Přečteno: 1583

V současnosti mi často připadá, že díky všem těm civilizačním výdobytkům jsme se začali cítit tak bezpečně (podle některých studií je Česká republika šestým nejbezpečnějším státem světa), že si přestáváme uvědomovat jak důležité je umět se ubránit, ale hlavně, jak toxické je použití násilí v řešení konfliktů a proč je proto důležité udělat maximum, abychom se (fyzicky) bránit vůbec nemuseli.

Jsme jako malé děti hrající si s dynamitem

Jako malé nadšené děti se dychtivě učíme všemožné likvidační techniky nožem, tyčí, střepem a bůhvíčím ještě a ve skrytu duše (a pod vlivem akčních filmů) pak toužíme si vše následně někde vyzkoušet. Jenže když se nedej bože dostaneme do situace, kdy jsme nuceni takovou situaci řešit fyzicky, a použít některou z naučených likvidačních technik, pak nás to psychicky velmi poznamená. Dokonce natolik, že máme po zbytek života o noční můry vystaráno (zeptejte se schválně lidí, kteří život vzít museli a pokud se nejedná o sociopaty, kterých je v naší společnosti asi 2%, pak vám to zcela jistě potvrdí).

A to vše pouze díky naší nedostatečné znalosti způsobů prevence a řešení konfliktů a zcela romantizované představě násilí a agresivity. Vůbec nám nedochází jaké hrůzy, jaké dopady na naše emoce má dokonaný čin připravit někoho o život, byť to bylo v sebeobraně. Co to udělá s naší psychikou a hlavně jak to ovlivní naše blízké (PTSD).

Aby vojáci vůbec byli schopni zabíjet, musí projít velmi intenzivním specializovaným výcvikem, který se stále zlepšuje již od druhé světové války. Výzkumy, které hned po válce proběhly, ukázaly, že lidé prostě nechtějí zabíjet jeden druhého. Všimněte si také, že mnoho vojáků, kteří se vrátili ze zahraničních bojových misí, mají zcela změněné hodnotové žebříčky. Již neřeší hlouposti, které my civilisté považujeme za „strašně důležité“ a současně dělají všechno proto, aby se nedostali do dalšího konfliktu, protože skutečně poznali hrůzy války na vlastní kůži a ví, že to je něco, co by člověk zažít nikdy neměl…

Likvidační techniky a civilní sebeobrana

Instruktoři civilní sebeobrany by měli přestat vyučovat likvidační techniky (na veřejných kurzech i začátečníky), protože a) ani oni sami vůbec netuší, jak nebezpečné to je nejen pro útočníka, ale hlavně b) pro obránce, který na důsledky svých činů není psychicky vůbec připraven. Osobně trochu chápu instruktory, kteří chtějí ukázat svým studentům, že “umí zabít člověka”. Oči studentů se hned rozšíří dokořán a jejich následný bezmezný obdiv instruktora je velmi svůdnou reakcí pro instruktorovo ego. Sám učím děti, kde je podobná reakce častější a výraznější i na běžně vyučované techniky, takže vím o čem hovořím. Jenže takto se právě pozná svědomitý a skutečný instruktor, že dokáže odolat svodům obdivu vlastního ega a učí pouze to, co primárně pomůže a hlavně neuškodí studentům.

Takže ještě jednou – likvidace je až krajní řešení. Krajní řešení znamená, že musíme naučit obránce udělat vše proto, aby se do fyzického kontaktu s útočníkem vůbec nedostal (pokud toto takový systém neumí, pak je něco špatně). Kontrola (agresora) je klíčem, nikoliv jeho likvidace. Likvidace je požadována pouze u (speciálních) vojenských jednotek, nikoliv civilů. Vůbec to není o egu (instruktora ani obránce), je to o možnosti si udržet radost ze života i po takovém velmi intenzivním zážitku, jakým je násilný střet s agresorem a následné možnosti strávit pak večer doma se svou manželkou a dcerkami, místo na JIPce (v tom lepším případě).

Strašlivě bagatelizujeme výuku likvidačních technik v sebeobraně a současně podceňujeme důležitost prevence konfliktu. Fakticky si hrajeme s dynamitem a nikomu to nepřijde špatné, protože se v Čechách naposledy válčilo před více jak šedesáti lety….už nevíme, jak vypadá brutální násilí, jak strašlivě poznamenává rodiny a děti. Místo toho se díváme na akční filmy a la Rambo, sledujeme (cenzurované) záběry ze Sýrie a říkáme si, jak je to hrozné a druhý den si jdeme na střelnici zastřílet a hrát si na tu samou válku v rámci airsoft či paintballových vojenských her….

Vojáci, válka, civilisté a sebeobrana

Nedávno jsem viděl vynikající rozhovor v seriálu The lethal weapon. Rodina seděla u večeře a pozvala i jednoho svého přítele, vojenského veterána. Během večeře syn rodičům oznámil, že by chtěl jít do armády a rodinu to zarazilo. Čekali, že jejich syn půjde dál studovat. Otec poprosil o názor hosta. Veterán se na toho chlapce (bylo mu tak 17-18) pozorně zadíval a pak řekl: “jasně, dobrej nápad“, načež se syn vítězoslavně usmál na své rodiče….nicméně veterán dál pokračoval „dobrej nápad, jestli chceš vidět zblízka, jak tvému kamarádovi rozstřelí hlavu jako zralý meloun. Jak jinému kamarádovi mina utrhne obě nohy a on před tebou v hrozných bolestech vykrvácí. Takže jak říkám, dobrej nápad…jen běž, pokud chceš cokoliv z toho zažít.“…

Prosím nechápejte mne špatně, nejsem hipísák brojící proti armádě. Já si našich odvážných mužů a žen skutečně moc vážím a jsem velmi hrdý, že má naše armáda ve světě tak dobré jméno. Chci tím jen říci, že drtivá většina lidí vůbec netuší, o čem je válka a myslí si, že to bude stejně tak romantické jako vidí v kině a že se určitě vrátí domu s poutavými válečnými historkami, kterými budou oslňovat na večerních posezeních s přáteli…

A stejně tak ani většina lidí netuší, o čem je sebeobrana, zvláště její krajní řešení – fyzická rvačka…Ve filmu totiž hlavní hrdina zmlátí celou hromadu padouchů a ani si nerozhodí nagelovaný účes. Vše vypadá tak nějak čistě…a jednoduše…Zkuste se však zeptat těch, kteří se do rvačky dostali a pokud jsou normální, velmi pravděpodobně vám řeknou, že v tu chvíli chtěli být na opačném konci města.

Řešení konfliktu?

Jakým způsobem tedy řešit konflikty mírovou cestou? Na makroúrovni máme dvě možnosti – centralizovaná vláda, která dohlíží na to, aby lidé dodržovali zákony a svobody svých sousedů. Druhá možnost je reálná možnost války, kdy si lidé konečně uvědomí, že válka je na spadnutí a proto musí být velice opatrní, aby ji svým jednáním nespustili. Válka znamená vysoké riziko smrti jejich a/nebo jejich blízkých, hlad a utrpení. Rozumně uvažující člověk tak proto udělá vše proto, aby k tomu nedošlo. Na mikroúrovni již záleží na každém člověku a jeho dovednostech předcházet nebo řešit konflikt. I proto by výuka komplexní sebeobrany měla být zařazena do standardní výuky na základních školách.

Domorodci a násilí

Pojďme se podívat, jak se něco podobného řeší u starých domorodých kultur. První jsou afričtí domorodci kmene !Kung žijící na poušti Kalahari. Ti patří asi k nejlépe zmapovaným domorodým skupinám v současnosti. Druhá skupina jsou domorodci kmene Semai, kteří žijí v Malajsii. Oba domorodé kmeny žijí v průměru ve skupinách po 25 lidech, nicméně se velmi dobře znají i s dalšími skupinami, takže celkem tvoří skupinu o počtu cca 500 lidí. Zajímavé je, že ačkoliv jsou od sebe oba kmeny vzdáleny pro ně prakticky nepřekonatelnou vzdáleností, řeší své konflikty velice podobným způsobem. V okamžiku, kdy se dva lidé/kmeny dostanou do sporu, požádají třetí stranu, která bude celý spor řešit.

Mezikmenové spory

Například když jeden lovec začne bez povolení lovit na území druhé skupiny, pozve si poškozená strana útočníka k sobě. Jednání budou kromě náčelníka přítomni i tři další svědci. Pokud útočník nedorazí, vyrazí za ním do sousedního kmene sami. Zde se mu snaží vysvětlit, že toto se nedělá a pro blaho všech by se to již nemělo opakovat. A když se to stane opět? V tom případě si poškozená strana přizve čtyři svědky a opět navštíví útočníka. Opět se mu snaží vysvětlit, že toto chování již nebude tolerováno a že se to již nesmí opakovat. A co když neposlechne ani poté? To je na tom to nejzajímavější. Podle stařešinů kmene se za celý jejich život ještě nestalo, že by někdo neuposlechnul druhé varování….tito lidé totiž ví, co by následovalo a že by to stálo mnoho mrtvých, velmi pravděpodobně na obou stranách….a za to ty potíže nestojí. Vidíte ten rozdíl? To není počítačová hra, to není akční film, to je skutečný život. Tito lidé ví, že jen velmi málo věcí stojí za rozpoutání krvavého konfliktu….protože znají skutečnou cenu války….

Spory v rámci jednoho kmene

A jak to vypadá, když dojde k nějakým neshodám v rámci kmene? V tom okamžiku se sezvou všichni dostupní příbuzní, kteří se snaží celou záležitost prodiskutovat. A povídají si o tom do té doby, dokud všichni nenaleznou shodu. Každý má možnost se k problému vyjádřit a nepřestanou, dokud obě strany nejsou spokojené. Jejich diskuse slouží k tomu, aby bylo dosaženo všeobecného souhlasu a žádná strana se necítila ublížena. Jinak řečeno, aby rovnováha byla opět nastavena. V okamžiku, kdy se všichni shodnou na řešení, stařešinové kmene následně vyhlásí oficiální dohodu.

A pokud se diskuse přeci jenom začíná zvrhávat špatným směrem, ihned se schovají všechny otrávené šípy někam hluboko do džungle, aby někdo nedostal hloupé nápady, a současně se snaží od sebe rozdělit rozhádané strany a znovu začít diskusi. V žádném případě z diskuse není možné odejít, dokud se všichni neshodnou a neakceptují řešení. Současně se také všichni snaží o co nejobjektivnější posouzení. Všichni se za každou cenu snaží vyvarovat toho, aby zaujmuli jednu či druhou stranu. Klíčem je najít řešení celého sporu.

Západ a řešení konfliktů

Což je velký rozdíl oproti západnímu řešení sporů soudy, kdy většinou jedna strana odchází spokojená a druhá poražená. Pokud bychom náš systém chtěli aplikovat na domorodé kmeny, velmi riskujeme, že ublížená strana následně (v blízké budoucnosti) eskaluje konflikt do fyzického násilí. Stačí se podívat, jak vlastně vnímá konflikt západní svět. Vždy je to my vs. oni. Manžel vs. manželka při rozvodu. Vrah vs. pozůstalí. Podvodník vs. podvedený. Zde vnímáme spor velmi úzce, izolovaně a krátkozrace na rozdíl od domorodých kmenů, kteří každý spor vnímají jako spor celé skupiny, fungujícího organismu a jako takový jej musí i (vy)řešit.

Předchozí díl

Dokončení

Zdroj: Must we fight? From the Battlefield to the Schoolyard – A new perspective on violent conflict and its prevention; William L. Ury; A publication of the Program on Negotiation at Harvard Law School; Jossey-Bass; A Wiley Company; 2002; first edition; ISBN-10: 0787961035

Jarda Kolcun