Přečteno: 127

NEČINNÁ AKTIVITA

Jim Lau, můj sifu ve Wing chun, je stár 28 let a je podobného ražení jako Bruce Lee. Jako mladík studoval Lau Wing Chun v Hongkongu, u Bruceova mistra, legendárního Yip Mana. Lau je středně vysoký, štíhlý, s rukama a nohama z kalené oceli, ale pružným jako proutky vrby. Je s to stát k soupeři čelo na čelo, a přece ho kopnout do brady. Poprvé, když jsem navštívil Jimovu akademii Wing chun v upraveném skladišti v Los Angeles, byl jsem překvapen tím, že všichni žáci mají na sobě normální “uliční” ošacení. Sám Lau měl červené triko s krátkým rukávem a Mickey Mousem, a modré pracovní kalhoty. Když jsme byli představeni, uklonil jsem se mu, jak je zvykem, potkáš-li se s mistrem. Ignoroval mou poklonu, potřásli jsme si rukama a trval na tom, abych mu říkal Jime. Ovzduší neformálnosti je typické pro Wing chun, rovněž zvaný “čínský box”, který je dnes jedním z nejpopulárnějších stylů v Hongkongu a Evropě a rychle získává popularitu i v Americe vzhledem ke své jednoduchosti a realistickým přístupem k boji. Wing Chun nemá žádný systém “hodností”, ranků, žádné barevné pásky k označení nováčka a instruktora. Když žák dosáhl určité úrovně, může mu sifu dát malý medailonek či osobní symbol uznání.

Na rozdíl od Bruceho, který se rozhodl stát filmovou hvězdou, je Jimovou hlavní ambicí uvést své umění mezi studenty z nichž většina k němu přišla se zkušenostmi z jiných bojových umění. Nehledě na nahodilý, dalo by se říci nedbalý, způsob výuky, cítí Jim velkou zodpovědnost za pokrok a prospěch každého žáka. Jednoho dne jsme cvičili Či sao, čili “lepící ruce”, cvičení, v němž tvé ruce se jakoby přilepily k rukám partnera – odtud název. Tímto tréninkem se žáci Wing chun učí interpretovat tichá poselství. Tichá poselství, telegrafovaná rukama partnera. Způsob, jak se ruka stahuje, může signalizovat přenos váhy těla, změnu postoje anebo pravděpodobný směr příštího úderu. Stah ruky může i naznačit, zda příští úder bude uppercut (zvedák), obloukový švih (mawaši cuki) či přímý úder (direkt). Ztráta kontaktu s partnerovou rukou – rukama způsobí, že můžeš být uhozen. Přílišný tlak proti jeho ruce tě příliš natáhne a snadno můžeš být “vyhozen” z rovnováhy. V tomto cvičení se oba partneři snaží interpretovat signály soupeře a skrýt své (na pokročilejší úrovni se cvičí se zavázanýma očima). Tato technika tě naučí odvrátit, odrazit přicházející útok, a přitom stále zůstat “vycentrován” a mít kontrolu, nejednajíc přehnaně nebo nedotaženě. Výsledkem často bývá nerozhodně, pat. Toto cvičení mne frustrovalo, protože Jim byl s to číst mé záměry citlivostí svého dotyku na mých rukách, podobně jako psychiatr dokáže číst v mysli. Často jsem propadl netrpělivosti a snažil se udeřit, ale Jim pokaždé vycítil můj zámět kontrujíc můj pohyb ještě dřív, než jsem ho udělal a pokaždé mne zbavil rovnováhy. Nakonec ukročil nazad a zvedl ruce na znamení konce lekce. Šel jsem s ním k jeho vozu…

“Musíte se učit umožnit trpělivosti a klidu převládnout nad úzkostí a zběsilostí aktivitou v zájmu udělání něčeho. Mezi mistry bojových umění je místo je na jednu jedinou chybu. Dříve, než dojde na údery, je stráveno několik minut v kontrolované trpělivosti a plánování, kdy jeden uctivě pln respektu sleduje druhého soupeře, studujíc jeho pozici či postoj, sledujíc ho získávajíc ideje a sbírajíc soustředíc svou energii. Jestliže si jeden z nich myslí, že je čas zaútočit, může jeho soupeř rychle změnit postoj. Jestliže reagoval přehnaně, jeho soupeř si toho všimne. To je slabina, kterou se později bude snažit využít ke své výhodě. Dobrý borec rozpoznává v těchto pohybech to, čím opravdu jsou – procesem sondování a experimentování. Dobrý borec je trpělivý. Je pozorovatelem, kontrolujícím svou trpělivost a organizujícím své chování. Když vidí příležitost, pak exploduje.”

O něco později jsem viděl “zkřížení rukou” či “mač” (utkání dvou mistrů). Očekával jsem, že uvidím nádhernou ukázku bleskové akrobacie a vířících končetin. Namísto toho jsem viděl dva muže v bojovém střehu vzájemně se bedlivě a bojovně pozorujíc. Na rozdíl od boxu žádné finty, žádné pokusné jaby. Po většinu času byli mistři jako sochy. A náhle jeden z nich explodoval do pohybu tak rychle, že jsem nebyl s to pochopit, co se stalo, byť jsem viděl jeho soupeře letěl nazad vzduchem. Bylo po mači a mistři se vzájemně uklonili. Příští hodinu jsem o této události řekl Jimovi…

“Teď jste viděl moc kontrolované trpělivosti na tatami. Totéž se dá aplikovat i na problémy života. Když se nějaký problém objeví, neperte se s ním ani se ho nesnažte popřít. Akceptujte ho, uznejte ho. Buďte trpělivý při hledání řešení či “otevření” a pak se plně odevzdejte rozhodnutí, které považujete za vhodné.”

ÚSILÍ BEZ ÚSILÍ

Dobrý umělec boje by měl být s to vyrazit z jakékoliv pozice, z jakéhokoliv postoje a trefit soupeře, aniž by telegrafoval svůj záměr. Tuto techniku, někdy zvanou “zajiskřením”, “přeskočením jiskry”, lze zvládnout jedině za absence předchozí vědomé myšlenky – místo toho, myšlenka a akce musí být simultánní. Během jedné mé lekce Wing chun s Jimem Lauem stál Jim ke mně tváří v tvář s basebalovou rukavicí na ruce a chtěl po mně, abych zasáhl dříve, než uhne svou rukou. Pokaždé, když jsem vystřelil úder, však Jim vycítil můj záměr a s rukavicí uhnul. Ačkoliv jsem začal cvičení s relaxovaným tělem i myslí, brzy jsem byl v tenzi a napětí, frustrován tím, že byl s to předvídat mé akce, dokonce i když nakonec držel rukavici téměř v klidu, nebyl jsem s to umístit ránu. “Relaxujte, přestaňte se snažit, namáhat, čím méně úsilí, tím rychlejší a silnější budete.” Pokračovali jsme ve cvičení, dokud jsem nebyl vyčerpán, a tudíž totálně relaxován. Nakonec, nestarajíce se o to, zda trefím nebo netrefím cíl, viděl jsem příležitost a vystřelil pěst, má ruka přistála na rukavici s uspokojujícím žuchnutím. “Perfektní! Konečně jste zajiskřil správně. A víte proč? Vaše mysl a tělo byly relaxovány. Přestal jste se starat o to, jestli trefíte, či nikoliv. Je to právě toto starání se či touha, co stojí v cestě bez úsilnému úsilí.” Ustoupil jsem a zase stál čelem k němu, rozhodnut zopakovat dosažený výsledek. Ale bez úspěchu. “Příliš moc se snažíte, přestaňte se starat.” “Ale k čemu je mi dobré trefit se, když se o to nestarám? Když to chci, tak nemohu!” “Musíte se přestat o udělání toto snažit a prostě to udělat – bez úsilí, přirozeně, tak jako sníh spadne ze stromu, nebo voda vybublá z pramene. Poté, co jste něco provozoval dlouhou dobu, stane se to druhou přirozeností. Nestarejte se o to zasáhnout rukavici, ale jen vystřelte svou ruku bez vědomého úsilí, vědomé snahy. Nechte tomu stát se.”

Teprve po mnoha týdnech se mi podařilo zopakovat původní výkon (zásah) a zase došlo k tomu teprve tehdy, když už jsem to skoro vzdal a už se o to nestaral. “Aha!” zvolal Jim, “tentokrát jste se nestaral a stalo se to. Konečně začínáte chápat to tajemství. Ale kdybych vám o tom jen povídal, nikdy byste neporozuměl. Vědění musí vyjít zevnitř, z vás samotného.”

“Vím to, ale nevím jak.” Řekl jsem po pravdě. “Pak vám to přeložím do slov. Relaxace a koncentrace jdou ruku v ruce. Ale příliš mnoho koncentrace se samo porazí. Jste-li opravdu relaxován a ponecháte, umožníte tělu a nevědomí udělat to, co je jejich “prací”, namísto abyste nechal vědomou mysl pracovat přesčas, tak se může koncentrace stát bez úsilným úsilím.” “To je všechno velice pěkné a vám se to dobře říká. Ale je-li pěst na cestě zabořit se mi do žeber či nosu, není zrovna snadným nestarat se o to.” “Nestarejte se o to tolik!”

Později v týdnu jsem hrál tenis, fixujíc se na jev, kterého jsem si všiml dříve: velice často, když servis soupeře byl dlouhý, či o trošku ven, vracel jsem perfektně. Uvědomil jsem si, že když byl servis ven z kurtu, nebylo mi zapotřebí dobře trefit balon, a tak jsem ho často trefil bez přemýšlení, nedbale a bez starostí a obvykle zahrál prvotřídní return. Teď jsem věděl, co měl Jim na mysli: tím, co stojí v cestě bez úsilnému úsilí je pravé starání se čili vědomé úsilí udělat něco dobře.

Během několika dalších lekcí tenisu jsem se rozhodl svou mysl “nepružit“ a prostě akceptovat každou lekci jako hru, nebylo důležitým, zda jsem dobrým či nikoliv. Když jsem se přestal pružit, “stalo se to”. Udělal jsem průlom. Pak jsem přenesl týž princip do své práce. Byť jsem byl postaven před to, co se mi zdálo nemožným, nezvládnutelným programem, řekl jsem si: K čertu s tím, prostě to udělám! Má koncentrace byla zaostřena, soustředěna, ale já byl relaxován fyzicky i mentálně. Udělal jsem, co jsem měl, v kratší době a s menším úsilím, než bych si pomyslel, že je vůbec možné. Tím, že jsem se staral méně a netrápil se prací, kterou jsem dělal, byl jsem volný zvládnout ji. Úsilí se stalo bez úsilným!

“Vy a váš soupeř jste jedním. Mezi vámi je vztah koexistence.
Vy koexistujete se svým soupeřem a stáváte se jeho doplňkem, absorbujíc a využívajíc jeho síly k jeho zdolání.”
Bruce Lee

ZLOST BEZ ČINU

Wing chun se často cvičí nablízko a brzy jsem si zvykl na závany větru, když se ruce a pěsti partnera nebezpečně blížily k mým očím a tváři. Tu a tam mne však partner náhodně zasáhl a pak jsem pociťoval zlost. Jednoho dne po cvičení si mne Jim Lau zavolal stranou…

“Když schytáte úder, ztuhnete a já ve vás cítím zlost a chuť odpovědět rovněž úderem.” Styděl jsem se…”Přečetl jste velmi dobře mé reakce. Vím, že se nemám proč zlobit, ale nemůžu si pomoci.” Jim se usmál…”To není nic tak strašného mít agresivní pocity a nepřátelské pocity vůči jiným. Když si je přiznáte, nebudete už muset předstírat to, čím nebo jaký jste. Můžete se naučit akceptovat tyto nálady. Avšak co je špatný, je dovolit těmto náladám, aby diktovaly vaší povaze. Jestliže spustíte z řetězu svou agresi, či nepřátelství vůči jinému člověku, inspiruje to zase jeho agresi a nepřátelství. Výsledkem je pak konflikt, což je to, čemu se opravdový umělec boje snaží vyhnout. Zlost nevyžaduje akci. Jednáte-li ve zlosti, ztrácíte sebeovládání.” Jim se na mne pozorně zahleděl. Pak zase promluvil… “Jak můžete očekávat, že budete moci někoho jiného ovládat, když nejste s to ovládnout sám sebe? Považujte to za základní kvalitu bojových umění.”

Následujícího týdne jsem jel do New Yorku na nějaké obchodní jednání. Po nočním letu jsem dorazil do svého hotelu v 7 ráno, abych zjistil, že můj pokoj nebude připraven dříve než ve 4 odpoledne. Byl jsem unaven a těšil jsem se předem na to, že si před svými schůzkami trochu odpočinu. Vyžádal jsem si schůzku s manažerem hotelu a celou dobu se naštvával, předem si v mysli zkoušejíc, co bych měl manažerovi říct, nebude-li schopen rychle mi obstarat pokoj. Když přišel manažer, vlastně manažerka, dštil jsem oheň a síru. Mluvil jsem ve zlosti. Můj antagonismus vyprovokoval zase zlost v ní a brzy jsme byli v ostré hádce. Zapomněl jsem na Jimova slova a vyprovokoval “čelní srážku”. Později, když jsem se uklidnil, omlouval jsem se manažerce za své špatné manýry. “Opravdu jste na mě překvapivě zaútočil,” řekla, “měla jsem v úmyslu udělat, co bude v mé moci, ale když jste na mne tak vyjel, zapomněla jsem dobré úmysly a rozhodla jsem se nesnažit se vám pomoci.”

Opět jsem se tedy setkal s praktickou aplikací bojových umění v životě. Tento zážitek mi dal lekci, na kterou jen tak nezapomenu. Zřídkakdy je zlost ku prospěchu. Ztratíte-li rozvahu, ztratíte i sebe sama – na tatami i v životě.

PROCES, NIKOLIV PRODUKT

Mistr Bong Soo Han je korejská středně těžká váha s hlavou ocelově šedých vlasů. Ve všem, co říká, či dělá, je tichá, klidná autorita. Žádný pohyb, žádná slova nejsou nadbytečná. Je tradičním umělcem, který se učil hapkido od svého mistra v Koreji, který se toto umění zas učil od svého mistra atd. – umění bylo předáváno nepřetržitou řadou mistrů. Cvičení s Hanem není jen tréninkem, ale i lekcí života. Pokaždé, když jsem opouštěl jeho dojang, cítil jsem se obohacen.

Hapkido u Hana jsem začal studovat ve svých padesáti letech. Od počátku byl vyučovací proces pomalý a často pro mne i značně obtížný, protože hapkido vyžaduje mimořádně pružné tělo. Mé tělo však léty ztuhlo a já měl problémy se zády, zapříčiňující ztrátu rovnováhy i to, že každý kop nad úroveň pasu byl bolestivý. Mé učení bylo dále komplikováno přítomností mnoha podstatně mladších mužů, kteří byli s to udělat snadno to, co ode mne vyžadovalo velikánské úsilí a koncentraci. Mnohokrát jsem uvažoval o tom, že s cvičením přestanu, což Han poznal. Jedno odpoledne po tréninku mne mistr pozval na čaj. Poté, co naservíroval čaj, začal…”Nikdy se nenaučíte správně o cokoliv usilovat, dokud si sám na to nedáte čas. Myslím, že jste zvyklý na to, že vám jde všechno snadno, ale to není cesta života ani bojových umění.”

“Jsem trpělivý.” řekl jsem. “Teď nemluvíme o trpělivosti. Být trpělivý, to znamená schopnost klidné vytrvalosti. Dát si na čas, to znamená aktivně pracovat na cíli, aniž by si člověk stanovil limit, jak dlouho bude pracovat.”

Dotkl se jádra mého problému. Sám jsem si totiž stanovil určitou dobu, než dostatečně zvládnu jeho styl a byl jsem frustrován, protože mi připadalo, že se k cíli neblížím dost rychle. Když jsem ze své mysli vyloučil tento časový termín, bylo to, jako bych z těla setřásl závaží. Během několika měsíců jsem byl s to cvičit jako ostatní ve skupině. A co je stejně důležité, použil jsem Hanovu radu k vyřešení jiného bezprostředního problému. Tou dobou jsem pracoval na jedné knize a psaní mi šlo pomalu. To mě frustrovalo, protože jsem dal souhlas k tomu, začít okamžitě další projekt, a to tížilo mou mysl. Teď jsem věděl, že mé “těžiště” bylo špatné. Dělal jsem tedy totéž, tutéž chybu, co jsem dělal se svým hapkido. Měl jsem se zabývat procesem práce na knize než jejím dokončením. Jakmile jsem ze své mysli odstranil nátlak času a přistupoval ke knize bez určeného limitu, byl jsem s to věnovat se psaní a práci bez úzkosti.