Zen v bojových uměních 3

Přečteno: 14

ROZPOZNEJ OPRAVDOVÉ OHROŽENÍ

Než jsem začal studovat bojová umění, dal jsem se snadno zastrašit falešnými obrazy síly – lidmi, kteří si vás měří agresivními pohledy, nekompromisními lidmi, svalovci, arogantními intelektuály, nadutými číšníky, vytrvalými pojišťováky a “cesťáky”, přezíravými obchodníky s auty a podobnými. V konfrontaci s nějakým takovým člověkem jsem obvykle reagoval extrémním způsobem. Bud jsem rychle vyklidil pole, cítíc se naprosto neadekvátním, uveden ve zmatek a naštván sám na sebe, nebo jsem vzplál hněvem, pouštějíc se do přímého konfliktu. Má reakce na tatami na zastrašujícího, agresivního soupeře byla obvykle tatáž a takové byly i symptomy. Stával jsem se napnutým (dostával jsem se do tenze), vyplašeným a měl jsem tendenci jednat přehnaně.

Jednoho dne mne Bruce Lee zavedl do středu příjezdové cesty k mému domu, kde jsme cvičívali. Nechal mne stát a natáhnout jednu nohu co nejdál. Pak mne nechal pomalu se otáčet kolem své osy, a přitom nakreslil na zem kruh, jehož poloměrem byla délka mé natažené nohy. Pak si Bruce stoupl do určité vzdálenosti za kraj kruhu a udělal několik fint a agresivních pohybů. Ztuhnul jsem, očekávajíc jeho útok…

Jste v tenzi“, řekl, “ale proč? Z této vzdálenosti vám přece nemůžu nijak ublížit.

Pak vzdálenost stále trochu zmenšoval, až jeho nohy vnikly do obvodu mého kruhu. A zase jsem se začal dostávat do tense a Bruce mne zase peskoval.

Stále nejsem tak blízko, abych vám mohl nějak ublížit, tak proč nejste relaxován?

Náhle vstoupil naplno do mého kruhu. Instinktivně jsem ustoupil. “Dobře,” řekl “takhle jste posunul svůj kruh nazad, že vás neohrožuju. A teď dejme tomu, že jsem na okraji vašeho kruhu. Jsem pro vás skutečnou hrozbou?

Potřásl jsem hlavou… “Opravdu ne. Ale když už jsem fyzicky ohrožován ve svém kruhu?” “Je-li váš soupeř uvnitř vašeho kruhu a vy se nemůžete nebo nechcete stáhnout, ustoupit, pak musíte bojovat. Ale do té doby byste měl udržovat svou kontrolu a svou distanci.”

Jak vzrůstaly mé schopnosti v bojových uměních, tak rostla i má sebedůvěra. Byl jsem s to klidně postupovat a nechat soupeře vyčerpat sebe sama fintami či snahami o zastrašení, protože jsem měl důvěru v tom, že mohu porazit soupeře, bude-li to nezbytné. Brzy jsem měl příležitost “přeložit” tento postoj do svého profesionálního života. Jednoho dne jsem na nějaké schůzi tváří v tvář agresivní osobě, zvyklé na to, že vyhrává spory tím, že zažene podřízené do defenzívy. Rychle jsem si uvědomil, že vzhledem k tomu, že jeho snahy o zastrašení nejsou pro mne opravdovou hrozbou – konec konců, nepracoval jsem pro něj – nebylo mi zapotřebí jednat a reagovat agresivně, a přitom jsem měl důvěru v to, že jsem svou práci udělal dobře. Snažil se mne slovy vyprovokovat, ale mě se dařilo ho “držet na okraji svého mentálního kruhu”, brzy vyčerpal veškerou svou nepřátelskou energii, aniž by se mu ode mne dostalo nějaké další stimulace. Rádoby agresor prosperuje jedině, když se mu podaří u své zamyšlené oběti vyvolat reakci. Není-li taková reakce, brzy se nám unaví, což je to, co se stalo právě zde. Ten člověk nakonec pokrčil rameny a vzdal to. Mezi ním tedy nedošlo ke skutečnému konfliktu, a přece on ten zápas prohrál. Zde je rada mistra Hana pro odražení, ubránění se zastrašujícím lidem a strach nahánějícím situacím: “Nikdy se nerozhoduji ihned, okamžitě, i když je to mezi přáteli. Správným systémem je myslet dvakrát víc. Součástí toho je trpělivost. Abyste se vyhnul tomu být zastrašen – více myslete, méně reagujte.”

POZNEJ SVÁ OMEZENÍ, SVÉ LIMITY

S Brucem jsme po tréninku zašli na dim-sum, tradiční čínskou snídani s těstovou taštičkou naplněnou masem, do restaurace v centru Los Angeles. Chopil jsem se příležitosti říci mu, že jsem odrazen, zbaven odvahy. Ve 45 letech jsem se cítil starým a mé tělo bylo příliš tuhé na to, abych v Jeet kuně do něčeho opravdu dosáhl. “Nikdy se nenaučíte nic nového, pokud nejste připraveni akceptovat sebe sama se svými omezeními. Musíte akceptovat fakt, že v určitých směrech máte schopnosti a v jiných jste limitován a musíte rozvíjet své schopnosti.” “Ale před deseti lety jsem snadno kopnul nad hlavu, teď potřebuju tak půl hodiny na to, abych se uvolnil, než to mohu udělat.” Bruce položil své jídelní hůlky vedle talíře, lehce složil ruce do klína a usmál se na mne… “To bylo před, deseti lety,“ řekl jemně „dnes jste starší a vaše tělo se změnilo. Každý má určitá fyzická omezení.

“To je hezké, že to říkáte právě vy. Jestli se vůbec někdy někdo narodil s přirozenou schopností, nadáním pro bojová umění, pak jste to vy.” Bruce se zasmál. “Teď vám řeknu něco, co ví málokdo. Stal jsem se umělcem bez ohledu na svá omezení, navzdory jim.

Byl jsem šokován. Podle mého názoru byl Bruce dokonalý fyzický exemplář, a to jsem mu řekl.

Zřejmě jste to nepostřehl, ale mám pravou nohu hnedle o palec kratší než levou. Tato skutečnost diktovala můj nejlepší bojový postoj – levou nohu vepředu. Vzhledem k tomu, že pravá noha byla kratší, měl jsem určitou výhodu s určitými druhy kopů, protože nerovný /nestejný/ nášlap mi dává větší odraz. A nosím kontaktní čočky. Od dětství jsem krátkozraký, což znamená, že když jsem neměl na sobě brýle, měl jsem problémy vidět soupeře, nebyl-li dost blízko. Původně jsem začal studovat Wing chun, protože to je ideální technika pro boj zblízka. Akceptoval jsem své limity takové, jaké byly a těžil jsem z nich. Říkáte, že nejste s to kopnout nad hlavu bez dlouhého rozhýbávání. Ale otázkou je, jestli je opravdu zapotřebí kopnout tak vysoko. Faktem je, že prakticky až dodnes se jen zřídka kdy kopávalo výš než nad koleno. Kopy nad hlavu jsou většinou dobré jen pro show. A tak zdokonalujte své kopy na úroveň pasu a budou tak obávané, mocné, že nikdy nebudete mít zapotřebí kopat výše. Namísto abyste se snažil dělat všechno výborně, dělejte dokonale ty věci, kterých jste schopen. A i když většina expertů umělců trávila roky zvládáním stovek technik a pohybů, v utkání čili kumite, může i šampión používat tak 4 či 5 technik a stále dokola. To jsou techniky, které expert dovedl až k dokonalosti a na něž se můžete spolehnout.

Protestoval jsem…”Ale faktem zůstává, že mým hlavním soupeřem jsou přibývající léta…” “Přestaňte sledovat svých dnešních 45 let s tím, když vám bylo 20 či 30. Minulost je iluze. Musíte se naučit žít v přítomnosti a akceptovat sebe takového, jaký jste teď. To, co vám chybí v pružnosti a agilitě, musíte dohnat znalostmi, zkušenostmi a stálým cvičením.”

Po několik dalších měsíců, místo abych trávil čas marnými snahami stát se pružným natolik, abych kopal nad hlavu, pracoval jsem na kopech na střed, tak dlouho, až byl Bruce spokojen. Jednoho dne koncem roku 1965 se Bruce přišel se mnou rozloučit před odletem do Hongkongu, kde, jak řekl, se chce stát největší filmovou hvězdou filmu. “Vzpomínáte na náš rozhovor o omezeních? Jsem omezen svou velikostí (malým vzrůstem) i potížemi v angličtině i tím, že jsem Číňan, a v amerických filmech dosud nikdy nebyla velká čínská hvězda. Ale strávil jsem poslední čtyři roky studiem filmů a myslím, že uzrál čas pro dobrý film o bojových uměních a já mám tu největší kvalifikaci být v něm hvězdou. Mé schopnosti přesáhly mé omezení.“                                            

Opravdu, jeho schopnosti přesáhly jeho omezení a až do své smrti (stále ještě v mládí) byl jednou z největších hvězd filmu. Jeho kariéra byla perfektní ilustrací jeho učení. Jestliže objevíme a vylepšíme své silné stránky, převáží naše slabiny.

AKTIVNÍ NEČINNOST

Bronislaw Kaper, který mne uvedl do světa bojových umění před více než 20 lety, mě uvedl i do další zajímavé záležitosti – vědomého nicnedělání. Bonny je zdvořilý, elegantní a gentleman evropského stylu. Narozen v Polsku a vzděláván ve Varšavě a Berlíně byl v 18 letech juniorským mistrem v šavli a stále je považován za jednoho z nejlepších šermířů, i když je mu teď dost přes šedesát.

Jednoho dne jsem mu zavolal, jestli by byl k mání na oběd… “Lituji, ale dnes je můj den nicnedělání.“Ale při obědě se nedělá nic jiného, než že se jí.” Zasmál se… “Udělám-li si s tebou rande na oběd, musím něco udělat a dnes nedělám nic.”   

Vysvětli mi to.” “Ve svém dnešním životě si necháváme prostor pro prázdná místa, pro nedělání ničeho. Tato koncepce nicnedělání ničeho, což je něco jiného než dělat něco, je rovněž činností a cvičením. Srovnej nedělání ničeho s pauzou v hudbě. Pauza není nedostatek hudby, je to integrální součást skladby. Jestliže skladatel nepřizná pauze její skutečnou hodnotu, je to, jako když řeže do masa. Claude Debussy řekl: „Hudba je mezi notami”. Mistři dobrého frázování, stejně jako mistři bojových umění, jsou lidé, kteří věnují pauze a mlčení, tichu (neakci) stejně pozornosti jako akci.” Bonny jako by říkal, že smysluplná pauza umožňuje člověku prozkoumat, zvážit to, kdo je. Když jsem se pak příště potkal s Brucem Leem, řekl jsem mu o svém rozhovoru s Bonnym. Bruce se zasmál a řekl: “Víte, má pravdu. Taková pauza uprostřed akce je také jedním z mých tajemství. Mnozí umělci boje útočí se silou bouře, aniž by si všimli efektu svých útoků na soupeře. Když já utočím, vždy se snažím udělat pauzu – zastavit akci – abych studoval soupeře a jeho reakce, než zase zaútočím. Do svých akcí zahrnuji pauzu a ticho spolu s aktivitou, a tak si poskytuji čas vycítit své interní procesy stejně jako soupeřovy.

O mnoho let později, když Bruce odešel točit filmy do Hongkongu, jsem konečně pochopil, jak důležité toto “zastavení akce” bylo pro jeho umění. Většina umělců boje opakovaně užívá daný, předem ustálený vzorec, strukturu technik. Ale Bruce nikdy nebyl vtažen do rutiny. V jistém smyslu si stále vedl přirozený “protokol” o své aktivitě – pauzujíc, aby odhadl situaci, adjustoval se a provedl opravy podle situace. Nikdy nedovolil svému soupeři, aby mu diktoval své akce. Namísto toho donutil soupeře, aby na něj musel reagovat, často se zastavujíc, aby přeskupil a reformoval svůj přístup.

V současné době jsem objevil způsob, jak uvést tuto abstraktní ideu “zastavení akce” do vlastního života. Po nějakou dobu jsem dovoloval, aby můj pracovní rozvrh strukturoval můj život. Ale jednoho dne jsem byl zaplaven, zdolán tlakem. Uvědomil jsem si, že zde je paralela s mými zkušenostmi z tatami, když se peru s příliš silným soupeřem. Během takového utkání jsem často dbal Bruceových slov a zastavil se, abych přeskupil své akce a pak se pokusil převzít iniciativu. Proč by tato metoda nemohla fungovat na můj současný stav a problém? Bez ohledu na všechny tlaky jsem se rozhodl vypustit jeden den, udělat si pauzu, během níž mám naplánováno nedělat nic a studovat situaci. Taková pauza vykonala zázraky. Odhadl jsem svou nepříjemnou situaci, stanovil si další běh akcí a rozhodl se, že sám převezmu iniciativu při vymezování životního rozvrhu. Objevil jsem, že nedělat nic může mýt někdy důležitější než dělat něco.

“Mysl nemá být nikde…”
(To znamená, že nemá být zaměřena na žádný speciální objekt – meč soupeře, práci jeho nohou atd. – ale na celek)
Takuan

Přeložil: Anonym

PŘEDCHOZÍ DÍL

POKRAČOVÁNÍ

Zdroj: Zen in the martial arts; Joe Hyams; Bantam; vydání Reprint (1 června 1982); ISBN-10: ‎ 0553275593

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *