Hovory s padrem 4

O SEAL boot campech (pro civily) a (možném) rozvodu

Padre mi jednou vyprávěl, jak jsou v současné době (rozuměj před COVIDem) v USA velmi populární různé boot campy vedené bývalými SEAL vojáky. Často se jedná o velmi náročnou záležitost (časově i finančně), takže se těchto akcí účastní především vysocí manažeři, kteří si tak posilují svoje dovednosti vést tým a řešit za pochodu potíže.

Jak sami organizátoři těchto velmi prospěšných akcí dodávají, někteří lidé se na podobné akce hlásí v bláhové touze, že pak budou stejně drsní jako SEAL bojovníci. Ale to, co by si z toho měli ve skutečnosti odnést, jsou znalosti a praktické zkušenosti těchto elitních válečníků.

Podobně jako v našem systému FAST, všechno to utrpení, které účastníci boot campů absolvují, není testem, ale výukovou metodou, jak se naučit odolat, vydržet a zvládnout náročnou situaci ve vysokém fyzickém i psychickém zatížení. Fakt, že to učí SEALové, je důležitý proto, že tito lidé nejčastěji a nejblíže pohlížejí smrti do tváře, takže nějaké akademické metody pro ně v případě neúspěchu neznamenají pouze ztrátu vánočních bonusů, ale poranění či smrt jejich či jejich spolubojovníků. Proto je velmi dobře, když principy a postupy vysvětlují i nám, zhýčkaným civilům, protože si pak můžeme být 100% jistí, že tohle skutečně funguje.

Jak jsem již psal, padre se zabývá péčí o vojáky s PTSD syndromem a pravidelně se stýká i s několika vojáky z jednotky SEAL. Jeden z nich mu kdysi řekl, “podívej, já se během hell weeku naučil jedno – musíš přestat přemýšlet o tom, co se pokazilo, nebo kdo to pokazil, krátce řečeno o čemkoliv, čeho se obáváš, nebo co ti dělá starosti. Jediné, na co se musíš soustředit, je to, co je právě před tebou.  Právě teď. Přestaň se trápit tím, kdo zranil tvoje křehké city, co se asi stane za chvíli, zítra či na konci hell weeku a věnuj celou svou pozornost tomu, co děláš právě teď. Jakmile začneš přemýšlet i jen o možnosti to vzdát, pak se ti ta myšlenka uhnízdí v hlavě, a s každou další krizovou chvíli bude růst v hlavě jak rakovina. Výsledkem pak je, že si v určité chvíli začneš vnitřně rozumově obhajovat možnost, že bys možná skončit měl, že to nemáš vlastně zapotřebí, že jsi na to už starej, že už nemáš dost sil, že, že že….A jak to skončí pak už dokážeš uhodnout. Neexistuje ‘nemůžu‘, jen ‚nechci‘.“, dokončil padre svůj dlouhý monolog a ještě dodal citát Ralpha Waldo Emersona – „Končete každý den tím, že se s ním smíříte. Udělali jste všechno, co bylo ve vašich silách. Na všechny chyby a nezdary zapomeňte tak rychle, jak je to možné. Zítra je nový den. Začněte ho klidně a s vědomím, že na vašich včerejších omylech nezáleží.“

Nemám čas? Blbost!

Nedávno na jednom firemním školení pokročilého time managementu nám přednášející řekl „už nikdy neříkejte ‚nemám čas‘. To totiž není pravda a jen lžete sobě i ostatním. Vy máte všechen čas světa, ale vědomě jste se rozhodli jej věnovat jiným aktivitám, na úkor těch ostatních. Takže když řeknete svému kamarádovi, že nemáte čas s ním zajít na pivo, ve skutečnosti byste měli říci ‘nechci s tebou jít na pivo, protože mám jiné aktivity či lidi, které považuji za důležitější, a které pro mne mají vyšší prioritu. A pak se věnujte jen a pouze tomuto. Nelitujte toho, co bylo, nepřemýšlejte nad tím, co bude, a věnujte onen čas, který jste určili na nějakou aktivitu, jen a pouze na ní. Tedy „tady a teď“, jak říkají budhisté.“

Tehdy jsem si pomyslel, jak by to vypadalo, kdybych řekl něco podobného své manželce….asi bych pak spal nějakou dobu na gauči, takže řešením je to nějak zaobalit do diplomatické řeči, abych splnil to, co po nás chtěl přednášející a současně doma nepřespával na gauči…. 

O životních rolích

„Vše je otázka priorit a nejdražší platidlo na světě je (můj) čas. Tohle si napiš někam, kde to budeš mít neustále na očích“, řekl mi padre při jednom našem večerním povídání. „Pokud se rozhodneš zastávat nějakou životní roli, pak je nutné ji zastávat na 100%, neexistuje totiž nějaké „na půl plynu“. Nemůžeš být tátou „na půl plynu“, manželem „na půl plynu“ či kamarádem „na půl plynu“. Vlastně ano, můžeš, ale šťastný rozhodně nebudeš. Meditace (či rozjímání), se kterou jsi nedávno začal, nás naučí poznat, co vlastně ve svém životě chceš a…pak již jít a nevzdat se.“

„Aj kdybys měl při tom zdechnout“, jak kdysi říkával jeden můj kamarád, dodal jsem. „Vlastně ano“, zasmál se padre „pokud máš to štěstí a poznáš, co vlastně chceš v životě dělat, pak do toho jdi, i kdybys při tom měl vypustit duši, jak říkáš,“ řekl padre.

Opět jsem si vzpomněl na kurz Time management, kde v této souvislosti se nás lektor zeptal: „A co vy, máte ujasněné své role v životě? Pokud ještě ne, případně si nejste úplně jistí, jestli svou zvolenou roli vykonáváte správně, doporučuje se vybrat si jednu konkrétní roli, kterou zastáváte (průměrný člověk jich prý má až sedm) a zkusit si na ni napsat svůj nekrolog. Ano nekrolog, takový ten projev, který vám jednou pronesou lidé nad hrobem a shrnou, jaký jste byl vlastně člověk.“

Například životní role – táta. Jak by asi vypadal můj nekrolog, který by pronesla jedna z mých dcer? Vzpomínali by na mne jako na tátu, který se jim věnoval, anebo tátu, který byl často v práci, domů přišel utahaný a již neměl čas ani energii se jim věnovat? Opravdu zkuste si takový nekrolog napsat, bude překvapen, co se o sobě dozvíte. A víte, co je na tom to nejkrásnější? Máte stále možnost to změnit, pokud se vám nebude líbit, co o sobě uslyšíte, protože jste co? Naživu….Zatím…

Pak nám lektor výše zmiňovaného kurzu Time management ukázal ještě jednu metodu – představte si, že potkáte sám sebe, ale o třicet let staršího (podobně jako to udělal Richard Bach v jedné ze svých úžasných knih, nazvané Jediný). Můžete se sám sebe (tedy svého staršího já) zeptat na cokoliv chcete, ale během rozhovoru musí zaznít dvě otázky: Vy se musíte zeptat svého staršího já, jak se má a on vám musí poděkovat za…něco. Například za to, že jste přestali kouřit a on se tak může věnovat pohybu i ve svých skvělých 74 letech. Že jste vydrželi a do stálého vztahu jste šli relativně pozdě, ale vyplatilo se, protože vaše manželka je jedinou láskou vašeho srdce. Že jste věnovali dostatek času svým dětem, z nichž vyrostli úžasní a skvělí lidé.

Skutečně to zkuste a nezůstaňte pouze u toho, že si řeknete: „jo to je dobrý, to si někdy vyzkouším.“ Nevyzkoušíte, věřte mi. Někdy = nikdy. Tak jednoduché to nakonec je. Přijde vám do toho totiž hromada dalších věcí a myšlenka na nekrolog či hovor se svým starším já časem vybledne a zapadne. Proto to zkuste hned dnes večer a v ideálním případě i zopakujte po půl roce. Věřte mi, že to úsilí za to stojí.

Padre mě trpělivě poslouchal, tentokrát jsem hodně hovořil spíše já…, a pak řekl: „víš, na tobě je vidět, že se snažíš (k lepšímu) změnit svět, nebo alespoň lidi kolem sebe. Ale to se ti nezdaří, pokud oni sami nebudou chtít. A chtít budou až tehdy, když jim bude téct do bot. Do té doby si tvé články přečtou, možná souhlasně pokývají hlavou…ale to je asi tak vše, co udělají. Netlač to do nich. Ukaž jim možnosti a pak již je to jejich zodpovědnost, jestli využijí tvých dobře míněných rad, anebo se budou dále plácat ve svém životě. Každý člověk je zodpovědný za svůj vlastní život. Podobně i křesťanství již není ve světě prosazováno silou, ale osobním příkladem. Lidé spíše budou následovat Boha, pokud uvidí své blízké a přátelé, kteří v Jeho jménu žijí život naplněný sktuečnými hodnotami. Ani já proto nikoho nepřesvědčuji, aby začal věřit, či přestoupil na jinou víru, dokud sám o tom nezačne přemýšlet. Osobně si myslím, že to není o ateismu či křesťanské víře, ale o nastavení jistých pravidel v životě, díky nimž člověk na konci života může spokojeně odejít z tohoto světa, protože do něho přispěl svým srdcem a nikoliv jen rozumem.“

O trojí podstatě (nejen) jutsu

„Jaké jsou tři hlavní pilíře jujutsu a vlastně všech bojových umění?“ zeptal se mě jednou večer padre. „Tři hlavní pilíře?“ odpověděl jsem otázkou. Popravdě jsem vůbec netušil, kam tím míří. „Myslíš student, učitel a vyučovaná látka?“, zkusil jsem to.

„Nebudu tě trápit, myslím tím dýchání, těžiště a energie.“, řekl s úsměvem padre. A protože jsem se asi netvářil, že chápu, co se za tím skrývá, tak se rozpovídal:“Grappling, zápas, je hlavně o těchto třech věcech:

• Dýchání – pokud chceš přežít ať už kolo v zápasu, nebo boj na ulici, musíš si kontrolovat svůj dech. Ten ti na jedné straně říká, jak moc jsi vystresovaný a na druhé ti umožňuje zklidnit tělo a hlavu. Ve FASTu máme tzv. modulační dýchání, ale to už znáš. A také už víš, že když je student „aktivovaný“ tak, že přestává přemýšlet (tedy využívat svoje teoretické znalosti a praktické dovednosti), nabíhá instinktivní reakce, která ne vždy je ku prospěchu studenta. Takže tvým úkolem je naučit se neustále si hlídat dýchání, které ti umožňuje zvládnout konflikt.
• Těžiště – prakticky všechny techniky jsou založené na tom, že vychýlíš protivníka z rovnováhy (tělo a/nebo hlava) a pak zaútočíš. Ať již se jedná o interview, během kterého agresor zjišťuje, jestli a jak moc budeš snadná oběť, anebo o fyzické vychýlení, které ti umožní aplikovat techniku hodu, strhu, porazu apod. Takže tvým úkolem je naučit se neustále si hlídat těžiště, které ti umožní se účinně bránit i útočit. Kdo nemá své těžiště pod kontrolou, prohrává.
• Energie – Můžeš mít své dýchání pod kontrolou, ba dokonce i své těžiště, ale pokud neumíš hospodařit se svou energií, pak se unavíš a soupeř tě dostane. A unavíš se buď špatným dýcháním, anebo špatným pohybem, kdy nebudeš mít pod kontrolou své těžiště a budeš proto muset vynakládat mnoho energie, abys odolával útokům soupeře.

Tohle je využitelné jak v bojovém umění, tak i běžném životě…ale to asi už víš ;-)“, skončil padre svou mini přednášku a šli jsme spát.

Předchozí díl

Jarda Kolcun