Docela silná slova, že? Musím říci, že když jsem si sehnal knihu se stejným názvem, čekal jsem spíše snůšku paranoidních varování, ale opak byl pravdou….bohužel.
Knihu napsal spolu s Glorií DeGaetano respektovaný odborník Lt. Col Dave Grossman. Jedná se o toho samého autora jedné z nejlepších knih o psychické stránce sebeobrany a boje pro civilní, ale i (a to hlavně) pro sféru ozbrojených složek – On Combat, ze které tu postupně zveřejňuji zajimavé části.
Řeč je videohrách, které jsou stále více propracovanější včetně mimiky, verbálního projevu, velice reálného pohybu protivníka, odpovídajícího zvukového projevu, atd. Začněme však poněkud zeširoka: v tomto článku jsem psal o faktu, že lidem fakticky není vrozená schopnost zabíjet vlastní druh. Proto musela armáda přikročit k dosti zásadním úpravám při výcviku, kdy místo klasických kruhových terčů byly na střelnici umístěny siluety/fotografie nepřátelského vojáka. Voják tak před sebou viděl vcelku realistickou podobu nepřítele, kterému bude muset čelit o pár měsíců později. A skutečně tato metoda pomohla překonat přirozený odpor zabíjet jiné lidi. Zvýšila se jednak přesnost, ale také počet vojáků, kteří již neměli psychický problém zamířit na jiného človkěa, byť nepřítele, a zmáčknout spoušť. Následně tuto metodu mohla armáda zdokonalit právě díky rozvoji herních technologií, kdy vznikaly stále lepší a reálnější simulátory boje.
A tady to začíná být poněkud problematické. Teorie sebeobrany říká, že jak trénujete, tak i bojujete. Samozřejmě, že videohra plně nenahradí celý výcvik, ale existují již četné studie, které se shodují na faktu, že hraní videoher, konkrétně střeleckých simulátorů, velmi výrazně urychlí celý proces učení. A protože hráč nestřílí do kulatých terčů, ale do, v současnosti již, velmi realistických „nepřátel“, máme tu vynikajicí simulátor střelby pro ozbrojené složky…nikoliv však pro civilní potřeby. Jak však asi všichni víme, není problém sehnat si velmi realistické střelecké simulátory, kde máte možnost se postavit do čela speciální policejní či armádní zásahové jednotky, nemluvě o jednotlivých rolích, jako je ostřelovač, apod.
Ti starší z nás si vzpomenou, že hry na válku či policajty a lupiče spočívaly většinou v tom, že jsme se honili s meči nebo kapslikovkama. Předstírali jsme mrtvé, pokud jsme viděli, že nás druhá strana „propíchla“ či „zastřelila“. Občas docházelo k diskusím, jestli zásah byl „smrtelný“ nebo ne a pak se to mohlo zvrhnout i ve rvačku. A pokud jsme ublížili druhému tak, že tekla krev, většinou to za nás pak řešili rodiče. Výchovná lekce však byla jasná – pokud někomu ublížíme, musíme za to nést zodpovědnost, protože toho druhého to skutečně bolelo a ubližovat jiným se nemá.
To samé je fakticky i vztahu dětí k domácím mazlíčkům – pokud si například naše děti hrají se štěňátkem a nějak mu ublíží, ihned se objeví rodič, který si velice rychle zjedná pořádek. Opět se zde objevuje stejná životní lekce – mlátit/kousat/škrábat jiné se nemá, jinak za to poneseš zodpovědnost.
Mnoho výrobců proklamuje, že hra je pouze virtuální a neznázorňuje skutečného člověka (mimochodem, jsem zvědavý, jak dlouho toto prohlášení ještě bude platit, když vidím, jak rychle postupuje vývoj počítačových her). Nicméně koťata či štěňata také nejsou reální lidé a asi se mnou budete souhlasit, když řeknu, že se dle toho, jak se chová ke svým domácím mazlíčkům dá odvodit, jak se dítě bude chovat k ostatním dětem. A teď první provokativní otázka – odměnili byste své dítě za to, že způsobí svému štěňátku nějaké zranění? A přitom v počítačových hrách jsou hráči nezřídka odměňováni body, vyšší hodností, či lepší zbraní, pokud způsobí maximální poškození/zranění svému protivníkovi.
V červenci roku 2000 proběhla v USA konference, kde Americká Lékařská Asociace (AMA), Americká Psychologická Asociace (APA), Americká Asociace Pediatrů (AAP) a Americká Akademie Psychiatrie dětí a náctiletých (AACAP) shodně uvedli, že existuje jasná a nezpochybnitelná souvislost mezi nárůstem násilí v počítačových hrách a vzrůstající brutalitou mezi dětmi. Ba dokonce, že právě počítačové hry přispěly k tomuto trendu daleko více, než násilné filmy vysílané v televizi, kinech, apod.
V roce 2001 byla následně provedena studie Národního Institutu pro média a rodinu (NIMF), kdy v rámci výzkumu bylo otestováno na 600 studentů osmé a deváté třídy základní školy. Závěr studie zněl: „děti, které jsou od přírody méně agresivní, ale jsou následně vystaveny násilným videohrám, mají daleko větší tendenci řešit konflikt násilně v porovnání s dětmi, které jsou přirozeně agresivní, ale nepřišly do styku s násilnými videohrami.“ Studie také prokázala, že děti, které hrají násilné videohry, vidí svět jako nepřátelské místo k životu, daleko častěji se dohadují se svými učiteli, častěji řeší konflikt rvačkou a nemají dobré výsledky ve škole.
Vzpomínáte si na hru Lov na kačeny (Duck hunt)? Tato Nintendo hra je o střelbě na letící kachny a ve své době byla velmi populární. Co se však již tolik neví, je fakt, že tuto hru zakoupila i americká armáda a místo plastové pistole, která se ke hře standardně dodávala, začala používat maketu pušky M16. A samozřejmě místo letících kačen se na monitoru zobrazovaly siluety lidí. Hra byla následně přejmenována na Multifunkční arkádový bojový simulátor (MACS). Jak jsem tedy psal výše, se zlepšující se herní technologií se následně zkvalitňoval i armádní výcvik.
Jarda Kolcun
Zdroj:
Stop teaching our kids to kill (A call to action afainst TV, movie & video game violence); Lt.Col.Dave Grossman; Gloria DeGaetano; Crown Publishers New York; 1999; ISBN: 0-609-60613-1
On Combat (Psychology and Physiology of Deadly Conflict in War and in Peace); Lt. Col. Dave Grossman, Loren Christensen; second edition, PPCT Research Publications, 2004, ISBN 978-0-9649205-2-1
