Tradiční karate

Přečteno: 103

napsal: Dave Lowry
Zbystřete, kdykoli uslyšíte nebo si přečtete o “tradičním” karate. V našem každodenním životě existuje mnoho slov, která mají různý výklad, kromě svého slovníkového významu. Některá z nich mohou být zatížená v tom smyslu, že nás mají nějakým způsobem přesvědčit nebo ovlivnit. Spojování slova s určitou myšlenkou je někdy neupřímné a někdy zavádějící. Tak je tomu i v případě slova “tradiční”.
V případě slov jako “tradice” si často a rádi vybíráme jen něco, co se nám právě “hodí do krámu”. Jeden redaktor se kdysi domníval, že budu obdivovat jednu nejmenovanou hvězdu béčkových akčních filmů, protože při tréninku karate nosí bílé kimono, a tak, alespoň v představách redaktora, dělá přeci “tradiční karate”. Bílé karategi, úklony, oslovování učitele “sensei” a cvičení spousty sestav (kata): to může být v představách některých lidí velká část definice tradičního karate. Vážní studenti tohoto umění by se však měli dlouze a vážně zamyslet nad tím, co mají na mysli, když nebo pokud slovo “tradiční” používají jako způsob popisu toho, co dělají.
Co je tedy tradiční karate? No, začalo na Okinawě, takže pokud bychom někde měli hledat a najít kořeny tradice, bylo by to právě tam. V posledních zhruba deseti letech bylo provedeno několik rozsáhlých historických výzkumů bojových umění na Okinawě. Zdá se, že z nich vyplývá, že metody zápasu, které se na některých místech tohoto souostroví nazývají “tegumi” a na jiných “mutou“, byly oblíbenými původními metodami boje. To asi není překvapivé. Lidské tělo snáze a přirozeněji přijímá zápas, chytání a páčení končetin, spíše než údery a kopy. Nelze to s jistotou říci, ale lze předpokládat, že bojové systémy s údery byly buď importovány z čínských zdrojů, anebo tyto původní čínské zdroje silně ovlivnily všechna úderová umění, která se na Okinawě mohla praktikovat. Knihy o historii karate to obvykle potvrzují.
Je však důležité si uvědomit, že bojové systémy založené na úderech a kopech, které přinesli Číňané (nebo rodilí Okinawané, kteří navštívili Čínu), nenahradily existující zápasnické systémy, ani se na Okinawě nerozvinuly samostatně. Naopak se zdá, že byly integrovány do tamních původních forem zápasu. Okinawské karate tradičně zahrnovalo mnoho forem zápasu. Starší formy tohoto umění, které se na Okinawě stále vyučují, v tomto pokračují. Úderové metody se kombinují s chvaty, přičemž se předpokládá, že střet bude zahrnovat obojí. Dokonce i v těch systémech okinawského karate, které se po přenesení do pevninského Japonska značně vyvinuly a které kladou mnohem větší důraz na údery, lze stále vidět pozůstatky této symbiózy úderů a chvatů. Techniky s otevřenou rukou v kata karate obvykle naznačují, že se původně jednalo o úchop nebo o nějakou techniku určenou k uchopení protivníka, ať už pro nasazení páky, nebo pro chycení soupeře na hod. Čím je kata starší, tím více otevřených pohybů rukou se v ní vyskytuje – tento rys můžeme vidět v kata jako Rohai a v raných verzích Patsai nebo Passai, které se v japonské podobě nazývají Bassai.
Ti, kdo vyučují to, co si představují pod pojmem tradiční karate, by mohli být překvapeni, jakým způsobem se jejich předchůdci ujali výuky na Okinawě v průběhu osmnáctého a devatenáctého století, kdy se historické zprávy o tomto umění poprvé staly dostatečně rozsáhlými, abychom o něm mohli shromáždit některé spolehlivé záznamy.
Dnes je například sensei karate obvykle v neustálém pohybu mezi studenty, předvádí techniky nebo je opravuje, zatímco ostatní cvičí. Počítá kadenci sekvencí kata anebo základních pohybů. Toto však nebyl standardní způsob výuky okinawského učitele karate. Pravděpodobně pod vlivem čínských způsobů výuky učitel seděl zcela nehybně a jen pozoroval. Mohl sedět na vyvýšené plošině, jako jsou verandy obklopující některé okinawské domy, anebo na zemi. Žáci některých proslulých mistrů karate z konce devatenáctého a počátku dvacátého století vzpomínají na tréninky, při nichž se jejich učitelé ani nepohnuli a pouze slovně opravovali, pokud vůbec.
Jindy učitel vstal, aby předvedl nějakou techniku, a pak se vrátil na své místo, zatímco jeho žáci si tuto techniku poté vyzkoušeli v praxi. Jeden z mých učitelů senseiů karate se učil přesně tímto způsobem.
Učitelé se domnívali, že když budou chodit a pohybovat se, uniknou jim detaily celé skupiny,” řekl mi. “Předváděli techniku nebo nějakou část kata, kterou po nás chtěli, pak seděli a dívali se a nikdy nepohnuli ani svalem.” Tyto lekce mi můj sensei popsal jako skutečně “zastrašující”. To asi může znít divně, jako by se učitel do hodiny příliš nezapojoval. “Ale ty oči,” vzpomínal můj sensei, “člověk cítil, jak se do něj zavrtávají.”
Když učitel prochází třídou, nastanou chvíle, kdy student pozná, že pozornost již nebude upřena na něj. Studenti většinou rychle vycítí, kdy je učitelova pozornost upřena jinam. A pak, vědomě či nevědomě studenti poleví nebo zrychlí tempo. Když však učitel sedí a sleduje celou třídu, není možné zjistit, zda věnuje v daném okamžiku konkrétní pozornost právě vám. V důsledku toho se cítíte pod neustálým pohledem učitele.
Dále, chybí-li jakákoli řeč těla učitele, jakákoliv odezva, která by naznačovala souhlas nebo odpor, pak karateka, který trénoval pod převážně nehybným učitelem, byl bezradný. Byla jeho technika dobrá nebo špatná? “Musel ses naučit věřit sám sobě,” vysvětloval mi sensei, “věřit, že to děláš správně, a chovat se tak, i když se ti nedostávalo žádné pochvaly od učitele.”
Pokud je vaše představu tradičních studentů karate z devatenáctého století taková, že předvádějí kata v naškrobených bílých keikogi, musíte ji zrevidovat. Karate se cvičilo většinou buď v běžném oblečení, které Okinawané nosili v každodenním životě, nebo jen v bederních rouškách či krátkých kalhotách. Jedním z důvodů tohoto lehkého oblečení při tréninku karate na Okinawě bylo nepochybně počasí. Okinawa je tropická země; horko a vlhko zde mohou být skutečně úmorné. Trénink v jednoduchém, lehkém oblečení byl tedy praktický.
Někteří okinawští učitelé karate navíc považovali cvičení karate “nahoře bez” za “vědecké”. Dobové zprávy o cvičení karate tímto způsobem se často zmiňují s obdivem. Proč? Jednou z možných odpovědí je, že s tím, jak se okinawské karate díky pokračujícím vztahům s čínskými odborníky na bojová umění stávalo sofistikovanějším, začali se Okinawané soustředit na některé jemnější detaily, zejména čínských vnitřních umění, jako je tai chi. Tato umění kladou důraz na jemné pohyby svalů a protahování šlach a vazů, které nelze vidět, když má člověk na sobě oblečení. Nahota, alespoň od pasu nahoru, umožňovala učiteli posoudit pohyb. Vše, co odráželo čínský vliv, bylo vysoce ceněno a uznáváno jako pokročilé. Je to ironie: když se dnes díváme na fotografie tehdejších karatistů, obnažených až na bederní roušku, můžeme si myslet, že tehdejší karate bylo primitivní. Ve skutečnosti by si ti, kdo na fotografiích pózovali, pravděpodobně mysleli pravý opak.
I myšlenku dójó, pokud mluvíme o “tradičním karate” ve smyslu okinawského originálu, budeme také muset zavrhnout. Téměř veškerý trénink karate probíhal venku, v přírodním terénu. Výuka probíhala v okolí domu učitele nebo v dostatečném soukromí, aby se tam nedostali pozorovatelé, kteří by mohli ukrást tajemství. Okinawští karatisté někdy používali termín “miya” pro označení venkovních míst, kde se umění předávalo. Je to slovo převzaté z japonského šintoismu a označuje svatyni. “Naši předkové tomu tak ale neříkali,” řekl mi jeden starší okinawský karatista. “To je moderní slovo vypůjčené z japonštiny.” Vysvětlil, že tréninková místa pro karate se v uchinanchu, původním jazyce ostrovů, nazývala ugan nebo utaki. První z nich je veřejná svatyně nebo posvátné místo. To druhé znamená “vysoký vrchol”. Obě slova mají náboženské a duchovní konotace v původních okinawských lidových zvycích i v politické historii ostrovního řetězce. Ugan byly háje vyhrazené pro určité obřady, zatímco utaki byly pevnosti (“opevněné statky” by mohl být lepší překlad), kde se před čtrnáctým stoletím soustředila politická a společenská moc na Okinawě. Výuka a cvičení karate na takových zvláštních místech by jí dodaly punc posvátnosti nebo výjimečnosti. A umístění tréninkového místa v takové oblasti, daleko od běžných aktivit, by přidalo další bariéru soukromí.
Největším problémem při definování “tradičního” karate tak je kromě nedostatku dokumentů o jeho raném vývoji, také “vytrhnutí původních nitek okinawského karate z tapiserie japonského budó” (a japonské kultury obecně), do níž bylo nakonec tak hluboce vpleteno. Jakmile bylo karate na počátku dvacátého století přeneseno do Japonska, postupně se začlenilo do tamních existujících bojových umění, a to jak z hlediska ducha, tak způsobu, jakým bylo propagováno.
Exiloví okinawští učitelé často toto “vplétání” prováděli sami. V touze po přijetí svého umění přejímali japonské bojové koncepty, metody výuky, systémy klasifikace a organizaci. Mnohé z takzvaných tradičních aspektů, které si spojujeme s karate – černý pásek, hierarchická struktura asociací a organizací karate, progresivní a odstupňovaný učební plán – tak v žádném případě nejsou okinawské (a tedy ani “tradiční”), ale pocházejí až z japonské éry.
Ani myšlenky, které považujeme za zcela zásadní pro karate, také často nejsou původní pro karate, jak bylo tradičně praktikováno a předáváno na Okinawě. Například “ikken hisatsu” neboli “zabití jediným úderem” není významným aspektem okinawského karate. Je to koncept odvozený výhradně z japonského šermu kenjutsu, kde možnost připravit o život jedním úderem meče byla preferovanou bojovou realitou. První průkopníci karate v Japonsku tento koncept převzali a začlenili ho do své výuky, protože díky němu jejich umění vypadalo více japonštěji, a proto bylo pro japonské studenty i mnohem přijatelnější.
Opět je zde zřetelná ironie: japonští karatisté, kteří cestovali do Číny poté, co Japonsko tuto zemi napadlo a okupovalo, a kteří poprvé viděli čínské umění, často komentovali, že namísto koncentrace síly do jediného ničivého úderu, jak to dělali Japonci ve svém “japonském karate”, čínský přístup spočíval v sérii úderů, které měly překonat jakoukoli obranu. Nevěděli však, že tento druhý styl boje je v karate mnohem tradičnější než mentalita “jedním úderem zabít”, kterou oni do té doby trénovali. Japonci tak v jistém smyslu viděli v Číně “tradiční karate” poprvé.
Jak tedy definujeme “tradici” v našem karate-do? A proč je pro nás důležité ji vůbec definovat, proč o ní přemýšlet? Přinejmenším se teď však již shodneme na tom, že je to víc než nošení bílého keikogi.

Zdroj: The Karate Way: Discovering the Spirit of Practice

Autor

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *