Zen v bojových uměních 7

Přečteno: 8

JÍT S PROUDEM

Můj partner a já jsme cvičili šómen-ate (úder na hlavu), první pohyb z randori no kata v Aikidu. Cvičení ode mne coby obránce vyžadovalo uhnout přímému úderu na hlavu pohybem “dovnitř” útočící ruky a shodit útočníka nazad tím, že mu podložím hlavu dlaní a posunu se tělem vpřed. Cvičil jsem to s partnerem x-krát, ale nebyl jsem s to s ním hnout. Nakonec jsem v určitém zoufalství použil fyzickou sílu a převrhl ho na tatami. Chvilku na to jsem pocítil lehké poklepání na rameno, otočil jsem se a spatřil instruktorku, jak se na mne mračí. “Setkal jste se se silou čelně, a protože jste silný, nějak jste si s tou silou poradil, ale vše, čeho jste dosáhl, bylo, že jste zastavil jeho sílu, ale ne jeho záměr zaútočit. Když na vás někdo útočí úderem, vysílá k vám svou KI a ta začíná téct v tu chvíli, kdy usoudí, že vás udeří – tato síla KI teče dokonce ještě dříve, než se jeho tělo dostane do pohybu. Jeho akce je řízena jeho myslí. Vůbec si nemusíte všímat jeho těla a nějak s ním nakládat, jestliže se vám podaří přesměrovat jeho mysl a tok jeho KI. V tom je právě to tajemství, odveďte jeho mysl od vás a jeho tělo bude následovat.”

A jak mám odvést jeho mysl ode mne?” “Tím, že narušíte tok jeho KI, či tím, že mu neumožníte uvědomit si váš záměr. Nemusíte tlačit, táhnout, tlouct. Pouze se jemně a měkce dotknete jeho těla a veďte je kam chcete. Tímto způsobem není jeho mysl narušena a jeho tělo bude následovat. Principem zakládajícím aikido je ustoupit přicházející síle, která útočí tak, že je neschopna vám ublížit a zároveň změnit její směr tlakem zezadu spíše než se snažit vzdorovat síle zepředu. Aikidista nikdy nejde proti síle soupeře. Spíše přesměruje tuto sílu od sebe. Princip vyhnutí konfliktu a nikdy neoponování agresorovi a jeho síle čelně je esencí aikido. Týž princip lze aplikovat i na problémy vyskytující se v životě. Zkušený aikidista je unikající, nepolapitelný jako pravda zenu, udělá sám ze sebe hádanku – koán, která vám vyklouzá tím více, čím více se ji snažíte vyřešit. Aikidista je jako voda v tom, že proklouzne mezi prsty toho, kdo se ji snaží zachytit, sevřít. Voda neváhá, než unikne, neboť v tu chvíli, kdy se prsty rukou začnou svírat, už utekla, ne svou vlastní silou, ale využitím tlaku na ni aplikovaného. To je možná důvodem toho, že jedním ze symbolů aikido je voda.”

Krátce po této lekci jsem měl možnost otestovat něco z principů aikida. Během obchodní schůzky jsem si uvědomil, že konfrontace se společníkem je nevyhnutelná. Rozhodnut ji nepřipustit, pokud to bude jen trochu možné, vyhnul jsem se reagování na jeho počáteční útok, abych se vyhnul “čelní srážce”. Jak spor pokračoval, připustil jsem, že jeho argumentace má určité přednosti. Zároveň jsem se snažil svést jeho hněv jiným směrem. Tím, že jsem poskytl soupeři příležitost “spotřebovat” energii a hněv a tím, že jsem nereagoval či nekontroval, byla konfrontace zažehnána. Časem pokrčil rameny a odkráčel.

“Znáš-li nepřítele a znáš-li sama sebe, vybojuješ sto bitev bez újmy.
Neznáš-li nepřítele, třeba sama sebe znáš, zaplatíš porážkou za jedno každé vítězství.
Neznáš-li nepřítele, ani sebe sama, bude pohroma údělem tvým v každé jedné bitvě.”
(odvozeno z mistra Sun’c)

“Znalosti technik (samy o sobě) nestačí. Musíš transcendovat techniky tak, že se umění stane umění bez umění, vyrůstajícím z nevědomí.”
D.T.Suzuki (Zen a šerm)

ZENOVÉ DÝCHÁNÍ

Byla šílená zima. Dech se měnil v páru před mýma očima a mé gi bylo na dotek lepkavé. Venku byla stále ještě tma, slunce mělo vyjít za půl hodiny. Uvnitř dojo nás bylo 20, všichni v gi, klečíc na tatami, s rovnými zády, sledujíc instruktora.

Klečel naproti nám, v každé ruce spočívající na kolenou, držel dřevěný blok. Mluvil měkce, a i když to vypadalo, že zírá někam do prostoru, byl jsem si jist, že jasně vidí každého z nás.

Když dýcháte, musíte naplnit celé plíce vzduchem. Většina lidí používá jen horní část plic. Nevyplňují jejich spodní část. Dýcháte-li správně, používáte spodku plic stejně jako vršku, což je způsob shodný s tím, jak automaticky dýcháte ve spánku. Představte si, že vzduch, který dýcháte, je mlha a vizualizujte si, jak prochází nosem a hrdlem do podbřišku. Nechte ji tam cirkulovat a pak i tělem a končetinami. Vizualizujte si ji, jak prochází kanály a různými meridiány těla. Vydechnete-li, vidíte tuto mlhu vycházet z úst. Zpočátku si možná budete přehnaně vědomi svého dechu a začnete supět, jako byste prováděli těžká cvičení. Když k tomu dojde, začněte zase znovu.”

Senseiovy ruce se graciézně sklenuly před jeho obličejem, jak udeřil bloky dřeva o sebe. Na zvuk klapnutí jsem pomalu a stejnoměrně nadechl nozdrami, jemně přivřel ústa, aby se roztáhla bránice, nechal dech cirkulovat uvnitř těla takových deset vteřin, než se ozval zvuk dřeva o dřevo. Bylo slyšel jemný syčivý zvuk, jak jsme všichni naráz vydechli, vydechujíc 3/4 vzduchu ústy. Pak ostré klapnutí proniklo zase místností a my se znovu nadechli. Brzy byl nastolen rytmus: klapnutí, šelestivý zvuk nádechu 20 lidí a pak klapnutí a zvuk jako vzdech, jak jsme unisono vydechli. Po několik minut jsem zůstával zkřehlý, mé tělo ztuhlé, rebelujíc proti pozici a tvrdé podlaze. Ale s tím, jak cvičení pokračovalo, zahříval jsem se a tělo kompletně relaxovalo. V době, když první ranní světlo osvítilo místnost, silně jsem se potil a byl jsem připraven začít lekci.

Cvičení nádechu a výdechu není tak jednoduché, jak by se na první pohled zdálo. Na začátku se mi zdálo, že nejsem jediný, kdo není s to udržet rytmus. Buď jsem si nasbíral příliš mnoho vzduchu, nebo nechával vyjít příliš málo či příliš hodně a končil bez dechu během několika chvil a musel začít zase znovu. Časem jsem si uvědomil moudrost senseiovy představy. Tím, že jsem se snažil vizualizovat si dech jako mlhu, byly ostatní mé myšlenky drženy mimo mou mysl a s totální koncentrací se dech brzy zrelaxoval. Má mysl byla klidná, ale bdělá a mé fyzické bytí jasné. Byl jsem připraven jít na tatami, protože jsem mohl snadno “téct” do kteréhokoliv směru jako voda. A když jsem byl hozen, přistál jsem lehce jako dítě, padající na matraci. Vzpomínám si, jak jsem byl fascinován tím, že i taková prostá věc jako je dech je něčím, co je třeba se znovu učit a zvládnout, jako součást tréninku bojových umění. Tehdy jsem si však neuvědomil, že může přijít den, kdy technika ovládání dechu, kterou jsem se naučil, mi může zachránit život.

O nějakou dobu později, v říjnu 1972 jsem byl na dovolené se svou ženou Elke v Evropě, když jsem ucítil agonizující bolest v podbřišku, doplněnou šílenou bolestí hlavy. Brzy bylo celé mé tělo plné bolesti. Během hodiny jsem se svíjel na sedadle vozu a upadl do bezvědomí. Zuby mi klepaly a tělo se otřásalo záchvaty kašle. Musel jsem požádat ženu, která naštěstí řídila, o kapesník, abych si otřel rty, protože jsem byl příliš slabý na to, vytáhnout kapesník ze sáčku. Elke mi rychle odebrala kapesník, podívala se na něj a vyhodila ho z okna. Později jsem se dozvěděl, že byl plný krve. Elke nasadila šílenou jízdu nedlážděnými cestami, aby získala čas. Věděla o klinice ve Freiburgu, hned za hranicemi s Německem a mohli jsme tam být tak za pár minut. Propadl jsem do bezvědomí jako ve snu. Když jsme dojeli do Freiburgu, bolest vyplnila každou částečku mého těla. Když Elke našla doktora, přišel k vozu a okamžitě volal pro nosítka. Pouze si matně pamatuji, jak jsem byl dovezen do vyšetřovny a podstoupil nějaké testy. Avšak jasně si pamatuji, jak doktor říkal, že jsem krev nejen zvracel, ale i ztrácel. Slyšel jsem ho té, jak se ženy ptá, existuje-li nějaký příbuzný, který by měl být upozorněn. Já věděl, že musím zemřít. Zpanikařil jsem. Srdce mi začalo silně bušit a každý jeho úder otřásl mým tělem. Doktor usoudil, že mám srdeční záchvat a nechal připravit defibrilátor pro úpravu srdečního tepu.

V tu chvíli jsem si pomyslel: To je absurdní. Jsem i takhle dost nemocný. I bez srdečního záchvatu. S namáhavým dechem, se silným bušením srdce a tělem, které se dostalo do tense, začal jsem se nutit k tomu, abych reguloval svůj dech hlubokými břišními dechy (žaludek se při nádechu zvedal), zadržujíce dech na 1, 2, 3 vteřiny a pak násilně vydechovat všechen vzduch. Opakoval jsem tento postup, až jsem se dostal do relaxovaného břišního dechu, který vyžadoval mou koncentraci, inhalujíc nosem na 4 počítání a vydechujíc vždy po čtyřech dalších. Tato technika, kterou jsem se naučil jako úvodní v aikidu, je aspektem zenové praxe, která vede člověka k zapomnění na vnější dojmy. Čím více jsem se koncentroval na dech, tím jsem se stával imunnější na strach, že umírám. Během několika minut jsem zase ovládal sebe sama i své tělo. Dříve než defibrilátor přistavili k mé posteli, byl můj rytmus srdce normální. “Neuvěřitelné!” řekl doktor. Zase jsem upadl do bezvědomí a byl dopraven na jednotku intenzivní péče, kde jsem zůstal pět dní. Dvakrát během té doby dosáhla má teplota 106 °F (téměř 41°C) a doktoři říkali ženě, že mne ztratí. Z těchto okamžiků se pamatuji jen na plavení se kokonem horka, úzkým tunelem, kde bych byl bez bolestí. Zdálky jsem slyšel hlas své ženy, zapřísahající mne, abych nezemřel. Pokaždé, když k tomu došlo, začal jsem regulovat svůj dech.

O tři týdny později jsem byl propuštěn z nemocnice. Přežil jsem případ Weillovy choroby, což je vzácný virus, obvykle fatální (v posledních 40 letech jsem byl v Německu prvním případem, který přežil). Podle institutu tropických nemocí dostal jsem virus z nějaké špatné vody ve Španělsku. Kdyby mne tato událost postihla dříve, určitě bych zemřel, protože jsem ještě neznal techniku zen dechu.

Od té doby shledávám tuto techniku obzvláště užitečnou ve stresu plných a úzkost provokujících situacích, kdy se dech stává nepravidelným a strach narušuje myšlenkové pochody, což tenduje k tomu, mobilizovat mé tělo i mou mysl. Před určitými obchodními schůzkami, či osobními konfrontacemi se snažím uvést do relaxovaného stavu kontrolou svého dechu, to mne uvolňuje a osvěžuje, stejně jako uklidňuje mou mysl. Kontrolovaný dech obnovuje klid, sebedůvěru a sílu.

BOLEST, NA KTEROU SE NEMYSLÍ

Umělci boje často při tréninku utrpí nějaké to zranění. Proto museli rozvinout efektivní způsoby, jak se vyrovnat s bolestí. Protože většina umělců boje nejsou zen mistři, ale spíše praktičtí lidé, kteří praktikují zen, zřídkakdy filozofují o tom, co se naučili, byť často vzájemně sdílejí zkušenosti. Jednoho odpoledne na jaře 1975 jsem navštívil dojang Yong Tae Leea, 7. dana v taekwondo. Lee se rozhodl utkat se s boxerem Mikem Quarrym v létě téhož roku v Houstonském Astrodromu a já šel s Pat Strongovou do Leeova studia sledovat ho při tréninku. Našli jsme ho samotného v rohu dojangu, jak buší holou pěstí do makiwary na zdi. Jeho koncentrace byla tak úplná, že si ani neuvědomil, že má návštěvníky. Z Leeových kloubů crčela krev na makiwaru, ale Lee do ní neustále rytmicky a mocně bušil ještě několik minut, než vzhlédl. Pak nás spatřil a šel k nám. I když není ani velký ani těžký, vypadá jako mamut. Jako by byl zalitý do otrhaného černého gi. Každá píď látky byla napínána mocnými svaly. Jeho nohy připomínaly bloky dubu, ale pohyboval se lehce, jako by k nám byl přitahován lanem, upevněným v centru jeho rovnováhy. Pouhé jeho objevení se na tatami by stačilo soupeři nahnat strach. Ale jeho tvář byla mírná a jeho oči a ústa se usmály, když se uklonil a pak si se mnou potřásl tradičním způsobem rukama – levá ruka se lehce dotkla mého pravého zápěstí. Všiml jsem si, že klouby jeho pravačky jsou téměř syrovým masem, a zeptal se ho, jestli ho ruka bolí. Lee řekl, že ho nebolela až do teďka, když na to začal myslet. “Ale musela bolet během tréninku?!” Lee potřásl hlavou… “Ne, nebolela.” A vyprávěl nám následující příběh…

Mému mistrovi v Koreji bylo 88 let, když dostal do nosu a dutin těžkou infekci. Lékaři řekli, že to chce okamžitou operaci. Když se snažili dát mu anestetikum, odmítl. Lékaři se báli operovat ho bez umrtvení, ale mistr byl rozhodnut. Nakonec lékaři souhlasili, ale vyžádali si, abych stál vedle něj. Mistr zavřel oči a relaxoval, když doktor zasadil skalpel. Operace trvala dvě hodiny a můj mistr se ani nehnul ani necukl bolestí. Výraz jeho tváře se vůbec nezměnil. Když bylo po operaci, mistr otevřel oči a slezl z operačního stolu. Důvodem, proč mistr neukázal svou bolest, je to, že nasměroval svou mysl někam jinam.”

“Jak je to možné?” “Regulujete svůj dech, fixujte svou mysl a oči na něco jiného – třeba na kámen, či skvrnu na zdi či stropu, koncentrujte se na tento objekt, “chutnejte” ho, dejte mu barvu a čijte dimenzi. Nechť tento objekt absorbuje, pohltí všechny vaše myšlenky a koncentraci a bolest zmizí. Když jsem bušil do makiwary, byla má mysl doma v Koreji. I když jsem byl ve svém dojangu, viděl jsem hory, které jsem znal jako chlapec, a děti, se kterými jsem si hrával, slyšel jejich smích a hlas své matky. Neuvědomil jsem si bolest v ruce. Jak vidíte, má mysl byla jinde. Bez mysli není ani bolesti. Jakmile jste s to překonat bolest, zvládnete snadněji i jiné věci.

Několik dní po návštěvě u Leea jsem šel k zubaři. Ten mi chtěl dát injekci proti bolesti. Vzpomenuv si na to, co mi řekl Lee, rozhodl jsem se vyzkoušet jeho techniku a nechat si udělat zákrok bez anestetika. Požádal jsem o jednu či dvě minuty na přípravu, začal regulovat dech, fixujíc oči a mysl výhradně na skvrnu na zdi. Během několika minut dentista skončil a já si uvědomil, že jsem ani nepostřehl, že něco dělal. Jedna novější zkušenost také prokázala správnost Leeovy techniky…

Jednoho dne při tréninku jsem si natáhl sval v zádech a bolest byla tak velká, že jsem se zhroutil na zem jako bych byl postřelen. Řval jsem bolestí. Začal jsem analyzovat bolest samu, “chutnat” ji, snažil se přidělit jí chuť, zápach a vizualizovat si ji v barvě. I když bolest dodnes existuje, naráz mi připadala méně intenzivní, protože můj mozek ji prozkoumal. Síla koncentrace mysli je silnější než bolest, jestliže se umělec boje naučí užívat zen techniku “mysli nad věcí”.

INSTINKTIVNÍ AKCE

Někteří mistři bojových umění dosáhli stavu vědomí, prozrazujícího šestý smysl, což je totální zaangažování se do prostředí, k němuž cílí i praktikové zenu. Tento stav produkuje klid a odtažitost dokonce i tváří v tvář hrozivým situacím, kdy strach a zlost jsou, zdá se, přirozenou reakcí.

Vzhledem k dlouhému tréninku mistr bojových umění nereaguje osobně, ale téměř jako přírodní zákon. Zableskne se a zahřmí, vítr fouká a strom se ohýbá, přijde útok a následuje reakce. “TO” se stalo. V klasickém filmu Sedm samurajů je několik róninů (samurajů bez pána) podrobeno zkoušce ze šermu. Uvnitř dveřního vchodu budovy, jímž musí každý vcházející projít, ukryli lidé z vesnice mladíka. Jakmile některý samuraj překročil práh, měl ho mladík bez varování tnout holí a sledovat, jak válečník reaguje. První šermíř chytil úder plnou silou, a tak propadl zkoušce. Druhý se úderu vyhnul, sám mladíka praštil a byl diskvalifikován za to, že reagoval ve hněvu. Třetí samuraj “cítil” přítomnost nepřítele uvnitř, zastavil se ve vchodu a řekl mladíkovi skrytému ve vchodu, aby nezkoušel takové triky na plně zralého muže. Dokázal tak, že má šestý smysl, což bylo to, co hledali stařešinové vesnice.

Poznatek překladatele:
Zmíněný film jsem nedávno po X-té zhlédl, ale tato scéna v něm nebyla – ubozí vesničané, ohrožovaní útoky lupičů, si nemohli dovolit takový přepych, že by si vybírali. Zřejmě tato scéna byla v jiném samurajském filmu.

BOJOVÉ UMĚNÍ BEZ ZENU

Není to tak dávno, co jsem sledoval hádku dvou prvotřídních umělců boje. Jeden z nich byl instruktorem s vlastním dojo, druhý býval jeho nejlepším přítelem, dokud se nerozhodl otevřít si svou vlastní školu. A při tom “přetáhl” pár žáků z přítelova dojo. Jako důvěrný přítel obou jsem byl překvapen, když jsem objevil jejich vzájemné nepřátelství.

Mluvilo se o vendetě mezi školami, osobních konfrontacích a odpřisáhnutí vzájemného nepřátelství. Chovali se spíše jako špatně vychované děti, což mi ukázalo, že je možné být umělcem boje bez zvládnutí ducha zenu. Byli v rozporu s tolika věcmi, o nichž píši v této knize, ale pravdou je to, že je možné ovládnout prosté fyzické techniky umění bez pochopení, či absorbování spirituální a filozofické báze umění.

Na druhé straně je též možné aplikovat duchovní poučky zenu v bojových uměních, aniž by se člověk v nich angažoval. Věřím, že je možné naučit se hodně o zenu z kterékoliv činnosti v níž jste zaangažováni, tím, že zůstáváte vědomě stále při sobě, uvědomujíc si své vnitřní reakce. Klíčem je stále cvičení vědomí, bdělost mysli a relaxace těla. Aplikování principů zenu osvobozuje od starostí, napětí a úzkostí a o vítězství či porážce.

Přeložil: Anonym

PŘEDCHOZÍ DÍL

DOKONČENÍ

Zdroj: Zen in the martial arts; Joe Hyams; Bantam; vydání Reprint (1 června 1982); ISBN-10: ‎ 0553275593

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *