U zvířat je jedna věc, která je společná s člověkem, ale při výuce sebeobrany se zcela přehlíží. Zvířata totiž ví, že ačkoliv jsou připravené bojovat, následný boj může způsobit vážně zranit nejen oběť, ale i útočníka. Právě proto zvíře nepřejde ihned k útoku, ale začne útokem nejdříve hrozit.
Jinými slovy udělá maximum proto, aby nedošlo k boji, protože ví, že bude-li zraněné, pak nemá příliš šanci přežít, případně ulovit potravu pro svá mláďata.
Ritualizovaný souboj
Zvířata tak provádí něco, čemu se říká ritualizovaný zdánlivý souboj, protože hlavním cílem je zastrašit protivníka a konflikt vyřešit bez fyzického boje. Máme tu tak ježení chlupů, nafukování se, vrčení, pohupování ze strany na stranu, poskakování, apod. na straně zvířat a na druhé straně úprava vzhledu člověka, tak aby budil větší respekt/strach (tetování, holé hlavy, násilnická vzory na oblečení, ale i rádoby drsné verbální projevy, apod.). Mezi sebou po celou dobu onoho „tance“ soupeří vybuzená agrese a strach ze zranění.
Lov vs. Boj
Samozřejmě občas dochází i k fyzickým bojům, ale je to vždy v tom nejhorším možném případě, kdy již není zbytí. V tom případě do sebe zvířata naráží, používají rohy, zuby a drápy a přesto jen velmi vzácně jeden druhého vážněji zraní či dokonce zabije. Zvířata totiž jen málokdy používají stejných technik zabíjení jako při lovu, kde jde o rychlost a maximální účinek.
I zde se hodně lišíme od zvířat. Lidé prakticky nedělají rozdíl mezi technikami lovu a sebeobrany. Dokonce nedělají ani rozdíl mezi technikami sebeobrany, které mají pouze odstrašit soupeře a těmi, které jsou použité v tom nejhorším možném případě, kdy zkrátka není jiné cesty, než soupeře zlikvidovat. Ostatně i proto se mi velmi líbí jujutsu – japonský systém boje, jehož hlavní princip kdysi velmi výstižně popsal Wally Jay, zakladatel školy Small Circle Jiu Jitsu: „Uměním není zabít soupeře, ale skutečným uměním je soupeře zranit jen natolik, abychom jej již měli pod kontrolou.“ Porovnejte tento princip, vycházející z přirozených přírodních principů, s principy boje lidských sebeobranných systémů. Pak pravděpodobně přijdete na to, že mnoho systémů je buď zbytečně brutálních, anebo jsou určeny pro velmi úzkou skupinu lidí (vojáci), kde je likvidace protivníka přímo „v popisu práce“.
Signály porážky
Zpět k mírumilovným zvířatům. Pokud protivník dostatečně zeslábne a přestává tak být hrozbou, vítěz si ho již nevšímá. Nemá smysl dále plýtvat energií (a riskovat i zranění), a proto se vítěz nepouští do dalšího boje ani pronásledování. Poražený jedinec se následně snaží co nejrychleji dostat z místa boje. Pokud to není z nějakého důvodu možné (je člen stáda, není fyzicky možné kam utéct, apod.), musí dát vítězi nějakým způsobem jednoznačně najevo, že svou porážku uznává a podrobuje se mu. Takové jednání pak útočníka zklidní a ten přistoupí na urovnání sporu klidnou cestou. Svým způsobem jsou podobné souboje spíše jakýsi „výchovný výprask“, než boj na život a na smrt, jak tomu často je ve světě lidí. Porovnejte tento přístup s chováním lidí při rvačce a zjistíte jak zbytečně krutí a brutální (někteří) lidé jsou.
Jedním ze způsobů, jak dát najevo uznání své porážky je totální pasivita. Jelikož útočení se projevuje násilnými pohyby, pak nehybnost je automaticky považována za neútočení. Tato nehybnost je často ještě doplněna přikrčením těla, aby více vynikla v kontrastu velikost těla vítěze. Dalším způsobem je odvrácení hlavy stranou, což je opět úplný opak pozice při útoku, kdy hlava směřuje přímo k soupeři. V zásadě poražený používá opak pohybů, které by se daly vyložit jako útok.
Usmiřovací signály
Toto chování útočníka zklidní a přirozeně tak potlačuje jeho touhu dále bojovat. Poražený následně může následně vysílat tzv. usmiřovací signály, mezi něž patří například zaujmutí postoje mláděte, které žebrá o žrádlo, což je chování častěji viditelné u samiček jako ochrana před agresivními samci. Samec se tak dostane do ochranné rodičovské nálady, ztrácí svou útočnost a pak se postupně uklidní. Druhým způsobem je odvést pozornost jiným směrem, například nabídkou sexu (bez ohledu na vlastní pohlaví či sexuální náladu). Poražený nastaví vítězi svůj zadek a podnítí tak jeho sexuální reakci, která utlumí jeho útočnou náladu. V takových situacích pak samec/samice poraženého náznakově odpáří. Třetím způsobem usmiřování je povzbudit ve vítězi chuť někoho upravovat nebo být sám upravován. Mnoho zvířat si navzájem upravuje peří či srst a je to vždy mírumilovná společenská činnost.
Člověk a konflikt
Vraťme se opět lidem a průběhu konfliktu mezi nimi. Nahá kůže nám neumožňuje zastrašit protivníka naježením srsti. Místo toho zbledneme strachy nebo naopak zrudneme vztekem. Máme daleko širší verbální obranu, kterou využíváme k zastrašení a deeskalaci. K dalším projevům patří změněná mimika a pozice těla, kdy člověk jednak hledá nejlepší úhel k útoku a jednak se snaží zaujmout co nejstabilnější pozici. Podobně jako u zvířat i zde probíhá ritualizovaný zdánlivý souboj, který Rory Miller nazývá „opičím tancem“ (monkey dance). Během něho se snaží oba primitivové jednak odhadnout sílu a dovednosti toho druhého a zároveň i zastrašit se navzájem tak, že dosáhnou svého bez fyzického boje. Někteří v rámci tohoto „tance“ rozbíjejí předměty kolem sebe tak, aby vzbudili v protivníkovi dojem, že příště to bude jejich hlava či končetina, která skončí podobně „rozbitá na kusy“.
Zákon džungle
Možná jste si někdy mohli přečíst, že šelma měla „zuby a drápy rudé od krve“, což se původně vztahovalo pouze na lov, ale bohužel se následně chybně aplikovalo na všechny typy boje. Odtud to pak převzali lidé, kteří v rámci svých systémů sebeobrany „bojují jako tygři, rvou se jako lvi“, apod. Velice pravděpodobně by byli překvapeni, pokud by viděli, jak vypadá skutečný boj mezi tygry či lvy…. Zvířata jsou v tomto daleko moudřejší. Instinktivně chápou, že jestli má druh přežít, pak si nemůže dovolit vyvražďovat sama sebe. Příroda to zařídila tak, že čím silnějšími a účinnějšími zbraněmi jsou zvířata obdařena k lovu, tím větší zábrany mají k jejich používání při vyřizování svých vnitřních sporů. Toto je skutečný „zákon džungle“. A živočišné druhy, které tento zákon nerespektovaly, již dávno vyhynuly.
Možná i nás tak čeká podobný osud vzhledem k tomu, že jsme ochotni zabíjet jeden druhého kvůli něčemu tak malichernému, jako jsou peníze, ego či rozdílná víra…
KONEC
Použitá literatura:
Nahá opice; Desmond Morris; vydavatelství Mladá fronta; 1971
Are we born to run?; Christopher McDougall, 2010, TEDx PennQuarter
