Díky mnoha letům studia Kano vytvořil do, kompletní cestu boje z několika japonských středověkých bojových systémů. „Tím, že jsem převzal všechny klady z různých jujutsu škol a přidal jsem své vlastní metody a vylepšení, jsem vytvořil nový systém pro fyzickou kulturu, mentální trénink a soutěžení,“ napsal Kano. „A toto jsem pojmenoval Kodokan judo.“ Ale Kano udělal daleko více, než jen vytvořil judo. Svou stopu zanechal nejen na jednom stylu, který založil, ale fakticky v celém světě bojových umění minimálně šesti různými způsoby.
To vše se mu povedlo, když učil na plný pracovní úvazek na mnoha univerzitách a i později, když se mu podařilo dostat judo mezi olympijské sporty.
Moderní páskování
Návštěvou jakéhokoliv dojo nebo dojangu zjistíte, že se zde používá barevný systém pásků. Systém začíná na kyu (bílý pásek, který postupně tmavne) a končí na danech (různé stupně černého pásku). Kano věřil v hodnotu systému s pravidelným páskováním, které udává nejen celkový čas strávený v dojo, ale také úsilí, které student do studia vložil. Staré systémy jujutsu, ze kterých judo vzniklo, buď neměly žádné stupně anebo jejich systém byl založen pouze na certifikátech udělených mistrem. Stupně kyu před černým pásem mají odrážet technickou vyspělost, které student dosáhl díky pravidelným tréninkům a neustálým opakováním technik a kombinací, dokud nebyl obdržen první dan. V tom okamžiku bylo považováno, že student zvládnul dostatečné základy, aby mohl být i formálně učen kompletnímu bojovému umění. Kanův systém zpočátku začal pouze na třech stupních bílého pásku a poté třech stupních hnědého pásku, než student dosáhl černý pás. Později přidal stupně mudansha (barevný pás s pěti kyu) a yudansha (černý pás s deseti stupni). Stejný systém je používán i dnes.
Bezpečnější cvičení
Jedna z probíhajících diskusí ohledně studia do se týká tématu sport vs bojové umění, tedy randori vs kata jako primární metoda cvičení. Jelikož Kano byl první, kdo tento problém musel řešit, ukázal se být vynalézavým při nahrazování původních jujutsu způsobů nácviku technik novými způsoby judo, ale i dalšími do umění. Kano viděl judo, jako způsob k vytvoření lepší osoby – mentálně, fyzicky i morálně. Proto byl velice aktivní, když se snažil přesvědčit olympijský výbor, aby judo bylo zařazeno mezi oficiální olympijské sporty. Proto také dával přednost soutěžím před samotnými exhibicemi technik. Vytvořil jasnou hranici mezi jujutsu technikami, které mohou být bezpečně trénovány i ve vysoké rychlosti a s plným nasazením a mezi těmi, které takto cvičeny být nemohly. A pokud nemohla být nějaká technika zacvičena na 100%, pak ji zařadil do kata. Díky zdůrazňování pravidel chování na tatami dosáhl relativního bezpečí a zároveň i možnosti získat dostatečné zkušenosti bez toho, aby se student zranil. Tak mohli studenti trávit více času trénováním a méně rekonvalescencí z utržených zranění při tréninku.
Pravidlo „otevřených dveří“
Než přišel Kano, vždy pouze malá skupina lidí, loajálních dané osobě, měla možnost se učit bojovým technikám a k tomu ještě v tajnosti. V porovnání s tímto přístupem bylo judo již od svého počátku otevřené všem studentům bez rozdílu společenských tříd nebo země původu. Kano říkal, že judo je,“cesta lidského rozvoje, který je pochopitelný všemi lidmi na celém světě.“ Kano cestoval minimálně devětkrát do roku 1912 po celém světě, aby vytvořil širokou členskou základnu a představil tento nový sport. Kano také dodržoval pravidlo „otevřených dveří“ i doma v Japonsku. První Američan, který byl v Kodokanu přijat, byl George Trumbull Ladd, profesor filozofie na univerzitě v Yale. Předpokládá se, že do Japonska zavítal již v roce 1889. Kano jej učil judo teorii i techniky a také mu ukázal koshiki no kata neboli sebeobrannou formu. A do roku 1908 již v Kodokanu studovalo 13 Američanů. V roce 1919 John Dewey z Univerzity Columbia cestoval do Japonska, aby mohl studovat toto umění zápasu. Dewey diskutoval s Kanem aspekty judo a poté byl nápomocen i při uvedení juda na Univerzitě Columbia. Aby Kano dále rozšířil judo, povolil překlad judistických textů do cizích jazyků a také vytvoření dalších dojo ve Spojených státech, Anglii, Francii, Kanadě, Rusku, Číně a Koreji.
Nové gi
V roce 1907 Kano prodloužil rukávy a nohavice tak, aby chránily lokty a kolena. Kabátec byl zkrácen a zesílen. To se lišilo od gi prvních judistů, kteří místo gi, jak jej známe nyní, nosili krátké kalhoty (do půlky stehen) a rukávy kabátce končily nad lokty. Cílem Kano bylo zvýšení počtu útočných technik během tréninku a zvýšení schopnosti studentů, chytnout, vychýlit a hodit. Toto vylepšené nové gi bylo poté převzato i studenty jiných moderních bojových systémů.
Nechal smrtící techniky na později
Do roku 1885 vylepšil Kano svůj koncept kuzushi, neboli vychýlení protivníka před samotnou technikou. Jeho cílem bylo umožnit studentům judo porazit cvičence zbývajících jujutsu škol, které v té době ještě existovaly. Toto však byla pouze část celkového cíle judo, která také zahrnovala fyzický a morální rozvoj cvičením kata a randori. Aby Kano dosáhl obou cílů, rozdělil v judu boj na zemi do tří skupin: držení, škrcení a páky. Zatímco držení Kano učil již začátečníky, škrcení a páky byly přesunuty na vyšší technické stupně. Asi není překvapením, že technicky pokročilý student musel také zvládnout umění i umění kappo (kuatsu), neboli resuscitace.
Judo údery byly kategorizovány do dvou skupin úderů horními končetinami a dolními. Pěst, loket, dlaň, prsty, kolena, chodidla byly učeny zasáhnout pouze na dotyk. Tyto techniky atemi waza však již byly vyhrazeny pro vysoké technické stupně v Kodokanu.
Poslední částí Kanova systému bezpečnosti byly pády a vzdání se. Vytvořil systém pádů, které umožnily studentům na jakémkoliv povrchu rozložit sílu dopadu bez zranění. Vytvořil také systém pravidel, kde osoba páčená nebo škrcená může signalizovat vzdání se plácáním. Poté musí protivník ihned přestat. Oba systémy byly považovány za velký krok dopředu v evoluci bojových umění.
To nejlepší z obou světů
Když byl Kano mladý, učil se jujutsu od několika velmi známých mistrů, z nichž každý, jak řekl později, jej učil ten jeho systém pouze jako sbírku technik. „Nikdo v tom neměl nějaký systém“, napsal Kano. Nevyhnutelně tak měl žák problém vysvětlit podstatu techniky a případně i principy, které by jednotlivé techniky spojovaly. Proto se Kano snažil nacházet společné znaky v těchto jujutsu systémech. „Ve všech stylech jsem rozeznal základní princip: co nejlepší využití mentální a fyzické energie“, napsal Kano. „Znovu jsem zrevidoval všechny metody útoku a obrany, které jsem se naučil a ponechal jsem pouze ty, které odpovídaly tomuto principu. Výsledkem je to, co je vyučováno jako Kodokan judo.“ Kolem roku 1900, se na judo soutěžích začaly stále více upřednostňovat zápasnické techniky. V roce 1914, když v Japonsku proběhl první šampionát středních škol, většina zápasů končila škrcením, pákou nebo držením. (Tento směr stále přežívá v Kosen judo, které se dosud cvičí na japonských univerzitách a také v brazilském jiu jitsu). Do roku 1926 byl trend již tak silný, že Kano cítil potřebu změnit pravidla a na úkor zápasení posílil roli hodů. Nespokojen s nadměrným užíváním síly místo zručnosti, trval při ocenění na čistotě techniky a dynamice provedení. Po svých studentech také vyžadoval zvládnutí lekce „devětkrát tě hodí, desetkrát vstaneš“. Jinými slovy, nikdy se nevzdávej.
Kano používal kata, aby studenti mohli cvičit lekce z jujutsu, ale navzájem se nezranili. Díky tomu se mu podařilo uchovat středověké ideály japonských bojových umění očištěné od principů, které se již do moderního světa nehodily. Například základním principem v těch starých dobách byl princip shobu (náhlá smrt), který označoval prohru díky nějakému smrtícímu úderu. Kano věřil, že povolení podobných technik znemožňovalo jakoukoliv tvořivost při útoku a strategii zápasu a proto je zakázal. Místo toho umožnil „knock-outovat“ soupeře prostřednictvím hodu nebo jej donutit se vzdát díky držení. Kano tvrdil, že takové držení symbolizuje smrt, ale pouze pro ego studenta. A studium všech způsobů, jak se vyhnout této „smrti“ vede k budování charakteru studenta. Následně byly judo soutěže založeny na tří bodovém systému, spíše než na ippon systému, kde jeden jediný bod reprezentoval „náhlou smrt“. Kolem roku 1930 však došlo k vzestupu militarismu v Japonsku a silné podpoře samurajských ideálů náhlé smrti, kdy se kladl důraz na symbolické sebeobětování jedince pro národ. Militarismus podporoval jednobodový systém vítězství v Kodokanu a, jak se Kano obával, vychovával studenty, kteří pak nesmyslně riskovali. Na druhou stranu toto snažení podnítilo zájem o randori v dojo. Díky randori tak judo neztratilo své bojové kořeny.
Během pádu Tokugawa shogunátu, bylo soutěžení a zápasení vnímáno jako něco násilného a nebezpečného. Studenti bojových umění věděli, že jejich schopnosti byly příliš nebezpečné, aby mohly být procvičované s partnerem nebo protivníkem (tento přístup byl zděděn z kenjutsu). Protože techniky nemohly být tedy předváděny na lidské bytosti, zdokonalování technik bylo považováno za test duševních schopností, který se procvičoval prostřednictvím kata jako neoddělitelné součásti tréninku, aby se zajistilo, že judo nebude jen o randori.
Shrnutí
Isaac Newton kdysi řekl:“pokud jsem viděl dále (než jiní), je to proto, že jsem stál na ramenou gigantů.“ Ve světě bojových umění se neobjevila větší osobnost, která by zasáhla svět bojových umění tak jako se to podařilo profesoru Jigoro Kano. Studoval mnoho starých bojových systémů předtím, než vytvořil judo a pomohl tak studentům i jiných bojových umění na jejich cestě. Tím, že stojíme na ramenou gigantů, jako byl Jigoro Kano, můžeme vidět jasnou budoucnost.
O autorovi: Brian Jacobs je dopisovatel na volné noze studující bojové umění v Rockportu, stát Texas.
Zdroj: Článek přeložen z časopisu Black Belt, October 2009-12-26
Jarda
