Proč je nevýhodné zůstat ve své zóně komfortu

Jsou chvíle, kdy se cítíme zranitelní, nejistí a obáváme se případného posměchu. Víte, právě tento pocit zranitelnosti pramení z pocitu nejistoty, když jste nuceni “vyjít” ze své zóny komfortu. Je to však jediný způsob jak dosáhnout viditelného zlepšení výkonu ať ve sportu či v jakékoliv jiné oblasti života.
Pokud se podíváte na obrázek, získáte vcelku jasnou představu o čem jsou zóny komfortu.

 

Ze všeho nejdůležitější je nutné si uvědomit, že zóny komfortu nejsou pevně dané a časem se mění a posunují tak, jak rychle se dokážete přizpůsobit novým podmínkách a pevně se v nich “usadit” abyste měli startovní pozici pro další “výstup” ze zóny komfortu. Tyto posuny vyžadují psychicky odolného člověka, jelikož musíte dělat věci, které jste dosud nedělali. V profesním životě tak jde například o prezentaci před skupinou osob, první schůzka se zákazníkem, apod. Vzpomínám si, jak nám školení správné prezentace vtloukali do hlavy jednu důležitou pravdu: “uvědomte si, že proti vám sedí lidé jako vy. Cokoliv uděláte nebo řeknete, si budou pamatovat maximálně jeden den, protože svět na našich prezentacích nestojí, to si přiznejme. Takže se uklidněte a odprezentujte své téma s klidem a grácií, protože vás poslouchají lidé, které to skutečně zajímá.”

Ve sportu je to podobné. Jde o posunutí zóny komfortu například ve smyslu změny systému či místa tréninku. Nové podmínky, nové zázemí, noví lidé, to vše může sportovce dost vykolejit. Typický příklad je například tréninkový kemp, kde se sjedou lidé z celé země a trénují spolu pod vedením pozvaných trenérů. A pokud budete mít hlavu otevřenou novým přístupům, vrátíte se domů s řadou nápadů, jak svůj současný trénink ještě dale zlepšit. Ostatně o to i jde – neustále se zlepšovat a posouvat tak své fyzické hranice. Nicméně jak jsme si zde vysvětlili, nejde pouze o fyzické hranice, ale i o hranice psychické, které jsou právě naší zónou komfortu. Hodně lidí zůstává ve své zoně, protože se v ní cítí dobře. Dokáží například zacvičit 150 dřepů a přitom se ani nezadýchají. Ale jakmile by měli trénovat shyby či kliky, většinou si najdou důvody, proč je “protentokrát” vynechat. Anebo zkusit dřepy na jedné noze.
Se zónou komfortu jsem se poprvé setkal právě v mém zaměstnání a pak až během přípravy na TacFit certifikaci. Když jsem se začal systematicky připravovat na Tacfit, měl jsem už vcelku solidní kondici (aspoň jsem si to myslel) díky Maxwellově 300 workoutu. Nicméně toto bylo něco zcela jiného….jasně, časový limit zde byl, ale jak jsem zjistil, síla zde hrála roli pouze na začátku. Lepších výsledků jsem dosahoval jen po určitou dobu. Pak přišla na řadu konečně technika, zlepšená komplexní motorika a vliv správně zapojovaných postulárních svalů, pokud jsem chtěl dosáhnout lepších výsledků. Tedy věci, které jsem předtím příliš neřešil a…přiznám se, že jsem ani moc řešit nechtěl….klasický případ tendence setrvání v mé zóně komfortu 😉 Jenomže když frustrace z toho, že “to se prostě lépe zvládnout nedá” dosáhla určitého stupně, byl jsem fakticky donucen hledat nové metody a konečně tak vyjít ze své zóny komfortu. Zajimavé bylo, že poznatky, které přináší systém Tacfit, se shodují s informacemi, které jsem získal i od specialistů CASRI, když jsem potřeboval poradit se zlepšením své techniky běhu. Tak předně – jak běh, tak cvičení není o počtu opakování, délce uběhnuté tratě nebo dosaženém času. Zvláště ten poslední bod mi dělal největší potíže. Když jsem šel běhat nebo cvičit workout, kde byly stanoveny nějaké časové limity, pak jsem dělal maximum, abych to stihnul. Výsledkem bylo, že jsem většinou limit stihnul, ale za jakou cenu – tělo potřebovalo daleko delší pauzu na regeneraci a technika samotná byla…slušně řečeno diskutabilní. V TacFitu platí, že “lepší je pouze lepší” a hned vysvětlím – jakmile zlepšíte techniku, posílíte svaly, které máte, zlepšíte schopnosti, na které je dané cvičení cílené a dosáhnete tak cíle, které máte. Až jako sekundární přínos je:

1. lepší čas, za který uběhnete stejnou vzdálenost
2. delší vzdálenost, kterou uběhnete za stejný čas
3. větší počet opakování, které odcvičíte ve stejném časovém limitu
4. nižší průměrná tepová frekvence během celého cvičení/běhu
5. zvýšená psychická odolnost (o tom ještě budu v některém z dalších článků psát podrobněji)

Prosím toto si přečtěte ještě jednou….a ještě jednou. A ještě jednou. Jde zde o konflikt mezi tím, co se má cvičit a co a jak se skutečně odcvičí (tedy záležitost vašeho ega). Vím o čem mluvím, proto tuto část tak zdůrazňuji.

Lépe provedená technika je primární cíl, to je to, o co máte ve skutečnosti usilovat, zapomeňte na poměřování ostatních aspektů (rychlost, čas, vzdálenost, počet opakování, apod.), ty jsou pouze VEDLEJŠÍM produktem lépe provedené techniky.

Vraťme se teď zpět k samotné zóně komfortu. Už jsme si řekli, jak důležité je tuto zónu rozšiřovat a pravidelně posouvat. Jakmile se totiž začnete cítit dobře v nově vymezené zóně komfortu, teprve pak začnete vidět zlepšení ve vaší technice běhu či čemkoliv jiném. Sportovní psychologové tomuto stadium říkají “vrcholový výkon” a jde o stav, kdy máte již plně adaptovaný nový tréninkový systém, který vás posunul dále a nyní již na něm stavíte svou strategii při cvičení. Nicméně i v nově posunuté zóně komfortu dosáhnete limitů a je opět čas na změnu.

Pokud nejste schopni sami “vyjít” ze své zóny komfortu, pak si sežeňte parťáka, který vás z ní dostane. Profesionální sportovci mají své trenéry, kteří se již postarají o to, aby se jejich svěřenec dále posouval. Vy máte svého tréninkové parťáka, který občas přebírá roli trenéra, jindy však drill seržanta jak jej znáte například z filmů s armádní tematikou. Jeho cílem není vás psychicky zdeptat, ale doslova “vykopat” vás z vaší zóny komfortu a ukázat vám, že to jde jinak a lépe.

Výstup ze zóny komfortu však automaticky neznamená, že se vydáte správným směrem. Avšak i poznání toho, co pro vás nefunguje, je dobrý krok k tomu, abyste nakonec přišli na to, co pro vás naopak funguje. Nicméně všemu je potřeba dát dostatečný čas, abyste poznali veškeré krásy testovaného vylepšení a mohli tak poté posoudit svůj výkon.

Právě výstup ze zóny komfortu je často tou nejtěžší věcí, kterou člověk musí udělat. Je až s podivem, jak kreativní, tvrdohlavý, dětinský a omezený pak dokáže člověk být, aby si obhájil, že “tohle mi vyhovuje a nechcu zkoušet nějaké novinky”. Je to právě ta nejistota, strach z posměchu, že (zvláště zpočátku) nebudu schopen podávat takové výkony, jako doteď.

Někdy je však potřeba udělat krok stranou, aby člověk viděl více dopředu…

Jarda Kolcun