V předchozím článku Jak mozek kontroluje naše chování, jsme si řekli, co se stane s lidským tělem v okamžiku, kdy se limbický systém rozhodne, že nějaká situace je pro nás hrozbou. O čem jsme dosud nehovořili, je co přesně se děje v limbickém systému, když se má vyhodnotit rizikovost situace.
A ačkoliv to není pro behaviorální analýzu až tak důležité, je přesto dobré o těchto procesech něco vědět. Pomůže nám to vidět věci v celkovém kontextu a v maximálních souvislostech.
Proces začíná v okamžiku, kdy se informace dostane do mozku prostřednictvím některých z našich smyslů (chuť, dotyk, čich, sluch, zrak) a je přesměrován do limbického systému pro první kolo vyhodnocení.
Například čichové vjemy putují napřímo do limbického systému, zatímco informace z ostatních vjemů mohou putovat nejdříve do prefrontálního kortexu (PFC). Za toto přesměrování informací je zodpovědná část mozku zvaná thalamus. Thalamus je fakticky takový vrátný, který rozhoduje, jestli je informace natolik závažná, že musí být poslána do limbického systému, kde se vyhodnotí, jestli pro tělo představuje hrozbu, anebo ji pošle do PFC pro další analýzu.
Thalamus = přenáší informace z našich smyslů
Pokud se thalamus rozhodne poslat informaci do limbického systému, první zastávka je amygdala, která je zodpovědná za okamžitou analýzu a posouzení, jestli tato informace si zasluhuje bližší pozornost. To je metoda, kterou používáme na velmi konkrétní typ hrozeb, jako je popálení ohněm, kousnutí, střelba, apod. Amygdala v tu chvíli iniciuje jednu ze tří instinktivních reakcí – strni – uteč – bojuj. Tato analýza probíhá automaticky a nevyžaduje minimální počet informací k rozhodnutí k tomu, aby spustila reakce, které zachrání lidský život.
Naše oči reagují na pohyb, takže například zatímco si budeme někde venku povídat, naše oči budou automaticky sledovat letícího ptáka, válející kus papíru, které bude vítr hnát po chodníku, apod. V okamžiku, kdy amygdala rozezná druh ptáka a že se jedná pouze o kus papíru, navrátí pozornost opět k člověku, se kterými si právě povídáte. Pokud by však například zjistila, že se jedná o útočícího kondora, případně že po chodníku právě roluje granát, spustí takovou reakci, která zvýší naše šance přežít.
Je důležité také poznamenat, že amygdala reaguje na podněty, se kterými již má zkušenost. Může tak jít o zvuk výstřelů, které má člověk spojený s utrpením, zraněním a případně i smrtí. Pokud je to něco zcela nového, amygdala zareaguje, ale se znatelným zpožděním, protože nejdříve musí dojít k analýze informace a jejímu vyhodnocení co do rizikovosti.
Amygdala však reaguje nejen na ohrožující vjemy, ale i na pozitivní vjemy jako je jídlo, pití či sex. Jen si vzpomeňte, jaké (podmíněné) reakce ve vás vyvolal pohled na dobře načepované pivo, či natočení vínko. Jak jste zareagovali v okamžiku, kdy zavoněl oběd, případně když kolem váš prošel někdo velmi atraktivní. I to je reakce, za kterou stojí právě amygdala.
Amygdala = určuje směr naši pozornosti, soustředí se na potenciální (skutečné i virtuální) hrozby a reaguje na emoce.
Amygdala však nepracuje samostatně při rozhodování. Než něco vyhodnotí jako hrozbu, na kterou je nutné ihned odpovědět jednou z instinktivních reakcí – strni – uteč – bojuj, provede ještě rychlé porovnání s informacemi, které jsou uloženy v našem hipokampu. Stručně řečeno, náš hipokampus je místo, kde je uložena dlouhodobá paměť. A jelikož každou vteřinou přijímáme prostřednictvím našich smyslů neskutečné množství informací, hippokampus nám pomáhá tyto informace prioritizovat a odfiltrovat ty, které nejsou právě relevantní. Díky tomu nám pomůže primárně vyhledat takové informace, které mohou vést k co nejrychlejší identifikaci možné hrozby. Porovná je s těmi, které již má uložené a dokáže tak rychleji vyvodit závěry a upozornit nás na to.
Například pro vojáky či policisty, kteří zachází se zbraní prakticky denně, je reakce na člověka se zbraní daleko rychlejší, než u malých dětí, kteří například ani nemusí tušit, jak taková střelná zbraň může vypadat. Právě proto je nutné trénovat všestranně tak, aby například policisté, či pracovníci vězeňské služby dokázali okamžitě rozeznat všechny možné typy zbraní a zareagovat tak ještě dříve, než dojde k samotnému útoku. V tomto článku jsem psal o nutnosti budovat si tzv. kognitivní databázi, která nutně nemusí být jen o teoretických znalostech, ale hovoříme zde i po pohybových vzorcích, atd. Právě to nám pomůže se rychleji adaptovat na změnu, případně rychleji identifikovat hrozbu a následně na ní rychleji reagovat.
Hippokampus = vzpomínky a zkušenosti
Úloha, kterou hraje hippokampus v souvislosti s naším přežitím, je i důvodem, proč naše zkušenosti a vzpomínky neustále rozšiřovat a zkvalitňovat. Vojáci díky tomu jsou schopni reagovat na nebezpečí daleko rychleji, sportovci dosahují lepších časů a děti se pak snáze učí, protože už mají s čím novou informaci porovnat a dokážou ji tak lépe zařadit. Je to však ještě jedna věc, která nám může celkový proces urychlit, a poslední vědecké studie tomu nasvědčují. Jedná se o zapojení další části limbického systému – hypotalamu. Právě hypotalamus je místo, kde vznikají chemické reakce na emoce. Kdykoliv si vybavíte okamžiky a zkušenosti ve svém životě, které se vám nesmazatelně vryly do paměti, ať už se jedná o svatbu, první sex, narození dítěte, první zranění v akci, vítězství v nějaké soutěži, apod. zjistíte, že jste schopni si je vybavit velmi podrobně, protože jste při nich zažívali i intenzivní emoce. Kdykoliv je tak generována (chemická) emoční reakce právě vaším hypotalamem, váš hippokampus ji rozezná jako velmi důležitou a následně zajistí, že k ní budete mít lepší přístup. Ostatní zkušenosti časem, obrazně řečeno, vyblednou a přístup k nim bude časem horší.
Toto je i princip vyučování, který využívají někteří skvělí učitelé či instruktoři – snaží se vyučovanou látku propojit s emocemi, například ve formě vtipu či jakýmkoliv způsobem tak, aby „suché fakta“ byly pevně spojeny s nějakou emocí a tím pádem i snadněji obnovené někdy v budoucnu. A co je také důležité, je zmínit fakt, že takto uložené informace jsou i snáze vyvolané v kritických emočních situacích, jako je sebeobrana, kritický moment ve sportovním utkání, atd.
Jinými slovy řečeno hypotalamus vám takovou informaci chemicky označí, takže ji hippokampus následně dokáže rychleji nalézt, když je to potřeba.
Hypotalamus = uvolňuje hormony v reakci na emoce a označí tak danou informaci pro její snadnější vyvolání a dlouhodobější uschování
Celý tento proces proběhne tak rychle, že si jej na vědomé úrovni vůbec neuvědomíte. Amygdala je v tomto procesu rozhodující. Jakmile rozhodne, že daná informace je životu nebezpečná, spustí celý proces zvaný souhrnně instinktivní reakce a člověk tak má slušnou šanci, že přežije.
Výše popsaný proces je tedy zcela na podvědomé úrovni. Než by se totiž „intelektuál“ sídlící v PFC rozhodl, jestli jde o hrozbu, o jaký typ hrozby se jedná, a jak nejlépe na ní reagovat, bude v drtivém množství případů již pozdě. Buď budete mít vážné popáleniny, případně již budete po smrti. A na to je život až příliš fajn, že? 🙂
Zdroj: Breaking down the limbic system; cp-journal
Napsal Patrick van Horne
přeložil a doplnil o další souvislosti Jarda Kolcun
