napsal: Dave Lowry
V knize Karate Way jsem často hovořil o mnoha japonských příměrech a rčeních, která se vztahují k meči. Tento aspekt hovorové japonštiny připomíná, jak hluboce meč a bojovník ovlivnili kulturu této země.
Když jsem o těchto slovních spojeních přemýšlel, vzpomněl jsem si na jedno, které jsem slýchával jako dítě: umi no uchi no katana, což v překladu znamená “meč za úsměvem“. Je to zvláštní rčení. Jak by si ho měl člověk vyložit? Úsměv za mečem by se zdál být významově zřejmý. Jste připraveni, dokonce dychtiví zbraň použít a rádi tak učiníte. Ale obráceně? Úsměv si spojujeme se zdvořilostí a přátelskostí. Meč, který se za tím skrývá, se zdá být neslučitelný.
O zdvořilosti Japonců obecně a samurajů zvláště bylo napsáno mnoho. V Japonsku je údajně kladen tak výrazný důraz na slušné chování, že je to téměř karikatura. Staré karikatury zobrazovaly usměvavého Japonce, jak se ukloní útočníkovi před těsně před hodem v judu nebo úderem v karate.
První zprávy o bojových uměních v Japonsku podrobně popisovaly zvyky a etiketu, které měly být nezbytné pro ducha bojovníka. Souboje mezi samuraji byly považovány za čestnější verzi západních soubojů s nejrůznějšími konvencemi a pravidly.
Ve skutečnosti neměl boj samurajů na bojišti prakticky žádná pravidla. Studie provedené na kosterních pozůstatcích padlých v bitvě odhalily, že značné procento z nich zemřelo na následky úderu kamenem. Další smrtelné úrazy byly způsobeny hranami přileb, které se používaly k rozbíjení lebek.
Při duelech, které se po roce 1600 staly mezi válečnickou třídou populární, nebylo dodržování protokolu hlavní prioritou. Šlo jen o uspokojení přísných vládních nařízení týkajících se těchto věcí. Samurajové byli koneckonců pro pána formou movitého majetku. Byli skutečně majetkem svých pánů. Zabitím jednoho z nich v souboji se mohl vrah vystavit žalobě za to, že připravil pána onoho mrtvého samuraje o jeho „majetek“.
Neměli bychom tedy přikládat příliš velkou váhu celému aspektu “zdvořilosti” v chování samurajů. Samurajové nebyli nutně zdvořilí proto, že by bylo hezké být takový. Byli zdvořilí, přinejmenším zčásti proto, že to bylo bojovou výhodou.
Pokud jste někdy sledovali boxerské vážení, víte, že mračení a drsné grimasy, podobně jako úsměv mohou hrát velkou roli ve strategii před zápasem. Podobně konfrontační projevy, jako jsou slavné maorské tance haka, byly kdysi běžné v mnoha společnostech. Projevy, které mají především zastrašit protivníka, jsou ústředním prvkem mnoha činností, jež předcházejí (vysoce rizikovému fyzickému) konfliktu, ať už se odehrávají v sousedním baru anebo na půdě zasedání OSN.
Samurajové si to do jisté míry užívali. Je to vidět na jejich divokém, propracovaném a hrůzu nahánějícím zdobení zbroje. Většinou však měla snaha zastrašit protivníka jen omezenou účinnost. Profesionální válečníci se totiž nedají snadno zastrašit. Samurajové proto příliš nepózovali před svým nepřítelem, protože nechtěli prozradit žádné nápovědy ohledně svých záměrů. Čím vážněji jste nepřítele brali, tím méně informací jste mu chtěli poskytnout o svém plánu útoku. To se týkalo i toho, že jste mu dávali najevo, jak jste asi drsný a odvážný.
Ve filmu Poslední samuraj z roku 2003 s Tomem Cruisem je toho špatně opravdu hodně. Například zabijáci ve středověkém Japonsku nenosili okinawské sai. A vesničané, jako ti, kteří jsou ve filmu zobrazeni, nejedli čistě bílou rýži. Jejich misky byly naplněny rýží smíchanou s prosem a dalšími obilovinami, protože samotná rýže byla pro nižší vrstvy příliš drahá. Naproti tomu zobrazení samurajského vůdce ve filmu je však přesné. Usmívá se téměř neustále, ať už je rozzlobený nebo veselý, spřádá plány nebo odpočívá. Nedává na sobě znát žádné náznaky. Usmívá se – s mečem vždy připraveným.
Před několika lety provedl jeden behaviorální vědec studii, která odhalila, že zatímco Američané mají tendenci dívat se člověku na ústa, když se mu snaží přečíst myšlenky, Japonci se častěji dívají do očí. V japonské kultuře panuje představa, že ústa lze snáze ovládat, oči mohou prozradit více. To může být vodítkem k tomu, proč úsměv – na který se lidé ze Západu často dívají jedním způsobem – může na japonské tváři znamenat něco úplně jiného.
Ne náhodou to vedlo k mnoha problémům při obchodních jednáních mezi lidmi ze Západu a Japonci. Západní obchodníci si trpce stěžují, že protože se jejich japonské protějšky během jednání poutavě usmívaly, předpokládalo se, že je všechno skvělé – a oni jsou překvapeni, že tito usmívající se Japonci byli zcela proti návrhům, které měli na stole.
Jistě, vidíme to na chování, které je podporováno v tradičním dójó. Pozérství, hrozivé výrazy – to není součástí výcviku. Alespoň ne seriózního tréninku. Místo toho se klade důraz na heijó-shin, “každodenní mysl“, která nic neprozrazuje a nedává protivníkovi žádné vodítko, pokud jde o naše záměry. Ve skutečnosti může být záhadný úsměv pro nepřítele matoucí. “Proč se usmívá? Co on ví, co já nevím?” ptá se v duchu nepřítel.
V konfliktní situaci lze snadno rozeznat rozzářený usměvavý obličej. Skutečně úsměv? Ano, protože ten je těžší rozluštit a čas a energie, které na to můj protivník vynaloží, jsou v můj prospěch. Takže to, co si náhodný pozorovatel může vyložit jako přátelský úsměv, může být něco zcela jiného.
Možná jste o tom do teď vůbec nepřemýšleli, ale výraz vaší tváře je nedílnou součástí vašich technických dovedností. V reálných situacích nebo při soutěži obvykle dochází ke kontaktu tváří v tvář ještě předtím, než akce začne. Tvář, kterou se tváříte na protivníka nebo nepřítele, může hrát roli ve vaší strategii. Dokáže úsměv skrýt váš vlastní meč?
Zdroj: The sword behind the smile
