Zen v bojových uměních 8 – KONEC

Přečteno: 4

MNOHONÁSOBNÁ MOŽNOST VOLBY

Masutatsu Oyama je původem Korejec, učící karate v Tokiu. Oyama je mistr nad mistry, je považován za jednoho z největších umělců. Jeho činy jsou legendárními. Aby rozvinul kázeň, vytrvalost a tělo, strávil rok a půl v horách Japonska, dělajíc denně 2.000 kliků a tlukouc do stromů, dokud pěsti nebyly samá krev. Aby rozvíjel koncentraci, sedával pod ledovým vodopádem a meditoval o zenových koánech, vytvořiv tak stav intelektuální tenze, potřebné k dosažení osvícení. Oyama je s to projet malíkovou hranou ruky tuctem navršených tašek tak, jako dřevorubec umí useknout větev sekyrou. Viděl jsem film, kde stál proti útoku býka a srazil zvíře na zem dvěma údery. První rána přerazila roh zvířete napůl, druhá byla vedena na hlavu zvířete a omráčila ho. Je to velký muž podobný Budhovi – pevný a zajedno sám se sebou i se svým okolím. Má plochou, klidnou a mírnou tvář s náznakem úsměvu po stranách úst. Jsou to oči, co vás upoutají, inteligentní, klidné, jasné, vědoucí. Dává dojem, že vidí a chápe vše. Obvykle je mlčenlivý, tiše sedí, ruce spočívající na klíně. Každý, kdo se dostane do jeho přítomnosti, je zklidněn jeho klidem. Když je tázán na zdroj svého klidu, je jeho odpověď. nepřímá, tak jako mnohé odpovědi zen mistrů…

Karate není žádná hra. Není to ani sport. Není to ani systém sebeobrany. Karate je napůl fyzickým, napůl mentálním cvičením. Karatista, který věnoval nezbytná léta cvičení a meditaci, je klidným člověkem, může být klidným i v hořícím domě.”

Poté, co jsem strávil tolik let s umělci boje, myslím, že jsem pochopil základní smysl Oyamových slov. Takový klid, taková jasnost, může být dosažena pouze tím, že se naplno odevzdáte tomu, co děláte, vědouc, že jste udělal vše, co jste schopen udělat. Protože Oyama se přivedl až k nejzazším limitům svých mentálních a fyzických schopností, nic už ho nemůže vynervovat, či trápit. Když předvádí karate, máte pocit, že je zahalen do neproniknutelného kokonu vlastních zkušeností, dokonalosti a znalosti sebe sama. Nikdy není nervózní o svůj výkon, neboť vždy funguje ve sféře, kterou již plně prozkoumal. Ztělesňuje zen mistra v kombinaci s mistrem boje. Vzhledem ke svému odtažitému klidu je s to vykonat racionální rozhodnutí z mnoha možností volby i tváří v tvář život ohrožujícímu nebezpečí.

Oyama jako mnozí další mistři, kteří trénovali umění po celý život, se naučil, že existují mnohé způsoby reagování na útok na tatami, tak jako existují mnohé způsoby akce použitelné pro kteroukoliv životní situaci. Protože Oyama je klidný a jistý si sám sebou a svými schopnostmi, je s to reagovat silou tak snadno, jako může reagovat jemně. Mé zkušenosti na tatami mne naučily, že je určité množství věcí, s kterými mohu něco udělat a jiné věci, se kterými nic nes-vedu, na něž nemám. Naučil jsem se uvažovat alternativně. Rozvažoval jsem alternativy s jistým odtažitým klidem, udělav racionální rozhodnutí, byl jsem s to toto rozhodnutí sledovat, realizovat. I tváří v tvář zemětřesení by umělec boje asi zachoval klid a smysl pro proporce. Při prvním otřesu by si asi řekl: “Jsem v zemětřesení. Co je tím nejlepším, co mohu udělat? Mám zalézt pod dveřní vchod? Mám vyběhnout ven, nebo zůstat, kde jsem?” Maje se rozhodnout hnout se, udělal by to klidně, protože toto rozhodnutí je podloženo racionální úvahou. Ať by bylo jeho rozhodnutí jakékoliv, reagoval by na fakta situace, a ne na fantazii, či hrozbu.

Ed Parker tento stav klidu přirovnává k uchování mysli jako klidná voda. Jak získat mysl jako klidnou vodu? Učte se jít s proudem života, s tokem existence. Dojde-li ve vašem životě k nějaké nepříjemné události, reagujte na ni beze spěchu, či emocí, vášní. Uvědomte si, že téměř v každém okamžiku máte daleko více alternativ, než si myslíte. Než začnete reagovat, nebo konat, na chvilku se zastavte a uvažte alternativy. Pak, rozhodnut o průběhu a směru této akce, pro kterou jste se rozhodl, klidně postupujte tímto směrem. 

KARATE BEZ KARATE

O karate bylo napsáno mnoho knih od mistrů, ty nejlepší jsou pak od Gišina Funakošiho. Téměř ve svých devadesáti letech sepsal svou autobiografii: Karate-do, má životní cesta. Vypravuje o svých učitelích, nejen o jejich technických dovednostech, ale i o jejich chování v kritických situacích, a tak odhaluje pravého ducha karate. Jedna z nejlepších historek se váže k jednomu učiteli, mistrovi Macamutovi.

Příběh se začal ve městě Nara, ve městě rytce, který byl místním šampiónem karate. Rytec byl obr s obrovskými svaly, nadýmajícími se pod krátkými rukávy jeho kimona. Byť mu bylo přes čtyřicet let, byl na vrcholu mužné síly. Jednoho dne Macamura přišel do jeho krámku. Byť nebyl zjevem tak hrozivý, jako rytec, byl ve svých třiceti letech impozantním chlapíkem – vysokým s černýma pronikavýma očima. Ale jeho hlas byl měkký, když popisoval dekor, který by si rád nechal vyrýt na hlavičku své dýmky. Rytec náhle vzhlédl k návštěvníkovi… “Promiňte pane, nejste Macamura, učitel karate?” “Ano. A co s tím?” “Říká se, že jste nejlepší učitel karate v zemi. Učil jste i hlavu klanu, ne?” “Ano,” řekl Macamura s hořkostí, “ale ne dlouho. Abych pravdu řekl, mám karate plné zuby.” “To nechápu. Každý ví, že jste nejlepší sensei. Jestliže vy neučíte hlavu klanu, pak kdo?” Postřehnuv nádech sklíčenosti v Macamurově tváři, rytec dodal: “Muselo se stát něco děsného.” “Máte pravdu“, řekl Macamura. “Hlava klanu byl neposlušný žák se špatnou technikou, který byl zvyklý vyhrávat díky svému postavení, ne díky dovednostem. Jednou, když jsem ho zase musel učit, poukázal jsem na jeho slabiny a vyzval ho, aby na mne s plnou silou zaútočil. Začal útok s dvojitým kopem /nidangeri/, což je špatný první krok, užijete-li ho na experta a já ho odeslal do kupky sena šest stop vzdálené. Když se nakonec postavil na nohy, nařídil mi, abych zmizel a nevracel se, dokud pro mne nepošle. Bylo by pro mne lepší, kdybych nikdy nezkoušel ho učit. A snad ještě lepší by bylo, kdybych se karate nikdy neučil.” “Nesmysl“, řekl rytec. “Každopádně, když ho teď neučíte, proč byste teď nemohl učit mne?” “Ne, jak jsem vám řekl, nechal jsem učení, a pak, jak by takový expert jako jste vy se mohl chtít naučit něco ode mne?” “Otevřeně řečeno, jsem zvědav, jak učíte.” “Už neučím!” zahřměl Macamura iritován rytcovou troufalostí, že by se bývalý učitel hlavy klanu měl stát učitelem rytce. Na tento výbuch se rytcův postoj změnil. “Tedy, odmítáte-li mne učit, odmítnete také se se mnou utkat?

Rytcův hlas i oči měly tečí nádech drzosti, jak říkal: “Ujišťuji vás, že se o sebe postarám lépe než on.” “Nepřipadá vám, že zacházíte příliš daleko? To není otázka zranění, to je otázka života a smrti. Jste tak chtivý zemřít?” “Jsem zcela připraven zemřít.” kývl rytec. “V tom případě jsem šťasten, že vám mohu posloužit. Ale nejdřív mi dovolte připomenout staré přísloví: Jestliže se dva tygři perou, bude jeden zraněn a druhý zabit.

Když Macamura viděl, že jeho slova nemají na rytce žádný dopad, řekl: “Nechávám dobu a místo na vás.” Utkání bylo domluveno na zítřejší ráno na hřbitově za palácem Tama. Ve stanovenou dobu se setkali. Bez zbytečných formalit se postavili proti sobě několik yardů. Rytec udělal první pohyb. Snížil vzdálenost na polovinu, vystrčil levou pěst do pozice gedan a pravou sbalil u pravého boku, připraven zaútočit. Macamura klidně čelil v šizentai s bradou spočívající na levém rameni.

Byl to postoj zdánlivě neskýtající možnost obrany a rytec se připravil pokračovat v útoku. V tu chvíli Macamura doširoka otevřel oči a po-díval se hluboko do očí soupeře. I když Macamura neudělal ani pohyb, rytec padl nazad, odražen silou, která mu připadala jako úder blesku. Pot skrápěl rytcovo čelo a podpaží. Srdce mu začalo bušit. Cítíc se mdlý, posadil se na blízký kámen. Macamura ho napodobil Po chvíli Macamura zvolal: “Dejme se do toho, slunce vychází.

Oba muži vstali a Macamura zaujal tutéž pozici. Rytec byl znovu rozhodnut zaútočit, postoupil k soupeři a zase byl odvržen silou, která, jak později odpřisáhl, vyšla pouze z Macamurových očí. Nyní, vědom si toho, že zápas je ztracen, ale rozhodnut zemřít jako muž, vyrazil rytec ze sebe mocné kiai, které by vyděsilo slabšího soupeře, ale Macamura stál nehybně a zase se poděšený rytec stáhl. “Proč neútočíte?„ zeptal se Macamura. “Nerozumím tomu. Nikdy předtím jsem žádný mač neprohrál, ale radši zemřu, než ztratím tvář. Varuji vás, budu útočit se sutomi.” (až do konce) “Dobrá,” řekl Macamura, usmívajíc se “bude mi potěšením.

Náhle rytec spustí svůj útok se vší svou dovedností, ale v týž okamžik vyšel z Macamurova hrdla výkřik, který se ozvěnou nesl po hřbitově a odrážel se od vzdálených kopců. Tak, jako předtím blesk z Macamurových očí paralyzoval rytce, tak ho teď jeho kiai zmrazilo v pohybu. “Vzdávám se“, zvolal rytec, “byl jsem blázen, že jsem vás vyzval. Mé dovednosti nelze s vašimi srovnávat.

Ale ne, máte velkého bojovného ducha i plno dovedností. Kdybychom se skutečně utkali, byl bych asi poražen.” “Lichotíte mi.” řekl rytec. “Pravdou je, že jsem se cítil naprosto bezbranný, jak jsem na vás pohlédl, pozbyl jsem veškerého bojovného ducha, kterého jsem měl…

Možná, ale to bylo následkem rozdílu mezi námi. Vy jste byl rozhodnut vyhrát a já byl stejně tak rozhodnut zemřít, kdybych prohrál. Poslyšte, když jsem včera přišel do vašeho krámu, byl jsem nešťasten proto, že jsem byl pokárán hlavou klanu. Když jste mne vyzval, ještě jsem se staral o svou pozici učitele, ale jakmile jsme se dohodli na zápase, všechny mé starosti zmizely. Uvědomil jsem si, že jsem byl posedlý relativně malými věcmi – vylepšením techniky, se svou dovedností učit a pochlebováním hlavě klanu. Má mysl byla zaujata znovunabytím mé pozice. Teď jsem moudřejší než včera. Jsem lidská bytost a lidská bytost je zranitelné stvoření, které může být jen částečně dokonalé. Když člověk zemře, mění se v elementy, zem, vodu, oheň, vzduch, vítr. Hmota je prázdnota, vše je marnost. Jsme jak stébla trávy, či stromy v lese, stvoření universa, duch universa, ten nezná ani život ani smrt. Marnost je pouze překážkou života.”

S tím Macamura zmlkl. Rytec byl rovněž zticha, hloubajíc o neocenitelné lekci v karate, které se mu dostalo. Byl poražen mistrem, aniž by došlo k jedinému úderu. Časem byl Macamura znovu jmenován na svou starou pozici osobního učitele hlavy klanu.

PROHROU K VÍTĚZSTVÍ

Když jsem před mnoha a mnoha lety začínal studovat bojová umění, míval jsem často sen: má žena a já přecházíme ulici a jsme přepadeni několika rváči, chuligány. Když jejich vůdce postoupí vpřed, rychle a efektivně se ho zbavuji údery s hrůzou nahánějícími výkřiky. Ve variantách této fáze zaútočili i ostatní ze skupiny a já se o ně rychle postaral, či prostě se strachem utekli. Samozřejmým výsledkem bylo, že jsem byl v očích své ženy hrdinou. Dvacet pět let poté, kdy už jsem z bojových umění přece jen něco uměl, odehrála se situace skutečného života, jejíž výsledek byl naprosto podoben mému imaginárnímu scénáři. Právě jsem vyložil ženu na letišti v Los Angeles. Spěchajíc domů, vjel jsem do protisměru na parkovišti, zapříčiniv, že přijíždějící auto muselo se skřípěním brzd zastavit. Šofér na mne vykřikl hromadu nadávek. Omluvil jsem se, ale on pokračoval ve své tirádě a blokoval můj odjezd. Pak vylezl z auta a kráčel k mému, pokračujíc ve svých výlevech.

Znovu jsem opakoval své omluvy, ale řekl, že má v úmyslu dát mi lekci. Prolezl jsem přes vedlejší sedadlo a vylezl druhými dveřmi, abych tak mezi nás postavil své auto. Když auto obešel, čekal jsem na něj, paže po stranách, ruce otevřené. Rozhodl jsem se nedělat nic, dokud nevkročí do mého kruhu. Zastavil se takových pět stop opodál a studoval mne. Po chvíli vzájemného sledování jsem se ho zeptal: “Jsem dvakrát tak starý jako vy a tak zjevně nemohu být pro vás soupeřem.”

Začas se sunout dopředu. Posunul jsem tělo nenápadně tak, že má pravá noha byla lehce vpředu a váha vycentrována. Překřížil jsem ruce na hrudi tak, že prsty mé pravé ruky se lehce dotýkaly brady. Začal jsem na něho upřeně hledět tak, že žádný rys jeho těla nebyl ohniskem, ale kompletně jsem vnímal celé tělo. Zaujal jsem klasickou “pohotovostní” pozici, z níž mohu okamžitě reagovat. Má mysl byla klidná, otevřená a relaxovaná. Důvěřoval jsem své schopnosti zvládnout vše, k čemu může dojít.

Musel jsem přímo dupnout na brzdy, abych se vyhnul srážce!” Řekl o poznání méně agresivněji. “Byla to má chyba,” řekl jsem znovu. “Jo, dobrá.” řekl a odkráčel zpět ke svému vozu. I když jsem stál důvěřujíc ve své schopnosti, sám sobě a připraven odpovědět na útok, nebylo toho třeba. Tím, že jsem se omluvil za to, co opravdu bylo mou vinou, rozplynulo se jeho nepřátelství. A tím, že jsem nejednal agresivně, zbavil jsem ho nutnosti něco dokázat tím, že na mne zaútočí. Vyhrál jsem tím, že jsem prohrál.

Ed Parker říká: “Jediný důvod, proč se lidé perou, je to, že jsou nejistí. Jeden potřebuje dokázat, že je lepší, či silnější než druhý. Muž, který si je jistý sám sebou, nemá zapotřebí cokoliv dokazovat silou, a tak může odejít z boje důstojně a hrdě. To je skutečný mistr boje – muž vnitřně natolik silný, že nemá zapotřebí svou moc demonstrovat. Dosáhnout skutečné dokonalosti v kterémkoliv bojovém umění, je být s to odejít z boje spíše než ho vyhrát. Ale odejít se vztyčenou hlavou, hrdě, vědouc uvnitř, že výsledek boje by byl jednoznačný, kdybyste se chtěl do něj vrhnout. A tento postoj sebedůvěry bude komunikován vašemu soupeři, který si uvědomí, že jen o vlas unikl porážce.”

Čínským slovem pro tento druh sebevědomí je “sai”, což lze definovat rovněž jako přítomnost. Je to vedlejší produkt sebedůvěry a je okamžitě rozpoznatelný v kterémkoliv okamžiku a situaci. Umělci, kteří jsou si jistí svou schopností, mají tento rys, když jsou konfrontováni s určitými situacemi, stejně tak jako ho má kdokoliv, kdo je expertem ve svém oboru. Mít důvěru v sebe sama však neznamená bát odvážným. V jednom TV pořadu jsem byl tázán, co bych dělal, kdyby mi někdo dal nůž pod žebra a chtěl mou peněženku. Odpověděl jsem: “Dal bych mu ty drobné.” Jak říká Jim Lau: “Jsou situace, kdy je třeba bojovat a situace, kdy je třeba se poddat.” Neznám žádného umělce boje, který by riskoval život, aby si zachránil peněženku.

Poznámka: Vzhledem k množství přepadení je v USA zvykem nosit u sebe jen malou částku peněz, tak 10-20 dolarů…”drobné”.

I MISTŘI MAJÍ SVÉ MISTRY

Začátečník ve většině bojových umění nosí bílý pás, značící, podle tradice (vědomostní) “nevinnost”. Postupem času se pás začíná “špinit” používáním tak, že druhá fáze učení je označená pásem hnědým. Jak čas běží, pás tmavne, až je černý – to je fáze černého pásu. S dalším užíváním se pás třepí, bledne, až je tmavě bílý. Což značí, že jeho nositel se vrací opět k nevinnosti – což je charakteristika lidské dokonalosti. Mnohé systémy bojových umění mají mezi bílým a hnědým páskem různé další barvy, stejně jako různé stupně hnědého a černého pásku, což je stálá připomínka žákovi, že stále toho je ještě plno k učení, co přesahuje jeho nynější dovednosti. Toto vědomí platí i pro mistry, z nichž každý sám měl mistra, učitele.

Například Ed Parker se stále považuje za začátečníka ve srovnání s Williamem Chowem, svým mistrem na Havaji. Mistr Bong Soo Han mluví s obdivem o schopnostech svého mistra v Koreji Yonga Sul Choie. Bruce Lee vždy mluví s obdivem o svém mistru Yip Manoví, který sám byl sifu i Jima Laua. Stan Schimdt z Jižní Afriky cestuje jednou do roka téměř kolem světa, aby si zacvičil se svým mistrem Nishiyamou v Los Angeles. Zatímco Camilla Fluxmanová se zase vrací, kdykoliv je to možné domů, do Jižní Afriky, aby si zatrénovala se svým mistrem Stanem Schmidtem. Tento nekonečný kruh žák – mistr dává oběma pocit, že jsou součástí kontinua cvičení a učení.

Mé vlastní zkušenosti v bojových uměních vždy byly jako schodiště s nesčetnými patry. S každým krokem vzhůru se cíl – spirituální a fyzické splynutí mysli – zdál blíž. Ale vždy zde bylo patro, na němž se učení zastavovalo a schodiště se vinulo do nekonečna vzhůru. V takových dobách jsem často se cítil frustrován a zbaven odvahy pokračovat. Zmínil jsem se o této zkušenosti přátelům z bojových umění a každý přiznal, že i on se čas od času dostane na takové patro. Tato zkušenost je společná nám všem.

George Waite, můj dobrý přítel a mentor, vzpomenul na dny, kdy dosáhl hnědého pásku v karate, i na to, jak se cítil zbaven odvahy, když viděl, že někdo je ještě lepší než on, byť sám sebe považoval za dobrého. “Když se to stalo,” řekl “chodíval jsem do dojo a sledoval bílé pásky. Viděl jsem, že ve srovnání s nimi jsem dobrý. Ale pak jsem se podíval na daný a dostal zas novou inspiraci, vidouc, o kolik se třeba zlepšit. Když jsem nakonec dostal dan, uvědomil jsem si, že neznám nic ve srovnání s mým sifu a byl jsem zas zbaven odvahy až do té doby, dokud mi mistr neřekl, o kolik byl lepší jeho mistr než on“.

Bez ohledu na dlouhá léta strávená učením bojových umění, poznávám, jak málo toho znám ve srovnání s opravdovými mistry. Pouze stálým “vystavováním se” někomu lepšímu než já, byl jsem s to lepšit se. Je inspirativní vědět, že i mistři měli své mistry a že všichni jsme stále jen žáky.

Zen mistr si vyšel se svým žákem.
Uviděli, jak liška honí zajíce.
Mistr pravil: “Podle staré bajky zajíc lišce uteče.”
“Ne”, pravil žák, “liška je rychlejší.”
“Ale zajíc jí stejně uteče,” trval na svém mistr.
“Proč jste si tím tak jist?”
“Protože liška utíká za svou potravou, ale zajíc utíká o svůj život,” řekl mistr.

Jednoho dne oznámil mistr Džóšu, že mladý mnich Kjogen dosáhl stavu osvícení.
Mnozí, na něž zpráva zapůsobila, šli mnicha navštívit.
“Slyšeli jsme, že jsi osvícený. Je to pravda?”
“Je”, odpověděl Kjogen.
“Řekni nám, jak se cítíš?”
“Stejně mizerně jako kdykoliv předtím”, odpověděl mnich Kjogen

“Vybojovat tisíce bitev a zvítězit tisíckrát,
to ještě není tou největší metou válečníka.
Avšak podrobit si nepřítele bez boje,
toť vpravdě vrchol umění.”
Sun-c’

KONEC

Přeložil: Anonym

PŘEDCHOZÍ DÍL

Zdroj: Zen in the martial arts; Joe Hyams; Bantam; vydání Reprint (1 června 1982); ISBN-10: ‎ 0553275593

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *