Co vám o stresu neřekli…

Přečteno: 1522

Nebojte, nebudu vás nudit x-krát opakovanými fakty, které jste nečetněkrát četli nebo viděli v televizi. Chápu, že stres není zrovna sexy téma na diskusi o dlouhých zímních večerech. Nicméně možná vás následující řádky přesvědčí, že jste jednak o stresu pár (důležitých) věcí netušili a třeba vás i přesvědčím, abyste se o úloze stresu začali již více zajímat…třeba prostřednictvím seminářů systému TacFit 😉

Teorie (nejen) systému TacFit rozeznává celkem 4 úrovně stresu:

  1. Hypostres – nedostatečný, nízký stres. Pokud bychom se pohybovali pouze na úrovni hypostresu, pak bychom dříve či později zemřeli. Právě stres je fakticky důvodem, že jsme dokázali zvládnout všechny evoluční nástrahy a vyvinuli se do tvora, který se považuje za nejvyšší formu života. Ke svému životu potřebujeme  impulzy / stresory, se kterými se musíme vypořádat. To nás fakticky posouvá nejen fyzicky, ale i duševně a duchovně vpřed.
  2. Eustres – přiměřený, na který je možné se adaptovat. Tato úroveň je vcelku nově definovaná a úzce souvisí se změnami ve světě – globalizace, rozvoj technologií umožňující nám hovořit s člověkem na druhé straně planety, číst si zprávy z New Yorku, ale také být zaplaven reklamou na každém kroku. Jde tedy fakticky o “stav obvyklý”. Je to úroveň stresu, kterou zažívá každý z nás a nenechává na nás prakticky žádné známky.
  3. Hyperstres – vysoký stres, ze kterého je možné se zotavit. Tento stres lidé většinou zažívají v době, kdy mají “den blbec”. Špatně se vyspí, hned po ránu se pohádají se svým partnerem, cestou do práce píchnou takže v deštivém počasí musí vyměnit pneumatiku, v práci dostanou nejdříve sodu od zákazníka, aby následně byli pozváni na kobereček k šéfovi. Zkrátka “den blbec”. Anebo jde o stress, který zažívají sportovci během náročného tréninku. Anebo policisté či vojáci, kteří se pohybují v rizikových oblastech. Jde o stres, na který je možné se adaptovat, pokud ovšem člověk věnuje dostatek času přípravě/tréninku.
  4. Distres – nepřiměřený stres, na který není možné se adaptovat. Zde hovoříme většinou o náhle vzniklém stresu, který doslova “zaplaví” lidský mozek a svoji intenzitou často i fyzicky poškodí mozkovou tkáň. Jedná se o PTSS, o kterém jsem psal zde. Na tuto úroveň stresu není možné se připravit a jde většinou o velice zdlouhavou a komplikovanou léčbu, než se člověk zotaví…pokud se mu to vůbec podaří.

V tomto článku budu hovořit o úrovni stresu, na který se soustřeďuje systém TacFit a který je také součástí výuky kvalitních sebeobranných systémů. Jde tu o to, aby se zvýšila odolnost vůči stresu a člověk tak jednak vydržel co nejdéle mít chladnou hlavu ve stresu (konflikt, či jiná forma zatížení) a jednak se dokázal co nejdříve vrátit zpět na adaptabilní úroveň, pokud se u něj již objeví instinktivní úlekové reakce (boj-útěk-ustrnutí).

„Bláto na hřišti“

Většina z vás asi viděla nějaký válečný či drsný kriminální film. Vsadím se s vámi, že prakticky nikdy se tam neukázala jedna reakce organismu, která je přitom velice přirozená, ale….no řekněme že by ukázala hlavní hrdiny v méně lichotivém světle. A přitom, znovu opakuji, se jedná o velice přirozenou reakci. A o co že tedy jde? O uvolnění svěračů a vypuštění přebytečné zátěže jako je naše moč a výkaly. Česky řečeno, v situacích velkého stresu je zcela normální a ČASTÉ, že se člověk pokálí a pomočí. Je třeba si uvědomit, že v situacích, kdy se rozhoduje o přežití člověka, organismus „optimalizuje“ lidské tělo tak, aby bylo rychlejší, silnější a odolnější. „Vypíná“ systémy, které nejsou kritické pro fungování těla a právě kontrola nad svěrači mezi priority nepatří.

Oficiální studie výkonu amerických vojáků během 2.sv.v. ukázala, že více jak 25% vojáků přiznala, že během bojů ztratila kontrolu nad svými svěrači a pustila obsah střev a močového měchýře do kalhot. Pokud bychom zužili dotazovanou skupinu na vojáky v první linii, pak se již jedná o více jak 50% lidí, kteří mají podobnou zkušenost. Samozřejmě váleční veteráni, nyní dědečkové, nebudou svým vnukům vyprávět, jak se “během útoku po.rali strachy” a raději tento fakt zamlčí, anebo budou vyprávět jinou „veselou příhodu z natáčení“. Problém pak je, když vnuk vyroste, dá se k ozbrojeným silám a během své první bojové zkušenosti se pokálí až za ušima. Většinou pak o sobě začne pochybovat, že není opravdový voják, když jeho dědečkovi se přeci nic podobného nestalo….Ale toto se netýká jen vojáků. Hovoříme zde i o policistech, kteří se dostali do intenzivní přestřelky, či kdokoliv jiný, kdo se dostal do intenzivní stresové situace.

Jedná z posledních studií o této přirozené reakci organismu byla provedena na lidech, kteří se přímo zúčastnili „11.09.2001.“. Ať už v případě obětí nebo záchranářů, kteří se nacházeli ve Dvojčatech krátce po útoku letadel. Jeden ze záchranářů vypovídal, že když si přišel odpočinout do vyčleněné místnosti, viděl tam velmi mnoho lidí s pokálenými kalhotami. Sám se divil, že jemu se to nestalo, ale pak si uvědomil, že to ráno strávil na toaletě „velmi přínosné chvíle“ a díky tomu jeho tělo nemělo nic, čeho by se ještě muselo zbavit.

Stres a PTSD

Ovšem pokálené a pomočené kalhoty ještě nejsou to nejhorší, co člověka může potkat během setkání s intenzivním stresem. V tomto okamžiku již hovoříme o úrovni stresu, která se blíží distresu, tedy neadaptabilní úrovni. Je málo známé, že daleko více vojáků zemřelo na psychické problémy, než jich bylo zastřeleno v boji. Podle studie zaměřené na 1.sv.v., 2.sv.v. a korejskou válku více jak 504,000 vojáků mělo závažné psychické problémy, což odpovídá zhruba 50 divizím, které USA fakticky ztratila v boji. Těmto obětem se někdy přezdívá „Ztracené Divize“.

Problém je v době trvání, kdy museli vojáci prakticky bez přerušení bojovat. Zatímco například jedna z nejhorších bitev v americké historii – bitva u Gettysburgu (1863) trvala pouhé tři dny (a to ještě obě strany v noci přestaly bojovat), první světová válka měla velmi často bitvy, které trvaly 60-90 dnů nepřetržité střelby a umírání. V takových případech více jak 98% (!!!) vojáků následně mělo závažné psychické problémy. A nemuselo nutně jít o příliš intenzivní boje, ale v tomto případě jde spíše o to, že šlo o nepřetržité boje, kdy byla psychika vojáků vybičována na nejvyšší pohotovost po dobů několika měsíců bez možnosti si vydechnout, odpočinout, vyspat se a načerpat síly. A opět toto se netýká pouze vojáků, ale i například policistů (v utajení či pracujících na velmi exponovaných místech), manažerů (zodpovědných za mnoho lidí v krizovém období), apod. Pokud nemáte šanci si odpočinou, dříve nebo později se to u vás projeví nejen na těle, ale i na duši a na duchu.

Proto systém TacFit učí postupnému zvyšování odolnosti vůči stresu, aby člověk, zvláště v této době, byl schopen se vypořádat s hromadou informací, která se na něj valí ze všech možných médií. Ale i voják či policista musí být schopen zvládnout náročnou službu v kritických oblastech a vrátit se nejen živý, ale i psychicky zdravý domů. A pokud se již kdokoliv z nich dostane na úroveň stresu, která je již těžce adaptovatelná, pak aby se dokázal vrátit zpět na úroveň, kterou zvládá. To znamená, že bude moci opět využít svůj rozum/zkušenosti/znalosti/trénink/výcvik, aby vznikliu situaci co nejlépe vyřešil.

A kdo je vlastně v těch zbývajících 2% těch, kteří neměli žádné známky duševní či fyzické poruchy? Většinou se jednalo o psychopaty, kteří si boj a zabíjení užívali. O nich jsem psali již v článku Povídání nejen o protiúderovém obleku.

Pokračování příště

Zdroj: On Combat – Psychology and Physiology of Deadly Conflict in War and in Peace; Lt.Col. Dave Grossman, Loren Christensen; second edition, PPCT Research Publications, 2004, ISBN 978-0-9649205-2-1

Jarda Kolcun

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *