Jak stres buňky ovlivňuje člověka? 2/2

Přečteno: 2081
Zatímco v prvním díle jsme si řekli jak vlastně souvisí buňka s člověkem, v tomto dokončení si řekneme něco o evoluci, sdílení informací nejen v rámci stejného druhu, ale i mezidruhově, pak se podíváme na téma vědomí vs podvědomí, abychom celou problematiku zakončili vlivem pozitivního myšlení na náš život.

Bohužel kooperativní princip buněk a organismů totálně převrátil Charles Darwin, který před cca 150 lety formuloval svou teorii o vzniku života. Dle Darwina jsou boj a násilí základními „silami“ stojícími za evolučním pokrokem. A pokud si to spojíte s dalším Darwinovým tvrzením, že evoluce je náhodná, pak máte před sebou svět plný násilí, krve a nesmyslných bitev a přežití. Jenže se ukazuje, že tomu tak není. Francouzský biolog Jean-Baptiste de Lamarck (1744–1829) je dalším známým evolucionistou, který však tvrdil, že evoluce je založena na „poučné“ kooperativní interakci mezi organismy a jejich prostředím, která v dynamickém světě změn umožňuje formám života přežít a vyvíjet se. Je zajímavé, že jeho hypotéza je v souladu i s moderním chápáním buněčných biologů toho, jak se imunitní systémy adaptují na svá prostředí. Jinými slovy řečeno – přežije nikoliv ten, kdo je nejsilnější, ale ten, kdo se nejlépe dokáže přizpůsobit novým podmínkám. Kdo se dokáže vyrovnat se všemi stresory, které okolí organismu klade. Kdo se spojí s dalšími a vytvoří tak větší společenství, které je schopno lépe odolávat evolučním změnám. Klasickým příkladem moderní symbiózy mezi organismy je například soužití kraba poustevníka a sasanky růžové, či mravenců a stromu akácie, apod.

Je zde však další zajímavá věc, kterou vědci zjistili v případě podobných symbióz – na první pohled rozdílné organismy sdíleli své znalosti a zkušenosti. Původně se vědci domnívali, že sdílení informací (uložené v genech, viz výše) je možné pouze v rámci téhož druhu. Ukazuje se však, že je to možné i mezidruhově, což znamená, že jeden druh může získat „naučené“ zkušenosti od zcela jiného druhu a nemusí se tak zdržovat získáváním informací „na vlastní kůži“. Právě tato výměna genů, které jsou fyzickými vzpomínkami zážitků organismu ovlivňuje schopnost organismu přežít.

V předchozím článku (Růst a ochrana) jsem se zmínil o dvou základních životních systémech – růst  či ochrana organismu. Pokud buňkám poskytnete zdravé prostředí, buňky se rozmnožují a prospívají. Jakmile však prostředí není optimální („vloží“ se do něj nějaký stresor) buňky začnou stagnovat. Když se prostředí opět vrátí k normálu, „nemocné“ buňky opět znovu ožily. Tohle je velice důležitý poznatek, který, aplikovaný například v TacFitu a na jeho snahu redukovat stres, může vysvětlit vnitřní aspekty tohoto systému. V obecné rovině hovoříme o vlivu prostředí na život člověka. Pokud je prostředí špatné (a nemusí jít pouze o fyzické vlastnosti (špatný vzduch, nezdravá strava, apod., ale jedná se i o starosti, stres, apod.), pak člověk strádá. Jakmile člověk změní svůj postoj ke starostem, stresu, apod., pak se nastartuje růst po stránce fyzické i duchovní.

Původně se soudilo, že „mozek“ buňky je její jádro. Ukázalo se však, že po odejmutí jádra (enukleaci) buňka přežívala dva měsíce i déle. Buňky aktivně trávily a metabolizovaly potravu, udržovaly koordinovanou činnost svých fyziologických systémů, zachovaly si schopnost komunikovat s ostatními buňkami a dokázaly náležitě reagovat na růst i ochranu z prostředí. Co však již nemohly bylo jejich rozmnožování ani oprava poškozených částí. Nakonec buňky zemřely na opotřebování. Takže „mozek“ buňky není jádro, ale jak ukázaly další pokusy, jde o membránu, která řídí reakci buňky. A krátce řečeno právě membrána buňky rozhoduje jaké podněty z vnějšího prostředí propustí dovnitř.

Membrána je filtr informací přicházející z prostředí a je to tedy pouze na membráně, jak buňka bude reagovat, růstem či ochranou. Funkce, které udržují naživu jednu buňku, jsou stejné s funkcí, která udržuje naživu celé společenství buněk, například člověka. Ovšem, když buňky vytvářely mnohobuněčné organismy, začaly se specializovat. A tak zatímco v jednobuněčném organismu zajišťuje například dýchání mitochondrie, v mnohobuněčném jde o skupinu buněk, které vytváří plíce. A zatímco v jednobuněčném organismu zajišťuje funkci mozku buněčná membrána, v mnohobuněčném jde o skupinu specializovaných buněk, které vytváří orgán zvaný mozek.

Díky výzkumu buněk se Dr. Lipton postupně dopracoval k závěru, že pozitivní myšlení významně ovlivňuje nejen samotný proces léčení, ale i to, jestli buňka/člověk fyzicky a duchovně roste či pouze vegetuje v „ochranném módu“. Nicméně pozitivní myšlení je pouze jeden ze dvou aspektů, které rozhodují o šťastném životě. Je také nutné eliminovat oslabující negativní myšlenky, které nás vysávají a oslabují náš život. A zde již začínáme hovořit o vědomí a podvědomí. Zatímco vědomí je kreativní část, která dokáže vyvolat „pozitivní myšlenky“, podvědomí je jakési skladiště nahraných stimulů a reakcí odvozených z instinktů a získaných zkušeností. Podvědomá mysl je striktně navyklá – bude přehrávat navyklé vzorce chování na určité životní signály neustále dokola. Dámy, kolikrát jste se například naštvaly, když jste viděly neuklizený špinavý hrnek na stole? „Spouštěč“ je spuštěn a naprogramovaná reakce je iniciována. A takto to funguje i při výuce moderních sebeobranných systémů, které jsou založeny nejprve na identifikaci „spouštěče“ a následně na jeho přeprogramování. Více o tomto tématu naleznete v článku „Zlaté momenty“.

Když dojde na schopnost čistě neurologických procesů, je podvědomá část mysli nesrovnatelně výkonnější než ta vědomá. A pokud se myšlenky vědomé mysli dostanou do konfliktu s podvědomou, je jasné, která mysl zvítězí. Proto je nutné systematicky přeprogramovat podvědomé vzorce tak, aby myšlenky vyvolané vědomou myslí odpovídaly vzorcům chování uloženým v podvědomí.

Toto přeprogramování buňka zvládá díky úpravám membrány, které začnou filtrovat jiné podněty, než tomu bylo do té doby a tím pádem do jádra buňky přichází jiné signály, které logicky i aktivují jiné geny. A to následně vyvolá jinou reakci buňky na vnější prostředí.

Pokud tento princip použijeme pro větší společenství buněk, zvané člověk, pak je čistě na vás, jaký filtr si nastavíte – jestli růžový, který umožní vašemu tělu růst anebo černý, který učiní vaše tělo a mysl náchylnější k nemoci. Zní to možná neuvěřitelně, ale je to skutečně pouze na vás, jak se rozhodnete prožít svůj život. Ježíš, Budha a další moudří učitelé nám tento princip říkají již několik tisíciletí, ale člověk je jaksi rezistentní toto tvrzení přijmout za své a raději ve svém životě masochisticky trpí, než aby si jej užíval jako několik odvážných osobností, kteří se již rozhodli svůj život změnit. Je to tedy naše víra a přesvědčení, co řídí naše životy, nikoliv geny, dědičnost, apod. Pozor, hovořím zde o přístupu k životu, nikoliv o zrzavých vlasech či modrých duhovkách. Skutečně není nic špatného na tom vidět spíše ty hezčí stránky života, které nám umožní dále růst a prospívat, jen je potřeba nalézt odvahu změnit svůj způsob myšlení. Na závěr použiji slova Maháthma Gandhího:

„Vaše víra se stane vašimi myšlenkami.

Vaše myšlenky se stanou vašimi slovy.

Vaše slova se stanou vašimi činy.

Vaše činy se stanou vašimi zvyky.

Vaše zvyky se stanou vašimi hodnotami.

Vaše hodnoty se stanou vaším osudem.“

 

Zdroj: Biologie víry – Jak uvolnit sílu vědomí, hmoty a zázraků; Bruce H.Lipton, PhD.; Vydavatelství Anag; 2011

Jarda Kolcun

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *