napsal: Dave Lowry
Jeden můj kamarád, dlouholetý student jednoho z nejstarších japonských klasických bojových umění, byl požádán, jak nejlépe vysvětlit, jaké to je vstoupit do tradiční ryu neboli dědičné školy věnované bojovým uměním. “Řekněte jim: ‘Vítejte v ryu,'” řekl, “a pak také dodejte: ‘Nikdy nepostoupíte výše.‘”
V tom, co řekl, je jistá míra cynismu. Uvádí však na pravou míru realitu výcviku v jednom z bojového umění feudální minulosti Japonska. Chtěl tím říci, že v koryu, jehož byl členem, stejně jako v mnoha jiných koryu zasvěcených těmto starobylým školám, které existují dodnes, jsou největší tajemství umění vyhrazena jen několika málo lidem. V případě ryu, ke kterému se před několika lety připojil – lépe řečeno toho, do kterého byl přijat – je gokui kaiden neboli “předávání tajemství” vyhrazeno pouze jednomu nebo dvěma lidem z každé generace.
Jen si to pro jistotu znovu zopakujme – jeden nebo dva lidé z celé generace. Ti se v podstatě stávají “strážci pochodně“, kterou mají ve své době předat další generaci. Není to tak, že by ti, kteří tato poslední tajemství nevlastní, nebyli v ryu dobří. Rozvíjejí, pokud bylo ryu správně uchováno a předáváno, své schopnosti a vhled do systému té které koryu. Gokui neboli “tajemství” ryu mají obvykle více společného spíše s esoterickým učením než s praktickým využitím, tedy s nějakými super efektivními technikami jako je zabíjení pohledem či jedním prstem. Prakticky všechna klasická ryu mají tato gokui. Nezáleží na tom, zda se ryu věnuje bojovým uměním, aranžování květin, kaligrafii nebo jakémukoli jinému umění, které se uchovává a předává prostřednictvím systému ryu.
Ve většině případů nejsou “tajemství” nezbytná pro fyzickou, technickou způsobilost. Místo toho obsahují podstatu toho, co ryu oživuje a dává mu jeho základní charakter. V některých případech může být gokui předání další jedné nebo dvou kata, které jsou koncentrací všeho, co se učilo, způsobem, jak nakonec “shrnout” techniky. V jiných ryu budou výhradními tajemstvími cvičení zaměřená na některé buddhistické nebo šintoistické božstvo, které je ústředním bodem dědictví tohoto umění. Můj přítel chtěl říci, že vzhledem k tomu, že tyto gokui jsou předávány pouze dalšímu vybranému řediteli (soke), průměrný člověk vstupuje do této konkrétní školy s prakticky 99% jistotou, že se nikdy nedostane na konec systému. Předpokládám, že pro někoho to může být…přinejmenším divné.
Přirovnali by to ke vstupu na vysokou školu s vědomím, že bez ohledu na to, jak usilovně studují a jak častá je jejich účast na přednáškách, nikdy ji ve skutečnosti nedokončí. Nebo by to bylo jako vstoupit do sportovního týmu s vědomím, že váš tým nikdy nevyhraje mistrovství. Nikdy nedosáhnout toho, co se zdá být logickým vyústěním nějakého umění, způsobuje, že se jeho provozování jeví jako ztráta času, ne? Zvažte však jiný způsob uvažování: Očekáváte, že když vstoupíte do manželství, dostanete někdy v budoucnu certifikát nebo “hodnost”, která bude potvrzením toho, jak dobří v manželství nakonec budete? Pokud vyznáváte nějaké organizované náboženství, dostanete v něm na konci hodnost? Nebo snad absolvujete finální zkoušku? Má účast v nich vlastně nějaký konec?
Zmiňuji se o tom v souvislosti s obrovskou popularitou systému páskování dan-i, který prostupuje karate-do i celé moderní japonské budó. Systém dan-i je téměř zcela moderní záležitostí. Hodnosti v podobě barevných pásků nebo certifikátů či diplomů vydává buď dójó nebo organizace, pod kterou dójó spadá.
Tento systém vymyslel z velké části zakladatel Kodokan juda Jigoro Kano ke konci devatenáctého století. Barevné pásky, jaké dnes používáme v karate-do, vytvořil později učitel juda Mikonosuke Kawaishi, který toto umění mimochodem přivezl do Francie. Barevné pásky jsou od té doby základním aspektem judo, karate-do, aikido atd. (Kendó používá systém dan-i také, i když bez barevných pásů.) Tato umění si jen stěží dokážeme představit bez jejich páskových stupňů.
Ale co kdyby ano? Co by se změnilo na budó a na účasti v nich?
Zaprvé, musím zdůraznit, že nejsem velkým kritikem systému udělování pásků. Myslím, že tento systém je hodně nespravedlivě kritizován lidmi, kteří se považují za tzv. tradicionalisty. Rádi se staví do určité pózy a tvrdí, že “hodnosti nic neznamenají“, a naznačují také, že jejich vlastní účast v budó je povznesena nad takové přízemní věci. Podobné komentáře působí vznešeně a mohou být i upřímné. Jsou však na druhou stranu velmi urážlivé vůči zakladatelům budó, které ti samí lidé studují. Funakoshi, Kano, Morihei Ueshiba; všichni tito muži buď navrhli, nebo výslovně schválili systém páskování, protože v něm viděli skutečný smysl. Pokud chcete studovat karate-do, nemáte právo si vybírat, které části budete studovat a které odmítnete. Páskové hodnosti jsou dlouhodobě zavedenou součástí výcviku v karate dójó. Pokud v něm chcete trénovat, přijměte to.
Jednou jsem měl krátký, ale současně i poučný rozhovor s mladým mužem, který byl právě povýšen na shodana, první úroveň černého pásku. Byl jsem na návštěvě v dójó, kde tento stupeň získal. “Tohle si nezasloužím,” řekl mi a zavrtěl při tom hlavou. Jsem si jistý, že to myslel upřímně. Jistou dávku pokory je vždycky příjemné vidět. Na druhou stranu, když se nad tím zamyslíte, dělat příliš velkou věc ze získání černého pásku se příliš neliší od toho, když se člověk po získání černého pásku považuje naopak za toho, kdo nyní ví a rozumí všemu. Příliš malé ego se nijak podstatně neliší od ega nadměrně nafouklého. Ani jedno není zdravé. “Takže podle vás támhle ti chlapi” – ukázal jsem na skupinu starších instruktorů, kteří seděli ve zkušební komisi a kteří byli i jeho učiteli – “nevědí o vaší technice tolik jako vy, rozumím tomu dobře?” zeptal jsem se. “No, ne, to vůbec netvrdím…” Trochu zamumlal. Viděl jsem však, že se mu rozsvítilo. Kdyby si povýšení nezasloužil, nedostal by ho. A kdyby nevěřil úsudku svých učitelů, neměl by pak důvod s nimi trénovat. Opravdová pokora se neprojevuje tím, že kritizujeme, byť jen i maličko, ty, kteří ocenili naše úspěchy vyšším páskem.
Je ovšem pravda, že tento systém se dá zneužít. Těžko polemizovat se smutnou skutečností, že někteří učitelé budó manipulovali s páskovými hodnostmi nejrůznějšími nečestnými způsoby: zadržovali je nebo je dávali jako odměnu, jako příslovečnou mrkev na klacku; účtovali si nejrůznější přemrštěné poplatky, ať už za samotné zkoušky nebo za registraci zvládnuté zkoušky na ústředí v Japonsku; z různých důvodů je vybírali.
Aniž bychom se však pro tuto chvíli dohadovali o historické složce systému hodností v budó nebo o jeho nesprávném uplatňování, stojí za to jednoduše zvážit scénář v případě, kdy by systém páskování neexistoval. Budó se stává součástí vašeho života podobně jako mnoho jiných věcí. Bylo by tedy poněkud zvláštní, kdyby vám byla udělena hodnost například na základě vašich rodičovských schopností. Nebo jako soused. O těchto částech našeho života máme tendenci uvažovat jako o těch, které se objektivnímu systému známkování příliš nepodřizují. Jsou to povinnosti a role, které na sebe bereme, a denně je plníme, přičemž někdy splníme svá očekávání a cíle a někdy selžeme. Ale jen za nejhorších okolností bychom uvažovali o tom, že se vzdáme svých rodičovských nebo sousedských rolí, i když nemáme jasnou představu o tom, jak přesně si v nich v daném okamžiku života vedeme.
Před několika lety jsem se rozhodl zlepšit si aerobní kondici jízdou na kole. Jen pár bloků od mého domu se nachází řada stezek s krásnou přírodou a můj tréninkový partner mi fakticky daroval strašně drahé kolo za neuvěřitelně velkorysou výhodnou cenu. A tak jsem vyrazil. Prvních několik měsíců jsem prostě jezdil hodinu. Potom, když jsem si vzal kolo na seřízení, jsem se nechal zlákat k tomu, abych si koupil a na kolo namontoval věcičku, která mi bude ukazovat moji rychlost, průměrnou rychlost za danou jízdu a počet kilometrů, které jsem ten den ujel, stejně jako za celou sezónu. V jistém smyslu mi ten přístroj změnil svět. “Včera jsem ujel patnáct mil za hodinu, dokážu to dnes překonat?” “Ano,” odpověděl jsem. Na konci sezóny, když už byla příliš velká zima na to, abych pokračoval v jízdě, jsem si poznamenal, kolik kilometrů jsem celkově za rok ujel. A na jaře příštího roku jsem se pustil do zkoušení, jestli se mi podaří tuto kilometráž překonat.
Běžci a další sportovci, kteří se věnují sportům, kde jsou podobné objektivní analýzy běžné, to všechno budou považovat za samozřejmost. Lidé jako já, jejichž hlavní fyzickou aktivitou byla vždy forma budó, to však mohou považovat za zajímavou zkušenost.
Z praktického hlediska jsme v budó do značné míry neschopni přesně měřit své pokroky nebo naopak jejich nedostatky. Je váš zadní úder “lepší” než tomu bylo před rokem? A jak to poznáte?
Zlepšila se vaše kata? Jistě, máte nejasné indicie. Při této části kata už nepadám k zemi jako kdysi. Přinejmenším jsem si zapamatoval správné pořadí technik v této kata.
Když jsem poprvé udeřil makiwaru zadním úderem, povolilo mi zápěstí. To už se mi nestává – alespoň ne tak často. Jakmile se ale dostaneme za základy, je takové měření v dójó stále těžší. Neexistuje žádné udělátko, které bych si mohl připevnit za pásek a které by mi řeklo, jak silný byl můj kop tento týden, abych ho mohl porovnat s kopem z minulého týdne.
Proto nejlepším způsobem, jak se můžeme měřit, je právě systém páskování. Moje karate je letos lepší než loni či před dvěma lety, protože mám pásek jiné barvy, který to označuje. Většina čtenářů zde samozřejmě vidí problém. Zaprvé, systémů hodnocení a požadavků je tolik a jsou tak rozmanité, že jakákoli objektivita je nemožná. Je možné, říkáme si po úspěšné zkoušce na hnědý pásek, že mi sensei dal tuto hodnost spíše jako odměnu za snahu než za skutečné zlepšení. Nebo máme podezření, že jsme tuto hodnost mohli dostat proto, že škola ztrácí studenty a náš učitel nás chce povzbudit, abychom zůstali.
Častou kritikou systému hodností dan-i pásek je, že vytváří falešný pocit úspěchu. Mám však pocit, že stejně často způsobuje i pravý opak – pochybujeme o své vlastní hodnotě nebo dokonce o motivaci našeho učitele při udělování pásku. Obojí je hloupé.
Proto si myslím, že je dobré udržovat v patřičné perspektivě celý systém páskování. Dělejte testy, snažte se co nejvíc…a pak přijměte výsledky.
Ale čas od času si také položte otázku: Co bych dělal, kdyby v mém dójó žádné páskování nebylo? Trénoval bych stejně tvrdě? Byl bych stejně spokojený? Nepovažujte své karate za sérii kroků, které jsou symbolizovány barevnými pásky. Přemýšlejte o něm spíše jako o způsobu života, který bude pokračovat, stejně jako ostatní důležité součásti vašeho života, ať už se jeho výsledek dá změřit, nebo ne.
Zdroj: The Karate Way: Discovering the Spirit of Practice
