáčknutím tlačítka můžete vymazat z povrchu země nejen celá města, ale i země na opačné polokouli.

Západ a násilí

Proč například západní svět měl statisticky více válek, než ten východní? Patrně proto, že západní svět se stal dříve průmyslovým a teritoriálním. Byly zde zdroje i způsoby jak je bránit. Západ navíc bojoval s každým, kdo nebyl Zápaďan (kolonie) a činil si nároky na stále nová území, která však již obýval někdo jiný. Vynález střelných zbraní posunul zabíjení na zcela novou úroveň. A když Západ nebojoval napřímo, tak alespoň podněcoval jedny proti druhým a oběma dodával zbraně, aby se zabíjeli efektivněji.

Na druhou stranu je však jasně patrné, že nezáleží na rase, náboženství nebo čemkoliv jiném, co by jakkoliv předurčovalo, že daná skupina je více nakloněna násilným řešením konfliktů.

Je nutné si uvědomit jednu velice důležitou věc. Tehdy naši předchůdci (lovci a sběrači) chápali, že pouze pokud budou spolupracovat, budou moci ulovit větší zvíře a tím pádem se najedí všichni. Pouze pokud budou držet pospolu, se dokážou ubránit dravým šelmám, pro které jsme naopak my byli lovnou zvěří. Jakýkoliv konflikt znamenal oslabení skupiny a zvýšení její zranitelnosti.

Pokračování

Zdroj: Must we fight? From the Battlefield to the Schoolyard – A new perspective on violent conflict and its prevention; William L. Ury; A publication of the Program on Negotiation at Harvard Law School; Jossey-Bass; A Wiley Company; 2002; first edition; ISBN-10: 0787961035

Jarda Kolcun