V minulém článku jsem kromě jiných témat zmínil i maximální samostatnost dětí jako jeden z cílových stavů, které bychom jako rodiče měli u svých ratolestí dosáhnout. A teď nehovořím o finanční samostatnosti, ale o samostatném chování v případě nebezpečných situací, jako je například požár v domě, případně pokud se dítě ztratí v nákupním centru či ve městě.
Součástí pokročilých kurzů FAST Defense je nejen vypořádání se s takovými nebezpečnými nebezpečnými situacemi, jako jsme zmínil vše, ale i znalost, jak jim předcházet. Je potřeba, aby děti věděly, že mají určitou zodpovědnost a samostatnost při řešení situace. To dětem dodá sebedůvěru a děti poté často překvapí, jakým způsobem vyřeší danou situaci. Musí však vědět zvláště na počátku výukového procesu, že za svůj způsob, ať už je jakýkoliv, nebudou tvrdě zkritizováni. Děti se učí, a nejlépe se naučí, ze svých chyb.
Naším úkolem je pouze usměrňovat a fungovat jako mentor, který navrhne řešení. Na dítěti samotném však bude, jak se rozhodne. A naopak, pokud je budeme neustále hlídat a držet za ruku, při každém kroku, pak se budou cítit nejistě při čemkoliv, do čeho se poté pustí. Nemluvě o tom, že jejich přirozené obranné mechanismy nebudou fungovat, protože budou zablokované strachem cokoliv udělat, aby následně nebyly potrestané, pokud nezvolí správně řešení. První a jediné pravidlo tedy je: „Během procesu výuky dítě nesoudit.“ Jakmile děti uvidí, že v případě chyby se nic hrozného nestane, dostanou potřebnou sebedůvěru řešit situaci. Podobný princip se mimochodem aplikuje i v pokročilých metodách koučinku u dospělých, ale to je na jiné povídání.
Pro lepší porozumění zde uvedu dva základní přístupy k výuce dětí:
Západní přístup
- Osobně jít příkladem – děti pozorují osoby kolem sebe a přebírají jejich způsob pohybu, chování a komunikace. Jakmile se dostaneme do nebezpečné situace, a děti u toho také budou, pak způsob, jakým ji vyřešíme, bude „návod“ pro dítě pro řešení podobných situací v budoucnu.
- Postupné zlepšování krok za krokem „krok za krokem“– to je vlastně základ výukového procesu. Nejdříve se naučíme chodit a pak běhat, apod. Nejdříve se naučíme cizí slovíčka, ze kterých poté skládáme věty a následně i celé proslovy, případě řešení nebezpečných situací začínáme nejdříve jednoduchými drily a postupně přidáváme komplexnější. Nicméně k jednoduchým drilům se pravidelně vracíme, abychom zlepšili svůj způsob řešení.
- Pozitivní podpora – Tento způsob je nejen jedním nejlépe zábavných výukových metod, ale také přináší nejlepší výsledky. Chválíme sebemenší pokrok, čímž nejsme frustrování, pokud bychom se soustředili pouze na cílový stav. Dříve nebo později dosáhneme cíle, tak nač si cestu znepříjemňovat kritikou. Japonské přísloví říká „spadni sedmkrát, ale vstaň po osmé.“ Trpělivost a pozitivní přístup jsou zárukou, že dítě svěřenou situaci nakonec vyřeší nejlepším možným způsobem.
- Postupné budování schopností vypořádat se s překážkami – Tento přístup je považován za součást „krok za krokem“ přístupu. Nejdříve se dítě naučí zvládnout situaci v ideálních podmínkách a postupně mu situaci komplikujeme přidáváním překážek. To jej naučí improvizovat a věřit si. Samozřejmě je nutné, aby drily a scénáře byly složitostí úměrné schopnostem dítěte. Je potřeba mít na paměti důležitý fakt – scénář/dril musí být postavený tak, aby jej dítě nakonec zvládlo. Pokud neuspěje, ztratí sebedůvěru, dostane strach a celý proces řešení situace bude trvat daleko déle.
- Úspěšná akce pod simulovaným stresem – poprvé, když se člověk dostane do nebezpečné situace, může zaznamenat, že kompletně ztuhne a nebude schopen aplikovat naučené postupy. Proto je nutné nastavit celý dril pouze tak intenzivně, aby člověk nebyl „přemostěn“ strachem. Časem pak získá potřebnou zručnost a sebedůvěru a dokáže řešit i poměrně nebezpečné situace klidněji než na počátku. Děti se musí seznámit s tím, o čem stres je a jak na ně působí. Trénink musí být postaven tak, aby vyvolal emoční reakci, nicméně stále platí, že vše musí být pod kontrolou a…dítě musí nakonec zvítězit.
- Rozvoj reflexů – toto je poslední krok ve výuce. Naučené reakce se stanou automatickými a pak, v případě nebezpečí, dítě nezpanikaří, ale například nalezne mobilní telefon a zavolá tísňovou linku. A pokud toto zvládne během simulovaného scénáře, či již v modelové situaci, pak je cíl splněn 🙂
Dálnovýchodní metody výuky
Pro lepší vysvětlení se nechám inspirovat Knihou pěti kruhů slavného japonského šermíře Mijamota Musašiho.
- Země – Jde o výuku základních principů. Děti se tak učí jednoduché kroky a pohyby, na kterých postupně budou stavět dále.
- Voda – Jakmile děti zvládnou základní pohyb, je načase jim přidat do cesty překážky, tak jako se do potoka vloží kameny, které musí voda obtéci, aby mohla pokračovat dále.
- Oheň – Oheň představuje nadšení a energii. Oheň také představuje vášeň a emoce a energii, kterou budeme potřebovat v kritických situacích. V dávných dobách jsme „oheň“ využívali kdykoliv jsme cítili, že je „něco“ špatně a pomohlo nám to přežít nebezpečné situace. V současné civilizované době jsme tuto vlastnost prakticky ztratili a proto často reagujeme na nebezpečí extrémními reakcemi (útěk, ztuhnutí, útok). Děti se nejdříve naučí důvěřovat svému instinktu a poté je možné u nich probudit i onen oheň, který jim pomůže vyřešit nebezpečnou situaci s chladnou hlavou avšak dostatečnou energií.
- Vítr – Toto je již abstraktní součást výuky a pro děti těžce uchopitelná. Dítě tak ví, že nemůže chytit svůj dech do ruky, ale ví, že jím může sfouknout svíčku. V případě nebezpečných situací je čas být „klidným vánkem“ a čas stát se „hurikánem“.
- Prázdnota – Tomuto poslednímu principu se také říká „bojovníkův stav ne-mysli“. Tento termín se dá také vyložit jako stav, kdy danou situaci již dítě řeší automaticky, bez přemýšlení. Má již nadrilované postupy tak dobře, že o nich nemusí přemýšlet.
Použité informace jsou z knihy Protecting children from danger (Bob Bishop a Matt Thomas), rok vydání 1993.
Jarda Kolcun
