Přijď si na to sám

Přečteno: 71

napsal: Dave Lowry
Pokud jste trénovali v japonském dójó nebo v dójó kdekoli jinde na světě, které bylo silně ovlivněno tradiční japonskou kulturou, asi vám nemusím říkat, že váš osobní vhled do výuky ani to, co považujete za cenné příspěvky a postřehy, tam nikoho nezajímá. Právě naopak. Nejrychlejším způsobem, jak se v takových dójó odcizit, je nahlas se o tyto nápady podělit anebo dokonce senseiovi navrhnout, jak by mohl být trénink lepší nebo efektivnější.
Karate-do není v žádném případě výjimkou, ve smyslu způsobu předávání a osvojování si umění, formou japonského modelu. K celému základu učení v tradičním japonském modu se přistupuje skrze ochotu podřídit se, přijmout lekce bez kritiky nebo osobního výkladu a komentářů.
Nezáleží na tom, o jaké umění se jedná. Vstupte do školy klasické japonské malby a brzy budete svůj štětec používat při práci na funponshugi, pracném procesu kopírování obrazů předchozích generací školy. Vlastní, originální obrazy dlouho nevytvoříte. Jednoduše “jen” kopírujete obrazy jiných.
Připojte se ke škole čajového obřadu a budete zacházet s naběračkou nebo metličkou přesně tak, jak vám to předvede váš učitel. A pokud při tom budete mít nějaké nápady, jak to dělat jinak, necháte si je, pokud jste chytří, pro sebe.
Zahajte trénink karate v dójó a cvičte úder loktem přesně tak jak oni říkají. A nezajímají je vaše postřehy o úderu, jak jste se o jeho provádění možná dočetli nebo jak jste ho viděli v jiném dójó nebo jak si myslíte, že by mohl být účinnější.
Přesně toto byla i moje zkušenost, když jsem koncem šedesátých let začal studovat Cestu karate. Naštěstí pro mě jsem začal s karate v době, kdy byly informace o něm na Západě velmi omezené. A na rozdíl od dnešní doby, kdy ho lidé mohou vidět na videích, v televizních pořadech a filmech, když jsem začínal já, neviděl jsem karate jinde než v knihách a časopisech. Neměl jsem tedy o karate žádné větší představy.
Netrvalo příliš dlouho a zjistil jsem, že i když je mám, nejsou nijak zvlášť vítané. Drž ústa a následuj vzor, tak mě to učili mí učitelé. Tak jsem to udělal. Nebylo to snadné. Jsem docela tvrdohlavý a mám na věci vlastní názor, asi stejně jako většina z nás. Často jsem však musel zatnout zuby. Většinou se mi to dařilo. A hned však také musím dodat, že moje schopnost přizpůsobit se této formě výuky nebyla dána mým velkým talentem nebo kulturní citlivostí. Spíše to bylo ze strachu. Viděl jsem, co se stalo jiným lidem, když se snažili dát najevo své názory nebo myšlenky. Byli buď poníženi, nebo ignorováni. Vyhnout se něčemu takovému bylo pro mě, mladého teenagera, silnou motivací.
Jeden z prvních výrazů, které jsem se v japonštině naučil, se vztahuje k představě šindelové střechy, kde jeden z hřebíků vykukoval nahoru a ven ze dřeva. “Hřebík, který trčí ven, se zatluče zpátky dolů“. Kugi wa tsukidashi. Nechtěl jsem být tím kugi, tím hřebíkem. Proto jsem mlčel a řídil se pokyny svého senseie.

Po čase mi ukázali i mawashi-geri neboli obloukový kop. Nějakou dobu jsem pak pracoval na jeho mechanice. Nakonec jsem si všiml, že chodidlo mé opěrné nohy se chová jinak podle toho, kterou nohou kopu. Při kopání pravou nohou se mi levá, opěrná noha vytočila, jakmile jsem zvedl pravou nohu. Při kopání levou nohou se mi pravá, opěrná noha vytočila později, právě když kop přišel do kontaktu.
Nesouměrnost levé a pravé strany samozřejmě není neobvyklá. Fotbalisté vždy upřednostňují jednu nohu před druhou. Až budete příště stát a oblékat si ponožky, dávejte pozor a uvidíte, že oblékání levé a pravé nohy nejsou zcela totožné zrcadlové pohyby. Vaše tělo se jemným způsobem přizpůsobuje podle toho, kterou stranu používáte. Často jsou tyto anomálie způsobeny rozdíly v kostře nebo svalech. Mnoho lidí má například jednu nohu kratší než druhou…a ani o tom neví. Náš svalový systém se ale vyvíjí tak, aby to kompenzoval. Vytváří však jemné rozdíly mezi levou a pravou stranou, podobně jako tomu bylo u mých obloukových kopů. Nechtěl jsem vědět, čím je to způsobeno, ale spíše to, který způsob je účinnější. Bylo lepší vytočit opěrnou nohu ven, když kopající noha cestovala k cíli? Nebo počkat až na okamžik kontaktu s cílem? Zeptal jsem se jednoho ze svých senseiů. Jeho odpověď mě překvapila.

Přijď si na to sám.

Počkejte, pomyslel jsem si. Už měsíce a měsíce mi přesně říkají, jak mám dělat každý pohyb. Intenzivně se zkoumalo, jak moc mám mít palec při úderu hranou chodidla pokrčený; znovu a znovu se vysvětlovalo, které prsty mám při úkroku stisknout. A pak znovu. Dřel jsem jako mezek, abych se vyhnul tomu, že budu tím hřebíkem, který trčí ven. A teď na to mám najednou přijít sám? Převzít iniciativu? Vyčnívat?
Kritici tradiční metody výuky se často zaměřují na preciznost a přiznejme si, že “precizní” je příliš zdvořilý výraz; “puntičkářský” by byl možná lepší, která jako by často provázela každou hodinu karate. Všímají si, do jisté míry správně, zájmu o to, aby byl každý detail přesně správný – někdy se zdá, že na úkor efektivity. Srazíte chlapa jediným úderem, a sensei vás přesto napomene, protože vaše zadní noha byla natočena pod úhlem 49 stupňů, zatímco měla být pod úhlem 45 stupňů. Letíte vzduchem s majestátní ladností orla, váš boční kop se bleskově zastaví jen zlomek centimetru od soupeřovy čelisti, a sensei vás kritizuje, protože váš palec u nohy nebyl správně natočený.

Ano, v karate-do je i estetický prvek. Kritici však poznamenávají, že když estetika převáží nad praktickými výsledky, stává se umění divadelním a vykonstruovaným. Jde tu pak spíše o image než o obsah. To jsou do jisté míry oprávněné připomínky. Kritici se však tímto tématem nezabývají dost dlouho na to, aby si všimli, že téměř puntičkářská pozornost věnovaná detailům je součástí procesu rozvoje studenta. Je to jeden z kroků v jejich vývoji, nikoli konečný produkt. Kritici, kteří netráví v dójó mnoho času, nevidí, jak tento proces dozrává. Nevidí tu část tréninku, kdy se od studenta očekává, že na to začne přicházet sám.
Pravdou je, že trénink tradičním japonským způsobem je vždy cestou plnou obrovského napětí. Studenti musí být ochotni podřídit se, potlačit své ego a představy o tom, jak by to mělo být. Nikdy se jim to však nepodaří úplně – pokud nejsou roboty. A učitel si paradoxně nepřeje, ani aby se jimi stali. Učitel neusiluje o vyhasnutí osobní vůle nebo kreativity. Naopak, učitel chce, aby se tato vůle a tvůrčí duch plně rozvinuly.

Přemýšlejte o tom takto: Možná žijete u jezera. Všechny ty miliony litrů vody jsou vám však při hašení požáru vašeho domu k ničemu, pokud je nedokážete správně nasměrovat a ovládat hadici. Podle tohoto způsobu výuky a učení jsou k ničemu i talent a tvořivost člověka, pokud nejsou účinně usměrňovány.

Právě toto neustálé napětí mezi dodržováním formy a učením se sebevyjádření poskytuje velkou část dynamiky skutečného vyučování a učení v karate-do nebo jakémkoli jiném budó. Napětí, o kterém mluvím, není jen smyšlená představa. Je skutečné a neuvěřitelně silné. Začátečník si ho obvykle neuvědomuje. Stejně jako já, když jsem začínal, pokud má člověk skutečný zájem se učit, rozhlédne se kolem sebe, zjistí, jak to na tomto místě chodí, a následuje ho. Později se však dynamické napětí mezi karatistou a senseiem stává mírnějším, i když to nikdy není otevřeně vyjádřeno. Karateka dozrává, podobně jako teenager, který ještě včera poslušně dodržoval zákaz vycházení stanovený rodiči na deset hodin večer, ale o den později se začne ptát, proč nemůže zůstat venku až do půlnoci. Když to přežene, hrozí mu domácí vězení. Ale on touží zůstat venku déle. Jeho rodiče však vědí, proč na něj tlačí, a vědí, že nakonec budou muset přijmout fakt, že jejich dítě je schopné zůstat venku i po večerních zprávách. Ale kdy povolení dají, jak moc v porovnání s tím, jak rychle to jejich dítě žádá a vyžaduje, to je věc individuálního dospívání. Hádky, nevrlá poslušnost, slzy a nelibost: a v dójó to není jiné.

Ano, byla mi dovolena omezená svoboda při zkoumání nejlepšího způsobu provedení obloukového kopu. Kdybych se ale rozhodl, že mám stejnou svobodu být kreativní a zkoumat varianty v jiných oblastech tréninku, byl bych rychle sražen na kolena.

Je zajímavé, že učitelé některých japonských umění rozlišují mezi tím, co vzniká díky naší vlastní kreativitě, a tím, co vzniká dodržováním stanovené formy. Kano Yasunobu (1613-1685) byl jedním z velkých mistrů školy Kano, která se zabývá malbou. Ve svém pojednání Gado yoketsu (Tajné umění malby) rozlišuje mezi shitsugou, tedy díly vytvořenými díky přirozenému talentu, a gakugou, tedy obrazy vytvořenými formálním procesem výcviku ve škole. Kano poznamenává, že učitelé by měli uznávat ty první, aniž by je chválili nebo z jejich dělali velkou vědu. Proč? Odpověď je velmi důležitá.

Protože i když tyto obrazy mohou být projevem kreativity a zručnosti, nelze je naučit a předat dál. Vznikají pouze u některých jedinců z důvodů, které nikdo nezná. Nelze je spolehlivě předat. Učitel si uvědomuje, že student buď bude mít nějaký vrozený talent, nebo ne.

Úkolem učitele není rozvíjet v žákovi tento individuální talent. Úkolem učitele je vštípit žákovi správnou formu, vytvořit prostředí, v němž se tento talent, pokud nějaký má, může projevit a zdokonalit.

Celý proces kata – a je to právě kata, kolem níž se soustřeďují všechna umění vyučovaná v rámci struktury japonské tradice – spočívá v budování základů. Při budování tohoto základu, ale později zejména po jeho vybudování, musí student experimentovat, aby zjistil, co a jak na něm nebo v jeho rámci postavit.

Všichni jsme jedineční. Výukové metody používané v japonském umění nejsou tak zjednodušující nebo sebestředné, aby tuto zřejmou skutečnost neuznávaly. Prostě jen uplatňují jiný přístup při výchově našich jedinečných vlastností.

Moji učitelé mi dali dobrý a pevný základ v kotníku při provádění obloukových kopů. Naučili mě základy a trvali na tom, abych se jimi plně a nekriticky řídil. Ve správný čas, jak to udělali v případě mé otázky, mi také umožnili nahlédnout do podstaty našeho umění. Jak jsem měl slyšet ještě mnohokrát, a slyším to dodnes…a jak sami uslyšíte i vy, máte-li dobrého učitele, “přijďte na to sami“.

Zdroj: The Karate Way: Discovering the Spirit of Practice

Autor

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *