O výuce v tradičních japonských školách bojových umění panuje mnoho mýtů a romantických představ. Je to proto, že se se tradiční školy a jejich systém výuky dostal do Čech prakticky až po Sametové revoluci (hovořím především o školách jujutsu, ale bude to platit velmi pravděpodobně i pro další školy). Do té doby šlo většinou o nadšence, kteří se sami učili ze zahraničních knížek a videí pašovaných z Rakouska, Německa nebo Francie. Přiznávám, že sám mám ještě schované videokazety escrimy, jujutsu i MMA a xeroxované kopie zahraničních knih, ze kterých jsem se snažil pochytit maximum technik a pak je zkoušel venku s kamarády. To byly doby…. 😉
A ačkoliv to zcela určitě mělo své kouzlo, napáchalo to bohužel i dost zla v totálně zkreslených představách co a jak se má učit. Do toho různé „historické“ filmy ukazující tradiční výuku, kterými se někteří inspirovali až tak, že nakonec byli více japonští, než sami Japonci. Převzali totiž jen tu viditelnou vnější stránku, kdy je sensei přísný podivín, většinou holohlavý s bradkou, neustále v kimonu a zadávající svým žákům na první pohled nesmyslné úkoly, které se však časem ukázaly jako geniální metoda výuky.
A i v současnosti to není jiné. Vidím to v našem klubu jujutsu, kde děti zpočátku očekávají, že se budeme chovat a mluvit určitým způsobem (nejlépe jako mistr Yoda), budeme jim postupně předávat super tajné, nejlépe zabijácké, techniky a oni budou na konci studia absolvovat nějaký zasvěcovací rituál, jak to mohli vidět například ve filmu 36 komnat Šaolinu 😉
Právě tento rozpor mezi tím, co si studenti představují a co je skutečná realita, mě vedlo k tomu, že jsem se ponořil do studia historických i současných (zahraničních) zdrojů, které popisují, jak vlastně vypadala výuka bojových umění v tradičních japonských školách, i jakou úlohu hrál sensei v životě studenta. A protože se mi podařilo získat velmi zajímavé informace, dovolte mi se o ně s vámi podělit.
Základní „termity“
Ale nejdříve si musíme vyjasnit odborné termíny, včetně kontextu, abychom pochopili ono PROČ a JAK. Poslední z trojice CO není až tak důležité, protože systémy výuky si byly podobné, ať již šlo o školu kenjutsu, jujutsu či naginatajutsu.
Rozlišujeme dvě základní kategorie bojových aktivit:
- Bujutsu – Bojové umění
- Budo – Bojová Cesta (velké písmeno označuje, že jde spíše o cestu duchovní, než fyzickou)
Mezi Bujutsu řadíme taková bojová umění, která mají ve svém názvu koncovku „jutsu“. Tyto styly boje následně řadíme do těchto kategorií:
- Styly boje, které používají zbraně – kenjutsu (umění meče), sojutsu (umění kopí), naginatajutsu (umění halapartny), kyujutsu (umění luku)…
- Styly, které používají nějaký prostředek – ba jutsu (umění jízdy na koni), sueijutsu (umění plávání)…
- Styly, které se zaměřují na výsledný efekt, jejž mají svou činností vyvolat – ninjutsu (umění neviditelnosti)…
- Styly, které používají pouze principy biomechaniky těla – jujutsu (jemné umění), aikijutsu…
Bujutsu se systematicky začaly rozvíjet až od desátého století, kdy vznikaly první systematizované formy boje, jež se následně předávaly mezi válečníky. Do té doby to byla spíše nesourodá skupina technik, které si ten který válečník tu i tam osvojil, poté používal v boji a případně i dále předal. Nešlo tedy o ucelený výukový systém. Právě díky narůstajícímu počtu válečných konfliktů vznikala i potřeba naučit organizovaně a co nejkvalitněji techniky větší skupiny vojáků tak, aby boj přežilo co nejvíce samurajů.
Samozřejmě se očekávalo, že válečník musí být schopen vyřešit útoky různými zbraněmi a v různém prostředí. I proto se samurajové učili více disciplín. Specializovat se, znamenalo riziko smrti v případě ztráty upřednostňované zbraně, anebo změny prostředí (zem vs. voda).
Bujutsu obsahuje jak klasické (ko bujutsu), tak moderní formy boje (shin bujutsu) a rozdíl mezi nimi je v tom, že ko bujutsu styly mají tradici již před dvacátým stoletím.
Mezi Bujutsu také řadíme disciplíny, které přímo nesouvisí s ovládáním zbraně. Jedná se například o dovednost stavět opevnění (chiko jutsu), anebo použití ohnivých signálů (noroshi jutsu). Do současnosti se však zachoval jen zlomek těchto starých dovedností, protože již máme technologie, které původní metody v mnohém předčí a například potřeba předávat si signály ohněm postupně vymizela. To samé se týká i stylů boje, kdy některé se postupně přeměnily ve sportovní formy (jujutsu => judo), anebo existují jen v několika málo klubech po světě. Anebo vymřely se smrtí posledního mistra.
Můžeme tak říci, že ne všechny Bujutsu styly mají svého Budó následníka, ale současně i platí, že všechny Budo disciplíny mají svého Bujutsu předchůdce.
Co je to „dó“
Zastavme se nyní u slova „dó“, tedy „cesty“. Poprvé se tyto systémy s koncovkou „dó“ ve svém názvu začaly objevovat až v polovině osmnáctého století. Doba válek skončila a samurajové hledali způsob, jak uchovat své dovednosti a znalosti i pro budoucí generace.
Kolem roku 1750 Nakanishi Chuta Tanesada vytvořil shinai (bambusový meč využívaný v kendo) a bógu (brnění využívané nejen v kendó). To umožnilo studentům trénovat s velkou intenzitou, včetně technik bodů, bez toho, aby došlo k vážnějším zraněním.
Čím dál větší důraz se také začal klást na formu provedení, než na to, jestli by v reálném boji byla technika účinná. Díky tomu mnoho Bujutsu systémů postupně ztratilo mnoho, pokud ne většinu, svých skutečně bojových technik. Například jujutsu prakticky přestalo vyučovat techniky, které končily pádem protivníka tváří na zem, což by v reálném boji znamenalo vážné zranění, ale teď to již není žádoucí.
Cílem tak postupně přestala být (všestranná) připravenost k boji, ale spíše zdokonalování sebe sama (prostřednictvím technik boje). Samozřejmě i platí, že žádné Budó nemůže být praktikováno jako sport, protože ve sportu není primárním cílem sebezdokonalení, ale porážka soupeře či získání lepšího výsledku / rekordu. Jinými slovy řečeno sportovní forma Budó je takové „paintballové předstírání války“. Je chybou považovat takovou sportovní Budó disciplínu za zdokonalování sebe sama, či dokonce za nácvik válečných/sebeobranných technik.
Koryu
Nyní, když jsme si již ujasnili základní termíny, podívejme se na starou japonskou bojovou tradici koryu (stará školu) a systém její výuky. „Koryu“ se skládá ze dvou slov. „ko“ značící „staré“ a „ryu“ značící „styl“ či „školu“, nicméně to je hodně zjednodušený překlad. Pro lepší vysvětlení použiji popis Donna D.Draegera, který „koryu“ překládá jako „tradice“. „Styl“ je příliš obecný a „škola“ naznačuje, že zde byla jakási instituce, kde výuka systematicky probíhala, což ovšem nebyla pravda.
Koryu a náboženství/filozofie
Většina koryu byla také úzce propojena se šintoismem a teprve až později s přechodem na formu Budó přešla na zen budhismus, který lépe reflektoval změny ve vývoji výuky. I přesto však v drtivé většině dojo i dnes stále naleznete na čestném místě malý šintoistický oltář.
Tato část se na Západě většinou opomíjela jako zbytečná či dokonce tmářská. Osobně mi to připomíná situaci, kdy si malé děti s dřevěnými mečíky hrají na dvorku a napodobují velké válečníky. Šmahem přitom zavrhují aspekty, kterým nerozumí, anebo si o nich myslí, že je nepotřebují. Ve výsledku je pak takový systém jen vnějším cirkusem s vážnou pozérskou tváří. Teprve když válečník projde válečnou vřavou a pozná, o čem to skutečně je vzít lidský život v boji, teprve pak začne oceňovat a dokonce i vyhledávat pomoc a ochranu všech bohů, aby přežil další den a viděl své děti vyrůstat. Proto je nutné brát ochranu bohů jako další formu vlastní ochrany. To už v současnosti mnoho tzv. bojovníků nechápe a pouze neuměle napodobují gesta a výrazy bývalých válečníků v domnění, že jsou jako oni. Navíc jak mezi japonskými, tak i západními mistry se vždy našlo dost těch, kteří rádi obalovali své učení do hávu mysticismu a tajemna, aby přilákali více studentů….i proto je náboženská stránka bojových umění tak nepochopená současnými studenty.
Cílem každé koryu bylo poskytnout maximální možnou ochranu svým členům (a pokud k tomu mohli pomoci všemocní bohové, pak je brali všemi deseti) i ochránit specifické techniky, které na bojišti protivníka zaskočily a umožnily jej porazit. Ale o tom si řekneme více později.
Použitá literatura:
Teaching and learning Japanese martial arts (scholarly perspectives) – vol.1, An anthology of Articles from the Journal of Asian Martial Arts, complied by Michael A. DeMarco, M.A.; Publisher – Via Media Publishing (11 Mar. 2017); kindle edition; ASIN: B06XK18K5N
In the dojo – A guide to the rituals and etiquette of the Japanese martial arts; Dave Lowry; Publisher – Shambhala Publications Inc (1 Oct. 2006); 208 pages; ISBN-10: 9780834805729
Classical Bujitsu (Martial Arts and Ways of Japan) Vol. 1; Donn F. Draeger; Publisher – Weatherhill; 2Rev Ed edition (12 April 2007); 112 pages; ISBN-10: 0834802333
Classical Budo (The Martial Arts & Ways of Japan Series) Vol. 2; Donn F. Draeger; Publisher – Weatherhill; 2nd Revised edition edition (1 Oct. 1990); 128 pages; ISBN-10: 0834802341
Modern Bujutsu and Budo (The Martial Arts & Ways of Japan Series) Vol. 3; Donn F. Draeger; Publisher – Weatherhill Inc; New edition edition (1 Feb. 1996); 192 pages; ISBN-10: 0834803518
Koryu Bujutsu 1 (Classical Warrior Traditions of Japan); Diane Skoss; Publisher – Koryu Books,US; 1st Edition edition (1 Sept. 1997);192 pages; ISBN-10: 1890536040
Sword and Spirit 2 (Classical Warrior Traditions of Japan); Diane Skoss; Publisher – Koryu Books,US (1 Feb. 1999); 192 pages; ISBN-10: 1890536059
Keiko Shokon 3 (Classical Warrior Traditions of Japan); Diane Skoss; Publisher – Koryu Books (1 April 2002);192 pages; ISBN-10: 1890536067
