Hovory s padrem 3

Každý rok nová výzva

„Jak jsi spokojený se svým životem, Jardo?“, zeptal se mě při jedné večerní diskusi padre. „Ale jo, jsem docela spokojený“, odpověděl jsem mírně překvapený, protože jsem takovou otázku nečekal…..

„Ptám se proto, že už sice rozumíš tomu, jak je čas drahý, ale jestli tam je krok dva a tedy, jestli jej využíváš k tomu, abys pracoval na svých slabých stránkách, či na tom, čeho se obáváš, co nemáš rád,“ pokračoval padre…

„Nedávno jsem slyšel jednu přednášku bývalého vysokého manažera Microsoftu, který říkal, že se máme soustředit pouze na své silné stránky, místo toho, abychom se snažili odstranit své slabé stránky, ale to mi moc nedává smysl“, odpověděl jsem padremu.

„Možná jsi to jen špatně pochopil. Protože pokud bys fakticky ignoroval své slabé stránky, pak stavíš svůj dům na písku a dříve či později se dostaneš do situace, kdy tě takový postup dostane do velkých problémů.“, vysvětlil padre.

„Možná“, váhavě jsem připustil. „Já si třeba každý rok stanovím jednu věc, ve které nejsem příliš dobrý, případně ji tak úplně nemusím. Předminulý rok to byl například chlad. Ještě před pár měsíci jsem byl takový ten typ člověka, který je schopen strávit celý den v sauně, či horké vaně. Studená sprcha pro mne byla nesmyslná pravěká záležitost a otužilci lehce mentálně postižení. Jenže pak jsem si uvědomil při četbě knihy Antifragilita od Taleba Nassima Nicholase, kde fakticky říká, že nikoliv otužilci, ale já se stávám tím postiženým, zranitelným, respektive náchylnějším ke zranění, nemoci, apod.

Taleb definuje antifragilitu jako něco pozitivního, co vzniká působením negativního stresoru. Například pokud budu mlátit železnou tyčí do své holeně, tak závisí na dvou faktorech – intenzitě a době zotavení. Pokud budu mlátit slabě až středně, tak se patrně nic nestane, protože holeň je docela odolná kost. Pokud však budu mlátit silně a současně neposkytnu dostatek na zotavení, tak ji dříve či později zlomím. Pokud však budu mlátit silně a současně poskytnu dostatek času na zotavení, pak hustota kosti zesílí a kost je díky tomu pevnější (tzv. Wolfův transformační zákon). To je pozitivní důsledek negativního stresoru.

No a proto by se člověk měl snažit být maximálně antifragilní, což znamená zbavit se svých slabých stránek a současně mít i plán B, takže ať se stane cokoliv, budu schopen minimalizovat škody. I proto jsem tedy začal se systematickým programem otužování. A nyní se po každé horké sprše ještě pár minut sprchuji studenou. S překvapením jsem zjistil, že se mi to i začíná líbit.“

Padre se začal mohutně smát „to je hezký příběh. Já to takto mám s pavouky. Když jsem byl malý, můj bratr mi často dával do postele pavouky. Podařilo se mu tím dosáhnout dvou věcí – jednak mám respekt z pavouků a jednak jsem schopen usnout a spát tvrdě i na podlaze. V posteli jsem pak dlouho nedokázal usnout v případě, že jsem tam pavouka nenašel, protože jsem si vsugeroval, že se jen někam schoval a vyleze, až usnu. Ještě teď když o tom mluvím, mám husí kůži. No, a protože mě má cesta zavedla do armády, a ještě k tomu do míst, kde pavouci jsou dosti běžní, musel jsem s tím něco udělat. Takže zpočátku jsem se díval na obrázky pavouků, jenže ty často byly tak umělecky ztvárněné, že jsem nakonec přešel na fotky. Pak jsem zkoušel pozorovat živé pavouky, samozřejmě z bezpečné vzdálenosti, a přitom studoval všechny fakta. Věděl jsi, že na světě je 38,000 druhů pavouků, což mě docela vyděsilo, a že například v Brazílii existuje pavouk, který může způsobit dlouhou a bolestivou erekci, což mě naopak pobavilo. Zajímavé je také jejich způsob pohybu – zatímco čtyři nohy se vždy dotýkají země, další čtyři nohy jsou ve vzduchu. Jo a Baghíra Kiplingův je jediný druh pavouka, který je vegetariánem. Zjistil jsem, že pavouci jsou velmi zajímaví a současně i užiteční tvorové. Takže moje vnímání k pavoukům se postupně začalo měnit a teď jsem již schopen spát v místnosti, ve které vím, že pavouk je na stropě. Prostě mě maximálně kousne, ale proč by to dělal, když může svůj jed využít na jiné. Takže ano, stal jsem se díky svému původnímu strachu z pavouků k nim antifragilní, pokud použiji tvůj termín.

Co tím však chci říci – měli bychom na sobě neustále pracovat a postavit se postupně ve svém životě všem svým démonům, strachům, fobiím atd. Jedině pak náš život nebude prosté vegetování rok za rokem, abyste pak na smrtelné posteli prohlédli a začali litovat, co všechno jste ještě nestihli, nezvládli, a kdyby…tak…“, dokončil svůj dlouhý monolog padre.

70/30% času

Po návratu z letního tábora jsme si s padrem opět zavolali a já se ho zeptal na radu na problém, který mě již nějakou dobu vrtá hlavou. „Padre, mám takový dotaz – jak přistupovat ke studentům, kteří jsou problémoví a díky tomu s nimi musím trávit mnohonásobně více času v porovnání s těmi, kteří poslouchají a vím, že se na ně mohu spolehnout? Například v klubu máme dva kluky, kteří jsou vulgární a i na táboře dělali občas takové lotroviny, že jsem byl velice blízko tomu, je vyloučit. A jsem skoro rozhodnutý je příště na tábor nevzít. 70% problémů byli hlavně oni dva.

Víš, také jsem viděl filmy, kde hlavní hrdina přiznává, že byl v dětství/mládí rváč a parchant, ale pak se stal členem nějakého klubu bojových umění, a to mu změnilo život. A díky tomu je nyní lepším člověkem. Hezky se na takové filmy kouká, ale mám takový silný pocit, že si lidé neuvědomují, že díky tomu, že se mu trenér věnoval, tak se mu věnoval na úkor ostatních…

A je to vůči nim spravedlivé? Proč bychom měli se měli chovat jako nějací spasitelé problémových dětí, když rodiče výchovu zanedbávají? Trochu to ve mně bojuje s tím, pomoci ale na druhou stranu vím, že je to na úkor ostatních. Nevadí mi tolik, když mi v pubertě či těsně po pubertě odejdou, protože nová škola, či je to zkrátka již přestane bavit. Ale moc by mě mrzelo, kdyby odešli proto, že nemají pocit, že jsem se jim dostatečně nevěnoval. To by mě fakt moc mrzelo.“

Padre chvíli mlčel a pak začal:“Tohle je těžká otázka…v křesťanství je nejvyšší poctou se obětovat pro ostatní a pomáhat ostatním. Jenže…v životě ne všichni pomoc chtějí a ne všichni ti, kteří chtějí pomáhat, tak činí z nezištných důvodů. Může to být spasitelský komplex, o kterém jsi hovořil, narcismus, snaha odčinit vlastní hříchy, těch důvodů může být zkrátka mnoho. Osobně se mi osvědčilo, že pomoc nabídnu a pokud ji druhá strana přijme, pomohu. Pokud však vidím, že ji osoba přijala, ale pak vše skončí jen u řečí, svůj čas věnuji potřebnějším. Z mých zkušeností i jako vojenského psychologa již vím, že někteří rádí zneužívají podobné nabídky a rádi se stavějí do role ublížených, aby pak mohli být opečováváni a mnohé prohřešky jim byly díky tomu promíjeny…. A jak je to u dětí, které máš v klubu? Nu, v prvé řadě zklamali rodiče a ty je nemůžeš suplovat. Ne, že bys na to neměl znalosti, ale máš své vlastní děti, za které jsi zodpovědný v prvé řadě…a pak máš své studenty, ale vnitřně musíš přijmout fakt, že nemůžeš zachránit všechny. Pokud toto vnitřně nepřijmeš, pak tě to vnitřně sežere. Něco podobného říkám zvláště mladým vojákům, kteří jdou do mise s přesvědčením, že jejich přítomnost bude znamenat významnou změnu. Že se díky nim vyřeší konflikt, který trvá desetiletí a někdy i staletí. Vysvětluji jim, že jejich úkolem je být nejlepším člověkem a příkladem i pro ostatní. Být především lidská bytost…v uniformě. Stejně tak jako zlo v těch regionech rostlo mnoho mnoho let, i dobru potrvá mnoho let, než si najde opět cestu do srdcí místních lidí. Nezmění svět, ale změní možná pohled na svět pár místních lidí a ti tento pohled pak předají ostatním…“, padre se na chvíli odmlčel…“Jardo, zkrátka máš vlastní děti, vlastní život. Pokud budu hovořit jako psycholog, pak problém je v tom, že když dáš do skupiny slušných lidí vulgárního jedince, pak se bohužel nenapraví, ale podle opakovaných výzkumů začnou být vulgární i ostatní ve skupině. I proto se například ve firmách snaží manažeři včas zjistit, kdo je dlouhodobě toxický (rozuměj pesimistický, problémový) a rozloučit se s ním, než aby mu věnovali většinu svého času na nápravu a zanedbávali tak ostatní. Někteří to zkrátka nechtějí…to bylo pro mě jako pro kněze asi nejhorší poznání. Někteří se nechtějí stát dobrými lidmi. Nemají na to odvahu, dostatek sebeúcty, sílu, nebo jsou jen líní zkusit žít jinak.“

„No dobře, takže jak? Mám je vyloučit z klubu?,“ zeptal jsem se padreho. „Když jsme s kamarádem klub zakládali, chtěli jsme dětem pomáhat, ale teď…realita vypadá jinak. Pořád mi rezonují v hlavě filmy o napravených mladých gangsterech, sígrech atd.“

„Tam je klíčová jedna důležitá věc,“ začal padre, „proces nápravy musel vždy začít nejprve v jejich srdci. Uvnitř se museli rozhodnout, že současný život povede velmi patrně k brzké smrti jich nebo lidí, které milují. Až teprve krok dva byl někdo, kdo jim s tím pomohl. Proto nejprve ukaž ochotu pomoci, ale pokud ta…toxicita…v jejich srdce bude i poté přetrvávat, pak je načase udělat velitelské rozhodnutí a chránit zbytek skupiny. Možná to na první pohled nevypadá křesťansky, ale na druhou stranu právě díky těmto lidem mohou ostatní vidět kontrast se svým životem a ocenit čas, který do nich investuješ“, dokončil padre svou radu…

Předchozí díl

Jarda Kolcun