Přečteno: 116

napsal: Dave Lowry
Málokterá vlastnost, ať už se jedná o nadšení, dobré úmysly, či talent, má takový význam na to, aby se umění karate-do, či jakékoliv jiné budó, stalo součástí života studenta, jako je tomu v případě důslednosti. Ta je opravdu zásadní. Bez důslednosti byste na své Cestě nepostoupili daleko, ať již se vám zrovna daří na Cestě karate, aikidó, kendó nebo jakémukoli jinému japonskému budó.
Nebude od věci poznamenat, že důležitost důslednosti je ctností nezbytnou i pro mnoho jiných snah. Dokončit vysokou školu, držet dietu, vytvořit dobré manželství – u těchto a většiny dalších vážných „projektů“ je třeba vytrvat a dotáhnout je do konce, pokud vyžadujeme na konci úspěch.
Zdá se však, že právě náročná forma budó, je prakticky ztělesněním důslednosti, která je při dosahování cílů klíčová. Domnívám se, že to má co do činění i se strukturou samotného umění: se způsobem, jakým je organizováno, vyučováno a studováno.
Když jsem byl začátečník, nikdy jsem se příliš nezamýšlel nad samotným procesem učení budó, kterému jsem se věnoval, natož nad způsobem, jakým se vyučovalo. Chodil jsem do dójó, učil se a cvičil to, co mi sensei řekl nebo ukázal. Až když jsem to dělal nějakou dobu, došlo mi, že tu jde o jakýsi promyšlený učební plán. Slovem “osnovy” nemyslím to, že se člověk naučí základní údery, pak pokročilejší metody úderů nebo že předvede základní formu přímého kopu, naučí se ho a pak se postupně učí i složitější techniky kopů.
Ano, tyto postupné lekce jsou záměrnými stavebními kameny, které poskytují způsob, jak se naučit karate-do. Určitě jste viděli něco, co vypadá jako osnovy učebních plánů umění karate. Pokud ne, prolistujte si obsah některé z desítek výukových příruček, které se mu věnují. Uvidíte, že všechny techniky jsou uspořádány přehledně a srozumitelně.
Pod heslem “Postoje” najdeme přední postoj, zadní postoj, postoj s rozkročenýma nohama atd. V části “Bloky” nalezneme vertikální blok, spodní blok, vnitřní blok atd. Mohlo by vás napadnout, že můžete začít první kapitolou a projít celou knihu a že na konci získáte vše, co je v ní uvedeno, vše, co je v umění karate. A máte tím hotovo. Pod těmito seznamy technik se však skrývá mnohem komplexnější síť, kterou by bylo obtížné zakreslit do diagramu nebo tak jednoduše vysvětlit.
Vyzrálá a plně rozvinutá forma budó je víc než jen součet jejích složek. Vedle osnovy technik existuje matrice, která je pro začátečníka neviditelná. Pokročilejšímu cvičenci se objeví, jen pokud ví, co má hledat, nebo, což je pravděpodobnější, pokud má student schopného učitele, který mu ukáže správný směr, kterým se má dívat.
Ti z vás, kteří se karate věnují již delší dobu, vědí, že například jednodušší kata (sestava, forma) Heian nebo Naifanchi se učí před výukou složitějších forem, řekněme Bassai nebo Kanku-dai. To dává smysl. Ale proč se v těch formách karate-do, kde se učí obojí, zavádí i kata Gankaku před Jion? Nebo Hangetsu se učí před Empi? Lze správně argumentovat, že kata Heian je kratší nebo jednodušší či modernější, a proto vhodnější pro začátečníky než starší a složitější formy, jako je Bassai nebo Kanku-dai. To je dobrý a zřejmý argument a je svým způsobem i pravdivý. Tento argument však ztrácí část své přesvědčovací síly, když se snažíme pochopit, proč se starší a delší formy, které se svým stářím a složitostí navzájem vyrovnají, se stále vyučují v určitém pořadí.
Někteří zkušenější karatekové budou možná v tuto chvíli trochu samolibí a budou si myslet, že znají odpověď. A ano, částečně odpověď znát možná mohou. Řeknou vám, že důvod, proč se například Sochin a Hangetsu učí rychle, jedna hned po druhé, je ten, že Sochin posiluje vnější svalstvo, zatímco Hangetsu pracuje na budování vnitřních, kontrakčních akcí těla. V době, kdy typický student JKA (Japan Karate Association) dosáhne nidanu (druhého stupně černého pásu), dokáže ocenit různé druhy dynamiky těla, které se v těchto kata objevují, a může tak s kata manipulovat tak, aby co nejlépe budoval své tělo. Bude schopen vysvětlit, že proti lehkým a rychlým pohybům Empi je třeba postavit těžší a pomalejší rytmické akce Jutte.
Tyto odpovědi na otázku, proč se kata učí v určitém pořadí, nejsou nesprávné. Nejsou však zdaleka úplné. Funguje zde hlubší mechanismus. Jednotlivé kata se učí v určitém pořadí, protože každé z nich představuje pro karatistu, který je studuje, jedinečnou výzvu. A řešení každé výzvy poskytuje prostředky nezbytné pro splnění výzvy následující. Jsou vzájemně propojené.
Totéž platí nikoli náhodou i pro kata různých systémů iaido (cesta tasení meče). Platí to i pro formální kata judo, pro těch několik ušlechtilých a bohužel čím dál více osamělých, judistů, kteří ještě mají dost rozumu a vytrvalosti je studovat. Kata většiny, ne-li všech forem budó jsou jako vzájemně propojené indicie k puzzle, mohu-li to velmi zjednodušit.
Takovou hádanku vyřešíte tak, že začnete od začátku a postupně se k ní propracováváte. Jinými slovy, ani trochu vám nepomůže, když budete mít nápovědu č. 6 dříve, než najdete a pochopíte význam nápověd č. 5 a č. 4, které budou následovat předtím. Nemůžete přeskakovat dopředu. Jinak řečeno, nemůžete vidět všechny vrstvy cibule, pokud nebudete loupat každou vrstvu jednu po druhé. Nejdůležitější je, abyste byli ve svém cvičení důslední. Možná se domníváte, že se vám podaří některé vrstvy proříznout nebo jich několik najednou odtrhnout. To ale fungovat nebude. Musíte postupovat důsledně, týden po týdnu, rok po roce, krok za krokem.
Předpokládám, že většina studentů karate je trochu jiná, než jsem byl já, když byli začátečníci. Množství materiálu se zdálo samo o sobě dost rozsáhlé. Jen zapamatovat si sekvence v dlouhé kata, snažit se udržet jednotlivé kata odděleně, pamatovat si všechny technické detaily desítek různých technik – to je ohromující.
Jednou se nade mnou jeden z mých senseiů slitoval, když jsem začal jednu kata a nějak odbočil do jiné, načež se celé mé vystoupení rozplynulo v chaosu úderů a kopů. Stál jsem uprostřed dójó, ztracený, jako by mě někdo se zavázanýma očima právě vysadil uprostřed amazonské džungle. Můj sensei se zasmál. Vysvětlil mi, že sám trénoval asi deset let než se, jak řekl, “naučil se učit“. Tehdy mi ta poznámka připadala nedůležitá. Chtěl jsem se zkrátka naučit co nejrychleji a co nejvíc, jakápak to je věda. Kromě tréninku v dójó jsem přečetl vše, co jsem o karate-do našel. Neustále jsem se vyptával. Byl jsem jako inženýr, který dává dráty do správných spojů na desce plošných spojů nebo na nějakém jiném složitém technickém zařízení. Pokaždé, když jsem zjistil, kam patří konec jednoho drátu, hledal jsem, kam by mohl jít druhý. Když jsem spojení našel, byl jsem nadšený. Tehdy jsem si neuvědomoval, že může existovat více než jeden způsob, jak mohou být dráty nakonfigurovány, že ve skutečnosti propracovanost desky plošných spojů karate umožňuje téměř nekonečné množství těchto možných spojení. (Já vím, hraji si tu s analogiemi rychle a volně, v jednom odstavci přirovnávám karate k cibuli a v dalším k části počítačové technologie. Není snadné tento proces popsat. Avšak analogie, jakkoli neadekvátní, jsou pro jeho přiblížení užitečné.)
Teprve po třiceti letech, co jsem se karate věnoval, jsem měl určitou základní představu o uspořádání celé desky. Nevěděl jsem, kam vedou všechny dráty. Přesto jsem matně věděl, jak deska vypadá. Vytváření spojů se stalo zajímavějším a zároveň poutavějším. Je to proces, který pro mě, stejně jako pro všechny vážné karatisty, pokračuje i dnes.
Na tomto místě tuším, že se někteří čtenáři obávají, že prozrazuji příliš mnoho. To jsou záležitosti, které musí představit učitel a o které se musí snažit sami studenti. Student dostane od senseie několik rad a mnoho povzbuzení. Hádanku, přesněji řečeno rébusy, však musí vyřešit sám. Nebo oloupat cibuli. Nebo zapojit desku plošných spojů.
Mám teď lehké podezření, že někteří “senseiové” teď skřípou zuby a jsou podráždění, že se tímto tématem nezabývám hlouběji, protože až si to jejich studenti přečtou, budou se obracet na své učitele a žádat odpovědi na některé z těchto souvislostí. V tuto chvíli budou muset tito samozvaní odborníci přijít s rychlými odpověďmi. (Tady je rada pro ty z vás, kteří přesvědčili ostatní, možná i sami sebe, že jste jako učitelé plně vyspělí a můžete vést ostatní: až se vás studenti začnou ptát na tyto souvislosti v kata, zkuste se co nejvíc záhadně usmát a říct něco jako: “Ach, vy jste příliš netrpěliví. Učte se usilovněji a vše se vám odhalí!” Hodně štěstí. Studenti vám možná uvěří, že to opravdu víte a jen je neodrazujete. Na druhou stranu, studenti jsou v dnešní době stále chytřejší, že ano 🙂
Nesnažím se tu vážného čtenáře škádlit, házet mu na stůl „mrkev informací“ a pak mu ji vytrhnout, aniž by vám dal ochutnat. Místo toho se snažím uvést do vašeho tréninku myšlenku, která vás možná dosud nenapadla. Doufám, že začnete vidět některé souvislosti, kterých jste si možná dříve nevšimli. Jedná se o téma, v němž nelze snadno rozdávat odpovědi. Není to tak, že by “tajemství” nemohla být odhalena. Jde o to, že tato tajemství jsou velmi individuální, něco jako zen koány. Sám je stále objevuji, stejně jako je budete objevovat vy, pokud bude váš trénink důsledný a oddaný.