Ve volné přírodě by se jen blázen postavil býkovi. Avšak díky tomu, že máme i domestikované býky, můžeme je použít v býčích zápasech a „odvážně“ s nimi bojovat v aréně pro slávu, peníze a zábavu….
Aby vznikla iluze boje, je před vypuštěním do arény býk záměrně zmrzačen i jinak znevýhodněn. Podává se mu velké množství soli, aby hodně pil, nadmul se a pohyboval se tak pomaleji. Den před „zápasem“ se mu vetře do očí vazelína, která mu má rozostřit vidění, a do uší se mu nacpou útržky novin, aby hůř slyšel. Obrousí se mu rohy, aby nebyly ostré, a přetnou se mu svaly na šíji, aby nemohl pořádně zvednout hlavu a sledovat protivníka. Omlátí se mu ledviny a varlata, dostane projímadla, sedativa a paralyzující prostředky a další chemikálie, které jej zbaví orientace. Nejméně čtyřiadvacetihodin je ustájený ve tmě, otupělý, zmatený a bez vody (dostává jen sulfáty, které vyvolávají silný průjem).
Poté, co se býk ocitne v aréně, dostane se na prudké slunce, které jej samozřejmě oslepí. Býk chce odtud především co nejrychleji zmizet a schovat se do stínu, ale neexistuje žádný únikový východ. Býk zpočátku nechová vůči člověku nepřátelské pocity a začne se bránit až poté, co jej člověk zraní. Aby proto býka rozzuřili a oslabili, muži na koních (pikadoři) mu zapichují do těla dlouhá a tenká kopí. Do krku a do páteře mu vrážejí banderily, dýkovité harpuny s barevnými praporky na konci, které poškozují hluboko uložené tkáně a vyvolávají vnitřní krvácení. Býk v panice řve, je vystrašený a vůbec nechápe, co se děje. Často si lehne na zem (davy mu v takovém případě nadávají do zbabělců), snaží se odplazit pryč, anebo zoufale hledá únikovou cestu. To už většina býků samou hrůzou neudrží moč ani výkaly – podobně jako člověk před popravou nebo v případě velkého stresu a snaží se stále uniknout. Často se také stává, že býk pomalu přijde k toreadorovi, jako by jej prosil o pomoc….
Příznivci těchto zápasů oponují, že v aréně má býk stejné šance jako toreador. Kolik procent zápasů tedy končí smrtí toreadora? Od roku 1700 zahynulo při koridě celkem 52 matadores de toros a přitom jen za jeden jediný rok zemře v aréně ve Španělsku 40.000 býků. A pokud by náhodou býk toreadora zabil, ihned nastoupí další toreador, který následně býka usmrtí. Navíc je z historických pramenů patrné, že když býk smrtelně zraní člověka, utratí se i jeho matka, jelikož se má za to, že nežádoucí povahové vlastnosti (v tomto případě sebeobrana) dědí potomstvo po ní. Mnoho lidí právě býčí zápasy považuje za nejnázornější příklad lidské krutosti vůči zvířatům. Pak tu však máme i psí zápasy, kohoutí zápasy….
Člověk voják
Ale i armáda se potýkala s problémem donutit a přesvědčit své vojáky zabíjet jiné vojáky. Po zkušenostech z druhé světové války kompletně upravila svůj systém výcviku tak, aby vojáci neviděli ve svém nepříteli někoho, kdo je také bratr, či otec od rodiny, ale démonické monstrum, které pokud nebude zastaveno, pak zcela jistě zabije a znásilní jeho rodinu a vyplení jeho dům. Více jsem o tomto tématu psal v tomto článku anebo v cyklu Kapitoly o zabíjení. Doporučuji přečíst, ale předem varuji, není to příjemné čtení….
Většina vědců se totiž shoduje, že úsvit válečnictví spadá do období před 10 tisíci lety, kdy se začala obdělávat půda, pěstovat plodiny a chovat domácí zvířata. Předtím se lidé konfliktů vyhýbali, protože neměli nic, za co by stálo riskovat život. Jakmile však získali pole a dobytek a svůj majetek chtěli chránit před zloději nebo přivlastněním, začalo přibývat střetů mezi kmeny, které nakonec vedly k otevřené válce (ve zvířecí říši je otevřená válka běžná pouze u nejpočetnějších společností, a to u mravenců. Zajímavé a zároveň i hrozivé je zjištění, že uplynulých 5.000 letech neuplynul ani jeden rok bez toho, aby spolu některé země nebo frakce nebojovaly…).
A k válce patří neodmyslitelně i mučení, což je opět výlučná doména lidí. Pro zajímavost tu uvedu úryvek z 35. kapitoly ruského románu Bratři Karamazovi od Dostojevského, kde Ivan vypráví svému bratrovi Aljošovi o brutální povaze lidí. Při líčení nesnesitelné krutosti vůči dětem říká: „To jejich bezbrannost pokouší trýznitele, to andělská důvěřivost dítěte, která nemá kam utéct ani se ke komu odvolat, v něm rozdmýchá plamen ničemnosti. Ovšem v každém člověku dříme zvíře. Zvíře vznětlivé, zvíře žádostivé zápalu, vydrážděné křikem týrané oběti, zvíře bezpráví puštěné z řetězu.“
Na lidském návyku na krutosti zcela jistě něco je. Děti, které trápí domácí zvířata, budou v dospělosti pravděpodobně týrat i lidi. Podle studie z roku 1977, provedené Massachusettskou společností pro prevenci krutosti ke zvířatům a Severovýchodní univerzitou, existuje u trapičů zvířat pětkrát vyšší pravděpodobnost páchání násilí na druhém člověku a čtyřikrát vyšší sklon k majetkovým zločinům, než u jedinců, kteří jako děti netrhali mouchám křídla. Bylo zjištěno, že masoví vrazi Ted Bundy a Jeffrey Dahmer v dětství také týrali zvířata. Eric Harris a Dylan Klebold, kteří postříleli dvanáct svých spolužáků na střední škole v Columbine, se kamarádům chlubili, že mrzačí psy, kočky i žáby. To však neznamená, že člověk, který má rád zvířata, nebude ubližovat lidem. Například Hitler hluboce zbožňoval svého německého ovčáka Blondiho a Mussolini měl rád psy a oblíbil si i želvy.
Člověk je jediný druh, který je schopen jednat z rozmaru, přičemž pouze z chorobné podezřívavosti je schopen vystavit sebe či ostatní vážnému nebezpečí. A jak jsem napsal již výše, je to právě pouze člověk, který zápas neukončí v okamžiku, kdy je již jasný vítěz. On musí protivníka usmrtit, ačkoliv tím již prakticky nic nezíská. V některých kulturách pak neusmrtí jen samotného protivníka, ale i jeho rodinu do x-tého kolene a vysvětluje to obavou z pomsty, které se však opět dopouští opět jen a pouze člověk.
Problém je, že způsob, jakým přistupujeme k usmrcování zvířat, jaký způsobem prezentujeme násilí, a jak dovolujeme dětem hrát velmi realistické počítačové hry, jejichž jediným cílem je likvidace jiných lidí, to vše se podepisuje na naší psychice.
V roce 2010 se bezdomovec jménem Hugo Alfredo Tale-Yax pokusil pomoci ženě, kterou právě přepadli. Při její obraně jej útočníci pobodali. Záznam z nedaleké bezpečnostní kamery ukázal, že za déle než hodinu prošlo bezprostředně kolem nejméně 25 lidí a žádný neudělal nic, aby mu pomohl. Několik chodců se zastavilo a civělo na krvácejícího člověka, ale nijak mu nepomohlo. Jeden muž jej otočil, uviděl kaluž krve pod tělem…a pokračoval dál v chůzi. V jiné chvíli vyšel z protějšího domu mladík, vyfotil si ležícího umírajícího muže…a šel pryč. Policii dokonce nezavolala ani žena, které onen bezdomovec pomohl. Až po hodině a dvaceti minutách někdo zavolal na tísňovou linku, ale to už byl Tale-Yax mrtvý.
K násilí přistupujeme čím dál lhostejněji. Stále častěji se objevují názory, že lepší je starat se pouze o sebe a nepomáhat. Současně s tím stoupá surovost útoků mezi dětmi, které se jednak inspirují akčními filmy a jednak i počítačovými hrami, kde se za usmrcení odměňuje kvalitnější zbraní a povýšením. V této souvislosti připomenu bonmot moralisty Francoise La Rochefoucalda, cynického kritika dvora Ludvíka XIV.: “Člověk má pozoruhodnou schopnost snášet neštěstí druhých.“ A pokud „ti druzí“ jsou zvířata“, vyvolání empatie je náročnější. Jenže na výše uvedeném příkladu, který zcela jistě není ojedinělý, vidíte, že se to již delší dobu netýká pouze zvířat….
Celá naše kultura, kterou nazýváme civilizací, je traumatická, což znamená, že navozuje možné či dokonce pravděpodobné trauma. Posttraumatický stres byl spolehlivě diagnostikován i u slonů, papoušků, lidoopů a dalších druhů. Avšak podle všeho trpí stavy příbuznými traumatu také ostatní volně žijící zvířata v důsledku toho, čemu byla vystavena – úspěšnému hromadnému vyvražďování, ničení svých stanovišť a jejich týrání (například odchytem do pastí). To vše vede k rozpadu pospolitosti. V lidském světě se tak objevují genocidy a holokausty….
Antropologové udělali seznam osobitých lidských vlastností, tedy vlastností, kterými oplývá pouze člověk: bezpráví, bezuzdná chamtivost, cílené vraždy, despotismus, genocidy, chorobná podezřívavost, chov jiných zvířat pro vlastní obživu, krevní msta, krutost, lov a zabíjení pro zábavu, masové vraždění, militarismus, mnohonásobné vraždy, mstivost, nenávist, ohrožování života na zemi, podlost, proměna světa zvířat tak, že v něm již nemohou dál žít, sebevražda, vina na vyhynutí jiných živočišných druhů, zlo, zotročování jiných zvířat, zvířecí oběti…..
A abychom nekončili úplně pesimisticky, uvedu zde také vlastnosti, které máme se zvířaty společné: důstojnost, laskavost, něha, sexuální nevěra, shovívavost (vůči dětem), snášenlivost, soucit, starostlivost o potomky, touha po svobodě, trpělivost (s dětmi) a výdrž snášet trápení (s dětmi).
KONEC
Zdroj: Bestie – co nás zvířata mohou naučit o původu dobra a zla; Jeffrey Moussaieff Masson; první vydání; nakladatelství Baronet; 2014; ISBN 978-80-269-0039-9
Jarda Kolcun
