Od Džúdžucu přes Džúdó k Brazilskému jiu-jitsu 3

Původ Brazilského jiu-jitsu: Kosen-džúdó

V polovině 20. století se do Brazílie přistěhovalo mnoho Japonců. Šli právě do Brazílie, protože imigrační proud do USA, na Havaj a na Nový Zéland byl již pro cizince uzavřen.

Tato země se pro Japonce jevila jako nové El Dorado, aby unikli nedostatku prostoru, ale i narůstajícímu militarismu, který začal ovládat japonské souostroví. Několik rodin tak odjelo do Brazílie pěstovat převážně tabák a rýži.

Pojem Gracie Jiu-Jitsu (psáno portugalsky) je každému dobře znám. Pro většinu Brazilců se Gracie Jiu-Jitsu nazývá jednoduše Brazilské Jiu-Jitsu (BJJ). Mnoho lidí se domnívá, že tato rodina praktikuje upravené klasické japonské Džúdžucu, ale skutečnost je zcela jiná. V této velké a mimořádně krásné zemi, kolébce proslulých bojovníků, jsou historické a technické znalosti klasického Džúdžucu velmi slabé a jsou předmětem několika vybájených příběhů. Totéž platí i pro většinu japonské komunity, která žije v Brazílii již po několik generací.

Díky důkladné analýze bojových technik Gracie Jiu-Jitsu a jejich použití během různých zápasů je zřejmé, že se tento styl boje soustředí především na boj na zemi. Používané techniky Ne waza jsou velmi podobné těm z japonského Kosen Džúdó, o kterém byla řeč v předchozím díle.

Ve skutečnosti nemá Brazilské Jiu-Jitsu žádné historické vazby na japonské klasické Džúdžucu, které bylo vytvořeno za účelem přežití na bojišti a stvořeno primárně k tomu, aby se vypořádalo s útočníky vyzbrojenými různými typy zbraní.

Úderové techniky Gracie Džúdžucu jsou velmi omezené (opět podobně jako v Kosen džúdó) a ve srovnání s rozmanitými technikami kontroly protivníka na zemi nejsou tak rozvinuté. Kromě toho si při studiu pozic v postoji, které používali členové rodiny Gracie, jako je Rickson nebo Royce, všimněme, že jsou velmi podobné těm, které se používají v boxu.

Celá kategorie technik o úderech a krytech je na rozdíl od klasického Džúdžucu velmi osekaná. Velká brazilská mistrovství v BJJ jsou toho důkazem, protože veškeré údery jsou zde zakázány. Ani používání zbraní nebo aplikace technik boje zblízka s použitím zbraně v Brazilském Jiu-Jitsu také neexistuje.

Jak jsme si řekli již dříve, v klasickém Džúdžucu se používají zbraně různých velikostí a tvarů. Cílem bylo přežít, a tak bylo logickou snahou bojovníka naučit se ovládat co nejvíce zbraní a metod a nezavrhovat či neupřednostňovat žádnou na úkor jiné. To by pro takového válečníka a studenta klasického Džúdžucu, mohlo znamenat smrt na bojišti.

Závěr je tedy jasný: stejně jako všechny ostatní disciplíny, v nichž se mísí různé bojové styly, ani Brazilské Jiu-Jitsu (BJJ), stejně jako Kodokan Džúdó nebo Kosen Džúdó či jiné styly Džúdžucu vytvořené později různými federacemi, BJJ není bojovým stylem stvořeným pro přežití v pouličním boji ani na válečném bojišti. Jejich techniky kontroly protivníka na zemi jsou přitom neuvěřitelně účinné na sportovních soutěžích, kde jsou však vždy přítomna pravidla. V klasickém Džúdžucu žádná pravidla neexistují. Pokud se tedy klasické japonské Džúdžucu a Brazilské Jiu jitsu tolik liší, proč se tedy pozdějšímu z nich říká Brazilské “Džúdžucu”?

Podle jedněch to bylo proto, že se Brazilci snažili předávané Kosen džúdó posunout více do sebeobrany, protože jim ne úplně vyhovoval Kanův koncept všestranného rozvoje člověka, který by mohl sloužit společnosti. Navrhovali proto název Brazilské džúdó, aby se odlišili od japonského Kodokan/Kosen džúda. To se však nelíbilo Džigoró Kanóvi, jelikož brazilská forma šla zcela proti idejím džúda.

Proto Brazilci udělali takový zajímavý myšlenkový konstrukt – když džúdó vzniklo z Džúdžucu, a Džúdžucu bylo původně bojové umění určené pro boj na ulici i na bojišti, tak to, co se dále rozhodli vyvíjet, budou nazývat Brazilské jiu jitsu (portugalská transkripce slova džúdžucu).

Existuje však ještě mírně odlišná verze tohoto příběhu. Pro její vysvětlení se musíme vrátit do doby, kdy k brazilským břehům zavítal Japonec Mitsuyo Maeda, častěji známý pod jménem Konde Koma nebo Comte Koma.

Sekai ogyo Džúdó musha shugyo a Sekai ogyo dai nor shin Džúdó musha shugyo jsou dvě obsáhlé knihy, které podrobně líčí životy (i místa jejich působení) významných osobností džúda po jeho založení Džigoró Kanem. Podle těchto dvou zdrojů byl Maeda vynikajícím studentem Kodokan džúda, který měl také důkladné znalosti i Kosen džúda, stejně jako většina dalších pokročilých judistů Kodokanu té doby.

Jeho znalosti klasického Džúdžucu byly ovšem velmi chabé (už z předchozího dílu víme proč) a pro něj, stejně jako pro většinu lidí, kteří často trénovali v Kodokanu, bylo džúdó zkrátka „nejlepší metodou boje otevřenou rukou ze všech“.

Maeda byl s japonskou delegací vyslán nejprve do Spojených států, aby zde představil Kodokan džúdó. Jeho celkové znalosti bojového umění však značně přesahovaly techniky, které byly v rámci pravidel Kodokan Džúdó. Při demonstracích džúda, kde měl Maeda ukázat převahu džúda na silnějším americkém protivníkovi, použil i údery a techniky kontroly na zemi, které jsou podle pravidel Kodokanu zakázané.

Kanó totiž zakazoval svým studentům účastnit se srovnávacích zápasů proti cvičencům jiných škol. Ukázky a demonstrace byly v pořádku, ale vyzývatelské zápase ne. To bylo proti hlavní filozofii džúda, jež zdůrazňovalo rozvoj člověka a především spolupráci (nikoliv soutěžení) za účelem dosažení vyššího dobra. Kodokan učil primárně vysokým morálním normám a co nejlepšímu tělesnému zdraví. Člověk musel zůstat zdvořilý, užitečný pro společnost a vyvarovat se jakéhokoli jednání, které by mohlo negativně ovlivnit pověst školy, mistra i jeho samotného. Jakmile byl člověk přijat do Kodokanu, existovala zde jakási morální smlouva mezi studentem a Kodokanem. Jednat v rozporu s touto smlouvou znamenalo odporovat všem přikázáním zakladatele Džigoró Kanó…a džúda.

“V boji mezi dvěma cvičenci džúdó spočívá první základní pravidlo v povinnosti nosit keiko-gi (oděv vyrobený speciálně pro cvičení džúdó). Dodejme také, že v judu se nepoužívají techniky úderů nohama nebo pěstí. To znamená, že cvičení džúdó funguje pouze v jasně regulovaném prostředí a neumožňuje konfrontaci s jinými styly.”

Tento citát ukazuje přesně to, co ovlivnilo Maedovo budoucí rozhodnutí. Maeda chápal, že keiko-gi je ve vyzývatelských soubojích překážkou, protože v boji proti člověku, který ho nenosí, nebo je oblečený jen v tričku, případně s holým trupem, se různé techniky džúda jen obtížně uplatňují. Z toho je možné také usuzovat, že jeho znalosti původních (rozuměj klasického džúdžucu) úderů a kopů byly pravděpodobně velmi omezené, podobně jako i využívání prstů a zbraní v boji.

Maeda na toto téma pokračuje: “Když bojuji proti cizímu zápasníkovi, i když ho chytím za rukáv, rozhodně není důvod se domnívat, že protivník boj prohraje, stejně tak nemohu ani já říci, že je již předem vyhraný. S typem oblečení, které tu běžní zápasníci nosí, je velmi obtížné dosáhnout hodu. Navíc se hned zase zvedají anebo se umně odkutálejí, aby svůj dopad co nejvíce zjemnili. Nemohu ani použít jejich část oblečení, abych je uškrtil, ani omotat ruku či zápěstí protivníka. Je opravdu těžké tu s nimi bojovat, a přitom stále respektovat pravidla džúda“.

Zkušenosti získané v různých soubojích s boxery vedly následně Maedu k úvaze, že je nutné, aby se každý cvičenec džúda naučil údery, jak rozdávat, tak také se jim vyhýbat: “Velmi brzy jsem pochopil, že je nutné, abych cvičil kopy a údery. A po 3-4 letech nácviku těchto úderů jsem došel k názoru, že musím vymyslet i různé typy rukavic a dalších nástrojů pro rozvoj úderových technik. Proto jsem vytvořil typ rukavic, které jsou dostatečně silné, aby mi umožnily cvičit údery naplno. S tímto typem rukavice je však obtížné uchopit nebo na soupeře použít páky na zápěstí… Myslím, že je nutné, aby se každý student džúda nad touto záležitostí hluboce zamyslel.”

Maeda si však díky četným sportovním zápasům uvědomil velkou důležitost technik na zemi. Každý bojovník, se kterým se setkal, zápasníci, a dokonce i boxeři, měli společnou slabinu: neuměli kontrolovat svého soupeře na zemi. Právě v této oblasti jsou techniky Kosen Džúdó těmi, které mají nejvíce podobností s Gracie Jiu jitsu.

Maeda velmi rychle pochopil, že tyto souboje vyhraje jen v případě, když se mu podaří dostat soupeře na zem a zde jej znehybnit. Je důležité zmínit, že souboje, kterých se Maeda účastnil, neohrožovaly život bojovníků. Byly to vlastně podobné sportovní zápasy, jaké lze vidět v současných soutěžích typu Pride, Free Fight nebo UFC. Peníze vydělal ten, kdo zápas vyhrál anebo zůstal v ringu. Existovala zde jasná pravidla i když později byla dokonce ještě omezena na nezbytné minimum. Je důležité si však opět připomenout, že v klasickém Džúdžucu pravidla nikdy neexistovala.

Zbytek života Maedy je velmi jednoduchý: zbohatnul na soubojích díky svým znalostem džúda, usadil se v Brazílii a o své rozsáhlé znalosti se později podělil se členy rodiny Gracie.

Nicméně ani Gracie, ani sám Maeda nedokázali rozlišit klasické Džúdžucu od Kodokan nebo Kosen džúda.

Kromě toho byla i po těch letech Maedova znalost portugalštiny velmi chatrná, podobně jako znalost japonštiny studentů Gracie, a tak se při výuce džúda jejich komunikace musela omezit většinou na základní zdvořilostní formy, jako je “Arigato“, “Konnichiwa“, či “Sayonara“.

Shrneme-li to, pak mýty a neznalosti panující ohledně klasického japonského Džúdžucu se díky Maedovi přenesly i k bratrům Gracie a díky nim později i do celé Brazílie.

Abychom si však rozuměli – rozhodně to neznamená, že by bratři Gracie džúdó neovládali. Ale pokud se Helio Gracie džúdó od Maedy naučil skvěle, pak je to především zásluha Mitsuya Maedy, který i s velmi omezenou znalostí portugalštiny byl schopen bratrům Gracie předat vše podstatné tak, aby oni mohli dále ideje džúda rozvíjet do současné podoby Brazilského jiu jitsu (které však s japonským klasickým Džúdžucu skutečně nemá nic společného).

A Maeda za své znalosti a zkušenosti může děkovat především Kodokan institutu, kde studoval Kodokan džúdó přímo u mistra Džigoró Kanó.

Hodnota Brazilského jiu-jitsu v dnešní době

První zápasy UFC, Pride atd. ukazují, jak je pro bojovníka důležité, aby byl skutečně všestranný. Po prvních UFC šampionátech velké množství bojovníků začalo studovat nejen Gracie jiu jitsu, ale také Sambo, řecko-římský zápas, Shooto atd. Jiní se dokonce chystali znovu objevit Džúdó. To poté vytvořilo celosvětový trend, který následně vyvolal hluboké debaty typu: které umění nebo systém boje je tedy nejúčinnější? Boj na zemi? Umění boje s tyčí? atd.

Zrodí se velké množství nových disciplín boje: Pancrase, Cage fighting, MMA, Submission wrestling, Kempo fighting a přitom společné téma všech těchto nových disciplín je stejné. Vždy se jedná o techniky, které mají protivníka dostat na zem a použít páku nebo nějaký typ držení soupeře…který je převzatý z Kodokan džúda anebo z Kosen džúda.

Současné Džúdžucu? Nemá nic společného s japonským klasickým Džúdžucu

A jak je to v současnosti s klasickým japonským Džúdžucu? No, i když několik organizací či federací předstírá, že hájí a zachovává „pravé japonské Džúdžucu“, v drtivé většině případů tomu tak není. Ano, existují velmi vzácné výjimky, ale většinou se jedná o kombinace technik úderů (převzatých z karate) a technik hodů, pák, škrcení (převzatých z džúda či aikida).

Takové západní „Džúdžucu systémy“ jsou většinou vytvářeny (v lepším případě) zkušenými judisty, jejichž znalosti klasického Džúdžucu jsou založené v drtivé většině případů pouze na jejich představách, jak to asi fungovalo, nikoli na skutečných historických technikách, ani skrz předávání těchto technik některými z dosud existujících klasických škol Džúdžucu.

Kopy jako Mawashi geri, Yoko geri atd. v klasickém Džúdžucu opravdu neexistují. A pokud nevěříte, podívejte se do historie – karate bylo do Japonska importováno až někdy v roce 1920 a přitom klasické Džúdžucu existuje v Japonsku minimálně od roku 1400. Tento historický rozdíl není třeba dále komentovat.

MMA (Mixed Martial Arts) – Smíšená bojová umění

Studenti MMA i dalších podobných disciplín, které vznikly teprve nedávno, jsou především sportovci, kterých si dle mého názoru musíme vážit. Proč? Protože jejich cvičení vyžaduje námahu, železnou disciplínu, neobyčejnou vůli a vytrvalost, což ne vždy skončí slávou a bohatstvím. Většina z nich se nikdy nestane hvězdami v Japonsku ani v USA. Mnozí z nich navíc nikdy neměli možnost získat řádné vzdělání v bojových uměních, přesto jim trénink a disciplína jejich bojového stylu umožňuje znovu získat respekt okolí. Stejná úcta by jim však měla pomoci uvědomit si, že kariéra v MMA je krátká a že zranění jsou často vážná a nebezpečná: což může ohrozit jejich budoucnost.

Pokud se většina těchto cvičících nakonec stane učiteli, aniž by měli nějaký talent učit, techniky, které budou učit, budou opět funkční maximálně opět jen v přesně definovaném prostředí, kde není místo pro překvapení, přesilu, zbraně apod. Vše je pak primárně jen o fyzické kondici a na rozdíl od klasických bojových umění, kde i staří mistři byli schopni úspěšně se postavit mladým studentům, zde postupně tito trenéři ztrácí schopnost obstát před svými mladými žáky, kteří jsou plní nadšení a mají maximální fyzický potenciál. Ideál slávy je tu velmi často jen snem, který se po čase rozplyne, stejně jako v každém sportu. Sen, který není dostatečnou odměnou v porovnání s vynaloženým úsilím a obětavostí. Zkrátka jde o zcela jiný svět, než jaký nabízí klasická bojová umění, kde cílem je co nejdelší život bez zranění. Zde však jde o relativně krátké období slávy, bohatství a (dočasný) respekt na úkor zdraví…

V klasickém Džúdžucu je soutěž především vnitřní, jde o soupeření se sebou samým a málokdo ji vyhraje. Protože v této soutěži není žádný učitel, žádná hůl, jenž by nás popoháněla, žádný termín, je to boj, který trvá po celý život, bez znalosti konečného výsledku. Jedním z četných cílů klasického Džúdžucu je, aby člověk mohl trénovat co nejdéle a aby byl schopen vypořádat se s jakýmkoli druhem útočníka bez ohledu na svůj věk, protože s přibývajícím časem jsou většinou rizika menší než v bouřlivém mladém věku.

Klasické Džúdžucu se od svého vzniku předávalo v rámci elity a převážně jedinému nástupci. Schopnost přijmout předávání znalostí mnoha generací, které obětovaly svůj život, které doslova cedily svou krev, aby umění předávaly po dlouhá staletí, vyžaduje lidské vlastnosti, fyzické i psychické, které přesahují ty, jež se vyskytují u běžných studentů, jakými je většina z nás. Je proto normální, že studenti, kteří mohou prokázat účinnost klasického Džúdžucu proti jakémukoli typu bojovníka bez ohledu na styl, jsou v současnosti poměrně vzácní.

Cvičením obou disciplín, Gracie nebo klasického japonského Džúdžucu, musí člověku umožnit zůstat otevřený a studovat ostatní umění bez jakýchkoli předsudků. To je velmi obtížné, když je praxe člověka, ať už jde o jakýkoli styl, jeho pověst nebo hodnost založena pouze na penězích, kontrole, moci a snaze o čest a uznání. “Lidé jsou snadno zkorumpovatelní, mohou zkazit nejčastěji hlavně sami sebe,” řekl kdysi jeden svatý muž.

Obecně platí, že ten pravý, ať už se jedná o jakýkoli styl, respektuje všechny disciplíny a jejich studenty, protože ví, že v každém stylu jde o něco jiného a že všechny vyžadují oddanost a trpělivost. Právě ten, kdo je nejtrpělivější v úctě, je ve skutečnosti výkvětem mezi všemi praktikujícími v jakémkoli stylu. Je to ten, kdo respektuje každého a jakoukoli praxi, aniž by za to něco očekával, ten, kdo studuje trpělivě a vytrvale, aniž by se, kdy chytil do pasti idealizace toho, čím by chtěl být, protože hluboko uvnitř ví, že ve skutečnosti: je prostě člověk.

Zvláštní poděkování: Stephanu Meunierovi a Joelu Bodetovi z Montrealu. Mistru Hirakami NobuJukiu a Atsumi Nakajima za jejich cennou pomoc při psaní této práce

KONEC

Zdroj: Budó & Korjú (Articles and Interviews); Dr. Kacem Zoughari; 1.edition; Bu Shi Shuppan GbR, Eberswalde, Germany; ISBN: 978-3-9822305-3-5

přeložil Jarda Kolcun