Zen v bojových uměních 6

CHOPIT SE TOHO PRAVÉHO OKAMŽIKU

Jednoho dne při cvičení v Hanově dojangu jsem prováděl pohyby hapkido mechanicky, dělal jsem špatně i věci, které jsem uměl už dobře a stále jsem pokukoval po hodinách.

„Vaše mysl je někde jinde!“, řekl po několika minutách Han. Přiznal jsem, že má mysl skutečně jinde je. Stěží se mi podařilo nacpat svůj trénink mezi dvě schůzky. Han se mi poklonil, naznačujíc, že lekce skončila. Když jsem se převlékl a byl na cestě ven z dojangu, našel jsem ho u dveří, čekajícího na mne.

“Musíte se naučit žít v přítomnosti. Ani v minulosti, ani v budoucnosti. Zen učí, že život musí být uchopen v okamžiku. Tím, že žijete přítomností, jste v plném kontaktu se sebou samým i se svým okolím, vaše energie se nerozptyluje a je stále k mání, k dispozici. V přítomnosti není čas na lítost či tužby. Tím, že myslíte na budoucnost, řídíte přítomnost. Čas žít je zrovna teď. Pokud je to, co v tento moment děláte přesně právě tím, co v tento moment děláte, a ničím jiným (srozumitelněji: pokud děláte jen to, co děláte a neděláte v tento moment nic jiného), pak jste zajedno sám se sebou i s tím, co děláte – a to je zen. Pokud něco děláte, dělejte to naplno.”

Přemýšlel jsem o tom, co Han řekl. Jedním z hlavních důvodů, proč mám rád bojová umění je to, že vyžadují totální koncentraci. Na několik hodin týdně mohu odstavit všechny problémy a tlaky každodenního života. Rychlost, v níž probíhají tréninky v bojových uměních či utkání v nich, nedovoluje přemýšlení vecpat se mezi body či čas. Ale toho dne jsem dovolil sobě samému být roztržitý. Mé myšlenky se rozdělily mezi schůzku, kterou jsem nedávno skončil a další, ke které mělo dojít. Má mysl nebyla v aktivitě momentu.

Uvědomil jsem si, jak často dovoluji své mysli takto bloudit, mrhajíc energií i koncentrací. Rozhodl jsem se, že se budu trénovat v tom, aby se tak nestávalo. Budu dávat do každé aktivity celou koncentraci. Když jsem šel do své kanceláře, napsal jsem si na malou kartičku: “chop se života v tomto okamžiku!” a připíchl si ji na stůl. Kartička je stále připíchnuta na mém stole a pokaždé si ji přečtu, když se cítím roztržitý. Od tohoto času si neustále připomínám soustředit se na právě tento okamžik a snažím se nedovolit své mysli bloudit do minulosti či budoucnosti.

“Trpělivost, esenciální kvalita muže!”
Kwai Koo C’

Síla mysli je bez hranic,
zatímco síla svalů je omezená!”
Koiči Tohei, 9.dan aikido

“Teč, pohybuj se s čímkoliv, co se děje a nech svou mysl být volnou.
Zůstaň vycentrován, akceptujíc cokoliv, co děláš.
To je vrchol.”
Čuang-c

SPŘÁTEL SE SE SVÝM STRACHEM

Byla to jen holá noha, ale já nebyl s to zabránit jí, aby mi nepřistávala na různých částech těla. Těžce jsem dýchal a mé ruce a nohy mi připadaly jako obtěžkané závažím. Pokaždé, když jsem se pohnul, ta noha si našla příležitost dopadnout na mne (kopnout mne) se silou dostatečnou na to, aby mi vyrazila dech. Kdybych si nedával pozor, ta noha by mi vyhodila, či snad přerazila čelist. Můj soupeř měl taky ruce, ale byly to jeho nohy, čeho jsem se bál. Když bylo po mači, byl jsem úplně vyčerpán. V ústech jsem měl vyprahlo a silně jsem lapal po dechu. Mistr Han mi pokynul. Přišel jsem k němu, uklonil se a čekal na jeho komentář. “V dojangu můžete strachu utéct. Většinou si sami generujeme, plodíme své vlastní strachy, a to je pravdou obzvláště tehdy, jsme-li konfrontováni s neznámou situací, která otřásá naší sebedůvěrou. A to je to, co se vám přihodilo dneska.“

Náhle, bez varování, vyrazila jeho noha ze země k mé hlavě. Bez přemýšlení mé ruce vyrazily do střehu a já udělal obrovský krok nazad mimo dostřel. “Nehýbejte se, nezasáhnu vás.“, řekl mistr. A zase vystřelila jeho noha, zastavivší se snad o chlup od mé čelisti a pak se rychle objevila zleva. Zaslechl jsem praskavý zvuk jeho kalhot od kimona, jak se jeho noha téměř dotkla mé špičky nosu. Třásl jsem se, ale nepohnul se. “Dobře,” řekl mistr, “zachovejte klid a rozvahu, jist si tím, že jste mimo nebezpečí.”

Udělal jsem, co řekl. Po několik dalších minut jsem slyšel praskání jeho gi, jak se jeho noha míhala kolem mého těla jako bič, vždy se zastavujíc těsně před mým kontaktem. “Musíte v sobě rozvinout sebejistotu, abyste zvládl strach. Řeknu jednomu žákovi, aby na vás pokaždé, když přijdete, cvičil kopy s tím, že nikdy nesmí zasáhnout. Dokud se důvěrně neseznámíte se svým strachem, že budete kopnut, a nerozvinete důvěru a sebejistotu, stůjte klidně a nereagujte. Časem se už nebudete bát. To vám slibuji.”

Uklonil se mi, naznačujíc, že už je konec lekce. Později, když jsem se již převlékl do civilu a hodlal odejít, mistr Han mi pokynul, abych s ním zašel do jeho kanceláře. “Mám pro vás jednu historku. Když jsem jako chlapec vyrůstal v Koreji, děsil jsem se tygrů, kteří tam tehdy žili. V raných fázích mého tréninku v bojových uměních mi mistr, který o mém strachu věděl, doporučil, abych si při meditaci vizualizoval sebe sama v boji s tygrem. Na počátku mne tygr vždy porazil. Pak jsem začal chodit do zoo v Soulu a studoval tam tygry, důvěrně se seznamujíc s jejich zvyky a pohyby. Časem jsem si uvědomil, že tygr, byť opravdu hrozný, má též určité slabiny. Nemá úplně hybnost svých čelistí a silně spoléhá na zadní nohy, aby se mohl vrhnout na svého soupeře.

Začal jsem propracovávat strategie svých imaginárních utkání s tygrem, hledajíc cesty, jak využít jeho slabin. Brzo jsem občas vyhrál šarvátku a můj strach z tygrů začal mizet.” Han se usmál a ukázal na zdi kanceláře. “Vidíte, že zdi jsou zde pokryty obrázky tygrů. Když jsem sám, studuji vždy jeden z těchto obrazů a představuji si sám sebe v boji s tímto zvířetem. Někdy vyhraji, někdy prohraji. Ale už se nebojím, protože tygry důvěrně znám. V žáru boje jsem klidný, což je možná tím, že jsem objevil, že strach je stín, nikoliv substance.”

Trvalo mi plno týdnů čelit kopům mistrova žáka, než jsem si uvědomil, že když jsem se bál, obvykle jsem naháněl sám sobě strach a že mé strachy byly pouze aspektem situace, na kterou bych stejně tak mohl hledět bez nervózního chvění, bez rozrušení. Příčinou strachu byl nedostatek vlastní sebedůvěry. Zdolav něco ze svých strachů, vím teď, že je lepší čelit, stát tváří v tvář nebezpečné situaci než ji ignorovat. Akceptovat fakt, že jsem bázlivý, je zcela v pořádku. Když jsem si uvědomil, že konfrontace je stejně nevyhnutelná, začal jsem si vizualizovat formy, které tato situace může mít. Začal jsem čelit svým strachům a analyzovat je. Co by bylo tím nejhorším, co může být řečeno a jak bych na to měl reagovat? Vizualizováním možností po dlouhé údobí redukoval jsem strachy na jejich správné proporce. Byl jsem konečně připraven na uvedené střetnutí. Nakonec i samotná konfrontace byla méně obtížnější, než jsem se obával.

“Kdo se neukáznil, postrádá rozmysl a chybí mu i schopnost koncentrace, rozjímání.
Pro toho, kdo nerozjímá, není klidu. Odkud může očekávat štěstí?”
Bhagavad Gita Zpěv II. verš 66

PŘEMOŽ SPĚCH

Byl jsem na čaji v kanceláři mistra Hana, když přiběhl pošťák s dopisem od mistrovy rodiny v Koreji. Věda, že dychtivě čekal na toto psaní, přerušil jsem náš rozhovor, očekávajíc, že otevře obálku a ve spěchu přelétne obsah. Namísto toho položil psaní stranou, obrátil se ke mně a pokračoval v naší konverzaci.

Příštího dne jsem se zmínil o jeho sebeovládání, řka, že sám bych takové psaní přečetl ihned a naráz. “Udělal jsem totéž, co bych udělal, i kdybych byl sám. Odložil jsem dopis, dokud jsem nepřemohl spěch. Pak jsem ho vzal do rukou, otevřel ho jako by to bylo něco vzácného.”

Na chvíli jsem se divil jeho komentáři, věda, že to mínil jako lekci pro mne. Nakonec jsem řekl, že nechápu, k čemu taková trpělivost… „Vede to k tomuto. Ti, kdož jsou trpěliví v triviálních věcech života a ovládají se, budou si jednoho dne takto počínat i ve věcech velkých, životně důležitých.”

“Měkkost triumfuje nad tvrdostí, slabost nad sílou.
Co je poddajnější, vždy překoná to, co je silné /pevné, nepružné, nepřizpůsobivé/.
To je princip ovládání věcí tím, že jdeš s nimi /a ne proti nim/.
(princip ovládnutí věcí adaptací).”
Lao-C’

ŠIŘ SVOU KI

Na konci svých studií bojových umění jsem se dostal k aikidu, “jemnému umění”. O aikidu jsem samozřejmě věděl, zajímalo mne někdy se ho začít učit, ale byl jsem plně zaneprázdněn studiem karate a musel jsem tedy počkat. Pak při návštěvě Londýna před několika lety jsem si všiml plakátu, propagujícího lekce aikida a rozhodl se na ně chodit. Hodiny probíhaly ve skladišti, změněném na dojo ve stínu londýnského mrakodrapu. Sál byl nacpaný diváky, sedícími se zkříženými nohama na tatami, sledujícími mistra, mladého Japonce v bílé m kabátci a černé suknici (hakama), což je oděv mistrů.

Vypadal křehce, zranitelně, stojíc tváří v tvář půl tuctu “vazeb”, zlověstně kolem něj kroužících. Jak se k němu začali přibližovat, zůstával mistr stále klidný, vybalancovaný, stojíc uprostřed hurikánu. Náhle na něj všichni naráz s výkřiky zaútočili.

To, co se odehrálo, bylo neskutečné. Mistr jako by plul jako voda, či vodní vítr. Jak tak mezi nimi kroužil, jako by je jeho černá suknice obklopovala. Pokaždé, když už ho skoro zasáhli, už tam nebyl. Tak jako když se gyroskop točí rychleji a rychleji, zdají se jeho pohyby klidnějšími, stejně tak tomu bylo s mistrem, jak sváděl (měnil) směr energie útočníků a vyřazoval je jednoho po druhém z boje hody. Skončilo to hned. Mistr, stále klidný s lehkým úsměvem na rtech, se otočil k divákům a poklonil se po potlesku. Pak se skromně poklonil žákům – útočníkům, kteří se zase plni respektu poklonili jemu.

Mistrovy akce byly tak bez usilovné, že jsem věděl, že pod povrchem musí být něco nevysvětleného, něco, co není jasně viditelné. A opravdu tomu tak bylo, jak sám řekl. Byla to “KI”, neviditelná síla, či energie, kterou nelze spatřit, ale kterou se většina umělců boje, především aikidisté, snaží rozvíjet. Další jeho demonstrace vypadala takto: vyzval kteréhokoliv z diváků, zvednout ho z tatami. Protože se mi to zdálo relativně snadné, přihlásil jsem se. Pevně jsem ho chytil ve středu a chtěl ho zvednout, ale nebyl jsem s to, s ním pohnout. I když jsem byl nejméně o takových 40 liber /20 kg/ těžší, zdál se mi zakořeněn v zemi. Pak mne požádal, abych ho praštil. Dřív, než má pěst urazila půlku dráhy mezi námi, cítil jsem, že jsem jemně, avšak pevně veden k zemi. Nikdy jsem nebyl sražen tak rychle, nikdy jsem necítil tak jemnou sílu. “To je příklad KI“, řekl mi, pomáhajíc mi na nohy. “A jak ji lze vyvinout?” zeptal jsem se, “Jedině cvičením a správným mentálním postojem“, odpověděl tajemně.

Když jsem se vrátil do Los Angeles, chtěl jsem ve studiu pokračovat. Vyhledal jsem školu aikida a začal studovat umění, které bylo pro mne novým. Často jsem slýchával různé lidi zmiňovat se o KI, a po jedné z mých prvních lekcí jsem požádal asistentku instruktora, štíhlou brunetku, aby mi ji vysvětlila.

“Nikdo ji asi nedovede vysvětlit, ale můžete ji zakoušet. Postavím se na roh tatami s rukou nataženou dopředu přímo z ramene a vy zkuste jít ke mně a do mé ruky.” Udělal jsem žádané a dokráčel k její paži, která zastavila můj pohyb. “Dobře“, řekla “a teď předem myslete na nějaký předmět před vámi, za mou paží a jděte k němu.” Vykonal jsem žádané a prošel “skrz” a za její paži.

“Tentokrát jste projektoval svou energii vpřed správně. A teď svou ruku lehce v lokti ohněte a zrelaxujte ji po dobu, co bude na mém rameni. Představte si, že vaše paže je hadice, skrz ni teče voda a vytéká prsty proudem, který mentálně zamíříte do nekonečna.” Tentokrát zatlačila oběma rukama na mou paži, ale nehledě na její sílu a páku, nebyla s to ji ohnout. „To je příklad KI“, řekla. „Každý ji do určité míry má. I malé dítě. Zkusil jste někdy zvednout malé dítě či psa, kteří nechtějí být zvednutí? Dítě se zdá těžším, když nespolupracuje, ale chce-li být zvednuto, je lehčím. A to proto, že mysl je opravdovým zdrojem síly a když mysl a tělo nejsou zkoordinovány, projevuje se, manifestuje se KI. S praxí budete s to zaměřit KI dle své vůle.”

“A odkud to KI vychází?” “Centrem KI je “jeden bod”, Tai-ten.” řekla, ukazujíc na místo tak 1,5 palce pod pupkem. “To je tam, kde je centrum rovnováhy lidského těla. KI je definováno jako vnitřní síla, či energie, která může být dirigována z tohoto “jednoho bodu” vizualizací do míst vně těla. Může být zkombinována s zemskou přitažlivostí, aby se vyprodukovala “mrtvá váha” a extrémní tíha v těle, jako v případě dítěte, které nechce být zvednuto. Aikidisté, stejně jako většina umělců boje a praktiků zenu věří, že KI či energie univerza, v tomto případě teče skrze ně, putujíc provždy všemi směry. Tím, že držíte tento “jeden bod” a zůstáváte vycentrován, cítíte se zajedno s univerzem a jste si totálně vědomi svého tělesného vztahu s universem.” Potřásl jsem hlavou…”To zní příliš ezotericky.” řekl jsem.

“Lze se na to podívat i trochu jinak. Představte si břicho jako záklopku, která vysílá vodu (KI) do všech končetin. Je-li záklopka otevřená, je do nohou a paží generováno více vody (KI). Představíte-li si všechnu energii vcházející do vašeho těla v bodě středu těla, procházející dolů do nohou a běžící vzhůru trupem, pažemi nahoru do hlavy a pak, svou myslí, projektujete-li tuto energii skrze tělo směrem, kterým si přejete, pak lze říci, že šíříte KI. Ki může být “poslána” vyslána kterýmkoliv směrem, to závisí od toho, co si naplánujete udělat.”

Shledal jsem to obzvláštně obtížnou koncepcí k pochopení. Ale ve vzácných příležitostech jsem si uvědomoval spontánní tok mocné síly (energie) tekoucí celým mým tělem, aniž bych se o to vědomě snažil. Každý je schopen vzbudit tuto super sílu či vnitřní sílu. Například slabá žena, který vyrazí těžké dveře proto, že její dítě je zamčeno v hořícím pokoji, manžel, který je schopen nadzvednout auto, protože noha jeho ženy vězí pod ním – za normálních okolností by tito lidé nemohli vykonat takové divy síly. Ale v nouzi, nebezpečí, mysl pracuje rychle a koordinuje svou sílu se silou těla, což je technika, kterou umělec rozvíjí letitým cvičením, až se stane mechanickou, a tak spontánní. Pokud jde o mne, lekci v tomto lze zredukovat na prostý výrok: “Stačí vědět, že existuje taková věc jako KI, platná, pohotová vnitřní síla, která rozšiřuje koncepci našich vlastních zdrojů. Už samotné vědění, že Ki existuje v nás všech samo o sobě, nám může dodat schopností, sil.”

“Vědět a jednat je jedno a totéž.”
Samurajská maxima

“Abys dosáhl vítězství,
musíš se dostat do soupeřovy kůže.
Nerozumíš-li sám sobě, ztratíš 100 % času.
Rozumíš-li sám sobě, vyhraješ 50 % času.
Rozumíš-li sám sobě, i svému soupeři,
pak vyhraješ 100 % času.”
Cutomu Ošima

Přeložil: Anonym

PŘEDCHOZÍ DÍL

POKRAČOVÁNÍ

Zdroj: Zen in the martial arts; Joe Hyams; Bantam; vydání Reprint (1 června 1982); ISBN-10: ‎ 0553275593