Přečteno: 179

napsal: Dave Lowry
Japonský učitel šermu z roku 1800 se utká se surovým a brutálním mistrem
Jak mohou pravidla sportu nebo soutěže ovlivnit ono původní bojové umění, ze kterého následně vzniknul bojový sport? V dójó často předpokládáme, že sportovní aspekty (karate) jsou – nebo alespoň mohou být – odděleny od tradičních prvků tohoto umění. Možná. Stojí však za to zvážit, že uplatňování jakéhokoli pravidla má důsledky, dobré i špatné, které nemusí být hned zřejmé.
Oishi Susumu byl šermířem v jižním Japonsku na počátku 19. století. Ovládal systém boje s mečem i další další systém boje s kopím. V roce 1832 odcestoval do Eda, dnešního Tokia, kde začal navštěvovat dójó a výzývat místní mistry k soubojům.
V té době bylo Japonsko již dvě století převážně v míru. Doby bojů na bitevním poli byly vzdálené a patřily spíše k mýtům. Nejčastějším způsobem, jakým se mezi samuraji prolévala krev, se stal individuální souboj, většinou ve formě duelů. Místo reálného boje se válečník snažil prokázat své znalosti v soutěžních zápasech, obvykle s dřevěnými nebo bambusovými zbraněmi.
Zároveň se rychle vyvíjela i zbroj určená nikoli pro reálné bojiště, ale právě pro tyto soutěže. Šermíři experimentovali s nejrůznějšími druhy ochrany.
Také tomu přizpůsobovali zbraně pro podobné zápasy, jež postupně nahrazovaly ostré bojové katany a později tréninkové bokkeny. Dřevěný bokken nahradily různé formy shinaiů z bambusu, často rozštípnutých a svázaných dohromady nebo uzavřených v pouzdře. To umožňovalo silný kontakt bez rizika vážného zranění. Tyto nástroje byly předchůdci dnešních shinaiů kendó, ale ve skutečnosti nevypadaly příliš jako moderní náhražky mečů, částečně proto, že neměly pevnou délku ani hmotnost.
A Oishi našel způsob, jak těchto inovací využít. Byl téměř 2 metry vysoký, což bylo na Japonce té doby výjimečné. Jeho velikost mu dávala výhodu v dosahu. To zdůraznil i tím, že si vyrobil shinai dlouhý více než 150 cm. (Moderní pravidla kendó omezují délku shinaiů na přibližně 120 cm.) Oishi tak v podstatě nosil do svých vyzývacích zápasů hůl. A nosil ji do mnoha zápasů…
Současní historici charakterizují Oishiho jako drzého člověka, který se choval “bez servítek”. Ve skutečnosti se Oishi živil vydíráním: Poté, co si vybudoval jméno díky vítězství v řadě zápasů, přišel do kendó dójó a vyhrožoval, že vyzve učitele, porazí ho a veřejně ho tak poníží. Aby senseie v takovém případě jeho studenti neopustili, učitel Oishiho raději vyplatil.
Kromě nadměrně velkých shinaiů používal Oishi obličejovou masku, která byla podél středové linie ostře zahnutá. Vypadala jako něco na způsob tupého zobáku. Tvar masky napovídal, že údery se od ní pravděpodobně odrazí. Bylo velmi obtížné proti němu provést přímý útok na hlavu.
Oishiho technika nebyla přitom ani nijak propracovaná. Používal svůj dlouhý shinai a dlouhé paže, téměř výhradně spoléhal na katate-zuki (bod jednou rukou). Zadní (levou) rukou prováděl úder jednou rukou, kterou vrazil svůj shinai do krku anebo do maskou zakrytého obličeje protivníka. Při tomto ničivém útoku se dokázal udržet soupeře v bezpečné vzdálenosti a vyrazil jejich pokusy o protiútok dlouho předtím, než se jeho menší protivníci s kratšími shinai vůbec dostali “na dostřel”.
Nakonec ovšem Oishi našel sobě rovného soupeře. Oishi totiž místo na technické dovednosti spoléhal na různé triky a úpravu svého vybavení. Jeho výstřelků si všiml Otani Seiichiro, učitel šermu v Edo. Otani, mistr Jikishinkage ryu, byl známý svým přísným tréninkem. I když se chránil brněním a používal bambusové meče, hodiny pod Otaniho vedením byly přísné a modřiny a pohmožděniny, stejně tak jako knockouty, byly na denním pořádku. (Pro představu: v dójó Otaniho nejslavnějšího žáka Sakakibary Kenkichi si členové nasazovali přilby a pak opakovaně naráželi hlavou plnou silou do sloupů dójó, aby si zvykli na údery, které měly následovat).
Na rozdíl od mnoha jiných učitelů se Otani Oishiho výzvy nezaleknul. Podle některých svědectví to byl dokonce Otani, kdo Oishiho vyzval. Ať už jsou podrobnosti jakékoli, Oishi byl na konci ošklivě a veřejně zbit. Přežil však.
Bojovalo se s bambusovými meči shinaii, Otaniho mnohem kratší verzí proti Oishiho super-dlouhé zbrani. Otani poté vytvořil svůj vlastní systém šermířského boje, který vyučoval a následně předal svému synovi.
Je to zajímavý příběh a končí tak, jak bychom si přáli – chvástavý chlapík, který manipuloval okolnostmi způsobem, jímž opovrhujeme, dostane, co si zaslouží.
Ale navzdory Oishiho chování by však mělo také zaznít, že Oishiho využívání pravidel tehdejšího kendó opravdu není “nespravedlivé”. V míře, v jaké existovaly předpisy, je fakticky dodržoval. Jen je využil ve svůj prospěch.
Oishiho mentalita však žije i ve sportovních oblastech budó. Důvtipní stratégové se snaží využít jakýchkoliv skulin v pravidlech ve svůj prospěch. A to má své důsledky. Kdy jste například naposledy viděli, že by v soutěži karate byl bod získán úderem kolenem nebo loktem? Tyto údery jsou sice legální, ale jejich použití je velmi obtížné, takže prakticky nikdy nejsou součástí arzenálu karatisty.
V důsledku toho se jim v mnoha karate dójó věnuje jen malá pozornost, přestože jsou v reálné nebezpečné situaci velmi účinné.
Nebo se podívejme brazilské jiu jitsu (BJJ). S tím, jak se rychle vyvíjely zápasnické dovednosti i v jiných bojových uměních (judo, zápas, grappling, sambo apod.), začali se závodníci v BJJ stále více spoléhat na techniky na zemi, aby zvítězili. Hody se v mnoha turnajích BJJ staly téměř bezvýznamnými, pouhými vstupy, jak se dostat ke skutečné práci na zemi.
Jak ukázal Oishi, kdekoli se konají sportovní soutěže, tam budou platit pravidla. A kde jsou pravidla, tam jsou i konvence. A lidé je budou využívat, což zpětně změní původní bojové umění. Je to dobře? Špatně? Kdo ví? Ale nevyhnutelně se to stane a bude to čím dál odlišnější od reality.