Jak mohou bojová umění/sporty pomoci ve výchově dětí? A nepodněcují v nich hlavně agresivitu vůči ostatním? Mnoho rodičů je dosti překvapeno poté, co své dítko přihlásí do klubu bojových umění, a najednou zjistí, že zde vůbec nejde o lámání kostí, agresi a mlácení druhého. Tedy alespoň v těch kvalitnějších klubech. V čem tedy může pravidelné studium bojových umění dětem pomoci?
BOJOVÁ UMĚNÍ TRÉNUJÍ PŘEDEVŠÍM MYSL
Respekt
Studenti se během prvních lekcí naučí respektovat jak svého senseie či trenéra, tak i svého partnera při cvičení. Právě absence respektu je často vidět například ve škole, kde děti na pedagogy pořvávají, často i vulgárně, a neuvědomují si, že tím jen ukazují jak hloupí a nevychovaní vlastně ony samy jsou. Ale jak už to tak bývá, vina je na obou stranách. Rodiče nemají čas na výchovu svých dětí, a proto je svěřují do různých zájmových klubů, aby z nich lektoři „udělali správné chlapy“ a následně pak před dětmi shazují autoritu učitele („vždyt je to jen blbej trenér / učitel“). Děti pak po nich podobný slovník přebírají. A na druhé straně se ani samotní instruktoři často nechovají příliš přesvědčivě (chybí jim odborné znalosti a mnoho věcí dělají pouze na základě zcela zastaralých poznatků, jež mají ještě ze svých studií před x lety, či na základě své intuice, i ta však má své limity). Je potřeba, aby instruktoři, trenéři či učitelé na sobě neustále pracovali. Musí se vzdělávat, studovat nové poznatky a hovořit s jinými lidmi z oboru, nebránit se sdílení informací a hlavně takto získané poznatky následně aplikovat do své výuky. Protože teprve praxe ukáže, jestli naučené teoretické dovednosti jsou smysluplné. Vidím sám na sobě, že získání instruktorského certifikátu v tom či onom systému je jen začátek. Poté je třeba získané znalosti prověřit v praxi a objevovat všechny souvislosti s tím, co už znám. Je to náročná, ale na druhou stranu i velmi úžasná cesta 🙂
Odolnost
Vzpomínám si, jak zvláště zpočátku, když jsme s kolegou začali vyučovat jujutsu, jsme měli plné kapsy různých náplastí, protože děti se například lehce spálily o parkety, případně si udělaly jiné, podobně „závažné bebí“, a hned to chtěly ošetřit. Chvíli nám trvalo, než jsme je přesvědčili, že takové zranění velmi pravděpodobně přežijí, ba ani do nemocnice na rentgen s tím nemusíme, a že za pár minut již vše bude v pořádku.
Nu a nyní jsme se dostali do fáze, kdy děti různé naraženiny a odřeniny již vůbec neřeší. Ví, že to za chvíli přestane bolet, takže raději dále pokračují ve hře, protože to je daleko větší zábava, než sedět na lavičce.
Občas se také stane, že se během sparingu děti udeří hlavami, případně se ťuknou do nosu, a spustí se jim krev. Opět to dříve bylo málem na volání vrtulníku se záchrankou a nyní nám jen řeknou, že se jim spustila krev (protože se ťukly hlavami) a jestli si to mohou jít na toaletu zastavit. Už ví jak, a za chvíli je máme zpět na tatami, kde se opět zapojí do výuky. Musím říci, že jsem na ně proto velmi hrdý, protože vidím, jak se postupně otužily a nyní je hned tak něco nesrazí na kolena.
Vzpomínám si, jak za mých dětských let (tedy ještě relativně nedávno 😉 když jsem si odřel koleno a pokud do 5-10 minut přestalo krvácet, dál jsem to již neřešil a pokračoval ve hře. A kupodivu jsem přežil, podobně jako hromada jiných kluků a holek naší generace (rozuměj nyní chlapů a žen v nejlepších letech ;-). Jsem přesvědčen, že bychom naše děti měli vést k podobnému přístupu, místo zbytečného panikaření při každém pádu a zranění. Děti nejsou z porcelánu a zvládnou více, než si myslíme.
Trpělivost
Děti se naučí, že si vše musí zasloužit. Další technický stupeň nedostanou za docházku, ale musí se pečlivě připravit na zkoušku. Jsou techniky, které vypadají motoricky náročné, ale učí se je krok po kroku a díky tomu je zvládnou. Vše chce svůj čas a trpělivost a pak je odměna jistá.
Sebevědomí
Děti se naučí, že daleko důležitější než fyzická síla je správně zvolená technika a načasování. Jakmile toto mají zafixované, pak zvládnou porazit i daleko většího, silnějšího i těžšího soupeře.
Děti se také naučí překonávat svůj strach z různých překážek (opičí dráha, silnější/větší soupeř). Je úžasné je vidět, jak jim doslova září oči nadšením a jak jsou na sebe hrdé poté, co se jim podaří zvládnout překážku, o které ještě okamžik předtím byly přesvědčené, že nemají šanci. Naučí se, že všechny limity máme jen ve vlastní hlavě.
Kamarádství
Naleznou zde kamarády na celý život, hovořím opět z vlastní zkušenosti. Bojová umění i sporty budují v dětech takové to správné a trvalé kamarádství, učí je spolupracovat jako tým i navzájem si pomáhat nejen při výuce, ale pak i mimo klub.
Nastavení cílů, včetně jejich plnění
Jasný zkušební řád jim umožní mít perfektní přehled, co musí zvládnout, za jak dlouho a na jaké úrovni. A samozřejmě i jaká bude odměna (vyšší technický stupeň). Tento princip myšlení a realizování postupných cílů se následně odrazí i v jejich dalším životě.
Řešení konflikty nenásilnou cestou
Děti si nejdříve vyzkouší jaké to je řešit konflikty pouze (riskantním) fyzickým způsobem a zjistí tak, jak relativně snadné je někomu ublížit. Vzhledem k tomu, že si techniky zkouší při výuce navzájem na sobě (a pocítí tak bolest, kterou mohou vyvolat), budou dělat maximum proto, aby je nemusely použít ve skutečném životě. Hodně velkou úlohu zde hraje i osobnost instruktora, který musí vše vysvětlit a tento koncept (vy)řešení konfliktu neustále zdůrazňovat.
Z vlastní zkušenosti vím, že děti, které se věnují bojovým uměním či sportům, techniky boje používají jen velmi výjimečně a pouze v nejnutnějším případě, když si agresor zkrátka nedá říci jinak.
Vzpomínám si na radu jednoho japonského mistra (Jimmy Keido Yamaue soke), který mi vysvětlil, že i když budu muset v konfliktu nakonec použít fyzickou techniku, musím to brát pouze jako jinou formu komunikace, protože z nějakého důvodu můj protivník nerozumí do té doby používané (například verbální) formě komunikace. A co je důležitější, nikdy, absolutně nikdy nesmím použít fyzické techniky s nenávistí v srdci, protože pak jsem klesl na stejnou úroveň jako útočící agresor. Jde pouze o jinou formu komunikace, a pokud takovému způsobu agresor nerozumí, nesmím ztratit kontrolu nad svými emocemi. Jen je zkrátka potřeba „komunikovat“ s agresorem jinak a neustále při tom mít na paměti, že jej vlastně vzdělávám a jako učitel musím mít samozřejmě své studenty rád. Když jsem toto vysvětlení slyšel poprvé, rozesmálo mě to (asi podobně jako teď vás), nicméně když se nad tím zamyslíte, je v tom skrytá velká moudrost….proč si srdce i ducha špinit nenávistí a zlostí jen proto, že ten druhý nechápe či nechce chápat? Popřemýšlejte o tom a třeba vám vše začne dávat smysl podobně jako nakonec i mně. Však i Mistr Yoda v populární sérii Hvězdné války říká „Hněv tě dovede na temnou stranu Síly.“ 😉
Dýchání
Děti se naučí různým metodám dýchání a tím i zklidnit anebo naopak nabudit svůj organismus, když je potřeba. Opět se jedná o velmi důležitou dovednost, kterou využijí například před náročnou zkouškou, anebo pokud se musí připravit k nějakému (fyzickému / prezentačnímu /…) výkonu a potřebují využít všechny naučené dovednosti. Techniky dýchání jim umožní zvládnout věci, o které by se jinak ani nepokoušely. V mnoha starobylých systémech je dýchání považováno za alfu a omegu.
BOJOVÁ UMĚNÍ TRÉNUJÍ I TĚLO
Fyzická kondice
Hovořím zvláště o úpolových disciplínách, které dětem umožní získat neuvěřitelně bohatou databázi pohybových vzorců. Ať už se bavíme o judu, jujutsu, či zápasu, to vše jsou disciplíny, ze kterých děti budou čerpat prakticky celý život. Hovořím opět z vlastní zkušenosti. Jde o velmi všestranný pohyb, protože děti se učí v postoji stát stabilně a přitom i lehce, vyvést z rovnováhy svého partnera, učit se pracovat na zemi, v sedě, kleku, dřepu i v postoji. Naučí se také padat, což osobně považuji asi za největší přínos výuky, protože pády v životě využijí daleko častěji než techniky fyzické sebeobrany.
A díky tomu, že budou pravidelně studovat bojové umění či sport, budou daleko více fyzicky aktivnější, což je v současné době, kdy rapidně narůstá počet dětí, kteří jsou již diagnostikováni jako obézní, velmi důležité.
Sebeobrana
A ano, máme tu samozřejmě i sebeobranu, cíleně jsem ji dal až na poslední místo, protože jak vidíte, jsou zde daleko hodnotnější a trvalejší přínosy, než se naučit jak a kam správně zaútočit. Neznamená to, že by se ji děti a náctiletí neměli naučit (osobně jsem zastánce toho, aby se základy vyučovaly na základních školách v rámci tělesné výchovy), ale studium bojových umění a sportů nabízí daleko hodnotnější a trvalejší přínosy, než jen umět správně a silně udeřit. V současné době je navíc pojetí sebeobrany dosti zkreslené a neúplné. Velice často se za sebeobranu vydává něco, co je ve skutečnosti pouze pilování technik a strategií fyzické rvačky. Ve skutečné sebeobraně totiž jde o to se do rvačky vůbec nedostat, což znamená, že bychom měli jednak věnovat pozornost signálům, které ukazují na blížící se konflikt (viz téma situační povědomí) a jednak bychom měli vést účinnou verbální sebeobranu k odvrácení fyzického kontaktu. A až teprve v tom nejhorším možném scénáři se pustit do řešení konfliktu fyzickým způsobem.
Teď si dovolím malou odbočku – asi se mnou budete souhlasit, že tajemství skutečně komplexní sebeobrany tkví v tom se do konfliktu vůbec nedostat. Ale jak to udělat? Jak to, že jsou lidé, kteří se za celý svůj život do konfliktu nedostali a naopak jsou lidé, kteří mají konflikt prakticky každý den? Příčina je v nastavení naší mysli.
Vzpomínám si, jak mi kdysi jeden instruktor bojového umění a sebeobrany, jenž dlouhodobě působil i u ozbrojených složek, řekl, abych si v rámci svého tréninku hrál různé „bezpečnostní hry“. Abych si například představil, jak bych (vy)řešil agresora, který je za nejbližším rohem. Jak bych zabezpečil své auto a svůj dům proti zlodějům. Jak bych řešil situaci v restauraci. A tak dále a tak dále. Samo o sobě to není špatná metoda, pokud však…..a tady to začíná být zajímavé.
Problém byl, že mnoho z nás (včetně mě), jsme za chvíli přestávali rozlišovat mezi hrou a skutečností….a najednou jsem skutečně očekával agresora za každým rohem. Najednou jsem se přistihnul, že v autě vypínám vnitřní světlo, když jsem z něj vystupoval, aby mě bylo hůře vidět. Najednou jsem zatahoval záclony, protože jsem nechtěl, aby případní zloději věděli, kdo a kde je. Do restaurace jsem chodil minimálně s teleskopickým obuškem, kdyby něco… I potenciální konflikty jsem nevědomky vyhledával a bohužel i eskaloval, ačkoliv jindy bych nad tím jen mávnul rukou (například v situaci, kdy vám někdo hodí myšku na silnici). Svět začal skutečně být nebezpečné místo k životu….
Věřím, že nejsem jediný, komu se toto stalo a to vše proto, že jsem přestal rozlišovat mezi HROU a REALITOU. Stal se ze mě regulérní paranoidní magor a trvalo mi asi rok, než jsem se opět vrátil do reality. Nyní mám u sebe pouze multifunkční nůž pro případy, kdy je potřeba utáhnout sem tam nějaký šroubek, případně něco otevřít. 😉
A víte co je zajímavé…od té doby jsem neměl žádný vážnější konflikt. Vážně, všechno je to pouze v naší hlavě, jak se na svět kolem díváme a pokud jej vidíme jako nebezpečné místo, pak nám nebezpečně bude i připadat (v této souvislosti mě napadá rčení – Pro toho, kdo vlastní velké kladivo, vypadá pak každý problém jako hřebík.). Ale zpět k dětem a bojovým uměním/sportům.
V jakém věku nejlépe začít?
Z pohledu fyziologického vývoje a související specializace doporučuji prostudovat předchozí článek – Kdy mají děti začít se sportem? A pokud chcete vědět, proč tomu tak je, pak tu pro vás mám ještě jeden článek Jak je to vlastně s talentem, kde naleznete detailnější zdůvodnění. Nu a co se týká světa bojových umění/sportů, osobně doporučuji následující vývoj:
- Pro nejmenší studenty (5-12 let) doporučuji tradiční formu bojových umění, jež zdůrazňuje etiku, filozofii, respekt apod. V této fázi je úplně jedno, jestli se jedná o brazilské jiu jitsu, judo, či jakékoliv další umění. Osobně opět doporučuji spíše úpolové disciplíny, protože děti naučí skutečně všestrannému pohybu, takže například judo, zápas či právě brazilské jiu jitsu. Děti se v tomto věku nepotřebují učit sebeobranu jako takovou, protože konflikty mezi dětmi jsou často spíše škádlením, než soubojem na život a na smrt. A pokud už z jakéhokoliv důvodu budete chtít, aby se děti sebeobranu přeci jen naučily, pak se zaměřit primárně na prevenci a vyučovat sebeobranu komplexně a nikoliv pouze tu fyzickou část, která je spíše výukou efektivnější rvačky, než sebeobrany, jak jsme si řekli již dříve.
- Pro náctileté studenty (12-18 let) doporučuji hlavně sportovní formu. Jsou plní energie, mají již povědomí, o čem bojová umění jsou a mohou se tak věnovat bojovým sportům. Bojové sporty poskytnou studentovi dostatek sebevědomí i seberealizace, což znamená, že nebudou mít potřebu se „vybíjet“ jinde a navíc jim bojové sporty pomohou zvládnout většinu mezilidských konfliktů, kde opět v drtivé většině případů nejde o boj na život a na smrt.
- Ve velmi výjimečných případech u náctiletých a pro dospělé doporučuji sebeobrannou formu ve své nejčistší formě. To znamená rozvoj vlastní agresivity i kontrolu protivníkovy agresivity, techniky s cílem vážně zranit, či dokonce zabít. To už není povídání o dávných samurajích či přátelské kočkování se na tatami. Sebeobrana, pokud má fungovat, je nelítostná a hodně hodně ošklivá. Musíte na to mít žaludek, a pokud se vám dělá špatně z krve, případně přenecháváte zabití kapra na Štědrovečerní večeři někomu jinému, pak máte / budete mít problém. A počítejte s tím, že vás první reálný konflikt změní i uvnitř. Zvažte tedy prosím minimálně třikrát, jestli ji skutečně potřebujete a jestli jen nejde o zbytečnou paranoiu vyvolanou šikovnou manipulací médií….
Jak nalézt nejvhodnější klub?
Nalezení nejvhodnějšího klubu pro malého caparta je 90% úspěchu. Hraje v tom roli jednak dojezdová vzdálenost, cena za výuku i získané reference.
Jakmile začnete shánět informace o tom kterém klubu, soustřeďte se hlavně na to, jakým směrem jsou zaměření. Jde o čistě sportovní oddíl? Vyučují pouze sebeobranu anebo jim jde o tradiční tedy historické pojetí výuky spolu s filozofií, etikou, apod.?
Pátrejte po referencích. Sledujte i jakým způsobem se instruktor vyjadřuje o ostatních klubech v okolí. I to svědčí o tom, jestli jde o konfliktní osobnost, anebo pohodového člověka. Propaguje bezpodmínečně svůj styl a klub, anebo nabízí i další varianty? V prvním případě pravděpodobně nikdy nezkusil nic jiného a tak má velmi omezený rozhled a ve druhém případě se cítí dostatečně sebejistý, že co nabízí, je pro studenty nejlepší, protože má přehled a zkušenosti i o jiných školách, stylech a metodách výuky.
Jakým způsobem jsou od sebe odlišeni pokročilí studenti od začátečníků. Je tento rozdíl i vidět ve formě předváděných technik? Jak se k sobě chovají pokročilí studenti? Jako elita a plebs, anebo si naopak pomáhají a cvičí spolu? To, jak se k sobě chovají v klubu studenti, je výsledek kvalitní výuky instruktorů. A to, jak se k sobě chovají v klubu, určuje i jak se pravděpodobně k sobě budou chovat kdekoliv jinde.
Podívejte se, jak vypadá místo, kde probíhá výuka? Je tam čisto? Příjemná teplota? Dávno jsou časy, kdy se cvičilo v zaprášené špinavé garáži. Pokud je výuka drahá, pak i prostředí musí odpovídat požadované ceně.
Za co všechno budete muset platit? Zjistěte si předtím ceny obvyklé ve vašem okolí, ať víte, jestli klub nežádá přemrštěné ceny a pokud ano, co přesně za to nabízí. Drahé členství nemusí nutně znamenat, že jde instruktorům pouze o peníze. Velmi pravděpodobně nabízí například další benefity, proto nedělejte ukvapené závěry a zjistěte si všechny informace. A pak se teprve rozhodněte.
Jaké další služby klub nabízí? Jsou ochotní poradit s výběrem nejvhodnějšího oblečení, tréninkových pomůcek, apod.? Jakým způsobem komunikují s rodiči a jak často? Pořádají pro děti i další akce, nebo jde čistě o výuku 2x týdně od-do a jinak o sobě klub již nedává vědět?
Promluvte si i s hlavním instruktorem a ptejte se, kam svou výukou směřuje. Chce mít z dětí šikovné kluky a holky, úspěšné sportovce, anebo zastává názor, že svět je nebezpečné místo k životu a proto je nutné začít se sebeobranou již od útlého věku? Zatímco v prvních dvou případech z dětí vyrostou sebejistí kluci a holky, v tom posledním případě se z nich stanou paranoidní vystresovaní lidé, kteří budou na jakýkoliv konflikt reagovat nepřiměřeně. Je na vás, jakou budoucnost pro své děti vyberete.
Navštivte klub a pozorujte, jak probíhá výuka. Většinou jsou první lekce zdarma, takže rovnou vezměte i svou ratolest a sledujte, jak vnímá atmosféru v klubu. Sedí mu instruktoři i ostatní studenti? Pokud ano, pak máte hotovo a váš syn či dcera mají před sebou to nejúžasnější dobrodružství ve svém životě. Věřte mi, budou vám vděční i v dospělosti 🙂
