napsal: Dave Lowry
Tuto otázku si musí položit každý karatista (a vlastně kdokoliv, kdo se věnuje budó), který se již naučil správně si zavázat pásek. Je nutné jet do Japonska, abych se stal nejlepším studentem karate? Vyplatí se jet do Japonska? A pokud ano, proč?
Samozřejmě zde v Americe existují školy karate, které jsou tak vzdálené kořenům svého umění, že se jejich studenti mohou domnívat, že karate bylo vynalezeno v jižní Kalifornii někdy v době, kdy do Ameriky přijeli Beatles. Já však doufám, že většina studentů karate již ví, že karate-do vzniklo na souostroví Okinawa a poté, co byly některé jeho verze na počátku dvacátého století přeneseny do Japonska, se vyvíjelo různými způsoby.
Spolu s gejšami a Godzillou patří karate k tomu prvnímu, co průměrného člověka napadne, když se řekne Japonsko. Je tedy přirozené, že ti, kdož se karate aktivně věnují, dříve či později uvažují o cestě do “vlasti” svého umění, ať již za účelem tréninku, nebo poznání kultury, která ho zrodila.
Nejprve si však ujasněme, že když mluvíme o “vlasti” karate, až příliš to celé zjednodušujeme. Okinawa je dnes prefekturou Japonska. Byla připojena na počátku 17. století po mnoha staletích nezávislosti jako ostrovní království. Okinawu považujeme za něco víc než nejjižnější část Japonska. Ve skutečnosti jsou mezi okinawskou kulturou a kulturou pevninského Japonska značné rozdíly. To je patrné z rozdílných způsobů, jakými se karate na obou místech cvičí. Jak jsem již řekl, často si myslíme, že karate je v podstatě “japonské”. Mnozí Okinawané proti tomu důrazně a částečně i právem protestují. Někteří trvají na tom, že Japonci karate vůbec nerozumějí a že jeho pochopení je vlastně nemožné bez znalosti okinawského dialektu a porozumění mu. Mentalita okinawských karatistů se historicky lišila od mentality těch japonských. A její dozvuky přetrvávají dodnes, jak vám potvrdí každý, kdo trénoval karate na obou místech. V některých ohledech mohou být rozdíly mezi okinawským karate a jeho japonskou verzí stejně výrazné jako i rozdíly, které lze nalézt v karate, jak je praktikováno zde na Západě.
Víte, když mluvím o “cestě do Japonska”, nesnažím se tyto rozdíly zlehčovat nebo ignorovat. Nenaznačuji, že cesta do Tokia za studiem karate se nijak neliší od cesty do dójó v Naha na Okinawě. Myslím si však, že body, které se zde pokusím vyjmenovat, budou platit pro obě destinace.
Existuje mnoho způsobů, jak se dívat na otázku cesty do Japonska za účelem dalšího rozvoje karate. Osobně to vidím podobně jako například cestu do Itálie za účelem prohloubení svých kulinářských schopností v italské kuchyni. Už umím recepty mnoha italských jídel. Dokonce mohu trochu experimentovat a některé z nich si připravit po svém. O italskou kuchyni se zajímám tak nějak obecně. V žádném případě se nemohu považovat za odborníka na jemné finesy či celkový rozsah italské kuchyně. S tím, co znám jsem vcelku spokojen. Na druhou stranu, kdybych se chtěl stát skutečným expertem v oblasti italské kuchyně, pak abych ji opravdu pochopil, asi bych začal tím, že bych se naučil italsky a poznal kulturu této země. Vydal bych se tam, kde italská kuchyně vznikla. Pokud bych chtěl skutečně pochopit celou škálu, hloubku a rozměr italské kuchyně a vaření, byl by můj přístup více vědečtější a serioznější. Je také pravda, že na trhu existuje spousta dobrých italských kuchařek. V Americe jsou i opravdoví odborníci na toto umění, ke kterým bych mohl chodit na kurzy. Mohl bych například jít pracovat do italské restaurace, jakých jsou u nás ve Spojených státech tisíce.
I tak se ale ve venkovské kuchyni v zapadlém Toskánsku dá naučit leccos, co se z knihy nebo dokonce z první ruky od učitelů v této zemi naučit nedá. Jsou jídla, která lze zvládnout jen tehdy, když se oregano do pokrmu utrhne na zahradě kuchaře. Jsou lekce, které lze vstřebat jen na místě, kde to jídlo vzniklo. Ale než se přihlásím na kurzy italštiny nebo si nechám orazítkovat pas do Říma, musím si ujasnit, proč tam jedu. Je pro mě učení se tomu všemu do takové hloubky a šíře opravdu natolik důležité, abych se na takovou cestu vydal? Nebo si chci jen umět uvařit dobré jídlo s těstovinami a brokolicí?
A přesně stejnou otázku si musí položit karatista, který uvažuje o pobytu v Japonsku. Jak hluboko a jak široce se chce člověk ve studiu karate dostat? Nebo jak moc si to mohu dovolit, pokud jde i o jiné aspekty mého života – školu, práci nebo kariéru, či rodinné závazky?
Existuje několik zásadních úvah. Život v jiné zemi je obvykle dost drahý. V Japonsku je, nebo může být, až neúměrně drahý. Náklady jsou nemalým faktorem při vašem rozhodování. Existují stovky a stovky mladých karatistů, kteří se čerstvě po střední škole rozhodnou odejít na rok či déle žít do Japonska, aby tam trénovali a zdokonalovali své karate. Mnozí předpokládají, že si najdou práci a bydlení, že to všechno prostě půjde tak nějak samo, že to bude šťastné, úžasné dobrodružství jedné kapitoly jejich života, protože jsou přece upřímní a odhodlaní. Zní to hezky, ale málokdy to funguje. Několik společností sice nabízí v Japonsku práci učitele angličtiny, která se zdá být dokonalou příležitostí. V některých případech tyto příležitosti dokonce i dopadnou dobře. V jiných si uchazeči nepřečtou všechno drobné písmo ve smlouvě, kterou s novým zaměstnavatelem podepíšou. Jakmile se ocitnou v Japonsku, zjistí, že učí několik hodin denně na více místech. Touto prací a dojížděním jsou natolik zaneprázdněni, že jim pak nezbývá čas na trénink karate. Bydlení a strava mohou být také tak drahé, že již není možné platit poplatky v dójó. Majitelé bytů v Japonsku běžně odmítají pronajímat byty cizincům.
A pak dokonce i běžné onemocnění, jako je nachlazení, může ubrat energii a nadšení. A to, co mělo být velkolepým zážitkem, končí tím, že se neohrožený návštěvník choulí pod levnou dekou, smrká a je mu mizerně v bytě o velikosti pouhých tří tatami (v Tokiu má tatami v bytě běžně rozměr 88 cm x 176 cm, zatímco v Kyotu je maličko větší: 95 cm x 191 cm) a navíc v průvanu, který vysává teplo z přenosného topení téměř stejně rychle, jako vysává nájem peníze z jeho rychle se tenčících úspor. Ano, je to depresivní. Proto pokud uvažujete o dlouhodobém pobytu v Japonsku, musíte si být jisti, že máte finance a možnost vhodné práce, ještě než nasednete do letadla směr “země vycházejícího slunce”.
Než se člověk začne zabývat otázkou, zda má do Japonska cestovat, nebo ne, musí si student karate ujasnit, proč vlastně trénuje. Pokud se o karate zajímá proto, že je to náročný sport nebo cesta k fyzické kondici, nebo pokud ho baví sledovat, jak vysoko se může dostat v systému páskování, není důvod do Japonska jezdit. V Americe je mnoho příležitostí účastnit se sportovních akcí souvisejících s karate, cvičit ho jako součást kondičního režimu i skládat zkoušky na vyšší pásky. Čas a náklady na cestu do Japonska – alespoň v zájmu dalšího rozvoje karate – se takovému člověku opravdu nevyplatí.
To, co teď řeknu, se mnohým nebude líbit, ale podle mého názoru existuje několik západních učitelů karate, jejichž talent a schopnost učit jsou stejně dobré jako kterýkoli sensei karate, kterého jsem v Japonsku měl čest poznat. Západní učitelé mohou být v některých ohledech dokonce lepší jednoduše proto, že díky společnému jazyku a kultuře studentovi a učiteli nestojí v cestě tolik překážek v komunikaci. Pokud máte zájem zdokonalit své karate z čistě technické úrovně, je učení u některého z těchto učitelů jasnou volbou. Ve vzduchu japonského karate dójó skutečně není žádná magie předchozích bojovníků. Neexistují žádná tajemství, která by vám japonský učitel karate v Japonsku šeptal do ucha a která by poté zázračně zlepšila váš vnitřní blok předloktím.
Myslím, že tohle většina z nás ví nebo alespoň tuší. Přesto mezi mnoha karatisty panuje pocit, že pokud se vydají do Japonska, získají tím nějaký zvláštní vhled do svého karate. Jako by se jejich kata nějak zázračně zdokonalila, když ji budou cvičit před buddhistickým chrámem nebo v japonském/okinawském dójó. Pokud mezi ně patříte, připravte se na zklamání. Stovky studentů bojových umění všeho druhu odjely do Japonska jen proto, aby zjistily, že trénink v jejich vlastním dójó doma v Ohiu nebo na Floridě je ve skutečnosti mnohem produktivnější. Na zpátečních letech z Tokia odletělo několik zahořklých duší, bojových umělců, kteří utratili velké částky peněz, vzdali se dobrých zaměstnání nebo odložili své vzdělání, a to vše v domnění, že výlet do Japonska bude něčím…čím ve skutečnosti nebyl.
Tak proč byste tedy přesto měli letět do Japonska nebo na Okinawu? Vraťme se k mému přirovnání k italské kuchyni. Existují lidé, kteří jsou mnohem zapálenější pro zvládnutí italské kuchyně než já. Chtějí ji znát, pochopit nejen z technického hlediska, ale i z hlediska historického a kulturního. Pro tyto lidi je Itálie samozřejmým a nezbytným cílem. Karate-do se od toho neliší. Zajímáte se o rodnou kulturu karate? Chcete vidět, jak se vyvíjelo a vyvíjí v rámci společnosti? Pak zcela bez diskuzí musíte jet do této kultury, do této společnosti.
Řekněme si to na rovinu: pokud v místě svého bydliště trénujete pod vedením dobrého a kvalifikovaného instruktora, vaše údery nebudou díky cestě do Japonska rychlejší ani silnější. Dobré, kvalifikované učitele karate je těžké najít, to je pravda. Ale jsou tu a jsou i po celém světě. A mohou vás učit stejně dobře jako kdokoli jiný v Japonsku, pokud jde o vypilování a zdokonalení techniky. A určitě vás mohou vás naučit i správnému duchu karate.
To, co vám cesta do Japonska přinese, je z velké části nehmotné. Přínosy přibývají postupně. Není to žádné náhlé a velké probuzení. Je to spíše pocit, že do sebe zapadají drobné věci: “Aha, tak proto to děláme v dójó.” Uvidíte souvislosti mezi japonskou kulturou a karate, které jsou jemné, ale často hluboké.
Uvidíte karate-do (a další budó) v kontextu kultury, v níž vzniklo. To je nemalý faktor, který vám pomůže naučit se tato umění plně ocenit.
Zdroj: The Karate Way: Discovering the Spirit of Practice
