Buji kore kaere meiba

Přečteno: 113

napsal: Dave Lowry
Buji kore kaere meiba je starý výraz, který pochází z feudální éry v Japonsku. “Je to pozoruhodný kůň, který dokáže vrátit svého jezdce do bezpečí” je přibližný překlad. Tento epigram vznikl v dobách, kdy se do bitev zapojovalo a do jisté míry i bojovalo jezdectvo, a proto vlastnit koně, který dokáže svého jezdce odvézt z bitvy, bylo téměř stejně důležité jako mít koně, který dokáže svého jezdce dostat do akce. V moderní hovorové japonštině tento výraz přetrvává. Někdy se používá jako způsob vyjádření, že je vše v pořádku, protože se všichni dostali v pořádku domů. Je to jakási japonská verze “všechno dobře dopadne“.

Koně v Japonsku nikdy nebyli hojní. Koně potřebovali hodně volných pastvin s dostatkem trávy a obilí. Pole, která by byla potřebná pro pastvu zvířat, byla produktivněji využívána pro pěstování rýže a dalších druhů obilí a rostlin potřebných pro lidskou spotřebu. Vzdálenosti v Japonsku, dokonce i z jednoho konce země na druhý, nejsou tak velké. Koneckonců je to soubor malých ostrovů. A tak poměrně rychlá doprava, kterou kůň poskytuje, nebyla dostatečnou výhodou v každodenním životě ani ve vojenských taženích, aby se jich chovalo velké množství. V důsledku toho – pokud jste viděli autentická vyobrazení samurajských bitev ve filmech, jistě jste si toho všimli – zatímco samurajové s vyššími hodnostmi často vedli do bitvy výpady na koních, většinu bojů však vedli pěší vojáci. Přestože starý termín pro “bojové umění” v japonštině zní kyuba michi neboli “cesta koně a luku”, s rozvojem válečnictví v Japonsku byla role jezdce bojovníka v taktice stále méně významnějším faktorem. Dokonce i v mnoha klasických bojových uměních, která se věnují uchovávání starobylého boje, se lekce a učení o boji na koni během staletí buď ztratily, nebo byly z důvodu nedostatečného používání zavrženy.

Svým způsobem je škoda, že o způsobech boje na koni ve starém Japonsku toho mnoho nevíme. Takové znalosti a dovednosti by v moderním světě měly asi zcela jistě jen malou relevanci. Čím více technických znalostí o válčení a boji v minulosti však máme, tím lépe můžeme pochopit mentalitu a chování lidí v jiných dobách. To je vždy zajímavé a dává nám to potřebný nadhled a kontext. I když se mnoho detailů ztratilo, víme něco o specifikách vedení bitvy na koni. Existují písemné zprávy, které vysvětlují, že koně museli být vycvičeni k tomu, aby se vrhli do chaosu boje, a podobně jako dnešní jízdní hlídky městské policie byla zvířata cvičena v ignorování náhlých hlasitých zvuků nebo jiných rozptýlení, která by je mohla přirozeně vyplašit nebo rozběhnout. Vycvičit koně k chladné reakci v extrémních bojových podmínkách muselo vyžadovat mimořádné schopnosti. Zvíře muselo překonat mnoho přirozených sklonů vběhnout do nebezpečí, místo aby před ním uteklo.

Svitky po válečnících z feudálního období vysvětlují některé technické aspekty bajutsu neboli jezdeckého umění. Víme, že třmeny byly zčásti navrženy jako jakési malé beranidlo, které jezdci poskytovalo větší sílu úderu při kopání do nepřátel. Koně se učili, aby při útoku na pěšího nepřítele v poslední chvíli uhnuli a dali jezdci šanci provést prudký kop dopředu. A v několika starých bojových tradicích se dodnes učí bojové metody využívající umahana-neiji, speciální typ postroje, kterým samuraj ovládal koně. Používal se k jeho vedení sevřením pysků zvířete, což se dalo prý nějak využít i jako jakási nouzová zbraň.
To vše je z pohledu historika bojových umění zajímavé. Ale co diskutovaný výraz? Protože pravděpodobnost, že naše praxe karate-do bude záviset na našich jezdeckých dovednostech, je poněkud malá. Co to tedy má společného s naším uměním? No, připusťme, že pro dnešního karatistu může mít výraz buji kore kaere meiba poněkud jiný význam, než jaký měl buď pro feudálního bojovníka, nebo pro moderního Japonce.

Vezměme si například toto: V dnešní době má zájemce o studium bojového umění téměř neuvěřitelnou nabídku, z níž si může vybírat. I když vyloučíme západní bojové disciplíny, jako je zápas a box, a zaměříme se pouze na asijská umění, je jejich seznam úžasný. A i když pak ještě vyloučíme i ostatní asijská bojová umění kromě karate v jeho okinawské a japonské podobě, v každém větším městě lze najít výuku ve více než tuctu variant. Od shito přes shorin až po shotokan, od goju-ryu (k dispozici jak v okinawské, tak v japonské verzi) přes kyokushinkai až po menší, méně známé systémy – nabídka je zkrátka ohromující.

Jak si tedy vybrat? Když jsem v šedesátých letech začínal s tréninkem karate-do, nebyl to problém. Většina z nás se dostala k umění, kterému se věnovala, jen proto že výuka byla v té oblasti dostupná. Pokud jste například žili v Little Rock v Arkansasu, neřekli jste si: “Jé, já bych se chtěl učit Kobajashiho verzi Shorin-ryú,” a pak jste si vyhledali v zažloutlých telefonních seznamech, kde je nejbližší škola tohoto umění. Vzali jste, co bylo vzdálenostně či finančně nejlépe dostupné, a považovali jste se za šťastlivce, pokud vůbec něco bylo. Jak však ubíhala desetiletí a těch možností přibývalo, měl jsem možnost trénovat i jiná, odlišná umění. V některých případech jsem této příležitosti využil. V jiných jsem ji vynechal. Většinou jsem ji vynechal kvůli kvůli nedostatku času. Moje filozofie tehdy zněla: Pokud nemáte čas se nějaké umění dobře a důkladně naučit, nechte ho být.

A ano, v některých případech jsem se záměrně odmítl věnovat se nějakému umění i z jiného důvodu. Většinou tím důvodem bylo to, že ačkoli se mi výcvik mohl zdát zajímavý a účinný, o dlouhodobých výhodách jsem příliš přesvědčený nebyl.

Víte, když jsme mladí, o těchto dlouhodobých důsledcích příliš nepřemýšlíme. Naše tělo se rychle hojí, drobné bolesti dokážeme ignorovat. Jsme ochotni riskovat. Pokud nám údery konečků prstů do vany s pískem nebo štěrkem zpevní kůži na koncích prstů, abychom za nějaký čas mohli dramaticky probodnout borovicové prkno, je poté drobné brnění kloubů v prstech v chladných dnech cenou, kterou platíme. O této ceně však příliš nepřemýšlíme jako mladí. Prsty sice bolí, ale rychle se zahojí.

Pokud je plnokontaktní sparing způsobem, jak otestovat účinnost našich technik a získat “skutečnou” realitu boje, bereme ho, i když při něm možná schytáme i pár ran pěstí a kopanců do hlavy – a spolu s tím bereme i možnost otřesu mozku nebo zranění krku. To, že by tato zranění mohla mít i vážnější následky v pozdějším životě, se zdá být vzdálenou a mlhavou možností. Koneckonců, nikdo nežije věčně, že?

Mimochodem, nejsme první generací, která podstupuje tato rizika výměnou za to, že se z nás stanou efektivní bojovníci. Existují klasická bojová umění feudálního věku, která zahrnují mechaniku těla, jež značně zatěžuje kolena nebo jiné klouby. Jiné zahrnují pády na tvrdou a neúprosnou dřevěnou podlahu dójó. Za tím stála myšlenka: “No, za dvacet let bych si z tohoto cvičení sice mohl vypěstovat artritidu. Ale já jdu za dvacet dnů do boje. Jsem ochoten vyměnit možnost budoucího onemocnění za větší šanci, že přežiji příští bitvu“. Tuto rovnici je snadné pochopit. Války v Japonsku od poloviny patnáctého století do začátku sedmnáctého století probíhaly nepřetržitě. Pokud jste byli bojovník, ať už samuraj, nebo příslušník jiné třídy, který byl v případě potřeby povolán do vojenské služby, měli jste velkou šanci, že se zúčastníte boje. Hrozba dlouhodobých zdravotních problémů tak ve srovnání s realitou hrozícího boje obvykle nevedla k příliš těžkému rozhodování.

Těžší je však pochopit dnešní lidi, kteří zaujímají podobný přístup, kteří cvičí, jako by jejich osobní bezpečnost byla bezprostředně ohrožena, a tak ignorují možné škodlivé důsledky brutálního výcviku v budoucnu. Jinak řečeno – hrozba osobního boje většině z nás v bezprostřední budoucnosti nehrozí. Můžeme si proto dovolit ten luxus, že se na umění díváme nezaujatě a zvažujeme dlouhodobé důsledky jeho praktikování. Při zvažování těchto bojových umění – nebo jakékoliv jiné fyzické aktivity – zvažuji nejen to, jak účinné nebo zajímavé je dané umění právě teď; přemýšlím také o tom, co by mohlo udělat s mým tělem po několika desetiletích tréninku v něm. Jinými slovy, nezajímá mě jen kůň, který mě ponese doprostřed bitvy. Chci koně, který mě přenese a zase bezpečně přivede domů.

Jistě, každá fyzická aktivita s sebou nese určité riziko. Při hraní ping-pongu si můžete vypěstovat zánět šlach. A upřímně řečeno: učit se bojovat nebude nikdy úplně bezpečné. Povinností každého dobrého učitele bojového umění je snažit se snížit riziko všude tam, kde je to rozumné. (Všimněte si, že jsem neřekl “všude tam, kde je to možné“. To je velký rozdíl. Na pokročilejších úrovních se sice může riziko snížit, ale nemusí to být rozumné, zvláště pokud je cílem vychovat efektivního bojovníka). Je však také odpovědností učitele, aby byl upřímný a vysvětlil, že některá cvičení, která mají simulovat nebo připravovat na boj, jsou ze své podstaty někdy – dokonce často – nebezpečná. To, že se to ne vždy vysvětluje nebo dodržuje v praxi, je hlavní chybou v tom, jak jsou asijská bojová umění, jako je karate-do, prezentována na Západě.

Zatímco kdysi před několika stovkami let učitelé někdy až absurdně přeháněli, jak dokonalé a “smrtící” je jejich výcvik, nyní, převážně ve snaze přilákat více studentů a zejména dětí, by patrně zvolili opačný přístup. Na bezpečnost v dójó se klade takový důraz, že se trénink buď změkčuje, anebo se používají tréninkové metody bez skutečného pochopení kontextu, tedy k čemu dříve sloužily a na co měly studenta bojovníka připravit.

Když tedy hodnotím bojové umění, nehledám takové, které by bylo bez rizika a které by mě nikdy neohrozilo ani teď, a ani až zestárnu. Hledám však bojové umění, jehož přínosy jsou dlouhodobé, nikoli výhradně krátkodobé. Je zdravé ho studovat nyní a bude, až mi bude šedesát a více? Když vidím šedesátileté a sedmdesátileté lidi cvičit karate-do, často mě zaujme jejich technika. Ještě větší dojem na mě udělá, když je vidím mimo dójó, jak mají zdravý krok, dobré a pevné držení těla. Způsob, jakým se nosí, svědčí o jejich dójó. To byste měli zvážit i vy, pokud ovšem nemáte v plánu být nějakým způsobem navždy mladí. A když přemýšlíte o tom, na jakém koni chcete jezdit, možná by bylo moudré zvážit výběr takového, který vás nejen dokáže dostat do boje, ale dokáže vás i bezpečně dovézt domů.

Zdroj: The Karate Way: Discovering the Spirit of Practice

Autor

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *