7 důvodů, proč byste měli mít u sebe papírovou mapu

Od roku 2008, kdy byla spuštěna aplikace Mapy Google, používám GPS k pohybu po městě i po celé zemi. Již deset let mě digitální hlas z mého telefonu vede odbočku za odbočkou po městech, která neznám, a dokonce i po městech, ve kterých už léta žiji.
Ale během posledního roku se mi z různých důvodů začalo nelíbit, že se plně spoléhám pouze na GPS.
Proto jsem si koupil papírovou mapu svého krásného města Tulsa a také silniční atlas Spojených států. (Zřejmě v tom nejsem sám; prodej klasického silničního atlasu Rand McNally Road Atlas v posledních několika letech překvapivě stoupá). A byl jsem překvapen, jak příjemné bylo používat staromódní mapy k pohybu po městě i po zemi. Vlastně jsem přešel k používání “analogových” map jako k primárnímu způsobu navigace a na Mapy Google se spoléhám již jen jako na záložní zdroj.
Sestavil jsem proto 7 důvodů, proč jsem se rozhodl pro tuto změnu navigace – od praktických až po filozofické – proč byste také vy mohli zvážit, zda do své výbavy nevrátit papírovou mapu:

1. Papírové mapy nikdy neztratí napájení ani bezdrátový signál.

Jsem pravidelným návštěvníkem jihovýchodní Oklahomy. Krajina v této části státu je krásná a překvapivě hornatá, ale signál je tam příšerný – což znamená, že spoléhat se na Mapy Google mě může přivést do úzkých a rozhodně se mi to i několikrát stalo.
Zatímco aplikace GPS v telefonu může být vždy připojena k satelitu, k přístupu k mapě a pokynům, které vám nabízí, potřebujete připojení. Pokud připojení nemáte, budete sice znát souřadnice GPS, ale nebudete mít moc představu o tom, jak navigovat na konkrétní místo.
Mapy Google tento problém vyřešily tím, že umožňují stáhnout všechny potřebné navigační informace ještě před ztrátou bezdrátového připojení. Tím se sice dostanete i na místo, kde není signál, ale jak pak navigovat zpět? Určitě ne pomocí Map Google. Takto jsem se už několikrát ztratil, když jsem se spoléhal pouze na digitální navigaci.
S papírovou mapou se nikdy nemusíte obávat ztráty bezdrátového připojení, protože máte přístup ke všem potřebným informacím přímo na dosah ruky. Navíc se papírová mapa nikdy nevyčerpá, jako se to může stát u chytrého telefonu. Je to spolehlivý a antifragilní zdroj navigačních informací.

2. Papírové mapy jsou bezpečnější a méně rozptylující než GPS.

Člověk by si myslel, že používání GPS a jeho zvukově oznamovaných pokynů vám zajistí méně rozptylující způsob navigace. Ale podle mých zkušeností tomu tak často není.
Když používám Mapy Google, stává se ze mě někdy zběsilý a podrážděný řidič. Mám děti, takže si na zadním sedadle často hlasitě povídají a zpívají. Když na mě Google vyštěkne pokyny, může mi přes hluk uniknout, co říká, takže pak musím vzít telefon, abych si ujasnil, kudy mám jet dál.
A někdy si musím zvětšit mapu na displeji, abych si udělal představu o tom, jaká bude moje následná cesta, protože nechci uvíznout v levém pruhu dálnice a přitom potřebovat sjet doprava skrz kolonu aut. Ale zvětšovat a následně i zpátky zmenšovat detail mapy na displeji při jízdě rychlostí 110 km/h asi také není nejbezpečnější.
A lidi, řeknu vám, když mi Google napíše “Přepočítávám …“, začínám panikařit. “Sakra! Kam mám teď jet? Musím nečekaně odbočit? Nasměruje mě to na jinou trasu, která mi cestu prodlouží o dvacet minut?” A nejsem přitom sám, kdo si myslí, že používání GPS při jízdě nebezpečně rozptyluje řidiče.
Podle průzkumu pojišťovny mezi lidmi, kteří se označili za “zřídkakdy rozptýlené” při řízení, jen 10 % uvedlo, že za volantem psali e-maily nebo zprávy, ale 77 % přiznalo, že se dívají do navigace GPS. Jiné průzkumy zjistily, že řidiči nejenže často nahlížejí do telefonu, aby zkontrolovali pokyny, ale stejně jako já často upravují velikost mapy na displeji, aby viděli současně svou aktuální polohu i cíl cesty. Jejich pohledy se mění v delší pohledy – což jsou rozhodující vteřiny, kdy jejich oči nesledují silnici před sebou.
Naproti tomu, když používám papírovou mapu, obvykle se na ni podívám ještě před odjezdem a naplánuji si trasu. Pak jedu do cíle podle pokynů, které jsem si uložil do hlavy, a mapu si beru s sebou pouze jako zálohu. Pokud se ztratím, nesnažím se přepočítávat za jízdy; zastavím na úplné zastávce, určím na mapě svou aktuální polohu, naplánuji novou trasu a znovu vystoupím. Je to lepší než kdyby mi digitální hlas, který mi nařizuje jet tím a tím směrem, nařizoval, abych se vyhnul srážce s ostatními řidiči… kteří se také snaží vyhnout srážce. 

3. S papírovými mapami se do cíle dostanete rychleji než s GPS.

Stejně jako byste si intuitivně mysleli, že díky GPS budete méně rozptylováni při řízení, mysleli byste si, že díky počítačem optimalizované navigaci se dostanete do cíle rychleji než podle staromódní papírové mapy. Ale výzkum provedený Dr. Toru Ishikawou, odborníkem na prostorové chování člověka, naznačuje, že spoléhání se na digitální pokyny vás může ve skutečnosti zpomalit ve srovnání s vytyčováním analogového kurzu.
V jedné studii Dr. Ishikawa a jeho tým zjistili, že lidé, kteří se při pěší navigaci po městě spoléhali na GPS, chodili pomaleji, dělali více chyb při určování směru, a nakonec jim trvalo déle, než dorazili do cíle, ve srovnání s lidmi, kteří se spoléhali na papírovou mapu nebo kterým byla trasa předem ukázána na mapě.
Proč tomu tak je? Výzkumníci mají několik teorií.
Zaprvé, když přenesete navigaci na aplikaci, věnujete méně pozornosti svému okolí, což vám brání v efektivnějším a účinnějším rozhodování při hledání cesty na základě aktuálních okolností. Když se spoléháte na papírovou mapu, musíte věnovat pozornost reálnému prostředí, abyste se ujistili, že odpovídá mapě. A protože věnujete pozornost svému okolí, zvyšujete množství informací, které máte k dispozici, a to, že máte více informací, vám umožňuje inteligentnější a rychlejší navigaci. Zdá se, že GPS vám nasazuje navigační klapky na oči, které mohou ve skutečnosti zpomalit váš postup.
Za druhé, a to je můj vlastní neoficiální postřeh, vás pokyny GPS mohou vést po zbytečně okružních trasách. Mapy Google vás někdy nedokážou nasměrovat správným směrem, přestože jejich „elektronický mozek“ je plný dat. Několikrát se mi stalo, že jsem jel po venkovských oblastech a Google Maps mě vedly po trasách, které vedly po schodech a kličkovaly po různých venkovských cestách. Když jsem konečně dorazil do cíle, zmatený z cesty, kterou jsem absolvoval, a zkontroloval papírovou mapu, zjistil jsem, že jsem mohl jednoduše odbočit na státní silnici a rovnou dojet do cíle za polovinu času, který mi zabraly nepříliš chytré, algoritmicky generované pokyny společnosti Google.
Poslední důvod, proč může být staromódní navigace rychlejší než GPS, si zaslouží samostatný bod:

4. Papírové mapy vytvářejí nesmazatelné mentální mapy.

Poté, co účastníci studie doktora Ishikawy našli cestu k cíli, byli požádáni, aby zrekonstruovali mapu nebo uvedli podrobnosti o svém okolí. Skupina, která se při navigaci spoléhala na GPS, si v tomto úkolu vedla výrazně hůře než skupina, která využila papírovou mapu.
Protože uživatelé papírových map věnují více pozornosti prostředí, ve kterém se pohybují, je pravděpodobnější, že si oproti uživatelům GPS vytvoří mentální mapy, které si mohou uložit do paměti a později se na ně spolehnout při budoucí navigaci. Místo toho, aby museli pokaždé, když někam jedou, zadávat adresu a slepě se řídit pokyny odbočkou za odbočkou, se lidé s mentální mapou dostanou na místo rychleji, protože se mohou prostě zvednout a jet.
Zjistil jsem, že ačkoli žiji v Tulse již více než deset let, stále mám problém pohybovat se po městě, aniž bych se spoléhal na Mapy Google. To je docela znepokojující, protože se přitom stále dokážu pohybovat po městě, ve kterém jsem vyrůstal (ještě v době bez GPS), i když tam už téměř 20 let nežiji. Rozdíl je v tom, že v rodném městě jsem si musel vytvářet mentální mapy okolí, zatímco v Tulse jsem tyto informace přenesl do zařízení – na kterém jsem se stal při navigaci zcela závislý.

5. Papírové mapy poskytují podrobnější, rozsáhlejší a přehlednější rozvržení území.

Výchozí perspektiva aplikace GPS nabízí velmi egocentrický a zúžený pohled na okolí: uprostřed obrazovky je modrá tečka, která představuje vás, a mapa je orientována tak, že vidíte možná jen několik set metrů před a za toto místo. Pokud si mapu nezvětšíte, nezískáte širší pohled na svou aktuální polohu a její vztah k cíli. Pokyny vám zároveň brání dívat se dopředu a soustředit se pouze na nejbližší krok.
Při používání GPS skutečně nemůžete mít žádnou představu o tom, kde se nacházíte – sever, jih, východ, západ dost ztrácejí smysl, když sledujete jen další, přesně vytyčený, směr a pak další. Celou cestu se tím metaforicky díváte pouze na své nohy.
Naproti tomu papírová mapa vám poskytne celkový přehled o tom, kde jste byli, kde jste a kam jdete. Jediným letmým pohledem si můžete prohlédnout několik cest, kterými se dostanete do cíle, a také blízké historické značky, přírodní zajímavosti a státní parky. Pokud chcete vědět, přes jakou řeku přejíždíte nebo jak blízko jste ke státní hranici, můžete tyto podrobnosti snadno zjistit.
Mapy vám poskytnou lepší perspektivu na vašich cestách a pomohou vám zorientovat se v měřítku a rozsahu míst, kterými projíždíte: kde se nacházíte ve městě, ve státě, v zemi, kde jsou oblasti osídlené, kde se mění na venkov, jak jsou uspořádány ulice a dálnice a jak do sebe zapadají, jak vypadá terén.

6. Papírové mapy z vás dělají aktivního, samostatného účastníka navigačních dovedností a umění.

Míra, do jaké důvěřujeme digitálním pokynům, může být poněkud znepokojující. Byly zaznamenány případy, kdy lidé v dobré víře vjeli do jezer a rybníků, protože se rozhodli uposlechnout příkazů navigačních aplikací, a nikoli podnětů vlastních smyslů.
I když jsem nikdy neudělal tak velkou chybu, přesto se mi mnohokrát stalo, že mi můj instinkt říkal, že musím jet jedním směrem, ale já jsem místo toho bezmyšlenkovitě a špatně poslechl GPS. Věděl jsem, kudy mám jít, ale místo toho jsem poslechl příkazy svého robotického vládce.
Znepokojující není jen to, že se někdy podvolím elektronickému zařízení, místo abych důvěřoval vlastnímu navigačnímu smyslu, ale i to, že jsem cítil, jak tento smysl v průběhu let kvůli nepoužívání postupně zakrňuje. Čím více jsem se spoléhal na GPS, tím více jsem ztrácel prostorové/situační povědomí a intuitivní cit pro orientaci v prostředí.
Schopnost orientovat se pomocí instinktů, dobře nabyté bystrosti, vnímání a vypozorované orientace je něco, co lidé praktikují už tisíce let. Je příjemné tuto dovednost využívat. Je to pocit samostatnosti. Vyvede vás to z pozice pasivity a přenese vás to do role aktivní interakce s okolím.
Díky tomu je analogová navigace nejen uspokojivější, ale i zábavnější. Nejen pro vás, ale i pro vaše děti. Papírové mapy jsou překvapivě skvělým zdrojem zábavy bez použití techniky pro mladší děti; dávají jim na cestách něco, co nevyžaduje iPad. Při naší poslední cestě do národního lesa Ouachita seděl můj syn Gus na zadním sedadle s atlasem v ruce a dělal nám amatérského navigátora. Informoval nás, do kterého města pojedeme příště, a podle čísel na mapě nám říkal, kolik kilometrů nám zbývá, než tam dorazíme. Se svou sestrou Scout také společně listovali mapami různých států a mapovali trasy imaginárních výletů. Překvapilo mě, jak dlouho je ten silniční atlas bavil. Užívaly si ten nesrovnatelný pocit objevování, který papírové mapy poskytují.

7. Vznikající důvod: Papírové mapy mohou pomoci odvrátit demenci, zlepšit paměť a zlepšit schopnost představovat si budoucnost.

Ačkoli tento důvod pro používání papírových map namísto GPS ještě nebyl potvrzen, stále více studií naznačuje, že naše závislost na GPS při orientaci ve světě může zvyšovat riziko demence a ztráty paměti a bránit naší schopnosti představovat si budoucnost a kreativně o ní přemýšlet.
V knize Wayfinding: The Science and Mystery of How Humans Navigate the World O’Connor upozorňuje na několik studií, které vyšly v posledních letech a které ukazují, že závislost na GPS nás může ve stáří vystavit vážným kognitivním problémům.
Existují dva základní způsoby navigace ve světě a oba využívají různé systémy v mozku.
První je prostorová navigace. Prostorová navigace vám umožňuje vytvořit si v hlavě mapu na základě toho, co pozorujete v okolí. Jakmile si tuto mentální mapu vytvoříte, můžete si vytvořit jakoukoli neotřelou trasu k jakémukoli cíli z jakéhokoli výchozího bodu. Při prostorové navigaci používáte svůj hipokampus, útvar ve tvaru podkovy v mozku, který hraje velmi důležitou roli i v paměti.
Druhý způsob, jak se orientovat, se nazývá navigace “podnět-odpověď”. Při navigaci “podnět-odpověď” se učíte sérii směrových pokynů na základě orientačních bodů, se kterými se setkáváte v prostředí; např. „na třetím sjezdu z dálnice sjeďte a pak u Walmartu doleva, abyste se dostali k Bobovu domu.”
Pokud v prostředí vidíte příslušný podnět, víte, jaký další krok musíte udělat, abyste se dostali do cíle. Na rozdíl od prostorové navigace však lidé, kteří používají navigaci na podněty a reakce, nemohou vymýšlet nové trasy, protože navigace na podněty a reakce nevytváří mentální mapu, která by vám umožňovala vnímat krajinu jako celek a hrát si s postupem, kterým ji budete procházet. Navigace na základě podnětů a reakcí využívá strukturu v mozku zvanou kádové jádro (součást bazálních ganglií), které hraje roli při vytváření návyků. Když používáte navigaci podnět-odpověď, jde spíše o automatizovaný proces a aktivita v hipokampu se v podstatě vypne.
Navigace typu podnět-odezva funguje podobně jako navigace GPS a v roce 2017 psycholog Hugo Spiers publikoval studii, která potvrdila, že když se při hledání cesty spoléháme na tuto technologii, odlišné části našeho mozku, včetně hipokampů, “potemní”.
Srovnejte to s taxikáři v Londýně, kteří se musí roky připravovat na “Znalostní test” – zkoušku, která měří jejich schopnost orientovat se v složitých městských silnicích bez použití GPS. Namísto podnětů a reakcí se londýnští taxikáři spoléhají především na prostorovou navigaci. Když vědci zkoumali mozky těchto taxikářů pomocí fMRI, všimli si, že jejich hipokampy jsou mnohem větší než u průměrného člověka.
Zatím sice nebyla provedena studie, která by ověřila, zda spoléhání se na GPS skutečně oslabuje naše hipokampy, ale několik psychologů, včetně Véronique Bohbotové z McGillovy univerzity, vyslovilo hypotézu, že ano. Mozek se podobá svalům. Pokud určité jeho části často používáte, posilují se, pokud ne, oslabují se. Víme, že hipokampy londýnských taxikářů jsou větší, protože se léty využívání prostorové navigace více procvičují. Víme také, že když používáme GPS, naše hipokampy se nezapojují. Není tedy od věci dojít k závěru, že každodenní spoléhání se na GPS při navigaci povede k atrofii našich hipokampů. A protože tato část mozku je také zodpovědná za paměť, může zakrněný hipokampus také zvýšit naše šance na problémy s pamětí, jako je demence a Alzheimerova choroba ve stáří. Ve skutečnosti je přítomnost atrofovaného hipokampu u pacientů s Alzheimerovou chorobou téměř běžná.
Možná souvislost mezi používáním GPS a ztrátou paměti je natolik silná, že Bohbotová sama přestala GPS používat. Zkoumá také, zda povzbuzování pacientů s Alzheimerovou chorobou, aby si v hlavě vytvářeli více mentálních map, může zmírnit ztrátu paměti.
Spoléhání se na GPS by mohlo nejen oslabit naši paměť, ale také omezit naši schopnost plánovat budoucnost, protože k tomu také používáme hipokampy. Když si představujeme budoucnost, musíme používat svou paměť. Vycházíme z minulých zkušeností a kombinujeme je s novými a neotřelými způsoby. To nám umožňuje hipokampus. Orientuje nás nejen v prostoru, ale také v čase. GPS nám tedy může paradoxně bránit ve vytyčení kurzu po městě… a směrem k našemu vzdálenému osudu.
Souvislost mezi používáním GPS a oslabenou schopností představit si budoucnost nebyla dosud spolehlivě potvrzena. Ale tato souvislost je dostatečně logická na to, aby se přidala k mým dalším motivům, proč GPS v mém životě hraje čím dál menší roli.

Oceňuji vědomí, že když vytáhnu papírovou mapu, naplánuji si trasu a naviguji se pomocí svého důvtipu, dávám svému starému hipokampu trochu zabrat.
Ken Jennings, známý vítěz Jeopardy a autor knihy Maphead, nazval silniční atlas “kulturním talismanem otevřené cesty“. Zkuste si ho také vzít; možná vám skutečně přidá trochu štěstí na bezpečnosti, navigační výkonnosti a duševním zdraví a také trochu kouzla do vašich volnočasových aktivit.

Zdroj: 7 Reasons You Should Still Keep a Paper Map in Your Glovebox (Art of Manliness)

překlad Jarda Kolcun