- Příchod Jujutsu do Velké Británie 5
- Příchod Jujutsu do Velké Británie 4
- Příchod Jujutsu do Velké Británie 3
- Příchod Jujutsu do Velké Británie 2
- Příchod jujutsu do Velké Británie 1
Jujutsu kluby Taniho a Uyenishiho byly podporovány Williamem Bankierem a jeho Health and Strength League. A jak jsme si řekli v minulém díle, Uyenishi v roce 1906 opustil Anglii a dojo přenechal svému studentovi Williamu Garrudovi.
Jujutsu, Budokwai a příchod juda do UK ve velkém
V roce 1910 se Koizumi vrátil z USA. To už jujutsu bylo v Anglii pevně zakořeněné a dokonce zde již byly udělené i první černé pásy. Schválně píšu pásy a nikoliv pásky, protože v té době ještě nebyl převzat systém páskování ani klasického judogi (nesprávně kimono) z Kodokan judo. To se stalo až o pár let později.
Jedním z čerstvých nositelů černých pásů byl i William E.Steers, který odplul roku 1903 do Japonska, kde studoval u Ernesta Harrisona Tenjin Shinyo ryu jujutsu. Po svém návratu do Anglie pokračoval ve studiu u Uyenishiho, kde roku 1906 potka l poprvé Koizumiho. V roce 1912 odplul znovu do Japonska, kde již studoval Kodokan judo přímo u Jigoro Kano a po Harrisonovi byl dalším západním studentem, který obdržel černý pás (Shodan, 1. dan) ve věku 55 let. Po svém návratu do Anglie se poté snažil propagovat Kodokan judo po celé zemi.
V roce 1918 bylo Koizumimu 32 let a za své úspory si pronajmul v Londýně na adrese Lower Grosvenor Place 15 prostory pro své dojo, které nazval Budokwai. Oficiálně otevřel 26. 1. 1918 a Yukio Tani byl jeho první šéf instruktor. Mezi členy dojo byli i William E.Steers a Ernest Harrison, který se mezitím vrátil do Anglie a již byl silně ovlivněn novým jujutsu stylem Kodokan judo. V roce 1919, koncem května Budokwai hostoval ukázku Sonobe Masatady, mistra Jikishin Kage ryu jujutsu, která obsahovala i ukázku kendo (cesta meče), nabebutajutsu (umění používání dřevěné pokličky z hrnce na vaření), nitojutsu (umění boje dvěma meči), kusarigamajutsu (umění boje srpem s řetězem) a samozřejmě i jujutsu (umění neozbrojeného boje). V rámci této ukázky předvedla Hino Yoshiko také naginatajutsu (umění boje halapartnou).
V roce 1920 navštívil Jigoro Kano Olympijské hry v Antverpách jako člen Mezinárodního olympijskeho výboru. Během svého pobytu se opět setkal s Steersem, který jej přemluvil k návštěvě londýnské Budokwai. Přesně v poledne 15. 7. 1920 na něj Steers spolu s Koizumim čekal na Waterloo station. Kano dorazil se svým studentem Hikochi Aidou, držitelem 4. danu, kterého vybral jako budoucího učitele Kodokan judo v Budokwai. Kano využil této návštěvy k tomu, aby dostal pod křídla Kodokan Juda co nejvíce jujutsu škol v Anglii. V prosinci roku 1920 Kano udělil Nidan (2. dan) Yukio Tanimu a Gunji Koizumimu přestože ani jeden do té doby Kodokan judo nestudovali. Tímto krokem se Budokwai plně přeorientovalo na výuku pouze Kodokan judo.
Jelikož Budokwai následně pomáhala překonvertovat i další kluby v Anglii, William Bankier založil roku 1924 British Ju jitsu Society (BJJS), aby pomohl jujutsu školám, které nechtěly vyučovat Kodokan judo. Prvním sekretářem se stal Percy Bickerdike a členy se stali i další jujutsu nadšenci jako je Percy Longhurst, či Bruce W. Sutherland. A asi je jasné, že tyto dvě organizace se v lásce moc neměly…
No a pak opět na scénu přichází Harry H.Hunter, onen samozvaný „mistr Evropy v jujutsu“, který v několika anglických časopisech vydal výzvu, že se postaví komukoliv a prokáže své mistrovství v jujutsu. Na tyto výzvy samozřejmě promptně zareagovala komunita boxerů a zápasníků stejně tak jako i četní jujutsuka. Souboj nakonec proběhl mezi jujutsukou Alfredem J.Morganem, který studoval jujutsu u Yukia Tani a jak se dalo čekat, souboj dopadl jednoznačně ve prospěch Morgana. Časopis The Ju-Jitsuan (vydávaný nově založenou BJJS) mu pogratuloval k získání titulu “Mistr Evropy v jujutsu” a požádal jej, jestli by se stal reprezentantem BJJS organizace. Mezitím se však opět ozval Hunter, že chce odvetu, ale než k ní došlo, zase ji odvolal a raději odcestoval do Kanady, kde zůstal po zbytek života. Místo něho k zápasu nastoupil James Hipkiss (jujutsuka), který 16.3.1927 Morgana porazil. Poté jej porazil následně i v odvetách roku 1928 a 1934. Hipkiss se stal členem Budokwai organizace v roce 1929, ale zůstal v ní jen dva roky. Budokwai totiž neschvalovala zápasy za peníze a proto podal rezignaci na své členství, což bylo obratem přijato. Jim Hipkiss se hodně zasloužil o rozšíření jujutsu/juda v Birminghamu a Middlands. Během druhé světové války byl členem Home Guards a napsal pro ně tréninkový manuál Unarmed Combat a tematické video lze nalézt zde.
Druhá světová válka mění formu britského jujutsu
Počátek druhé světové války znamenal velký zlom v jujutsu. Do té doby se vyučovalo hlavně jako civilní sebeobrana či jako sport. Nyní však bylo potřeba oprášit původní účel a předat znalosti britským vojákům. Jedním z nejznámějších představitelů této formy jujutsu je bezesporu William Ewart Fairbairn. Fairbairn se narodil v roce 1885 a svou kariéru začal v řadách Royal Marines v roce 1901. Následně byl nasazen v Koreji. V roce 1907 odešel a stal se policistou v Šanghaji v rámci mezinárodního nasazení. V té době byla Šanghaj přístavem, který byl pronajat Čínou pro ostatní obchodníky. Sestával z mezinárodního území (International settlement), Francouzské licence (French Concession) a čínského území (Chinese Territory). Odborníci a historici se shodují, že šlo v té době o nejnebezpečnější přístavní město na světě, kde vládly gangy, nacionalisté i separatistické skupiny, drogoví dealeři a další kriminálníci. Být v té době a v tomto městě policistou proto vyžadovalo nejen nadšení, ale i perfektní znalosti praktického boje.
I Fairbairn se opakovaně během svého nasazení dostával do potyček (podle některých historiků se jednalo o více jak 600 soubojů), z nichž jedna potyčka jej dostala do nemocnice. Poté, co se probral z narkózy, na svém stolku našel vizitku se jménem „Professor Okada – Jujutsu a chiropraktik“. Fairbairn následně strávil tři a půl roku studiem Shin no Shinto ryu jujutsu u senseie Okady. Poté ještě začal studovat i Kodokan judo, ve kterém získal 1. dan v roce 1926 a 2. Dan v roce 1931. Fairbairn se také věnoval studiu čínských stylů boje, jmenovitě Ch’uan Fa od Tsai Ching Tunga (jednalo se pravděpodobně o styl Yin Bagua Cui Zhendonga, který v Šanghaji také působil). Studium těchto stylů boje, současně s jejich prakticky denní aplikací na ulici, postupně utvářelo jeho specifický styl boje, který později nazval Defendu.
Během druhé světové války byl Fairbairn i jeho kolega od policie Eric Sykes povolání do armády, kde se měli věnovat výcviku speciálních složek armády. Oba dva následně v letech 1940-1942 učili členy SOE (Special Operations Executive) a jednotky Commandos v Lochailortu nacházejícím se na západním pobřeží Skotska. Fairbairn byl poté v roce poslán do Kanady, kde se věnoval výuce v Camp X na břehu Ontarijského jezera Coordinator of Information (COI), které se později přeměnilo na Office of Strategic Services (OSS) a ještě později na Central Inteligence Agency (CIA). Fairbairn zde učil to, co bychom nazvali – vyhrát za každou cenu. Ve své knize Get Though! How to win in hand to hand fighting (as taught to the British Commandos) z roku 1943 píše: „Metody popsané v této knize jsem vyvinul v uplynulých mnoha letech. Jsou v nich obsaženy prvky populárního japonského umění judo (jujutsu), či čínského boxu. Ale ze všeho nejvíce jsou podloženy skutečně mou vlastní zkušeností a pozorováním toho, jak se vypořádat s lupiči, kriminálníky, zločinci a dalšími živly, které jste mohli nalézt na jednom z nejnebezpečnějších míst na světě.“ Fairbairn se po válce vrátil do Anglie, kde v roce 1960 zemřel ve věku 71 let ve svém domě ve West Sussexu.
Tani a Koizumi během druhé světové války zůstali v Anglii a organizovali záchranáře, kteří pomáhali při německém bombardování Londýna. Po válce, v roce 1948 pomáhal Koizumi založit Britskou Asociaci Juda (British Judo Association) a o pár dnů později i Evropskou unii juda (European Judo Union). Ta byla však zakrátko rozpuštěna a místo toho vytvořili Mezinárodní federaci juda (International Judo Federation) se sídlem v Tokiu a sloužila jako hlavní orgán pro propagaci juda. I proto se následně Evropská unie juda stala „pouze“ pobočkou a nikoliv samostatně fungující organizací).
Ernest Harrison po válce pokračoval ve výuce juda v Budokwai a roku 1956 mu byl udělen 4. dan, ve věku 82 let. Harrison zemřel v roce 1961 ve věku 87 let. Dne 15. 4. 1965 spáchal Koizumi sebevraždu ve věku 79 let, jelikož prý vnitřně cítil, že přispěl, jak mohl k propagaci sportu, jenž má sjednocovat lidi po celém světě a již nemá světu co nabídnout. Yukio Tani, napříč tomu, že utrpěl v roce 1937 mrtvici, ještě chvíli pomáhal v Budokwai až do své smrti 24. 1. 1950 ve věku 68 let.
Po válce se zájem o jujutsu utlumil na úkor juda. Lidé již měli dost násilí. Místo toho chtěli něco, kde mohou bezpečně poměřovat své síly a judo pro ně bylo ideální volbou. I přesto se po válce v Británii objevovaly a následně i zanikaly další organizace i jednotlivci, kteří vyučovali jujutsu, ale předválečné slávy již jujutsu znovu nedosáhlo. Neznamená to však, že by nyní jujutsu v Anglii nebylo, ale buď se časem přeměnilo na brazilskou sportovní formu jiu jitsu, japonskou koryu formu, díky možnosti častěji, levněji a hlavně rychleji cestovat do Japonska anebo pokračují v učení Yukia Taniho, Sadakazu „Raku“ Uyenishiho či Gunji Koizumiho. Jedna z nich je například UK Shin Gi Tai Schools of Aiki Ju Jutsu & Kobo Jutsu pod vedením Keitha Morgana, který mimochodem pravidelně vyučuje i v ČR díky Zbyňkovi Goralczykovi a jeho Tiger teamu. Měl jsem možnost s ním cvičit (Keith byl dokonce i ve zkouškové komisi, když jsem absolvoval zkoušky na 1. dan) a mohu potvrdit, že jeho forma jujutsu je velmi funkční a…bolestivá 😉
ZDROJ:
100 years of Judo in Great Britain – Reclaiming of its true spirit (Volume 1, Volume 2); Richard Bowen; IndePenPress; 2011; ISBN: 978-1-907499-31-9
Boy Scouts Handbook – First Edition, 1911; Dover Publications, Inc.; Mineola, New York; reprint 2017; ISBN-13: 978-0-486-43991-4
Bushido – A complete history of British Jujutsu; Simon Keegan; New Haven Publishing Ltd.; 2019; ISBN: 978-1-912587-30-8
Edith Garrud: the Suffragette who knew jujutsu; Tony Wolf; 2009; ASIN: B009ALNAGG
The Bartitsu Compendium, Volume 1: History and the Canonical Syllabus; Tony Wolf; Lulu Press; 2011; ASIN: B00262QZHW
The Bartitsu Compendium, Volume 2: Antagonistics; Tony Wolf; Unknown Publisher; 2011; ASIN: B00262O5ZG
The Sherlock Holmes School of Self-Defence: The Manly Art of Bartitsu as used against Professor Moriarty; E.W.Barton-Wright; Ivy Press; 2017; ISBN-13: 978-1907332739
The Toughest Man Who Ever Lived; Nori Bunasawa, John Murray; Amazon.com Services LLC; 2011; ASIN: B004ZLYX3A
https://jujitsufederation.wordpress.com/about/
https://britishjujutsu.weebly.com/british-jujutsu-history.html
http://bartitsuclubofchicago.com/
http://suffrajitsu.com/category/year-of-the-bodyguard/
http://suffrajitsu.com/category/mrs-pankhursts-amazons/
Jarda Kolcun
