Podíváme-li se do minulosti, pak jsme většinou na nebezpečí velice často spíše reagovali a následně řešili. Místo toho existují takové metody prevence konfliktu, které včas odhalí rozvíjející se konflikt a ten tak nevygraduje do intenzity, že střet již bude nevyhnutelný.
Nehovořím zde o mezinárodní politice, ačkoliv i zde by se našlo pár hezkých příkladů (např. Mnichov 1938, Bosna 1992, Rwanda 1994…).
Mám spíše na mysli náš běžný přístup ke konfliktu a nebezpečí obecně. Vezměte si například situaci, kdy dojde k přepadení banky či pošty a až teprve poté se zjistí, že ona budova byla nedostatečně chráněná proti těmto útokům. Takže se zavedou neprůstřelná skla, zvýší fyzická ostraha a…a jede se dál.
Nebo někde dojde k napadení člověka psem. Hned se ozvou rádoby znalci, kteří budou chtít prosadit daleko přísnější podmínky k chovu toho kterého plemene.
Nebo někde dojde k napadení člověka se střelnou zbraní a opět jako reakce jednak hned stoupne počet zájemců o kurzy výcviku v zacházení se střelnou zbraní („protože svět se OČIVIDNĚ řítí do záhuby a je nutné umět střílet“), a jednak se také ozvou hlasy, že je nutné národ odzbrojit, případně zpřísnit podmínky udělování povolení k držení zbraně.
Akce – reakce. Akce – reakce. Akce – reakce.
Většinou nám reakce na násilný incident jakéhokoliv druhu pak ubere další kousek svobody (viz zpřísněné bezpečnostní kontroly na letištích). Ne ne, nebojte se, nebudu tu rozebírat Ústavu ani lidská práva držet zbraň či chovat jakéhokoliv psa. Spíše mi jde o komplexnější přístup – změnit reakci na preventivní akci. Nedělat tu chybu, že až když se něco stane, my budeme teprve reagovat a většinou přehnaně.
Ještě donedávna se takto například vyučovala drtivá většina sebeobranných systémů. Když zaútočí kopem, vy uděláte úkrok stranou s blokem a…, když zaútočí nožem, vy uděláte to či ono. Stále a tvrdošíjně se řeší až reakce s více či méně úspěšným výsledkem. Většina diskusí, které se následně vedly, se točily kolem efektivity té které techniky. Z mého pohledu jsme diskutovali sekundární problém a možná i cíleně opomíjeli ten primární – tedy kdy vzniká a jak se rozvíjí konflikt. Nejlepší na tom všem pak bylo, že všechny takové systémy efektivních rvaček se směle nazývaly sebeobranou, ačkoliv jedním dechem se všichni instruktoři také shodovali na tom, že prevence konfliktu je nejlepší řešení. Ale učí nadále hlavně řešení konfliktu….
Navíc nesmíme zapomenout, že i druhá strana se učí, takže poté, co aplikujeme nějaké opatření v rámci reakce, druhá strana začne přemýšlet, jak i toto opatření příště obejít. Vybavuji si, jak mi Alberto Gallazzi vyprávěl, že před několika lety trénoval vězeňskou stráž, která potřebovala zvládnout techniky na odebírání nožů. V italských věznicích se totiž standardně objevuje velké množství nožů a to samozřejmě způsobuje vězeňské službě značné problémy. Proto s nimi Alberto procházel jednoduché metody na odebrání nože (opět však ten reaktivní přístup), které vězeňská stráž obratem implementovala do svých postupů.
Po nějaké době zjistili, že si vězni měří čas, za jakou dobu zasáhne zásahová jednotka, pokud dojde k napadení některého z vězňů. Většinou to probíhalo tak, že si vybrali nějakého nic netušícího nešťastníka, kterého jiný vězeň napadnul nožem a další měřil dobu, za jakou zakročí vězeňská stráž. Zvláště z počátku byla reakční doba tak dlouhá, že napadený vězeň neměl šanci, i když se sám aktivně bránil. Běžné bylo až 60 bodných ran, než se podařilo útočníka zneškodnit. Postupem času však vězeňská stráž zlepšila své postupy a dokázala zakročit několikanásobně rychleji. A to už byl pro vězně problém, protože se tak zvýšila šance napadeného vězně přežít útok. Jak tedy zareagovali vězni, na zlepšené reakční doby vězeňské stráže? Nechávali si nože přidělat lepicí páskou k ruce, takže nebylo možné nůž jednoduše odejmout. A to dávalo útočníkovi několik dalších cenných vteřin, kdy mohl bodat a působit další a další zranění.
Když se tedy vězeňská stráž obrátila opět na Alberta s tím, že došlo k posunu forem útoků nožem, výuka se změnila z odebírání, na likvidaci útočníka. Nebudu zacházet do podrobností, stačí jen říci, že odebrání nožem již nebylo prioritou. Co je však důležité, opět šlo o reakci na vzniklou situaci a následné řešení nového fyzického konfliktu. Nebylo by lepší věnovat více času sledování reakcí útočníka před útokem, změnám v dynamice skupiny, kde útok zakrátko proběhne, atd.? Velice často se objevují svědectví lidí, kteří po incidentu přiznávají, že se jim „něco“ na útočníkovi nezdálo, ale protože nechtěli vypadat jako paranoici, či hysterky, tak raději nic nepodnikli. V lepším případě se z toho místa co nejrychleji vzdálili. Kdyby však…jenže v takových situacích se na „kdyby“ nehraje a výsledkem pak jsou mrtví a/nebo zranění.
A tak zatímco budeme neustále více opevňovat a posilovat naši obranu v reakci na proběhlé útoky, zároveň tím budeme osekávat naši svobodu dalšími a dalšími omezeními. Navíc budeme stále více spoléhat na technologii a já přitom mám takový nejasný pocit, že technologie není to, co zabíjí. Je to přeci člověk, který ji řídí. Proč tedy většinou jdeme chybně po nástrojích zkázy (zbraně…) místo toho, abychom se zaměřili více na mozek, tvůrce konfliktu (útočníka)?
Existuje tedy nějaký jiný a lepší způsob, jak podobné situace řešit? Ano a jmenuje se behaviorální analýza. Je nutné si uvědomit, že útok začíná v hlavě útočníka. Jeho chování se následně mění, což se následně projeví na jeho reakcích a chování. A pokud dokážeme jasně identifikovat ony změny, pak dokážeme i preventivně zakročit a nikoliv až poté, co útok proběhne, případně, až když útok právě probíhá. Obšírně jsem o tom psal právě v cyklu Quo Vadis sebeobrano?, doporučuji přečíst, pokud jste tak již neučinili.
V zásadě jde o to, že pokud zvládnete vcelku jednoduché principy behaviorální analýzy (analýza založené na chování člověka v určitých situacích), pak dokážete drtivou většinou konfliktů identifikovat s dostatečným předstihem, aby nedošlo ke konfliktu, ať již na úrovni verbální či již na úrovni fyzické.
Preventivní řešení takového problému začíná s tím, že pochopíte, co se vlastně právě děje. K tomu potřebujete určit tzv. baseline, tedy základní, normální stav, kdy se fakticky nic neděje a od tohoto stavu se pak učíte identifikovat jednotlivé odchylky.
Naučíte se zjistit, co je najednou jinak? Co/kdo chybí, či přebývá? Jestli a jak se změnila atmosféra v místnosti? Vaše podvědomí/intuice vám dá vědět, že „něco je špatně“ a vy se následně musíte naučit tuto zprávu „rozkódovat“ právě pomocí znalostí behaviorální analýzy.
Je totiž nutné si uvědomit, že člověk je naštěstí jen člověk se všemi svými předvídatelnými reakcemi ať již na úrovni instinktivní (tedy takové, jež nemůže vědomě ovlivnit), případně vědomé (nervozita, nadměrné pocení, náhlá změna chování…). A pokud tyto reakce a změny dokážeme identifikovat, pak máme skutečně velmi solidní šanci, že se do konfliktu nikdy nedostaneme.
A nemusí se to nutně týkat pouze sebeobranného konfliktu, ale například i situace doma, kdy například na své manželce včas rozeznáte takové neverbální projevy, které vám jasně signalizují, že byste jí již skutečně měli pomoci, pokud nechcete spát na gauči. A to již za to stojí, že? 😉
Jarda Kolcun
