Příchod Jujutsu do Velké Británie 3

Pravděpodobně vůbec první ukázka jujutsu na půdě Velké Británie proběhla v roce 1892, když Takashima Shidachi (Yoshin ryu jujutsu) začal dávat jujutsu lekce v Japonské společnosti se sídlem v Londýně. Součástí jeho praktických ukázek (ve společenském obleku) byl i jeho student Daigoro Goh, který byl zároveň i kancléřem japonského konzulátu a sekretářem Japonské společnosti.

Další zmínku o jujutsu nalezneme v publikaci The Idler (Povaleč / Lenoch) z roku 1892, kde je popsán souboj mezi Inugami Gunbeiem (student Kyushin ryu jujutsu) a známým zápasníkem Onogawou Kisaburo, kterého porazil a následně se stal jeho učitelem.

Jujutsu přichází do Velké Británie

Všechny tyto události se staly jakýmsi předstupněm pro dalšího pionýra jujutsu, zvaného Edward William Barton-Wright. Barton-Wright se narodil 8. 11. 1860 v Indii anglickému otci a skotské matce. Jeho otec zde pracoval jako železniční inženýr. Po nějaké době se rodina vrátila zpět do Anglie, kde se začal učit francouzsky a německy. Již od dětství byl velký fanoušek bojových umění a tak, když dostal nabídku pracovat v Japonsku ve firmě E.H.Huntera, přijal bez váhání. V letech 1895-1898 poté studoval Shinden Fudo ryu jujutsu pod vedením Terajimy Kuniichiroa v Kobe a následně i Kano jujutsu přímo s Jigoro Kano v Tokiu. Po svém návratu do Anglie v atmosféře narůstajícího násilí na ulicích, ale i fascinací japonskou kulturou vycítil příležitost a vytvořil svůj vlastní styl zvaný „Bartitsu – umění sebeobrany pro gentlemany“. Předtím však ještě začal publikovat články do nejčtenějšího londýnského časopisu Pearson’s Magazine, aby seznámil čtenáře se svým novým uměním sebeobrany.

Mimochodem, z pohledu marketingu se jednalo o geniální tah, protože poukázáním na vzrůstající násilí na ulici a současně i nabídnutím možnosti se naučit efektivně bránit, nalákal obrovské množství zájemců, kteří se pak hrnuli, jen aby se stali jeho studenty. Dnes by velmi pravděpodobně již šlo o porušení zákona o regulaci reklamy (paragraf 2, odst. 3), pokud bychom v inzerátech použili podobnou formulaci, jako tehdy použil Barton-Wright.

Na konci svého již druhého publikovaného článku zmínil, že otevírá svou školu a zájemci jsou vítáni. V článku zároveň i ukázal rozfocenou sebeobrannou techniku a protože v té době byl hodně populární britský box, ukázal sebeobranu právě proti (samozřejmě podlému 😉 boxerovi.

Barton-Wright otevřel v roce 1900 v Londýně na 67b Shaftesbury Ave svou „Bartitsu školu zbraní a fyzické kultury“ (Bartitsu School of Arms and Physical Culture). Je důležité zmínit, že Bartitsu nebyl jeden systém boje, ale kombinace několika bojových systémů, o kterých se Barton-Wright domníval, že jsou pro sebeobranu efektivní. Aby zaručil co nejvyšší kvalitu, pozval do své školy vyučovat skutečné odborníky, mezi kterými byl například Pierre Vigny, který se specializoval na francouzské Savate a La canne (boj vycházkovou holí), švýcarský zápasník Armand Cherpillod a šermířský mistr kapitán Alfred Hutton. Barton-Wright také vyučoval, nicméně pro jujutsu sehnal z Japonska několik mistrů. Dle jeho korespondence s Jigoro Kano zorganizoval v roce 1900 příjezd tří jujutsuka (ti, kteří se věnuji jujutsu). Jednalo se bratry Kaneo a Yukio Tani a Seizo Yamamota. Bratři Taniové byli studenti Mataemona Tanabe z Fusen ryu jujutsu zatímco Yamamoto byl studentem Yotaro Handa. Kromě výuky chtěl Barton-Wright také vydělat peníze na veřejných demonstracích jujutsu, které se asi podobaly spíše cirkusovému vystoupení, než seriózním ukázkám. I proto se Kaneo Tani (starší z bratrů) a Seizo Yamamoto poté vrátili zpět do Japonska, protože s tímto způsobem výuky nesouhlasili a považovali jej za degradaci ducha jujutsu.

29.12 1900 publikoval časopis Black and White Budget článek o návštěvě Bartitsu klubu nazvaný „The latest fashionable pastime“. Na fotce zde byl Pierre Vigny, který ukazoval boj holí a Savate. Na další fotce byli dva Japonci, kteří demonstrovali jujutsu a pod tím byl text, který říkal, že se jedna o dva velké mistry z Japonska, kteří vyučuji v klubu jujutsu, avšak neúčastní se veřejných ukázek díky svému urozenému původu. Velice pravděpodobně se jedná právě o Kaneo Tani a Seizo Yamamota. Mimochodem, součástí článku byl i inzerát na elektrický masážní strojek, který bylo možné v klubu také zakoupit.

V roce 1901 napsal Barton-Wright do Pearson’s Magazine další dva články, kde prezentoval sebeobranu s vycházkovou holí. První článek hovoří o začlenění boje vycházkovou holí, kterou v jeho škole vyučoval Pierre Vigny a také další sebeobranné techniky vycházkovou holí proti, jak jinak než…boxerovi. Ve druhém článku popisoval i jak se ubránit vycházkovou holí v davu.

Díky návratu Kaneo Tani a Yamamota do Japonska se Barton-Wrightovi podařilo sehnat dalšího mladého jujutsuka Sadakazu Uyenishi. Uyenishi se narodil v Osace v roce 1880. Jeho otec Kichibe Uyenishi byl velmi známým atletem, který vynikal svou fyzickou silou, ale i v kenjutsu, jízdě na koni, plavání a v zápasu sumo. Uyenishi studoval v dojo Yataro Handy v Osace. Tato škola byla úzce spojena s Tenjin Shinyo ryu, ale později se přeorientovala a vyučovala styl Daito ryu jujutsu. Jednalo se však o jiné Daito ryu, než co vyučoval Sokaku Takeda. Tato škola byla pobočkou Sekiguchi ryu jujutsu. V roce 1898 v dojo Yataro Handa začal učit Mataemon Tanabe, který zde vyučoval a dále rozvinul newazu (boj na zemi). Díky tomu bylo následně Handa dojo proslulé svými vynikajícími bojovníky specializujícími se na boj na zemi. A Uyenishi patřil mezi nejlepší z nich. Podobně jako mladší Tani (Yukio) ani Sadakazu Uyenishi neměl problém se prezentovat na veřejnosti ve stylu cirkusových představení.

V té době také zaznamenal vzestup britský zápasnický styl Catch as Catch Can (či zkráceně jen Catch). Tento styl prý původně vznikl mezi horníky, kteří si tímto způsobem urovnávali vzájemné rozepře. A jak asi tušíte, rozhodně to nebylo styl pro bábovky, protože o zranění zde nebylo nouze. I proto následně začal Barton-Wright pořádat zápasy mezi Catch zápasníky a jeho jujutsuka, aby ukázal nadřazenost jujutsu. Yukio Tani a Sadakazu Uyenishi v té době patřili mezi hvězdy obecenstva, protože opakovaně dokázali porážet i ty (fyzicky) největší zápasníky s lehkostí, a řekněme i jemností, vlastní jujutsu.

V té době však Bartitsu škola již zažívala velmi těžké finanční období a podle některých studentů to bylo hlavně proto, že poplatky za výuku byly nepřiměřeně vysoké. To vyústilo v konec školy poté, co Barton-Wright neměl na zaplacení Yukio Tanimu a jejich hádka skončila nepěknou rvačkou. Barton-Wright pak všude prohlašoval, že samozřejmě Yukia Tani porazil, ale historici se domnívají, že o tomto tvrzení mohou s velkým úspěchem pochybovat. Tani odešel z Bartitsu školy a ta se následně zavřela krátce po jeho odchodu v roce 1903. Barton-Wright se pak i nadále věnoval bojovým uměním, ale nakonec skončil bez jediného penny, kdy v roce 1951 ve věku 90 let zemřel. Je pohřbený v papírové rakvi na Kingston hřbitově v Surrey.

O sto let později v roce 2002 myšlenku eklektického systému (systému sestávajícího z výběru z více systémů) znovu oživil Tony Wolf, který založil Bartitsu Society určenou původně k udržení památky Barton-Wrighta, ale následně i k rozvoji jeho myšlenky cross-tréninků. Ale to je na jiný příběh.

Po rozpadu Bartitsu školy si v Londýně Pierre Vigny otevřel vlastní školu na 18 Berner St. pod patronátem careviče Michaela z Ruska a stal se ředitelem New School of Self-Defence and Fencing Academy. Vigny se narodil v roce 1866 v Paříži. Jeho metoda boje holí zásadně ovlivnila Bartitsu a kromě toho i vytvořil unikátní styl boje s vycházkovou holí a deštníkem. Jeho manželka zde také měla ženské lekce boj slunečníkem a deštníkem s ukrytým ostřím. V roce 1912 se Vigny přesunul z Londýna do Ženevy, kde založil novou školu sebeobrany. Jeho přínos boje holí i deštníkem v Británii však i po jeho odchodu přetrval.

Yukio Tani, někdy také přezdívaná jako „kapesní Herkules“ a Sadakazu Uyenishi, přezdívaný „Raku, světový mistr jujutsu“ přešli pod křídla skotského promotéra a strongmana Williama Bankiera a opět ovládli scénu se svými vyzývacími zápasy, kdy poráželi každého, kdo je vyzval k boji. Krátce poté se k nim přidali nově příchozí jujutsuka Taro Miyake, Akitaro Ono a Mitsuyo Maeda. Jujutsu v té době bylo velmi populární a každý chtěl zvládnout taje tohoto japonského stylu boje. William Bankier byl showman a obchodník, který přesně věděl, jak toho využít. Narodil se v roce 1870 ve Skotsku a v dětství utekl z domu, aby se připojil k cirkusu. S cirkusem pak procestoval Kanadu i USA, kdy měl umělecké jméno Apollo. Až později se rozhodl podnikat sám na sebe a dva šikovni Japonci mu prakticky spadli z nebe v pravý čas.

Veřejnost šílela nadšením, že někdo tak malý jako Yukio Tani dokáže porážet obrovské chlapy. Tani měl každý týden na programu více jak 20 protivníků, které postupně porážel, z nichž někteří byli velmi známí Catch zápasníci i boxeři. A přesto od toho malého Japončíka dostávali…ehmmm…na frak. Pravidla byla jednoduchá: jakkoliv donutit soupeře se vzdát a soupeř musí mít kabátec. Tani veřejně vyzval obecenstvo, že kdokoliv, kdo jej porazí, dostane 100 britských liber anebo 20 liber, pokud s ním vydrží alespoň 10 minut. Vypadalo to, že Tani je neporazitelný….až do 24. prosince 1904, kdy jej vyzval jiný Japonec – jujutsuka Taro Miyake, jenž stejně jako Yukio studoval u Mataemona Tanabe a Yotaro Handa. Tani v té době byl již pátým rokem neporazitelným bojovníkem, což je obrovský úspěch pokud si uvědomíte, kolik protivníků musel do té doby porazit a při své výšce 160 cm to bylo neuvěřitelné. Tani dokonce vyzval mistra světa v těžké váze v boxu George Hackneschmidta, ten to však nikdy nepřijal. Krátce po porážce Miyakim se Tani stal obchodním partnerem Bankiera. Na první pohled by se mohlo zdát, že Tani byl skutečně úžasný bojovník, když porazil tolik protivníků v řadě. Nicméně jeho studenti to viděli maličko jinak. Například jeho student Percy Longhurst tvrdil, že úspěch Taniho byl díky specifickému pravidlu, které si Tani vymínil (nošení kabátce). Dokonce později v roce 1909 vyšel v časopise Health and Strength článek od Miyakeho, kde tvrdil, že v Japonsku je tisíce jujutsuka, které by Tanimu nakopali pozadí. I již zmiňovaný Ernest Harrisson napsal, že Tani by v Japonsku neměl řádný výjimečný status, protože takových tam je dvanáct do tuctu. Ať už to bylo jakkoliv, už jen fakt, že Yukio Tani dokázal zůstat pět let neporažený při takovém počtu zápasů týdně, si zaslouží obrovský respekt a uznání.

Svými zápasy si Tani vydělal obrovské peníze, avšak díky své hráčské vášni zase vše utratil. I to byl pravděpodobně důvod, proč se na scénu vrátil ve svých 42 letech, ale už to nebylo ono…V roce 1904 si Tani a Miyake spolu otevřeli v Londýně Japanese School of Jujutsu na 305 Oxford St., která však vydržela jen dva roky.

Francis James Norman (1855-1926) byl učitel japonských bojových umění, který žil v Japonsku v letech 1888-1902 a dostal pověření od Taniho a Miyakeho napsat o jujutsu knihu v angličtině. V roce 1905 vyšla jeho kniha The Fighting Man of Japan, která obsahovala inzerát na Taniho a Miyakiho školu jujutsu. Zde bylo napsáno, že výuka probíhá každý den od 09:00 do 22:00 a zmiňovala i další dva japonské instruktory – Eida a Kanayu spolu s Tanim a Miyakim jako hlavní instruktoři školy.

V roce 1906 vyšla kniha od Taniho a Miyakeho The Game of Ju jitsu. Yukio Tani dokonce hrál ve filmu Ju jitsu to the Rescue, který šel na plátna v roce 1913 a měl velmi jednoduchou zápletku – dívka se naučí jujutsu, aby mohla bojovat se zločinem. Ale už to byl jen slabý odlesk jeho původní slávy.

A co se stalo se Sadakazu Uyenishim? Po zavření Bartitsu školy chvíli učil ve škole Pierre Vignyho. V roce 1903 si pak založil v Londýně vlastní školu nazvanou School of Japanese Self Defence na adrese 31 Golden Square, Picadilly Circus. A pravděpodobně právě zde se začalo tvořit skutečné britské jujutsu.

V roce 1905 publikoval manuál pro instruktory nazvaný The Text Book of Ju-Jutsu as Practiced in Japan (o mnoho let později byly rozfocené techniky poskládány do sebe do animace). Právě tato kniha posloužila jako základní kámen britského jujutsu podobně jako u nás v Čechách to bylo The Complete Kano Jujutsu. Uyenishi byl ceněn hlavně za svou pedagogickou činnost i za své výjimečné dovednosti jako jujutsuka. Na konci sedmého vydání výše uvedené knihy jeho bývalý student Percy Longhurst napsal: “Uyenishiho talent jako instruktor byl srovnatelný s jeho dovednostmi jako jujutsuka. I podle západních kritérií byl vynikající sportovec a gentleman, umělec, který světu ukázal o čem jujutsu také může být. Kdekoliv byl, si hned získal lidi na svou stranu a díky tomu měl i mnoho přátel, kteří by za něj dali ruku do ohně.“

A přitom byl Uyenishi vysoký jen 165 cm a vážil 58 kg. Longhurst upozorňoval na jeho zvláště silný krk, díky čemuž bylo těžké jej uškrtit. Dokonce dělal veřejné ukázky, které měly ukázat sílu a odolnost japonského jujutsu. Jedna taková ukázka byla popsána v časopise Sandow’s Magazine (leden, 1902, str.28-31) Josephem Svinthem: „Zažil jsem zajímavou věc na jedné exhibici Japonců. Byl tam jeden, který velmi poutavým způsobem ukázal sílu svalů krku proti škrcení či rdoušení. Japonec si lehnul na záda, hlavu si položil na měkkou podložku. Přes jeho krk položili dlouhou dřevěnou tyč a na obou koncích ji drželi co nejvíce u země celkem osm dobrovolníků z řad obecenstva. Tyč byla samozřejmě lehce pružná, ale ne tak, aby umožnila snadný únik. Japonec se následně začal zvláštním způsobem pod tyčí otáčet tak, že za chvíli z ní unikl i přesto že ji skutečně pevně u země drželo na každé straně čtyři dobrovolníci. Následně ukázku zakončil soubojem s mistrem v těžké váze z Cornish a Devonshire. Jakékoliv pokusy zasáhnout Japonce končilo neúspěchem, až se Japonci podařilo pevně chytit šampióna a pomoci techniky hodu jej dostat na zem, kde jej dostal pod kontrolu. Nedokážu posoudit, jak moc byl tento souboj domluvený, ale dojem ve mne zanechal obrovský.“

V článku „Ukázky a výzvy“ z roku 2006 zmínil britský historik Tony Wolf, který se věnuje mapování Bartitsu, část pamětí Armanda Cherpilloda z roku 1933, kde popisoval souboj mezi Uyenishim a ruským zápasníkem a strongmanem Klemským: „Divadlo bylo zcela zaplněno dychtivým obecenstvem, kteří znali reputaci ruského zápasníka. V okamžiku, kdy nastoupil v japonském kabátci, jej Uyenishi chytil a než byste mrkli okem, ruský zápasník byl ve vzduchu, aby hned poté tvrdě přistál na zádech. Jako blesk k němu přišel Japonec a chytil oba límce u krku, zkřížil zápěstí a začal jej škrtit. Nasadil škrcení, kdy zamezil přívodu krve do mozku, což snadno přivede i silného muže do bezvědomí. Škrcení však neměla na Rusa žádný efekt, který se stále jen usmíval. Ohromen jeho silou Japonec změnil svou pozici tím, že se rychle dostal na záda Rusa a nohama se zaklesnul za jeho trup. Stále držel svůj úchop a v této nové pozici jej mohl dále zesílit. Klemský začal blednout, až zcela ztratil barvu. V tu chvíli Uyenishi pustil bezvládné tělo na zem. Přihlížející obecenstvo se domnívalo, že Klemský zemřel a začali nespokojeně pokřikovat na Uyenishiho, že je vrah. Uyenishi si jich však nevšímal a v klidu přistoupil k ležícímu Klemskému, zvedl jeho nohy a započal oživovací postup. Mezitím na scénu přišli další dva Japonci a i přes obecnou nespokojenost publika se usmívali a vtipkovali na účet Klemského. Jaký to však byl údiv, když po chvíli Klemský otevřel oči a zeptal se, kde to vlastně je. Vypadalo to neskutečně, jako by jujutsu byla nějaká forma tajemného boje. Když se později Klemského ptali, jestli může popsat, co se s ním dělo, odvětil, že těsně než upadl do bezvědomí, slyšel zvonit zvony. Podívaná skončila. Nikdo další nechtěl riskovat výlet do Nirvany, dokonce ani na krátký okamžik. Tento okamžik se zapsal do paměti mnoha Britů a jujutsu si získalo jejich srdce i respekt.“ Dle výzkumu Tonyho Wolfa prý Klemský také někdy vystupoval pod svým druhým jménem John Clempert, zápasník a specialista na úniky, kterému se přezdívalo díky jeho silnému krku: „Muž, kterého není možné oběsit“….no oběsit možná ne, ale uškrtit….

V roce 1907 navštívil Uyenishi spolu s Miyakem a Maedou Španělsko a ponechal své dojo pod dozorem svého studenta Williama Garruda. Ve Španělsku Uyenishi pořádál ukázky podobně jako v Anglii a nabízel 500 pesos tomu, kdo jej porazí v zápase. Objevil se v Barceloně, Madridu, Santanderu, Bilbao, Valladilid, Toulouse, San Sebastian, Zaragoza, Logrono, Valencia a Alicante. Odsud se přesunul i do Portugalska, kde pořádal ukázky v Lisabonu. V roce 1909 otevřel jujutsu dojo v Madridu. Někdy v polovině roku 1910 se však stala blíže neznámá nehoda mezi jeho studenty, díky které se Uyenishi rychle vrátil domů do Osaky, kde krátce poté zemřel. Ačkoliv tedy Uyenishi pobýval v Anglii jen relativně krátkou dobu, i on zde zanechal výraznou stopu, která ovlivnila britské jujutsu.

Nesmíme take zapomenout zmínit další jujutsu klub, který se jmenoval Anglo-Japanese Institute of Self defence na adrese Vernon Place 3, Bloomsbury Square, který vedl Vernon Smith a kde Uyenishi take chvíli působil jako instruktor. V té době již ve Velké Britálnii bylo dost Japonců, kteří využili nadšení Angličanů do jujutsu a učili zde. Je však důležité zopakovat, že v té době se velmi pravděpodobně v Anglii oficiálně nevyučovala žádná koryu škola a výuka spíše směrovala ke sportovní formě, než k hlubšímu (filozofickému) studiu, které jujutsu původně obsahovalo. Tani, Uyenishi a další postupně přispívali k tomu, že se původně sebeobranné jujutsu třansformovalo do své sportovní podoby, která již byla obsažena v nově vznikajícím jujutsu stylu Kodokan judo….

POKRAČOVÁNÍ

PŘEDCHOZÍ DÍL

ZDROJ:

100 years of Judo in Great Britain – Reclaiming of its true spirit (Volume 1, Volume 2); Richard Bowen; IndePenPress; 2011; ISBN: 978-1-907499-31-9

Boy Scouts Handbook – First Edition, 1911; Dover Publications, Inc.; Mineola, New York; reprint 2017;  ISBN-13: 978-0-486-43991-4

Bushido – A complete history of British Jujutsu; Simon Keegan; New Haven Publishing Ltd.; 2019; ISBN: 978-1-912587-30-8

Edith Garrud: the Suffragette who knew jujutsu; Tony Wolf; 2009; ASIN: B009ALNAGG

The Bartitsu Compendium, Volume 1: History and the Canonical Syllabus; Tony Wolf; Lulu Press; 2011; ASIN: B00262QZHW

The Bartitsu Compendium, Volume 2: Antagonistics; Tony Wolf; Unknown Publisher; 2011; ASIN: B00262O5ZG

The Sherlock Holmes School of Self-Defence: The Manly Art of Bartitsu as used against Professor Moriarty; E.W.Barton-Wright; Ivy Press; 2017; ISBN-13: 978-1907332739

The Toughest Man Who Ever Lived; Nori Bunasawa, John Murray; Amazon.com Services LLC; 2011; ASIN: B004ZLYX3A

https://jujitsufederation.wordpress.com/about/

https://britishjujutsu.weebly.com/british-jujutsu-history.html

http://bartitsuclubofchicago.com/

http://suffrajitsu.com/category/year-of-the-bodyguard/

https://www.bloodyelbow.com/2011/10/31/2521315/the-forgotten-golden-age-of-mixed-martial-arts-part-iv-ultimate

Jarda Kolcun