Siouxský průvodce sebeobranou 2

Přečteno: 1527

Když se večer začínali ozývat lelci, pro necvičené ucho se dali snadno zaměnit za opravdové ptáky, ale ve skutečnosti to byli mladí indiánští průzkumníci, kteří se tímto ptačím zpěvem mezi sebou dorozumívali.

Trénujte kvůli připravenosti a rychlé reakci

Má babička měla tak dokonalý sluch, že dokázala rozeznat, kdy se jedná o skutečného ptáka a kdy se jej snažili někteří z mladých indiánů napodobit. Běžně se indiánští bojovníci učili napodobovat například houkání sovy, které často poté využívali, když byli na válečné stezce. Jakmile pak toto houkání v noci zaznělo, většinou následoval krutý masakr nic netušících obětí. I to byl jeden z důvodů, proč se chlapci učili co nejvěrněji napodobovat soví houkání a zároveň i odhalit soví houkání, které pouze někdo napodoboval.

Ještě teď si vzpomínám, jak mne můj strýc k smrti vylekal, když mi těsně předtím, než jsem se probudil, hlasitě zahoukal do ucha. Očekával, že se ihned zvednu a budu připraven bojovat plně bdělý i se zbraní v ruce. Když jsem však byl stále ospalý a dezorientovaný, zepsul mne, že jako bojovník nebudu nikdy schopen získat cenné skalpy nepřátel. Někdy místo zahoukání mi u týpí třeba vystřelil ze své pušky a hned na to začal bojovně křičet. Po nějakém čase jsem si však již začínal zvykat a byl připraven reagovat čím dál rychleji….

Nebudu přehánět, když řeknu, že život indiánského lovce byl život člověka, který byl neustále něčím fascinován tím, jak objevoval další a další jemnosti ve stopování. V okamžiku, kdy odešel do lesa, se jeho duch “rozplynul” kolem a on a les byli jedno. Jedině tak byl schopen vnímat veškeré zvuky, chutě i pachy, jež ho obklopovaly, všemi svými smysly. Nikdy však nezapomněl, že existují i stopy a signály, které mohou ohrozit i jeho. A čím dříve je dokáže objevit, tím pravděpodobněji se vyhne boji.

Buď vždy pozorný, nikoliv však paranoidní či ustrašený

Je pravdou, že náš život neměl takové jistoty, jako má současný člověk. Kdykoliv se mohlo stát cokoliv. To nám však nebránilo se naplno věnovat různým hrám a sportům. V okamžiku, kdy jsme ráno opustili naše týpí, jsme nikdy netušili, jestli ještě večer budeme mít svůj skalp na hlavě. Ano, byl to velice nejistý život. A přesto jsme znovu a znovu pozorovali, jak si mladí koloušci hráli na louce, zatímco je z lesa pozorovali vlci připravení je roztrhat. Zbavte proto svou mysl všech pochyb a strachů. To je první krok k přežití v divočině. Nepřemýšlejte o tom, že se ve vodě utopíte, případně že vás cokoliv ve vodě, či na souši kousne či otráví. Mějte důvěru v přírodu a ve své schopnosti.

Zvykněte si chodit sám i v noci

Budu vám nyní vyprávět, jak jsem byl já, jako malý chlapec cvičen překonat strach z temnoty a samoty. Můj strýc mne často posílal pro vodu, až když se již setmělo. Jelikož jsme jako kmen často putovali, často jsem se musel cestou za vodou prodírat zcela neznámým terénem. A jako malý chlapec jsem potřeboval všechnu svou odvahu, abych tento test zvládnul.

Asi si dokážete představit, jak jsem se cítil, když jsem byl vystrčen ven z týpí do temné noci. V mé mysli se mi v takových chvílích hned promítaly ty nejhorší možné scénáře, kdy mě přepadne rozzuřený medvěd, nebo šlápnu na jedovatého hada, případně mě skalpuje nepřítel. I houkání sovy v takových momentech působilo velmi strašidelně. Každý krok v lese mi zněl jako prásknutí bičem. Tak hlasitý, že ho museli slyšet i na druhé straně hor. Postupně jsem však začal chápat, že je to podobné jako plavání. Vše, co jsem potřeboval, byla pouze víra v sebe sama a v to, co jsem již uměl a zvládnul.

A jak jsem postupoval lesem směrem, kterým mi strýček ukázal, že je voda, postupně jsem se začínal uklidňovat a i noc se postupně prosvětlovala, jak si můj zrak začínal na tmu přivykat. Cesta zpátky pak již byla daleko jednodušší. A když mne obratem poslal pro další vodu, již jsem neprotestoval, protože jsem věděl, že to zvládnu. Pomohl mi můj instinkt i má intuice, takže jsem již šel ve svých stopách a stromy pro mne již byli staří známí. V tom tichu jsem mohl slyšet svůj dech. Mé tiché kroky a tep srdce zněly, jako kdyby za mnou byl ještě někdo. Zprvu mne to vylekalo, ale postupně jsem si začal zvykat. Velmi rychle jsem se naučil ve tmě rozeznávat různé druhy stromů podle šustění listů, když zafoukal vítr, anebo když se lesem prodíralo zvíře či člověk.

Pokud se naučíte pohybovat v noci, představte si, jak dobře se budete umět pohybovat ve dne! Stanete se více vnímaví ke všem, co vás obklopuje a lépe porozumíte zvukům zvířat, kteří spolu komunikují. A jakmile se zbavíte toho nesmyslného fyzického strachu, začnete si rozvíjet pocit sounáležitosti se svým okolím. Stanete se součástí, nikoliv vetřelcem a dokážete tak daleko snadněji takového vetřelce včas identifikovat.

Naučte se intuitivně najít správný směr

Asi se budete ptát, jak mohl takový Indián najít cestu domů bez mapy a kompasu? Nu…není to žádné tajemství. Zaprvé, jeho zrak neulpívá zbytečně na nějakém předmětu. Svým zrakem sleduje všechno kolem a podvědomě zpracovává všechny informace. Je to jako vizuální radar, který sbírá informace, ale nedělá žádné vědomé závěry. Používá všechny své smysly, nikoliv pouze zrak (ve dne) či sluch (v noci).

Pokud byste se na tento systém podívali podrobněji, pak zjistíte, že všechny objekty, jež vás obklopují, jsou v nějakém vztahu k sobě. Například tábor bude asi blízko řeky, jezera nebo hor. Indián je velmi dobrým studentem topografie a každý výraznější bod v krajině – kopec, nezvyklý strom, apod. je zaznamenán do jeho mysli. Bylo obvyklé, že každý lovec či bojovník vyprávěl svoje příběhy i s těmito geografickými či topografickými detaily, takže i malý chlapec, který těmto příběhům naslouchal, byl poté schopen tato místa najít, ačkoliv je nikdy předtím neviděl.

Tento typ znalostí je jednoduchý a tak jako každodenní jídlo jsme je postupně vstřebávali, až se stával přirozenou součástí našeho života. Tajemství tkví právě ve všímání si každého objektu, který vás na cestě za lovem či válečnou výpravou obklopuje. Jedině tak jste mohli odhalit, že “něco je špatně”, ale poté i úspěšně trefit domů.

Čas byl měřen pozicí slunce. Stín jsou “ručičky” slunečních hodin a právě vlastní stín byl těmi nejlepšími “hodinovými ručičkami”. Hlad je také dobrým časovým rádcem, pokud není vidět slunce. Nejspolehlivějším ukazatelem pro porovnání, jak je bojovník/lovec vlastně daleko od domova, však byla známá vzdálenost, kterou ten který člověk ujde za den.

Jinými slovy řečeno, nechává svou mysl otevřenou a nezatěžuje ji tím, co bylo, nebo možná bude, protože v takovém případě je mysl zaměstnána a nemůže vnímat signály a stopy potenciálního nebezpečí.  

Muž v divočině nepotřebuje žádný metr, žádné hodiny, stačí jen vnímat své okolí. Každá hodina je typická z pohledu chování zvířat i rostlin. Pokud si toto člověk uvědomí, již nikdy nebude v divočině ztracen.

A ačkoliv pak některé věci bude činit a i když bude vědět jak, nebude přitom schopen vysvětlit, proč se je rozhodl učinit. Jeho činy budou jako záblesk světla – přesné, jasné a ve správný čas.

Předchozí díl

Zdroj: The Art of manliness – The Sioux Guide to Situational Awareness
Jarda Kolcun
TacFit – Field Instructor
CST – Clubbell Instructor
FAST Defense Global Senior Instructor
Jujutsu instruktor