Šikana dětí – agresor

Ačkoliv se Platón domníval, že mozek člověka není vybaven na porozumění zla, přesto každý den zažíváme příklady, které toto bohužel vyvrací. Někteří renomovaní odborníci zastávají názor, že agresoři, kteří mučí a krutě šikanují své bližní, jsou agresivní psychopati. Ve skutečnosti to jsou spíše lidé mimořádně egocentričtí a egoističtí. U agresorů je možné vysledovat několik společných rysů…

Vyrůstají v rodině, která buď zastává výchovu ve stylu vojenského drilu anebo je zde nedostatek dotyků a obejmutí. Otec či matka často “zdědí” styl výchovy, ve které vyrůstali oni a zastávají názor, že „život je tvrdý a syn/dcera se musí umět ohánět, aby přežil(a).“ Budují tak ve svých dětech paranoidní strach ze světa a života. Tyto děti pak mají problém se orientovat v citové oblasti, což vede k extrémnímu jednání, které následně může vyústit například v šikanu jiných.

Agresoři si o sobě vytvořili svůj obraz, který jsou ochotni bránit za všech okolností, ať už slovem, nebo daleko častěji i silou. Sami sebe nevidí jako tyrany, ale fakticky jako oběti, které se nechaly pouze vyprovokovat ostatními. „Pořád se na mě divně díval….“, „Strašně mě provokoval….“, a podobné obhajoby jsou u agresorů běžně používané k vysvětlení proč se ke svým spolužákům chovali tak krutě. Někteří agresoři do obhajoby zapojí i emoce a tak pak pláče, naříká a stěžuje, že ve skutečnosti jsou obětmi oni.

Úcta k člověku je jim cizí, stejně tak jako porozumět skutečným dopadům toho, co dělají. Pro agresory je týrání jiných vnímáno jako „legrace a zábava“. Ani svědomí se kupodivu neozývá právě protože si agresor neuvědomuje, že fakticky dělá něco špatného.

Dalším znakem agresorů je, že často uměli skrývat svůj strach (z čehokoliv) lépe než ostatní a tak mezi ostatními platili za kápa třídy, který se nikoho a ničeho nebojí. Často byli agresoři i fyzicky velice zdatní, což často zneužívali při šikanování.

Touha po moci – jakmile zjistili, že je možné si „uctívání“ vymoci násilím či nově vzniklou autoritou, stalo se to pro ně drogou a je velice obtížné skončit. Mezi agresorem a obětí tak postupně vzniká vztah „silný – slabý“, „pán – otrok“, který může přerůst v již dříve zmiňovaný stockholmský syndrom, kdy oběť obhajuje a brání svého agresora před ostatními.

Agresoři zpravidla mívají následující motivy (přáípadně jejich kombinace) ke svému konání:

1. Motiv upoutání pozornosti – agresor se snaží být neustále středem pozornosti.
2. Motiv zabíjení nudy – agresor si našel činnost, která jej vzrušuje a baví.
3. Motiv „Mengeleho“ – agresor zkouší, jaké krutosti vydrží oběť snášet.
4. Motiv žárlivosti – agresor závidí dobré známky případně oblíbenost žáka u učitele.
5. Motiv „prevence“ – bývalá oběť chce předejít opakovanému šikanování na předchozí škole a tak začne jinde šikanovat první sama.
6. Motiv vykonat něco velkého – agresor je neúspěšný ve škole, případně i v životě, a šikanování mu umožňuje zazářit a být obdivován.

Agresoři se tak dají fakticky zařadit do třech hlavních skupin:

Typ 1 – Hrubý, primitivní, s kázeňskými přestupky, často i člen gangů

1. Vnější forma šikanování – šikanuje nelítostně, vyžaduje absolutní kontrolu, cíleně zastrašuje
2. Specifika rodinné výchovy – častý výskyt agrese a brutality rodičů

Typ 2 – velmi slušný, kultivovaný, narcistický, zvýšeně úzkostný, někdy i se sadistickými sklony v sexuální oblasti

1. Vnější forma šikanování – násilí je cílené a rafinované, děje se ve skrytu, bez přítomnosti svědků
2. Specifika rodinné výchovy – uplatňování vojenského drilu a perfekcionismu

Typ 3 – srandista, optimistický, se značnou sebedůvěrou, výmluvný, oblíbený a vlivný

1. Vnější forma šikanování – šikanuje pro pobavení sebe i ostatních
2. Specifika rodinné výchovy – absence duchovních a mravních hodnot v rodině

Příště si popíšeme typické znaky oběti