Přečteno: 174

napsal: Dave Lowry

Před několika lety jsem vedl rozhovor s autorem bestselleru o strečinku i kondiční přípravě. Kromě své knihy autor pravidelně pořádal semináře, na kterých učil lidi, jak se dostat do formy anebo si ji udržet. Vyprávěl mi tehdy něco, co mě zaujalo. Prý kdysi mluvil se skupinou železničářů, kteří skutečně potřebovali lepší fyzickou kondici. Řekl mi, že prakticky každý z nich byl ve velmi špatné kondici: měl nadváhu a byl ohebný asi jako kolejnice. Jejich práce na železnici byla fyzicky náročná. Byli aktivní celý den. Ale jakmile přišli domů, zbytek jejich dne nespočíval v ničem namáhavějším než v tom, že se posadili před televizi, snědli jeden nebo dva pytlíky brambůrků a vypili pár lahví piv.
Jistě, lenost a fyzická nečinnost a z nich plynoucí problémy – obezita, vysoký krevní tlak a tak dále – jsou v moderním světě až příliš časté. Co však bylo na této skupině neobvyklé, byl fakt, že tyto jejich návyky nebyly v žádném případě celoživotní. Naopak, zjistil, že téměř všichni zaměstnanci železnice byli v mládí aktivními středoškolskými sportovci. Většina z nich hrála na univerzitní úrovni fotbal nebo basketbal a mnozí byli dokonce členy výběrových týmů. Byli to kluci, kteří před necelými dvaceti lety patřili z hlediska kondice a fyzické zdatnosti k nejlepším pěti procentům populace. A teď, ještě ve věku kolem třiceti let, z nich byli rozteklí špekouni. Co se stalo?
Autor to vysvětloval tím, že během jejich středoškolských let jim fyzická příprava a tréninky pro jejich sport zabíraly značnou část dne, ale když vystudovali a nastoupili do zaměstnání, kondiční cvičení z jejich života prakticky vymizelo. “Nic mezi tím pro ně neexistovalo,” řekl mi. “Jejich motory buď jely na plné obrátky jako na střední škole, anebo byly na volnoběh, jako když jsem je později poznal já.“
Tento přístup k fitness je bohužel v naší společnosti běžný. Fyzickou aktivitu – hraní her nebo aktivní pohyb – stále ještě spousta lidí vnímá pouze jako víceméně dětskou zálibu. “Narazil jsem na bývalého kamaráda ze střední školy, který začal cvičit karate ve stejné době, co já,” řekl mi nedávno jeden kamarád. “Když zjistil, že i po třiceti letech stále cvičím, řekl: ‘Nemůžu uvěřit, že tě ta hloupost pořád baví. Na to jsi už moc starý!” Tento přístup je v určité obměně vidět i při tréninku jiných budó disciplín (judo, aikido apod.). Pozor, nehovořím tu o postoji “na to jsem příliš starý“, ale spíše o postoji, který má příliš mnoho studentů bojových umění, že pokud nemohou cvičit naplno, nebudou raději cvičit vůbec.
Tento postoj převládá i v japonském karate-do. A já myslím, že tuším proč. K jeho vysvětlení je však zapotřebí několik základních informací o japonském systému vzdělávání. V Japonsku je střední škola obrovská dřina. Učením se tráví studenti dlouhé a dlouhé hodiny. V životě většiny z nich je jen málo času na cokoli jiného. Po celodenní docházce do školy mnoho studentů pak ještě odpoledne odchází na soukromé akademie, které je připravují na zkoušky na vysoké školy, a pak se vracejí domů, kde je čekají další úmorné hodiny domácích úkolů.
Pokud však máte na střední škole dostatečně dobré známky a testy, dostanete se na dobrou univerzitu. A v tu chvíli můžete po vzdělanostní stránce klidně zpomalit. Vysoká škola je v Japonsku všeobecně považována za dobu, kdy se člověk může flákat a užívat si, než začne opravdová dospělost. I když existují výjimky, vysokoškolské studium je na poměry mnoha jiných zemí poměrně snadné. Studium mimo vyučování na většině japonských vysokých škol a univerzit nezabere ani zdaleka tolik času, kolik času tráví japonští středoškoláci. Místo toho věnují vysokoškolští studenti v Japonsku mnohem více času různým klubovým aktivitám. Na univerzitách a vysokých školách proto působí řada sportovních a budó klubů a organizací.
Na mnoha japonských univerzitách jsou populární například kluby karate. Existují již od doby před druhou světovou válkou, a to především díky úsilí Gichina Funakoshiho, tvůrce Shotokan karate. Funakoshi byl odhodlán pozvednout pověst karate. V letech poté, co ho on a další okinawští cvičenci zavedli v Japonsku, mělo karate pověst spíše rváčského bojového stylu. Ve skutečnosti bylo předtím považováno za jakýsi druh venkovského rváčství, za obyčejnou hloupou rvačku, která by mohla být přijatelná leda tak pro nižší vrstvy, ale která by samozřejmě nikdy příliš nezajímala kultivované a vzdělané Japonce. Na rozdíl od prakticky aristokratických kořenů juda nebo kendó nemělo karate samurajský původ. Bylo “produktem” Okinawanů, kteří byli v té době průměrnými Japonci považováni za nevzdělané burany. Karate mělo velmi špatnou pověst, věnovali se mu lumpové i vymahači v rámci organizovaného zločinu, jako byla například organizace jakuza. I takzvané války karate v Kjótu a Naře ve 30. letech 20. století – bití a vandalismus podněcované komunisty a dělnickými nepokoji v Japonsku – přispěly k posílení tohoto násilnického a loupeživého obrazu karate.
Funakoshi a další se snažili prosadit, aby se karate stalo na univerzitách klubovou aktivitou. Ve svém úsilí nakonec byli úspěšní. Prakticky všichni slavní učitelé karate, kteří přišli do Spojených států v 60. letech, byli absolventy míst, jako je univerzita Takushoku, a dalších škol, které měly silné kluby karate.
Není neobvyklé, že tito členové univerzitních klubů karate trénovali pět nebo šest hodin denně. Jejich nasazení je na úplně jiné úrovni než v typickém karate dójó. Je to přístup “gung ho, rah-rah, mlátíme do makiwary, dokud nám neprasknou mozoly na kloubech“, který, pokud studenty nezabil nebo nezmrzačil, dokázal udělat z mladých vysokoškoláků neskutečně dobré karatisty. A ne náhodou, jak jsem právě poznamenal, to byli až na vzácné výjimky právě oni, kdo představili karate zbytku světa na přelomu 50. a 60. let. Přicházeli do Spojených států a do Evropy čerstvě po ukončení studia na univerzitě, a tento postoj ke každodennímu tréninku karate si přinesli s sebou.
Další cestou si karate z Japonska přivezli američtí vojáci, kteří zažili podobné intenzivní tréninkové režimy. Po splnění svých každodenních vojenských povinností měli mnozí z nich spoustu volného času, který mohli trávit právě tréninkem. I oni tedy zavedli mentalitu cvičení karate (nebo jiného budó) jako aktivity typu sedm dní v týdnu, která vyžadovala určitý až téměř fanatismus pro vštípení “správného” ducha.
Na tomto druhu oddanosti není ve své podstatě nic špatného. Může však vést k nevyváženému pohledu na karate-do. Upřímně řečeno: kromě zmíněných univerzitních studentů, bezmezně nadšených cizinců, kteří přijíždějí do Japonska trénovat, nebo účastníků speciálních kempů, téměř nikdo v Japonsku nestuduje moderní budó každý den v týdnu. Pro většinu Japonců je už jen cesta vlakem do dójó příliš dlouhá a vyžaduje hodinu nebo i více času. I kdyby jim to pracovní rozvrh umožňoval, každodenní docházka do dójó není něco, čemu by se průměrný dospělý japonský budóka věnoval. Naopak, jakmile skončí školu a začnou pracovat na plný úvazek, musí svůj trénink významně omezit. A někdy se podobně jako výše popsaní železničáři dopustí stejné chyby. “Když to nemohu dělat intenzivně, téměř na plný úvazek, nebudu to už vůbec dělat“, zní jejich postoj. Tato mentalita je tam mezi studenty budó stejně mylná jako i u nás mezi bývalými středoškolskými nebo vysokoškolskými sportovci.
Pravdou je, že věk, rodinné a osobní povinnosti a kariéra kladou na dospělého obrovské nároky. Upřímně řečeno, k dospělému člověku, který je každý večer v týdnu v dójó, bych byl trochu nedůvěřivý. Karate-do a další budó mají náš život obohatit, ne se stát náhradou za realitu života. To, že se v dospělosti posouváme dál, řešíme kariéru a budujeme vztahy, neznamená, že se musíme vzdát tréninku. Musíme se však naučit přejít z velmi intenzivního tempa – pokud jsme ovšem trénovali tak tvrdě – na pomalejší mírnější rychlostní stupeň, který nás zavede do středního věku případně i pokročilejšího věku tak, abychom zůstali stále aktivní ve studiu našeho bojového umění.
Bohužel až příliš mnoho učitelů karate se snaží tato umělá očekávání od studentů vyžadovat. Slyšel jsem o učitelích, kteří svým studentům tvrdí, že vynecháním byť jediné lekce se prodlouží jejich reakční doba o tolik a tolik procent…a podobné hlouposti. Možná, že toto snížení výkonnosti – pravděpodobně měřitelné pouze v laboratorních podmínkách – může mít nějaký efekt, pokud člověk soutěží na mezinárodní úrovni. Ale zda pětačtyřicetiletý držitel černého pásu, 2.danu zaznamená výrazný propad ve svých pokrocích, protože nebyl schopen trénovat minulý čtvrtek, je úplně něco jiného. Lze tak mít silné podezření, že tato hrozivá varování učitelů nesouvisí ani tak s požadavkem na špičkové výkony svých studentů, jako spíše s možným oslabením častosti jejich docházky, což by mohlo mít za následek snížení příjmů z výuky.
Je nerealistické se domnívat, že karate-do nebo jiné budó nebude mít ve vašem životě žádnou hodnotu, pokud se mu nebudete moci věnovat intenzivně několik hodin denně, jako tomu mohlo být v době, kdy jste byli svobodní, bezdětní, nezaměstnaní nebo jinak volní a mohli jste trénovat dlouhé hodiny. Stejně absurdní je ovšem myslet si, že něčeho dosáhnete, když budete cvičení věnovat jen hodinu týdně anebo že můžete pravidelně vynechávat hodiny.
Budo není jako bridžový klub, kam se zastavíte, když zrovna nemáte nic lepšího na práci. Je to umění, které bude vždy vyžadovat větší časové nároky než většina koníčků nebo zálib. Přesto je třeba to brát s určitým nadhledem. Naučte se maximálně využít čas, který v dójó strávíte. Cvičte s plnou pozorností a během lekce nemyslete na nic jiného. Pochopte, že čas, který máme na budó, není pevně daný a že v některých obdobích života ho možná budeme muset omezit, což však neznamená, že už nebudeme mít z našeho studia bojového umění žádný užitek. To, že nemůžete být v dójó každý večer v týdnu, jako když jste byli ještě na vysoké škole nebo zaměstnaní jen na částečný úvazek, neznamená, že je čas úplně skončit, že váš trénink už nemá cenu.
To, že v pětatřiceti letech už možná nedokážete to, co jste dokázali v devatenácti, neznamená, že už není důvod, proč v karate pokračovat. Existuje důvod, proč auta a jízdní kola mají více než jeden převodový rychlostní stupeň. Pokud budete ignorovat možnosti tréninku na jiné rychlostní stupně, než je pouze ten maximální, možná si nikdy neuvědomíte, jaké výhody vám může přinést pomalejší jízda.