Tempo

Přečteno: 85

napsal: Dave Lowry
Ve všech japonských bojových uměních hovoří bojovníci o třech prvcích, které jsou pro boj rozhodující. Jako základní prvky bojové strategie se často uvádějí chóshi, hyoshi a ma no tori-kata. Každý z nich si zaslouží léta intenzivního studia. Samozřejmě, že nejlépe se však učí jako nedílné součásti jednoho celku.

Hyoshi se týká “načasování” střetu. Načasování v tomto smyslu představuje “úder”. Boxer s rychlými rytmickými údery do boxerské hrušky je studií dobrého hyoshi. Pokud ztratí rytmus, pytel se rozkmitá nebo vyletí pod zcela jiným úhlem a údery se správně nespojí. Ztratíte-li rytmus, ztratíte plynulost.

Ma no tori-kata je efektivní využívání ma neboli “prostoru” mezi soupeři. Tento prostor se bude zásadně a neustále měnit v závislosti na faktorech, jako jsou zbraně, které může jeden nebo oba účastníci držet, nebo povrch, na kterém bojují. Manipulace s prostorem mezi sebou a soupeřem tak, aby byl co nejvýhodnější, ať už je tento prostor nebo interval na dálku nebo zblízka, je právě hlavní funkcí tohoto prvku strategie. Karateka, který dokáže být stejně účinný ve vzdálenosti pěti stop nebo jen několika centimetrů od protivníka, ovládá využívání prostoru, který ho dělí od cíle, ať už je tento prostor jakýkoli. To je v boji velká výhoda.

Ve třicátých a čtyřicátých letech, kdy v Japonsku začaly školy karate mezi sebou pořádat sparingy, ať už jako oficiální akce, nebo je pořádali studenti, kteří si chtěli vyzkoušet své schopnosti proti někomu mimo dójó, se v karate prosadil prvek ma no tori-kata. Různá dójó a různé druhy karate zjistily, že jim vyhovuje určitý konkrétní rozestup mezi partnery. Najednou se však ocitli tváří v tvář soupeřům, kteří mohli mít zcela jiné preference ohledně rozestupů. Karatisté zvyklí na široký odstup nutný k provedení dlouhého kopu s otočkou byli zaskočeni, když se ocitli tváří v tvář útočníkovi, který se na ně tlačil nablízko. A naopak, karateka, kteří byli zvyklí bojovat tak, že se téměř dotýkali koleny, měli velké problémy vypořádat se s útokem, který byl veden ze vzdálenosti několika metrů.

Chóshi je na překlad složitější než ostatní dva. Často se překládá jako “rytmus“. To vcelku vystihuje význam; pro naši diskusi by možná bylo lepší chóshi chápat jako “tempo“. Tímto způsobem bychom také mohli rozlišovat mezi hyoshi a chóshi: Pokud se vás budu snažit udeřit pěstí do obličeje a vy počkáte, a až těsně před dopadem mého útoku se posunete tak, abych vás minul a vy mohli zahájit protiútok, používáte určitou formu hyoshi neboli načasování. Je to stejné načasování, o kterém jsme se zmínili dříve, u boxera a jeho boxerské hrušky. Chóshi se však spíše než popisu jednoho střetu nebo jednoho cvičení týká celkového tempa boje. Stejně jako hudební skladba může ve své kompozici obsahovat více než jeden takt, i zápas může mít různý časový průběh, někdy rychlý, jindy pomalý. Chóshi je celkové tempo, které zahrnuje všechny tyto různé časy.

Jak nepochybně víte, každý boj nebo konfrontace má své vlastní tempo. Nezáleží na tom, zda se jedná o konfrontaci, kdy policista zatýká agresivního opilce v baru na rohu, nebo o válku globálních rozměrů. V každé situaci a v každé situaci jakéhokoli rozsahu a důsledků mezi nimi existuje antagonismus, konfrontace a řešení.

I sportovní přístupy ke karate se také často vyznačují svým tempem. Pokud se jedná o zápas dvou relativně nezkušených cvičenců, pak jeden z nich, obvykle ten agresivnější, určuje tempo boje. Bude poskakovat z dosahu, pak se přiblíží, pak se stáhne, pořád dokola, a druhý účastník bude mít tendenci jeho tempo následovat. Kvůli své nezkušenosti však ten, kdo udává tempo, neví, jak ho nejlépe využít. Může ustoupit nebo zpomalit, pokud je unavený nebo nervózní. Řídí tempo, ale ne průběh zápasu. Když je jeden ze soupeřů zkušenější, záměrně tento rytmus nebo tempo určuje a využívá ho. I když jeho soupeř útočí, osoba s vyšší schopností určovat tempo bude mít boj pod kontrolou.

Jedním z velice cenných cvičení pro karatistu, jenž to myslí se svým tréninkem vážně, je pozorování rytmu či tempa jiných forem boje. Nebo dokonce jiných druhů pohybu. Příliš mnoho cvičenců karate-do nikdy nesleduje zápas taekwonda, šermířský souboj nebo boxerské kolo. Je to k jejich škodě z mnoha důvodů, v neposlední řadě proto, že jim to brání naučit se rozpoznat a čelit nebo využít různé druhy chóshi.
Například tempo muay thai je mnohem odlišnější než tempo zápasu karate. V muay thai, slavném thajském boxu, začínají souboje obvykle pomalu a pak se postupně zrychlují. Rytmus je zpočátku uvolněný a opatrný. Oba bojovníci se v úvodním kole vzájemně oťukávají. S přibývajícími koly se však tempo zvyšuje. Chóshi zápasu muay thai v prostředních kolech někdy vypadá téměř zběsile. Způsob bodování v muay thai je ve skutečnosti navržen tak, aby toto tempo podporoval – za dobrou techniku se v pozdějších kolech uděluje více bodů než v těch dřívějších. Proto se čtvrtému kolu tradičního pětikolového zápasu v tomto sportu říká “kolo peněz”.

Box v západním stylu obvykle začíná podobným způsobem, kdy se boxeři snaží poznat svého soupeře. V pozdějších kolech si obvykle více všímají bodování. Jejich lidé z rohu jim dají vědět, zda jsou vepředu nebo vzadu, a oni se tomu snaží přizpůsobit tempo.

Skutečné bojové střety mezi dvěma lidmi – zápasy “naostro” – mají obvykle mnohem méně předvídatelný rytmus. Ještě na počátku 60. let, kdy byli zločinci jakuzy v Japonsku nejbrutálnější, se jejich útoky vyznačovaly náhlým, výbušným výpadem, obvykle nožem nebo krátkým mečem. Tyto divoké útoky nebyly téměř nikdy vedeny proti osobám, které nejsou členy jakuzy. Jednalo se o boje mezi různými rodinami nebo klany jakuzy. Očekávalo se tedy, že nepřítel tuší, že se blížíte. Byl připraven a byl ochoten se bít, a vy jste věděli, že jako kolega z jakuzy se vašemu útoku vyrovná anebo že situaci dokonce vystupňuje. Dále se dalo očekávat, že policie stihne zasáhnout, pokud bude boj trvat příliš dlouho. Takže věci musely být brutální, rozhodné a rychlé. Útočníci při přepadení jakuzy nebyli nijak zvlášť obratní. Ale vrhli se na protivníka nečekaně, z klidu přešli do zběsilé akce během okamžiku a mávali s ostřím jako větrný mlýn mává v divokém větru s lopatkami. Útoky jakuzy tohoto druhu udávaly tempo, proti němuž bylo obtížné se bránit nebo se organizovat.

Nyní máme ve městech po celém světě gangy mladých zločinců, kteří při konfrontacích dva na jednoho nebo tři na jednoho používají jiné tempo útoků. Grázlové se shromáždí, postaví se na roh ulice a náhle přepadnou nevinného kolemjdoucího tak rychle a z tak zvláštního úhlu, že úspěšná obrana je velmi nepravděpodobná. Záměrem může být loupež, ale také pouhé vzrušení z boje a získávání zkušeností. Mimochodem, je poučné sledovat některá videa těchto krutých a nesmyslných útoků. Pokud tak učiníte, uvidíte, že útočník se jen zřídkakdy dostane do pozice, aby mohl provést následný útok. Doufá, že překvapení a síla jeho prvního úderu oběť zneškodní. Vzhledem k tomu, že si obvykle vybral oběť, která nepůsobí příliš hrozivě, má tato metoda velkou šanci na úspěch.

Podívejte se však na videa podobných útoků ze zálohy, které provedli odsouzení na vězeňských dvorech, a uvidíte pravý opak. Útočník předpokládá, že jeho oběť bude po prvotním útoku schopna dále bojovat. V důsledku toho se útočník vrhne na oběť a pokračuje v úderech, bodání nožem nebo kopání, stejně brutálně jako to kdysi dělala jakuza.

Jen málo rvaček začíná zcela spontánně. Události mají téměř vždy celkové tempo, i když ho nedokážeme rozpoznat. Mám na mysli například vojáka, který se zezadu připlíží ke strážnému a náhle ho uškrtí, čímž ho téměř okamžitě zabije. Kde je v takovém “boji” chóshi? Někteří z nás by řekli, že nikde, zejména ti, jejichž pohled na boj se omezuje na střetnutí tváří v tvář. Takoví stratégové jako Sun Tzu, Yagyu Munenori, až po moderní odborníky na válčení a boj, by však rozeznali jemný rytmus a tempo událostí, které by zkušený válečník mohl nebo měl rozpoznat. Bylo počasí příznivé pro zákeřný útok na hlídku? Byl nepřítel dostatečně silný nebo zoufalý, aby se o takovou taktiku pokusil? Znalost těchto rytmů byla vždy součástí válečnictví. Válečné umění lze v jistém smyslu považovat za umění chóshi.

Boje v našem světě obvykle opravdu začínají rozeznatelným tempem, pokud se nad tím zamyslíte nebo víte, co hledat. Například, pokud mi „hodíte myšku“ na silnici. Začnu vás pronásledovat a na další světelné křižovatce vyskočím z auta. Přiblížím se a slovní výměna povede k přesunu do pozice na obou našich stranách a pak možná dojde i ke strkanici nebo dokonce k úderům – všechny tyto situace jsou pokračující eskalací násilí a všechny mají své místo při určování rytmu střetu.

Jednou jsem slyšel dobrou historku o mistrovi bojových umění, který se v rohu veřejného parku rozcvičoval a čekal, až jeho spolužáci dorazí na venkovní trénink. Nedaleko něj zastavilo auto; jeho pasažéři se mu začali posmívat. Oni – to je jeden ze způsobů, jak se na to dívat – nasadili tempo, připraveni na to, že se to bude stupňovat. Umělec bojových umění je velmi chytře zmátl. Prostě tam stál a díval se na ně. Odmítl reagovat na tempo, které se snažili nasadit, a tím je svým klidem a kontrolou nad tempem jejich výměny zarazil. Jediný způsob, jak ji mohli znovu získat, bylo přiblížit se k němu. Vzhledem k tomu, že měl v ruce zbraň, nebo možná proto, že ve skutečnosti nechtěli, aby to došlo až k fyzické konfrontaci, se jim do toho nechtělo. On tam stál, díval se a nic nedělal. Nakonec se asi cítili trochu hloupě a odjeli. Jeho použití chóshi bylo výjimečné.

Je zajímavé, že chóshi a hyoshi se vůbec neomezují na studium bojových umění. Jsou to termíny snadno známé tradičním japonským hudebníkům, kteří hrají gagaku (starobylou dvorní hudbu, sestávající z podivných starých nástrojů i podivného zpěvu) nebo bubnují na taiko, případně hrají na jiné tradiční nástroje. Velká osobnost divadla noh, Zeami, který byl přítelem mnoha bojovníků včetně Yagyu Munenoriho, poznamenal, že tempo v umění noh je pro herce rozhodující dovedností. Jeho slova o zvládnutí tempa v pohybech dramatu zněla: “Nastavte své tělo v souladu s různými okolnostmi a akce přijde sama“. Podle legendy, když Yagyu Munenori, zakladatel šermířské školy své rodiny, uslyšel Zeamiho radu, zatleskal a zvolal: “To je podstata šermířského umění, to je podstata vítězné strategie.” Zeami pravděpodobně nikdy nedržel meč v ruce; rozhodně nevěděl nic o šermířství ani o bojových uměních. Znal však chóshi, a to velmi dobře.

Zdroj: The Karate Way: Discovering the Spirit of Practice

Autor

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *