Přečteno: 355

Mantry

Co je to mantra? Mantra je pro naše potřeby slovo či fráze, kterou si člověk neustále opakuje, aby se namotivoval, či inspiroval k nějakému jednání (ano existují i další definice, ale pro nás stačí tato, byť se někomu může zdát jako nepřesná). A skutečně je něco takového využitelné i v běžném životě, či dokonce ve světě speciálních jednotek? Zcela jistě ano. Právě zde se mantry využívají k tomu, aby člověk neztratil ze zřetele finální cíl, konstruktivní pohled a neklesal na mysli. Mantrou může být cokoliv od „tohle zvládnu“ až po „zkusím ještě jedno opakování a pak se ukáže“, což čím dál častěji sám využívám i já při cvičení TacFit protokolů. Přeci jenom člověk…ehmm…zraje a čím dál více se fyzické cvičení stává hlavně výzvou pro hlavu. Jakmile přesvědčíme hlavu, tělo následuje.

Mantry nám umožňují si znovu uvědomit, kde se právě nacházíme a proč stojí za to dál bojovat a nevzdávat se. Už jen kvůli tomu, že vzdát se je jednoduché a vzdát se můžete kdykoliv. Ale vydržet ještě chvíli…a pak ještě chvíli…to chce skutečnou odvahu a kuráž. Pojďme si uvést příklady nejznámějších armádních manter/sloganů. Uvádím je schválně v původním znění, aby nedošlo ke zkreslení při překladu. Vždy k nim uvádím i jednotku, která si ji zvolila:

Who dares wins – SAS
The only easy day was yesterday – US Navy SEALs
Oorah! – US Marine Corps
Rangers lead the way – US Army Rangers
Get some! – 3rd Battalion, 5th Marines, US Marine Corps
Better to die than to be a coward – The British Gurkha Regiment
Knowledge gives strength to the arm – British Army Intelligence Corps
Be the best – British Army
Death from above – 7th Bomb Wing, US Air Force
Learn to suffer without complaining – Kampfschwimmer (německý ekvivalent US Navy SEALs)
Come and take them! – Greek 1 Army Corps

Nicméně podobné mantry můžeme nalézt i v historii a filozofii. Opět raději uvádím v originálním anglickém znění, protože některé mantry/slogany by tolik nevynikly:

Fortune favors the brave
I am a warrior, not a worrier
I am the tip of the spear, the outcome of the battle. I am deciding factor
Life is too short to spend it at war with myself
I will not return until I finish what I came for
1% better every day
Carpe Diem
I can and I will
Expect nothing and appreciate everything
Create a life you can be proud of
Don’t let yesterday take up any of today
Don’t give up what you want the most for what you want now
Die with memories not dreams
Great things take time
I am enough
Be strong enough to stand alone, smart enough to know when you need help, and brave enough to ask for it
I am present now
Fell the fear and do it anyway
All change také place outside the comfort zone
Feelings are not facts
Inhale the future, exhale the past
Do or die

Otázka za milion

Lidé jsou evolučně nastavení tak, že uvažují hlavně o těch horších stránkách. To jim pomohlo přežít různé nástrahy přírody i v minulosti. A nyní, kdy nás již tolik reálných věcí neohrožuje, se rádi bojíme a strašíme. Ať již se jedná o různé konspirační teorie (imigranti, islám, vakcína, COVID…) anebo hororové filmy, které mají často další a další pokračování (Noční můra z Elm Street, Halloween, Chucky…) S tím by asi nebyl problém, pokud by ti samí lidé vnitřně věděli, že jde skutečně jen o vymyšlenou věc. Jakmile tomu však začnou věřit, pak nejen, že začnou aktivně filtrovat všechny další informace tak, aby seděly do jejich představy o světě, ale i jejich život se postupně mění tak, že vidí konspiraci v čemkoliv, co udělá vláda, anebo začnou věřit na urban legendy jako je černá sanitka, očkování s čipem, chemtrails, spiknutí iluminátů apod.

Voják speciální jednotky si nemůže dovolit věřit informacím jen na základě jednoho zdroje, nebo protože „si to myslí“. To si může dovolit civil, který může věřit, že Země je placatá a pokud to nevnucuje nikomu dalšímu, pak se zase tolik neděje. Ale představte si, kdyby voják věřil, že je neprůstřelný, anebo že nepřítel je zbabělý. Asi není třeba domýšlet, jak by to ohrozilo jej, ale i jeho spolubojovníky.

Další aspekt toho je, že se na to, čemu právě čelíte, pak můžete dívat jako na výzvu, anebo jako na problém. V prvním případě je vaše nastavení mysli otevřené různým způsobům řešení a ve druhém začnete hledat další a další problémy, které by prokázaly, že je to skutečně problém. Ale na konci jej nevyřešíte na rozdíl od prvního způsobu uvažování.

Tehdy totiž začínáte přemýšlet na různými způsoby, jak výzvu zdolat. Soustředíte se na řešení, nikoliv problém. A celé tajemství spočívá v nastavení mysli, která bude vidět sklenici poloprázdnou nebo poloplnou. Jak to zjistit? Stačí se jednoduše sebe sama zeptat otázkou za milion: „Hledám důvody, proč to vzdát, anebo hledám způsoby, jak to zvládnout?“

Interní hlas, která občas zbaběle radí to vzdát, protože „bolí pacičky“ často přehluší hlas, který vám říká, jak na sebe poté budete pyšní, když to zvládnete a jaké další benefity z toho budete na konci mít. Takže jinými slovy se vždy zeptejte sami sebe: „pokud bych za splnění tohoto úkolu dostal 1 milion dolarů, udělal bych to?“ Ale nemusí jít jen o peníze, někomu pomůže, když se zeptá sám sebe, jak pak na něho budou nahlížet ostatní apod. Na každého funguje maličko jiná motivace a váš úkol je pouze zjistit, co přesně motivuje vás jít dál.

Emoce jsou klíčové

Vizualizace je jedna z nejsilnějších nástrojů, které máte ve své výbavě psychické odolnosti. To asi pro vás není nová zpráva a pravděpodobně jste vizualizaci již někdy použili například když jste se připravovali na náročnou zkoušku, zápas, rande či pracovní pohovor. A přesně to se i učí britští vojáci – představují si do nejmenších detailů, že zvládli náročný běh, výcvik či finální test. Podobně i v marketingu se s vizualizací, když se vás například snaží přesvědčit, že „koupíte-li si tento úžasný parfém, budete pro druhé pohlaví neodolatelní.“ anebo „když si koupíte tento nejnovější model telefonu, budete ti největší bouráci na světě a budete maximálně šťastní“. Ponechme stranou etickou stránku podobných výroků a zamysleme se nad principem vizualizace. Je to vlastně práce s myslí do to doby, že ji přesvědčíte, že něco opravdu dokáže(te). Díky tomu, že mysl tomu uvěří, zklidní se a vytěsní všechny myšlenky, které vás jen znervózňovaly a stresovaly a mysl se otevře všem možným způsobům vyřešení a dosáhnutí cíle. Nebude paralyzované strachem a obavami.

Jeden z hlavních představitelů reality show SAS: WHO DARES WINS Ollie Ollerton k tomu říká: „vždy jsem si před náročnou misí představil, jak pak se všemi kamarády oslavujeme úspěšné splnění, chlastáme pivo a dáváme si úžasné stejky. A i tato představa mi pomohla pak misi zvládnout.“

Když se ocitnete v nějaké stresové situaci, mozek se snaží v databázi paměti nalézt podobnou situaci, aby mohl zvolit správný postup. Přesně dle hesla „když to zafungovalo předtím, zafunguje to i teď“. Je to evoluční nastavení, které nám pomohlo zvládnout všechny ty hrozby, které nás obklopovaly a…nezbláznit se z nich, či „si to rovnou nehodit“… I proto si pak z minulosti pamatujeme spíše ty dobré věci a ty…řekněme méně dobré podvědomě vytěsňujeme, aby co nejméně ovlivňovaly náš současný život. A když se nedaří….nu pak mají psychoterapeuti o práci postaráno.

Kromě výše zmíněných britských speciálních jednotek používají vizualizaci i šaolinští mniši. Konkrétně začátečníci, kteří si co do nejmenších detailů představují, že zvládli nějakou náročnou techniku či pohyb. A jelikož hlava ovlivňuje tělo stejně tak jako tělo ovlivňuje hlavu, pak mozek a dokonalá představa zvládnuté techniky pomůže naprogramovat svaly k tomu, že proces učení je mnohem rychlejší, než když nacvičujete pohyb bez soustředění a vizualizace před a po tréninku.

Doporučuje se, aby každý člověk strávil každý den alespoň 10 minut podobnou vizualizací. Někdo to provádí v rámci meditace, jiný pouze vizualizuje svůj úspěch v práci, nalezení životní lásky či zvládnutí náročné životní výzvy, cokoliv to je.

Strach je (speciální) přítel

Strach je mechanismus, který nám umožnil přežít nástrahy evoluce, a i nyní nám pomáhat překonat různá nebezpečí. Každý se bojí a kdo ne, není v pořádku, anebo lže. Rozeznáváme tři instinktivní reakce: strnutí – útěk – boj, což jsou reakce náhlého intenzivního strachu, kdy mozek nepřemýšlí nad původem, formou ani závažností a reaguje instinktivně (pozor, neplést s intuicí, což je naučený set znalostí a zkušeností, kdežto instinkt je biologický pud).

Výzkum Taylora Clarka jasně prokázal, že lidé se mnohem více obávají prezentace na veřejnosti než smrti. Logicky to člověku nedává smysl, ale podobné studie byly dělány opakovaně a vždy se stejným výsledkem – prezentovat na veřejnosti se pravidelně umisťuje na vrcholku žebříčku. Dokonce na pohřbu lidé raději preferují být ten, koho pohřbívají než ten, kdo má pronést smuteční řeč…

Současní vojáci již mají k dispozici dostatek studií, které jim pomáhají pochopit, jak pro ně může být strach prospěšný. Zjistí, že strach jim umožňuje se plně soustředit, zostřuje jejich smysly, dává jím (fyzickou) sílu a dodává „šťávu“ v okamžiku, kdy mají pomoci, že dále již nemohou.

Němci mají krásné rčení: „Strach dělá vlak větším, než ve skutečnosti je“ a věřím, že i vy jste se o tom mnohokrát přesvědčili na vlastní kůži. Jak tedy se strachem bojovat, či ještě lépe…jak strach využít ve svůj prospěch?

Lekce č.1 – Strach je kontrolován sebedůvěrou

Nejen na našich instruktorských kurzech přežití jsme se mohli opakovaně přesvědčit, že humor ve správný okamžik, včetně černého humoru, je nejlepší lék na plíživě se blížící strach a frustraci. Vtipkování snižuje napětí ve skupině, a i když jsou někdy lidé „po krk v…“, pokud se tomu dokážou stále ještě zasmát a ocenit tuto situaci humorně, mají velkou šanci přežít. Vzpomínám si, jak nám náš instruktor vysvětloval, jak máme co nejhumánněji zabít zvíře. Protože jsme neznali úlohu humoru v takto emočně vypjatých situacích, chvílemi jsme na něho koukali s otevřenými ústy a s rodícími se pochybami, jestli je vůbec normální. Jeho vtipné průpovídky, kterými provázel celý proces, nám umožnil nejen vše absolvovat jako pozorovatelé, ale i následně jako vykonavatelé. Poté jsme si sedli a povídali si o humoru a tehdy nám to došlo. Normální člověk nemá potěšení z toho, že musí vzít život, byť se jedná o slepici či králíka. A skutečně je něco pravdy na to, že každé zabití, kterého se dopustíme, nám vezme kus…nás…duše, jakkoliv to nazvete. Prostě to je opravdu nehezký pocit, a i jak říkal on, tohle vše nám neukazoval, proto, abychom viděli, jaký je drsňák, ale abychom vzali život co nejšetrněji, když už musíme. Večer u ohně jsme pak probírali humor na bojišti a musím hluboce smeknout před těmi, kteří tam jdou dobrovolně. Najednou vám dojdou i ty obrovské rozdíly mezi těmi, kteří si na vojáky jen hrají formou paintballu či air softu a těmi, kteří střílí a je po nich stříleno ostrým střelivem…. Zkrátka bez humoru, byť často notně černého, by se tam člověk brzo zbláznil…

Lekce č.2 – Strach je kontrolován humorem

Pro i při přípravných kurzech do řad speciálních jednotek se kandidáti učí vidět každou situaci spíše z té lepší stránky. Někteří si dokonce uloží, že každý den, najdou minimálně jeden důvod, čemu se mohou zasmát. Zvláště v poslední týdnu, který bývá velmi příznačně nazvaný Hell Week – Pekelný týden. A právě humor je jednou z klíčových vlastností, který je u vojáků také vyhledáván, spolu s odolností, vytrvalostí atd. Víte, (černý) humor vlastně není nic jiného, než pokus o nahlížení na něco nepříliš hezkého, šťastného. Už jen tím, že se na to pokusíte nahlížet humorně, ukazujete, že se pokoušíte nahlížet na věc z více úhlů. A to je přesně to, co vojáci potřebují. Vzpomínám si, jak nám instruktor vyprávěl, že na jedné zahraniční misí se dostali do obklíčení a nepřátelský sniper je držel neustále u země. Vypadalo to velice špatně. V tom jeden z jeho čety začal křičet „všichni tu zhebneme“ a pak se začal neřízeně řehtat. Kupodivu to mělo podobný efekt i na zbylé členy jednotky, kteří si uvědomili, že tu pravděpodobně umřou, ale alespoň to bude s úsměvem na rtech. Naštěstí jim přišla posila, která je z obklíčení dostala, ale tato historka se mu vryla hodně do paměti.

I já si vzpomínám na jednu, kdy jsme měli v dešti a chladu nočním pochodem zdolat cca 25 km k základně. Šli jsme ve dvojicích a místy to bylo hodně náročně. Ostatně doporučuji články přežití. V jednom okamžiku, kdy naše morálka začala již hodně rychle upadat, jsem s co nejvíce přesvědčivým hlasem řekl, že teď již to bude všechno dobré, protože jsem vystudovaný geodet a dostanu nás z toho zas.anýho lesa…..no….bloudili jsme sice další dvě hodiny, protože mapa ukazovala polní cesty, které nebyly a naopak jsme naráželi na lesní cesty, které nebyly zakreslené na mapě. Protože zkrátka mapa nebyla aktuální, jak nám pak instruktor s úsměvem řekl… Tady by nepomohlo, ani kdybych měl z geodezie dva doktoráty 🙂 Zkrátka podívat se na věc jinak často pomůže překonat i fakt náročné úseky života.

Lekce č.3: Strach je kontrolovaný tím, že jej držíte v hlavě vepředu

Přemýšlejte o svém strachu. Kde je jeho původ. Ačkoliv se vám možná zdá název maličko podivný, začne vám dávat smysl v okamžiku, kdy si uvědomíte, která část mozku se nachází vepředu v hlavě – prefrontální kortex, kde sídlí racionální myšlení. Pokud dokážete zkrotit svůj strach tak, že stále ještě přemýšlíte racionálně, pak se strach nerozroste do velkého vlka, který se vám zakousne do amygdaly a vy následně jednáte nikoliv rozumově, ale doslova instinktivně. Tedy bez rozmyslu a bezhlavě. Neustále si opakujte, jaká jsou skutečná fakta. A mějte neustále na mysli „Dum spiro spero“, tedy „Dokud dýchám, doufám“. Není konec dokud není konec a na konci stejně všichni umřou, takže si s tím přestaňte dělat starosti a pokračujte dál.