Siouxský průvodce sebeobranou 1

Přečteno: 1485

Charles Alexander Eastman se narodil v roce 1858 a při svém narození získal jméno Hakadah (v dospělosti pak přijal jméno Ohíye S’a). Následně byl vychováván tak, aby se jednou stal lovcem i bojovníkem kmene Santee Sioux. Ve věku šestnácti let však opustil svůj kmen, aby se vydal studovat kulturu evropské i americké civilizace.

Později úspěšně ukončil lékařské vysokoškolské vzdělání. Estman se následně stal lékařem i neúnavným advokátem práv svého lidu. Byl také jedním z lékařů, kteří ošetřovali zraněné indiány po masakru u Wounded Knee. Kromě toho všeho také napsal mnoho knih, kde čtenářům vysvětloval skutečnou cestu amerického indiána. V tomto článku se blíže podíváme na to, jak siouxští indiáni trénovali situační povědomí, což sami považovali za základ pro úspěšný lov, válku i sebeobranu.

Situační povědomí – základní kámen systému sebeobrany

Život amerického indiána byl na jedné straně relativně uspokojující, ale na druhé i značně nejistý. Kdykoliv totiž hrozilo nebezpečí jak ze strany přírody, ale i (nepřátelských) lidí. Aby Siouxové byli včas varováni, vybírali si ze svých řad pro roli průzkumníků silné a odolné muže, kteří se poté specializovali jako lovci. Jiní se naopak specializovali pouze na válečné účely. Součástí válečných průzkumníků byly i tzv. proti průzkumné činnosti, kdy se tito muži v noci většinou skryli někde mimo vesnici a pátrali v temnotě po možných nepřátelích, kteří by chtěli zjistit slabá místa ve vesnici pro případný přepad. Eastman tyto bojovníka popisuje jako “noční muže, kteří měli tak dokonalé schopnosti vidět v noci, že se mohou směle srovnávat se sovou či kočkou.”

A i přesto, že měli vypracovaný tento systém varování, byl v umění rozeznávat nebezpečí, a hlídat tak klid svého kmene, trénován každý člen kmene. Aby uspěli, museli být proto maximálně seznámeni a sladěni s prostředím, kde žili. Jedině tak mohli být úspěšnými lovci, ale zároveň i strážci proti hrozícím útokům ze strany zvířecích i lidských predátorů.

Proto byli všichni mladí bojovníci učeni věnovat svému okolí maximální pozornost a všímat si i těch nejmenších změn v prostředí. A pokud by v lesích zaznamenali stopy medvěda nebo podezřelého cizince, věděli, jak co nejdříve tuto informaci okamžitě předat až do vesnice pomocí speciálních tichých signálů. Siouxové také věnovali mnoho času rozvoji své intuice, jak navigovat v divočině i jak rozvíjet svou schopnost cestovat neznámým terénem i v noci.

Eastman vždy tvrdil, že dovednosti a onen tzv. “šestý smysl” není instinktivní či vrozenou záležitostí. Jak sám tvrdil “klid a trpělivost si indiáni vybudovali pravidelným výcvikem, díky čemuž se stávali skutečnými mistry v umění zálesáctví.” Jak tedy vypadal výcvik, díky kterým si Siouxové dokázali všímat sebemenších změn ve svém okolí a jejichž situační povědomí jim umožnilo uniknout mnoha nebezpečím ještě předtím, než by došlo k fyzickému boji? Nechme nyní již Eastmana, aby nám vše podrobně vysvětlil…

Průpravná cvičení: Naučte se plně otevřít své oči

Vstupte se mnou do lesa. Ze všeho nejdříve však pozorně prozkoumejte horizont a pečlivě si prohlédněte modré mraky nad vámi, abyste přizpůsobili oči podobně, jako si protahujete svaly. A zatímco jste si připravili svůj zrak, je nutné podobně připravit i svou mysl a duši na nadcházející akci…

Věnuj pozornost, dívej se kolem a pečlivě pozoruj

Kdysi jsme byli vynikajícími studenty přírody. Studovali jsme chování zvířat podobně pečlivě, jako nyní studujeme v knihách. Můj strýc, který mne učil až do mého věku patnácti let, byl dobrým, ale přísným učitelem. Pokaždé, když jsem ráno opouštěl týpí, říkal: “Hakadahu, pozorně se dívej na všechno, co kolem sebe vidíš,” a po mém návratu mne večer trápil všemožnými otázkami, aby zjistil, jestli a co jsem všechno během dne viděl. “Na které straně stromů je světlejší kůra?” “Na které straně mají nejpravidelnější větve?

Vždy jsem musel vyjmenovat všechny nové ptáky, které jsem toho dne viděl. Musel jsem je pak vyjmenovat podle barvy jejich peří, nebo podle jejich zpěvu, případně podle toho, kde měli hnízda. Fakticky podle všeho, co mne na nich zaujalo. Musím sebekriticky uznat, že jsem často dělal chyby. On mě pak vždycky opravil a vysvětlil mi, kde jsem udělal chybu. Sem tam se mi podařilo si všimnout opravdu zajímavých věcí a za to jsem byl pak hodně pochválen.

Jak jsem dospíval, přibližně ve věku mých osmi či devíti let, se výuka prohlubovala. Strýc například řekl: “Jak poznáš, že v jezeře jsou ryby?” a já mu odpověděl: “Protože kolem poledne vyskakují z vody, jak loví mouchy, které lítají nízko nad vodou.” Usmál se nad mou okamžitou, nicméně dosti obecnou odpovědí.

A co si myslíš o malých kamíncích, které můžeš nalézt v mělké vodě? A co myslíš, že je vytvarovalo do takových tvarů? Kde nalezneš ptáky, kteří se živí rybami?” Mají místa, kudy do jezera vtéká a vytéká voda něco společného s mou otázkou?

Samozřejmě, že ode mne neočekával hned správnou odpověď, ale právě díky nim jsem svou pozornost příště zaměřil právě těmito směry, abych při svém dalším popovídání si se strýcem již dokázal správně odpovědět a stal se tak postupně dobrým studentem přírody.

Jednou mi řekl “Hakadahu, měl by jsi následovat příkladu shunktokecha (vlka). I když je překvapen a začne utíkat, přesto se vždy na okamžik zastaví, aby se ještě jednou na tebe podíval, než zmizí za obzorem. I ty se musíš podívat vždy dvakrát na vše, co vidíš.”

Součástí loveckých výprav bylo vždy nalézt v lese něco nového i nezvyklého, co tam možná nepatří. Zkoumali jsme ty nejjemnější znamení života. Když například nějaký pták shrabal listí na stranu, anebo medvěd vyhrabal kořen ze země, aby se najedl, snažili jsme se určit čas, kdy přesně k tomu došlo. Pokud jsme viděli veliký starý strom s poškrábaným kmenem, dokázali jsme s velkou určitostí určit, že medvěd anebo mýval je asi někde poblíž. V takovém případě jsme se nepřibližovali více než je nutné, ale hned jak jsme přišli domů, jsme vše řekli rodičům. U stopy starého jelena jsme diskutovali, jestli se jedná o samici, nebo o samce. Většinou jsme se pak všichni sešli kolem poledne a porovnávali si svoje poznatky stejně tak jako jsme si povídali o zvláštních chováních zvířat, jež jsme ulovili. Lov však nebyl to hlavní, kvůli čemu jsme vyráželi do divočiny. V tomto věku šlo hlavně o studium přírody.

A studium lidských stop bylo mezi indiány dovedeno k perfektní dokonalosti. Mnoho z nás bylo schopno říci: “Tudy šel ten a ten,” s dokonalou přesností. Dokonce i děti byly schopny rozeznat stopy cizince z jiného kmene. Jsem si jistý, že pravidelné studium jazyka stop ve všech svých detailech a jemnostech člověku pomůže vyvinout mistrovství ve stopování, ale i veškeré nuance pozorování obecně.

Indiánské děti byly rozenými lovci. Každý jejich pohyb, každý krok vyjadřoval jejich zručnost a dokonalost při přesunech v přírodě. Jejich mokasíny jim umožnily cítit zem podobně, jako jej cítí kočka svými tlapkami a bez zbytečného hluku. Svýma černýma očima neustále pátrali po jakékoliv odchylce od běžného stavu. Žádný pták, ba ani králík neunikl jejich pohledu.

Dokončení

Zdroj: The Art of manliness – The Sioux Guide to Situational Awareness
 
Jarda Kolcun
TacFit – Field Instructor
CST – Clubbell Instructor
FAST Defense Global Senior Instructor
Jujutsu instruktor