Co si myslíte o dobrém špatném učiteli?

Přečteno: 159

napsal: Dave Lowry
Příležitost dělat rozhovory s karatisty, ať už studenty nebo učiteli, se mi nenaskýtá příliš často. A ono je to dobře, protože když se taková příležitost naskytne, většinou ji odmítnu. Nejsem zkušený novinář – čímž se nenápadně snažím naznačit, že podle mých zkušeností většina karateků nemá, co originálního nebo poutavého říci. Určitě se ale najdou výjimky.
Setkal jsem se s několika výjimečnými lidmi, kteří jsou shodou okolností také karatisty. (Zvláštní, jak to funguje: karate bývá u těchto neobyčejných lidí jen jedním aspektem – důležitým, ale přesto jen jedním. Ale když je karate to jediné, co s nimi mám společného, nebo to jediné, čím se liší, většinou až tak zajímaví nejsou.)
Když se s některou z těchto výjimek setkám, a dělám s ní rozhovor, nebo si jen tak povídáme, snažím se do rozhovoru vpašovat svou oblíbenou otázku. Otázku, která mě zajímá už mnoho let. Odpovědi na ni jsou pro mě pak vždy poučné.
Otázka: Předpokládejme, že existuje učitel karate, jehož schopnosti obdivujete a který je po technické stránce vynikajícím instruktorem. Jako člověk je to ale také naprostý odpad. Manželku podvádí. Manipuluje ostatními. Chlastá. Někdo, koho byste nikdy k sobě domů nepozvali, ale pozor, současně je to někdo, kdo má schopnosti karate, které byste si přáli mít také. Někdo, kdo vás je může naučit. Učili byste se u takové osoby?
Možná by se to dalo říct i jinak: Jak důležitý je charakter vašeho potenciálního senseie? Je důležitější nebo stejně důležitý jako nadání a schopnost toto nadání předávat? Ať už to odpovíte jakkoli, je to těžká otázka. Dobří (a slovem “dobří” zde myslím čistě v technickém smyslu) učitelé karate se najdou, i když kolem nás zrovna „nepadají ze stromů“.
Žiji ve velké městské oblasti, kde při pohledu do telefonního seznamu najdete tři plné stránky výuky bojových umění, včetně desítek tréninkových center karate. Lidi, kteří tam učí, vůbec neznám. Ale řekněme si to takhle: kdybych měl soudit jen podle jejich inzerátů, nemyslím si, že tu existuje někdo, koho bych opravdu považoval za skutečného učitele.
Opravdu dobrého učitele, přiznejme si to, je těžké najít. To platí všude, dokonce i v Japonsku. Řekněme tedy, že jste vždycky chtěli studovat karate-do. A přímo ve vaší ulici se otevře karate dójó, které vede učitel s vysokým stupněm a s nepřekonatelnou pověstí technického instruktora. Druhý den jste připraveni se přihlásit do klubu. Než to však uděláte, zavoláte několika přátelům karatistům v jiných částech země, kteří tohoto učitele znají. A z těch rozhovorů vyplyne několik nehezkých detailů. Učitel pravidelně dělá mladým ženám sexuální návrhy, zvláště když je na jiných místech a vede tam semináře. Občas si dopřává i nelegální drogy. Nic však, co by podstatně narušovalo jeho výuku. Jeho schopnost naučit vás údery je ale nezatížena jeho osobním chováním, ujišťují vás ti, kdož ho znají. Prozrazují vám detaily jeho hrozného chování, ale současně trvají na tom, že se od něj naučili o umění karate mnohé.
Je tedy jasné, že jeho chování mimo dójó je nepřijatelné, přinejmenším pro vás. Co byste v tomto případě udělali?
Jít za ním studovat a předpokládat, že váš vlastní morální charakter vám poskytne imunitu vůči škodlivějším stránkám osobnosti vašeho učitele a umožní vám vstřebat pouze to, co je technicky dobré?
Anebo se této příležitosti vzdáte a budete doufat, že nějakou šťastnou náhodou zítra “spadne z nebe” jiný, podobně kvalifikovaný učitel karate a otevře si dójó na druhé straně ulice, učitel, který je stejně tak kvalitní i po stránce morální?
Jistě, většina z nás by se za stejných podmínek raději stala žákem dobrého učitele, který je zároveň i dobrým člověkem. To je značka ideál. Co ale v případě, že váš potenciální sensei je tím prvním a ne tím druhým (ideálním) typem senseie?
Mohl by tu zaznít jednoduchý argument, který by řekl, že vlastně nikdo není dokonalý. Pokud vy nebo já hledáme mesiáše v podobě učitele budó, čeká nás oba dlouhé hledání. To bych nezpochybňoval. Myslím si však, že to vyvolává další otázku….
Nevyžaduji nutně na budó senseiovi, aby byl morální super-vzor. Neočekávám od něj, že bude úplně dokonalý. Dívám se na něj především jako na instruktora, který disponuje některými dovednostmi, které chci, a který má schopnosti a prostředky mě je naučit. Nemusím schvalovat všechno, co dělá nebo co si myslí, abych se od něj naučil to, co chci vědět.
V mém případě to tak určitě bylo. S žádným ze svých senseiů nesouhlasím zcela, ať už z hlediska politiky nebo v mnoha jiných ohledech. Nesdílím všechny jejich názory na život. Když jsem začínal s budó, dostal jsem naštěstí dostatečné vzdělání prostřednictvím výchovy svých rodičů, takže jsem ani další morální vodítka nepotřeboval. Na druhou stranu žádný z mých senseiů nikdy neudělal nic, co bych považoval za morálně nevhodné až odporné. Nejsou to dokonalí lidé. Rozhodně jsou to ale všichni slušní lidé. Vedou poctivý život. Jsou čestní a respektují ostatní. A i když jsem je nepotřeboval jako morální průkopníky, považoval jsem je a považuji – někdy vědomě, jindy nevědomě – za své vzory.
Byl jsem sotva teenager, když jsem začal s budó. Ti, kteří mě učili, mi měli co říct o tom, jak by se podle mého názoru měli chovat zejména muži a dospělí obecně. Psychologové nám říkají, že rodiče nesou velkou část odpovědnosti za vytváření našeho budoucího morálního charakteru. O tom nepochybuji. Bylo tomu tak i při mé vlastní výchově.
Přesto nemůžeme ignorovat vlivy, které na nás působí skrz sportovní trenéry, učitele ve škole, skautské, církevní nebo komunitní vedoucí, kteří tráví s mladými lidmi tolik času – jako budó sensei. Takže v tomto smyslu jsem měl štěstí. Kdybych měl tu smůlu, že jsem trénoval s učiteli, kteří byli nečestní nebo nemorální, je možné, že bych se jako člověk změnil i já. Budó, jako je karate-do, mělo na můj život obrovský vliv. Často si to připomínám.
Zrovna nedávno se mi ozval jeden čtenář ve středoškolském věku, který se mě ptal na můj názor, zda má pokračovat v tréninku u svého učitele. Učitel chodil s jednou z žen v dójó, ale na hodinách flirtoval s jinou. Mezi učitelem a jeho přítelkyní došlo k prudké hádce, a to přímo uprostřed tréninku.
Snažil jsem si představit, že by to někdy udělal některý z mých učitelů. Nešlo to. A přemýšlím, jestli kdybych měl v mládí takové nezralé vedení, jestli i já bych neměl dnes na budó jiný pohled.
Víte, nemohu říci, zda bylo pro mě dobré nebo špatné, že bych někdy musel oddělovat to, co učitel učil, od toho, kým učitel ve skutečnosti byl, protože žádný z mých senseiů toto nečinil.
Mám štěstí. Nicméně to ze mě také dělá nedostatečného rádce v tomto tématu, a proto rád pokládám otázku těm, kteří se s tím museli vypořádat nebo kteří by mohli mít osvícenější pohled.
Některé odpovědi, které jsem na tuto otázku dostal, byly do jisté míry vzorem dvojsmyslnosti. Trénovali byste s někým, kdo je technicky zdatný, ale lidsky je to odpad?
Záleží na tom, jak moc je to nemorální nebo nevhodné chování, říkají mi někteří. Například ženatý sensei, který měl poměr se studentkou, litoval toho a snažil se poté obnovit svůj život a manželství, je jedna věc. Sensei, který se oddává sériovému sexuálnímu zneužívání studentů, je něco jiného. Většina těch, kterým jsem tuto otázku položil, rozlišuje mezi chybami, kterých se dopouštíme jako omylní lidé, a soustavnými, úmyslnými činy zvrácenosti nebo hulvátství. Myslím, že takové rozlišení bych dělal také.
Mohu říci, že bez ohledu na to, jak skvělý je sensei, bez ohledu na úroveň jeho dovedností, v žádném případě bych necvičil pod senseiem, který se dopustil některých činů, jež považuji za dostatečně odsouzeníhodné: sexuální obtěžování dětí, krádež, či zneužívání drog. Předpokládám, že každý máme svá vlastní měřítka. Ale pokud je máme, musíme je uplatňovat absolutně, jinak nebudou nic znamenat. Je nutné také dodat, že tyto normy se nevztahují výhradně na druhé, ale po zralé úvaze je musíme uplatnit i na sebe. Tím chci říci, že bych nechtěl považovat za senseie člověka, který užívá kokain, protože bych si mimo jiné nepřál, aby mé jméno a pověst byly s někým takovým spojovány. Někteří s tímto postojem možná budou nesouhlasit: “Mám senseie v dójó, stejně jako mám instalatéra v kuchyni. Dokud mi instalatér opravuje dřez a spravedlivě mi za to účtuje, je mi celkem jedno, co dělá jinde. A stejně tak je to i s mým senseiem. Učí mě na tatami. Do toho, co dělá mimo dójó, mi nic není.
Víte, tento argument je racionalizace. Vaše jméno, ať už v dobrém či zlém, je spojeno s vaším dójó, a to nejen kvůli technické výuce, která se tam odehrává. A vy nemáte právo si vybírat, kdo a jakým způsobem bude pověst vytvářet, pokud takové dójó sami nevedete.
Myslím, že tato záležitost zvažování osobních vlastností a charakteru jako faktoru při přijímání nebo odmítání učitele platí i pro jinou otázku, kterou mi nedávno položil jiný čtenář. Existuje učitel bojových umění, který tvrdí, že vyučuje tzv. sogo budó, tedy “komplexní bojové umění”, což v tomto případě znamená, že umění obsahuje metody boje beze zbraně i techniky s mečem a dalšími zbraněmi. Viděl jsem jeho ukázky technik se zbraní a…je to bída. Očividně novodobé techniky, pravděpodobně vytvořené díky bohaté fantazii učitele.
Přesto jiní lidé, jejichž názorů si vážím, trvají na tom, že jeho aspekty bojového umění beze zbraně jsou docela dobré, a stojí za to se je naučit. Shodujeme se v tom, že učitel pravděpodobně někde dostal částečně kvalitní instrukce a že má skutečný talent zdokonalovat základní metody, které se naučil. To se mu podařilo, ale také se bohužel přichomýtl ke spoustě hloupých zbraní v naději, že dodá svému umění historickou autenticitu.
Nedávno jsem byl dotázán, zda bych byl ochoten, kdybych měl možnost a zájem naučit se jiný systém boje beze zbraně, stát se žákem tohoto učitele? Dokázal bych přehlédnout vykonstruované aspekty jeho umění, abych se naučil to dobré? První odpověď, která mě napadla, byla tato: Ne, to bych neudělal, protože pokud nemohu věřit všemu, co učitel říká, nemohu věřit fakticky ničemu, co mi říká.
Možná je to příliš zjednodušené. Říká se mi to snadno, protože jsem měl naštěstí učitele, kteří byli dobří jak v odborném, tak i v morálním smyslu tohoto slova. Mohl jsem věřit, že cokoli mi řeknou, je pravda, a tak jsem se mohl spolehnout na všechno, co řekli.
Takže pokud jste v situaci, kdy se musíte rozhodovat o něčem takovém, o čem se bavíme, klidně mé myšlenkové pochody ignorujte.
Mějte však prosím na paměti něco, co jsem řekl již dříve. Zmínil jsem se, že v mém okolí není mnoho lidí, o kterých si myslím, že by mě mohli dovést tam, kam chci ve svém úsilí o zvládnutí karate-do nebo jiného budó. Zamyslete se, prosím, nad tím, kam chcete dojít vy při svém studiu karate-do (nebo jakéhokoli jiného bojového umění).
Pokud v tom budete mít jasno, mohlo by vám být mnohem jasnější i to, koho přesně si přejete, aby vás tímto směrem vedl.

Zdroj: The Karate Way: Discovering the Spirit of Practice

Autor

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *