V lidském světě se často používají k odstrašujícím příkladům jiné živočišné druhy tak, aby se ukázala jejich (domnělá) agrese, krutost, podlost a kdovíco ještě. Žralok, tygr, či vlk jsou toho příkladem. A přitom právě například vlci jsou často špatně chápani, protože na jejich jednání lidé tvrdošíjně aplikují lidská měřítka. Abych byl přesnější, lidé aplikují lidská meřítka etiky, fair play, atd. A to je chyba.
Vlci žijí ve skupině, kde se dominantní samice stará o štěňata, a dokonce je chrání, zatímco dominantní samec se vydává na výpravy za potravou, kterou pak přinese smečce. Některé samice pomáhají alfa samici s péčí o mladé, jiné se účastní lovu. Také samci mají rozdělenou činnost: jedni hlídají vlčata, další se připojí k alfa samci. Mezinárodně uznávaný znalec na vlky David Mech, píše, že v přirozené vlčí smečce „se souboje o dominanci vyskytují výjimečně, pokud vůbec“. V typické vlčí smečce jsou dominantní jedinci zároveň i plemenní, tedy rodičovským párem. Z pohledu evoluce to dává smysl – pouze nejsilnější a nejodolnější jedinci mají solidní šanci, že přežijí. Ve světě lidí, kde medicína pokročila již tak, že drtivá většina nemocných přežije, je otázka evoluce prakticky anulována. Ale tady se dostáváme do velmi citlivých diskusí, do kterých se nyní záměrně pouštět nechci.
I mezi paviány panuje velmi podobná hierarchie, která je závazná jak pro samice, tak i pro samce. Podle jedné studie, která se věnovala úrovni stresu u paviánů, se ukázalo, že ti jedinci, kteří jsou na vrcholu žebříčku, mají i nejvyšší hladinu stresových hormonů. A opět se zde tak ukazuje důležitost umět se vyrovnat se stresem a tím tak obstát nejen v případném souboji o alfa samce/samici, ale i v každodenním životě. Vystresovaný jedinec dělá chyby a i malá chyba může vést ke zranění, které následně znemožní lov a uspokojení hladu. Výsledkem pak je smrt. Opět poukazuji na luxusní podmínky, které má v současné době člověk k dispozici. V případě nemoci může zůstat doma, je mu poskytnuta lékařská péče (neřešte úroveň) a nemusí se bát, že by zemřel hlady. V této souvislosti si vždy vzpomenu na rozhovory vojáků, vracející se ze zahraničních misí. V drtivé většině případů všichni upozorňují na to, že tu řešíme a trápíme se nesmysly. Oni měli možnost vidět smrt v přímém přenosu a jejich hodnotový žebříček se tím zásadně změnil. A našim starostem, že přijedeme do práce o pět minut později, či našemu rozčilování, že v obchodě už nemají ve tři hodiny odpoledne čerstvé pečivo, se jen se shovívavým a často i nechápavým výrazem usmívají.
Je člověk skutečně nejchytřejší?
Ještě k oné nadřazenosti člověka a „primitivnosti“ zvířat – například mozek kosatky je bezmála čtyřikrát větší než mozek člověka. Samozřejmě to neznamená, že je kosatka čtyřikrát chytřejší, spíše to znamená, že mozek kosatky je složitější než mozek člověka. Kosatky mají daleko rozvinutější přední kůru mozkovou, která je centrem racionálního myšlení a společenské inteligence. Toni Frohoffová, neuroložka, která zkoumá mozky kosatek, zjistila, že mozek kosatek je mimořádně vyvinutý také v oblasti, která umožňuje prožívat emoce a vytvářet sociální vazby minimálně v takové míře jako lidé. Jedná se o zvláštní vřetenové buňky v mozku, které nám umožňují milovat a trpět a údajně právě díky nim jsme lidmi. Teď navíc vyšlo najevo, že kosatky mají vřetenové buňky dvakrát tak delší a v mnoha případech i třikrát početnější než člověk. O čem to svědčí? Nejde jen o to, že kosatky jsou daleko větší, než lidé. Velice pravděpodobně je jejich inteligence vysoce vyvinutá, nicméně na rozdíl od člověka ji nevyužívají k válčení, ale například k důmyslné vzájemné komunikaci prostřednictvím svých písní.
Člověk válečník
Americký vědec a spisovatel Jared Diamond zpopularizoval tezi, že ne vždy jsme byli válčícími bytostmi. A že vznik zemědělství, jež mnozí považují za nejzásadnější objev v lidské historii, ve skutečnosti byl jednou z největších katastrof, z nichž se lidský druh dosud nevzpamatoval. Ba co víc, antropologové se také shodují v tom, že před érou zemědělstvím jsme byli daleko zdravějšími, protože jsme nebyli závislí na žádné plodině. Lovci-sběrači měli k dispozici více jak stovku jedlých rostlin a bylin, které lidskému tělu dodávaly základní živiny.
S domestikací rostlin se pojí i domestikace zvířat. S výjimkou psů, které si člověk ochočil daleko dříve, byly ochočeny nejdříve kozy, ovce, prasata a skot, což prý proběhlo někdy kolem roku 9000 př.n.l. Původní smysl domestikace totiž souvisel s obživou. Aby člověk mohl mít maso, kdykoliv bude chtít a nemusel jej pokaždé pracně lovit. A pokud chtěl člověk konzumovat maso ve větší míře, musel postupně zapomenout na to, že zvíře si také zasluhuje jistý respekt, či že by také mohlo mít nějaké city.
Lovci v původních domorodých kulturách (Inuité, australští Aboridžinci, američtí indiáni, Maoři a mnozí další) požádali vždy zvíře o odpuštění, než ho ulovili a zabili (mimochodem v této souvislosti se mi vybavuje film Zachraňte vojína Ryana, kde je scéna, v níž vystrašený německý voják zabodne nůž do stejně vystrašeného amerického vojáka. Přitom jej konejšivě nabádá, ať se smíří s nevyhnutelnou smrtí. Chová se jako matka, která chlácholí dítě před bolestivým zákrokem. Tato scéna má ukázat, že německý voják dělá to, co udělat musí – ovšem bez sebemenší stopy nenávisti. Němec si uvědomuje, že muž, kterého se chystá zabít, je stejně jako on lidská bytost). Každý lov je velice vážná záležitost, kde si lovec skutečně své kořisti váží. Zabíjení u nich bylo vždy nezbytné, nikoliv nahodilé, kdy se mladí lovci učili zabít zvíře co nejrychleji, aby minimálně trpělo.
Porovnejte tento přístup se situací na jatkách, kde je absolutní absence nějaké úcty ke zvířeti. A pokud k tomu přičtete ještě nepříliš příjemnou a rychlou smrt zvířete, které se často před smrtí nesmyslně trápí (například ve jménu náboženství), pak máte zaděláno na průšvih. Na základě četných studií jsou mnozí badatelé přesvědčeni, že lidé, kteří pracují právě na jatkách, patří k nejvíce vystresovaným a nešťastným zaměstnancům, u kterých byl navíc zjištěn i sklon k domácímu násilí.
Potrava je synonymem pro přežití, a proto všichni masožraví predátoři musí být zdatnými zabijáky. Tito tvorové jsou vybaveni pro agresivitu, kterou mají částečně v genech, a částečně jde o součást naučeného chování. Tohle však není případ býložravých zvířat, kteří agresivitu ke shánění potravy nepotřebují. Možná právě proto i lidé, kteří se stanou vegetariány, jsou dle svých slov daleko klidnější a mírumilovnější.
Ačkoliv mnoho lidí vidí přírodu jako místo, kde platí „sežer nebo budeš sežrán“, realita je jiná. Pouze nějakých 10% živočichů je masožravých. Zbývajících 90% zvířecích druhů jsou býložravci, kteří musí být ostražití, ale nemusí být agresivní. Člověk tento poměr staví kompletně na hlavu, kdy masakruje jak masožravce, tak i býložravce. Zvenčí tak musí člověk připadat pozorovatelům jako nesmírně škodlivý organismus, který ničí vše s čím přijde do styku….
Zdroj: Bestie – co nás zvířata mohou naučit o původu dobra a zla; Jeffrey Moussaieff Masson; první vydání; nakladatelství Baronet; 2014; ISBN 978-80-269-0039-9
Jarda Kolcun
