Příchod Džúdžucu do Velké Británie 2
V roce 1877, v té době již osmnáctiletý, Džigoró Kanó začal studium školy Tenjin Shinyo rjú džúdžucu na Tokijské císařské univerzitě. Jeho sensei byl chiropraktik a učitel Fukuda Hachinosuke. A už o dva roky později se Kanó zúčastnil veřejné demonstrace džúdžucu před americkým prezidentem Ulysses S.Grantem. Spolu s ním techniky předváděl i jeho mistr, Fukuda Hachinosuke, dále sensei Iso Mataemon Masatomo a student Godai Rjúsaku. Po smrti mistra Fukudy přešel Kanó k mistrovi Iso Mataemon Masatomo, kde pokračoval ve svém studiu džúdžucu. Kanó si již tehdy uvědomil, že díky své malé postavě musí upravit některé techniky tak, aby mu fungovaly proti většímu (vyšší a/nebo těžší) protivníkovi.
Prahistorie britského džúdžucu
Po smrti druhého mistra Kanó odešel studovat další školu džúdžucu – Kito rjú džúdžucu pod vedením Iikubo Tsunetoshi. V roce 1882 poprvé oznámil vznik nové školy džúdžucu – Kanó rjú džúdžucu, která se postupně změnila na Kodokan džucu a následně na finální Kodokan džúdó. V roce 1888 měl Kanó a reverend Thomas Lindsay ukázku na britské ambasádě v Tokiu, kterou zahájil slovy:“ Slovo džúdžucu může být volně přeloženo jako „umění zvítězit dovedností být ve správný čas poddajný“. Původně se tento název používal pro všechny styly boje beze zbraně, ačkoliv v některých případech byly používaný i malé zbraně proti dlouhým zbraním. Džúdžucu sice na první pohled připomíná zápas, je však velice odlišný od chápání zápasu tak, jak je vyučován například v Anglii. Jeho hlavním principem není porovnat sílu se silou, ale zvítězit nad silnějším s využitím jeho síly.“
Kanó velmi obdivoval západní systém vzdělávání, a protože chtěl, aby se Kodokan džúdó vyučovalo po celém světě, postupně vytvářel metodiku dle západního stylu. Pravděpodobně právě to rozhodlo, že Džúdó následně převálcovalo pokusy jiných Japonců vyučovat na Západě i další styly boje. Neznamená to, že by se na Západě sem tam neuchytily některé další školy, ale jednalo se o jednotky studentů v porovnání s obrovským zájmem o Džúdó, kdekoliv proběhla ukázka. Kanó posílal své studenty na Západ, aby zde pořádali ukázky a seznamovali tak západní zájemce s japonskou kulturou, historií a samozřejmě i džúdem.
Další důležitou školou, která zásadně ovlivnila nejprve Kodokan džúdó a následně i britské džúdžucu, byla Fusen rjú džúdžucu, založenou Motsugai Takedou (1795-1867), který se specializoval na newazu (techniky na zemi). Fusen rjú získala svou největší slávu v roce 1881, když jejich instruktor Mataemon Tanabe (1869-1942) porazil Takisaburo Tobari, který patřil k nejlepším studentům právě Kodokan Džúdó. Výsledkem tohoto utkání bylo, že Kodokan džúdó následně zahrnulo techniky boje na zemi do své výuky.
V roce 1885 pak byla v Japonsku založena organizace Dai Nippon Butoku Kai (DNBK), která měla pomoci uchovat tradiční bojová umění pro budoucí generace. Více o ní jsem již psal zde a proto se tu o ní již nebudu dále rozepisovat.
Anglický samuraj William Adams
William Adams (1564-1620) v Japonsku známý jako Miura Anjin, nebo také „samuraj William“ byl onen slavný první „Anglický samuraj“. Jeho hodně zromantizovaný příběh pravděpodobně znáte ze seriálu Šógun či filmu Zajatec japonských ostrovů avšak jeho skutečný příběh vyšel v knize Samurai William: The Adventurer Who Unlocked Japan. V roce 1600 byl Adams patrně prvním Angličanem, který vstoupil na japonskou půdu. Stalo se to v rámci expedice (sestávající z pěti lodí), kterou do Japonska vyslala holandská Východoindická obchodní společnost. Později se William Adams stal pravděpodobně i jedním z prvních západních rádců šóguna Tokugawa Ieyasu v roce 1614. Následně pobýval na Okinawě od 27. 12. 1614 až do května 1615. Pak se přesunul do Hirada, kde v květnu roku 1620 zemřel.
Zákaz obchodu se Západem
V roce 1616 šógunát zakázal jakýkoliv obchod se západními obchodníky a jedinou výjimkou byl přístav Nagasaki, kam se mohlo dovážet zboží z Číny. Velmi mocné Východoindické obchodní společnosti se však podařilo tento zákaz obejít tím, že v roce 1634 od Japonců zakoupili a velkým příkopem následně oddělili část nagasackého území, čímž vznikl ostrov Dejima.
V roce 1667 vyšla první kniha o Japonsku a Číně ve švédštině, kterou napsali dva švédští námořníci sloužící na holandských lodích. V roce 1731 vznikla švédská Východoindická obchodní společnost po vzoru holandské stejnojmenné společnosti, aby zavedla obchod mezi Švédským královstvím, Japonskem a Guangzhou. V roce 1745 však byla potopena jejich hlavní loď Gotheborg na cestě zpět z Číny. Švédsko se snažilo dovážet koření a naopak vyváželo do Japonska ocel a podle historiků byla právě švédská ocel na železniční koleje používána i na výrobu slavných japonských mečů gendaito, jelikož se jednalo o výjimečně čistou a kvalitní ocel.
Ale Holanďané, Švédové i Angličané nebyli jediní, kteří se do Japonska dostali. 28.4 1844 přistála u břehů Okinawy francouzská námořní expedice pod velením kapitána Forniera-Duplana a nabídla možnost obchodní spolupráce. Ta však byla zamítnuta a proto loď odplula s tím, že na Okinawě zanechala pouze otce Forcada s čínským tlumočníkem Augustinem Ko. Oba se pak přesunuli do chrámu Ameku Shogen-ji blízko přístavu Tomari. O rok později, v roce 1846 připlula další francouzská loď Sabine pod vedením kapitána Guérina, loď La Victorieuse pod vedeném Rigalta de Genouilly a loď Cleopatre pod vedením admirála Cécille. Na jejich příjezd a přítomnost francouzských misionářů si stěžovaly autority u císařského dvora a Francouzi poté museli v roce 1848 z Okinawy odplout. Zpět se vrátili až v roce 1854, kdy se konečně komodorovi Perrymu podařilo donutit japonského císaře k otevření přístavů pro západní obchodníky.
Savate, Chausson, džúdžucu a britské ostrovy
Díky tomu začalo docházet k mnohem častějším kontaktům mezi Japonci a západními námořníky a to znamenal o rvačky. Říká se, že francouzský styl boxu Chausson, který se později vyvinul ve francouzské bojové umění Savate má v sobě některé prvky právě japonského džúdžucu. A je důležité zmínit, že Savate následně ovlivnilo i formování britského džúdžucu, takže i toto byla cesta, kudy se na britské ostrovy džúdžucu postupně dostávalo.
Na internetových stránkách Chinese Martial Studies je možné se dočíst toto: “Předchůdce moderního francouzského boxu zvaného „Chausson“ byl hlavně populární mezi francouzskými námořníky v Marseilles a následně oficiálně převzat francouzským námořnictvem (French Navy). Jedná se o styl boje, kdy se používají vysoké kopy i údery otevřenou dlaní spíše než pěsti. Jedním z důvodů úderů otevřenou dlaní pravděpodobně mohl být fakt, že na nestabilní lodi bylo mnohem lepší udeřit dlaní a hned se chytnout lana, než úder pěstí, při kterém hrozila zlomenina některých z kůstek v dlani, což pak znemožnilo se pevně držet lana. Ostatně podobně to je i v některých čínských stylech, kde se také preferuje úder otevřenou dlaní před sbalenou pěstí.“
Ačkoliv tedy Savate původně vzniklo v pařížských slumech, dále se formovalo právě díky námořníkům, kteří upřednostňovali kopy před údery (protože se rukama přidržovali lan). Dalším pravděpodobným důvodem upřednostnění úderů otevřenou dlaní byl i fakt, že francouzská vláda zakazovala pěstní souboje. Savate se později hodně používalo nejen v Marseille, ale i Aubagne a Toulonu, kde bylo známé také pod svým dalším názvem „jeu Marseillais“ (hra z Marseille). Další velký vliv na Savate měly napoleonské války, kdy se francouzští zajatci setkávali s britským stylem boxu, který si později také našel svou cestu a zpětně ovlivnil Savate. A protože je Francie a Anglie blízko sebe, neustálá výměna zkušeností a znalostí byla zcela přirozená.
První angličtí studenti džúdžucu v Japonsku
Vůbec poprvé se Angličané setkali s džúdžucu během svého pobytu v Japonsku ve druhé polovině osmdesátých let devatenáctého století. Jeden z prvních britských džúdžucu pionýrů byl Ernest John Harrison. Narodil se v Manchesteru v roce 1873 a vynikal v boxu a zápasu. Ve svých devatenácti letech opustil Anglii, aby doplul nejdříve do Kanady, poté do USA a následně přistál v Jokohamě v roce 1887, kde získal práci jako novinář a editor anglických novin Japan Herald.
Ve věku 23 let byl přijat za studenta Tenjin Shinyo rjú džúdžucu pod vedením Ryoshinsai Hagiwary. Japonci se zpočátku bránili vyučovat své bojové umění gaidžiny (cizince), ale přesto se nakonec Harrisonovi podařilo získat důvěru a tuto školu studovat. Později se přesunul do Tokia, kde studoval Kodokan Džúdó a v roce 1911 se stal prvním zápaďanem, který získal černý pás.
První zápaďan, který byl 14. 8. 1893 přijat ke studiu Kodokan džúdó však byl major H.M.Hughes, avšak další informace již nejsou známy.
Dalším britským džúdžucu pionýrem byl Harry H.Hunter, námořník Královského námořnictva. V roce 1904 byl přidělen do Yokohamy, kde měl učit střelbu japonské kadety. V roce 1939 vyšel v japonských novinách rozhovor, kde Hunter líčil, jak jeho inspirací začít studovat džúdžucu byla rvačka, kdy viděl malého drobného Japonce, který zametl s urostlým britským námořníkem. Dle všeho však nebyl přijat tak dobře jako Harrison, protože si Hunter později stěžoval na to, že jej Japonci nenaučili vše z džúdžucu. Není úplně jasné, kterou džúdžucu školu Hunter studoval, ale vzhledem k tomu, že byl přidělen do Yokohamy a v Yokohamě byla nejznamější škola Tenjin Shinyo rjú džúdžucu, dá se předpokládat, že se jednalo o stejnou školu, jako studoval i Harrison. Hunter se poté vrátil domů, kde sám sebe jmenoval „mistrem Evropy v džúdžucu“. Pracoval v Lancashire jako policista a učil i místní policejní sbor techniky džúdžucu. V roce 1929 se přestěhoval do Kanady, kde také vyučoval policejní jednotky a vydal knihu Super Jujitsu, která popisovala již moderní upravenou formu džúdžucu (gendai).
Dalším zápaďanem byl Patrick Lefcadio Hearn (1850-1904), autor mnoha knih o Japonsku. Od roku 1890 žil v Japonsku a o džúdžucu ve své knize Out of the East (1895) napsal: „Západní myšlení pravděpodobně nedokáže pochytit toto podivné učení. Nikdy neodporuj síle silou, avšak navaž kontakt a přesměruj ji tak, abys ji mohl využít ve svůj prospěch. Porazit jej jeho vlastním úsilím? Samozřejmě, že ne. To přeci není možné, si pomyslí západní mysl, která uvažuje v přímých jednoduchých liniích. Orientální mysl však přemýšlí v kruzích a v překrásných křivkách. A přesně tento symbolismus uplatňuje, když musí čelit brutální síle. Mnohem více než sebeobrana, je džúdžucu filozofický systém. Ekonomický systém. Etický systém. A samozřejmě mohu s jistotou říci, že velká část džúdžucu je i morální systém. A ze všeho nejvíce jde o pochopení sil, které můžeme ovládat, byť jsou větší než my. To je chápání Východu.“
ZDROJ:
100 years of Džúdó in Great Britain – Reclaiming of its true spirit (Volume 1, Volume 2); Richard Bowen; IndePenPress; 2011; ISBN: 978-1-907499-31-9
Boy Scouts Handbook – First Edition, 1911; Dover Publications, Inc.; Mineola, New York; reprint 2017; ISBN-13: 978-0-486-43991-4
Bušido – A complete history of British Džúdžucu; Simon Keegan; New Haven Publishing Ltd.; 2019; ISBN: 978-1-912587-30-8
Edith Garrud: the Suffragette who knew džúdžucu; Tony Wolf; 2009; ASIN: B009ALNAGG
The Bartitsu Compendium, Volume 1: History and the Canonical Syllabus; Tony Wolf; Lulu Press; 2011; ASIN: B00262QZHW
The Bartitsu Compendium, Volume 2: Antagonistics; Tony Wolf; Unknown Publisher; 2011; ASIN: B00262O5ZG
The Sherlock Holmes School of Self-Defence: The Manly Art of Bartitsu as used against Professor Moriarty; E.W.Barton-Wright; Ivy Press; 2017; ISBN-13: 978-1907332739
The Toughest Man Who Ever Lived; Nori Bunasawa, John Murray; Amazon.com Services LLC; 2011; ASIN: B004ZLYX3A
Jarda Kolcun
