V jednom z minulých článků (Růst a ochrana) jsem zmínil knihu Dr. Bruce Liptona Biologie víry, která má podtitul „Jak uvolnit sílu vědomí, hmoty a zázraků“. Dostal jsem na ní tip během semináře o účincích psychického a fyzického stresu na člověka, kde si účastníci mohli vyzkoušet na vlastní kůži, jak je stres ovlivňuje pod různým typem zatížení.
Jeden z účastníků (díky Dane 🙂 ) se zmínil o tom, že (nejen) o stresu a jeho účincích na lidský organismus je právě výše uvedená kniha a že bych si ji měl definitivně přečíst. Protože jsem v té době studoval filozofii systému Tacfit a stres zde byl dosti často zmiňován, hned další den jsem si knihu zakoupil a začal číst. S překvapením a úžasem jsem se dozvídal věci, které jsem již částečně znal z instruktorského manuálu TacFitu, ale z maličko jiného úhlu pohledu. Nemyslím si, že se Dr. Lipton někdy se Scottem Sonnonem potkali a přesto došli k prakticky totožným závěrům. To pro mě byl signál k tomu, abych knihu nakonec celou přečetl a nyní mi dovolte z ní udělat malý výtah, který bude relevantní i pro bližší vysvětlení vnitřních aspektů TacFitu.
Dr. Lipton je buněčný biolog. Zkoumá jakým způsobem a proč se buňky chovají tak jak se chovají a nacházel čím dál více podobností s chováním člověka. Nakonec formuloval svou teorii, kterou nyní blíže vysvětlím. Ještě donedávna se vědci domnívali, že buňky řídí své chování a fyziologii na základě genů. Jenže se ukazuje, že tomu tak prakticky vůbec není (jedná se fakticky o pouhé 2% populace, které jsou ovlivněné defektními geny). To, co řídí chování buňky, není gen, ale prostředí, které buňku obklopuje. Geny jsou pouhé formy/blueprinty, které může buňka využít ke stavbě dalších buněk, tkání a orgánů. A protože člověk fakticky není nic jiného, než skupina bilionů buněk, pak geny ve skutečnosti neurčují, čím jsme, ale je to právě prostředí a hlavně naše reakce na něj, které nás formuje. To samozřejmě také znamená, že když změníme svou reakci na prostředí, můžeme svůj život udělat šťastnějším či naopak, ještě horším. A najednou tak nejsme „oběti“ života, ale „spolu-stvořitelé“ vlastního osudu. Právě na tomto základě vznikla i nová věda – epigenetika, která zkoumá, jak signály z vnějšího prostředí vybírají, modifikují a regulují činnost genů, které se následně mění dle potřeby tak, aby buňka/skupina buněk, dokázala přežít. A zde tak fakticky hovoříme o principu evoluce jejíž výsledkem je i člověk.
Dříve se věřilo, že narodí-li se člověk s vadným genem, má zkažený život, že DNA je zodpovědná za naše fyzické vlastnosti. No…ukazuje se, že se vědci mýlili a DNA je opět pouze jakési schéma/plán, který je možné využít, ale i změnit a třeba k lepšímu. Abyste tomu všemu porozuměli, je potřeba se na sebe dívat jako na harmonické společenství padesáti bilionů buněk, kde každá buňka má svůj přesně přidělený úkol. Je-li však potřeba, pak buňka může převzít jiný úkol. Vše záleží na tom, jaké jsou podmínky vnějšího okolí. Každá buňka, skutečně každá, má v sobě informaci, funkční ekvivalent nervového, zažívacího, dýchacího, vylučovacího, endokrinního, svalového, kosterního, oběhového, či reprodukčního systému, pokožky ba dokonce i imunitního systému. Rovněž každá buňka je inteligentní bytostí, která dokáže přežít sama o sobě.
Před více jak 750 miliony let tyto chytré buňky zjistily, jak být ještě chytřejší a objevily se první mnohobuněčné organismy. Jednalo se zprvu o volná společenství, či „kolonie“ jednobuněčných organismů, které usoudily, že je lepší být pospolu, než aby každý „bojoval sám za sebe“. První buněčná společenství sestávala z desítek a stovek buněk. Evoluční výhoda však vedla k tomu, že se začaly objevovat organizace s miliony, miliardami, ba dokonce biliony buněk, které se uspořádávaly do struktur již viditelných lidským okem. A zatímco pod mikroskopem bylo vidět, že se jednalo o vysoce organizovaná seskupení milionů a bilionů buněk, prostému oku se jevily jako…..myš, pes či člověk. Čím více si organismus uvědomoval své okolí, tím vyšší šance měl na jeho přežití. Když se tedy buňky začaly spojovat, exponenciálně zvyšovaly své uvědomění o vnějším okolí. A aby v tak vysoké hustotě buňky přežily, musely vytvářet strukturované prostředí. Tato rozdělení byla mimochodem daleko efektivnější, než jsou neustále měnící se organizační schémata velkých firem.
U větších organismů čte a reaguje na podněty z prostředí jen malé procento buněk. To je úloha specializovaných buněk tvořících tkáně a orgány nervového systému. Nervový systém v tomto rozsáhlém buněčném společenstvu vnímá prostředí a koordinuje chování všech ostatních buněk. A právě tato dělba práce mezi buňkami umožnila další výhodu – více buněk mohlo „žít s menšími náklady“. Je to podobné jako v případě nákladů na výstavbu samostatného domu se třemi pokoji oproti bytovému komplexu, kde je x třípokojových bytů. Cena nákladů ve druhém případě bude několinásobně menší, že? Tento princip se mimochodem také uplatnil i při pásové výrobě, kdy Henry Fordovi a jeho týmu všestranně kvalifikovaných dělníků zpočátku trvalo jeden až dva týdny, než postavili jeden automobil. Po aplikaci principů pásové výroby a specializaci dělníků měli jeden automobil hotový za 90 minut.
Zdroj: Biologie víry – Jak uvolnit sílu vědomí, hmoty a zázraků; Bruce H.Lipton, PhD.; Vydavatelství Anag; 2011
Jarda Kolcun
