Od Jujutsu přes Judo k Brazilskému jiu-jitsu 3

Původ Brazilského jiu-jitsu: Kosen-judo

V polovině 20. století se do Brazílie přistěhovalo mnoho Japonců. Šli právě do Brazílie, protože imigrační proud do USA, na Havaj a na Nový Zéland byl již pro cizince uzavřen.

Tato země se pro Japonce jevila jako nové El Dorado, aby unikli nedostatku prostoru, ale i narůstajícímu militarismu, který začal ovládat japonské souostroví. Několik rodin tak odjelo do Brazílie pěstovat převážně tabák a rýži.

Pojem Gracie Jiu-Jitsu (psáno portugalsky) je každému dobře znám. Pro většinu Brazilců se Gracie Jiu-Jitsu nazývá jednoduše Brazilské Jiu-Jitsu (BJJ). Mnoho lidí se domnívá, že tato rodina praktikuje upravené klasické japonské Jujutsu, ale skutečnost je zcela jiná. V této velké a mimořádně krásné zemi, kolébce proslulých bojovníků, jsou historické a technické znalosti klasického Jujutsu velmi slabé a jsou předmětem několika vybájených příběhů. Totéž platí i pro většinu japonské komunity, která žije v Brazílii již po několik generací.

Díky důkladné analýze bojových technik Gracie Jiu-Jitsu a jejich použití během různých zápasů je zřejmé, že se tento styl boje soustředí především na boj na zemi. Používané techniky Ne waza jsou velmi podobné těm z japonského Kosen Judo, o kterém byla řeč v předchozím díle.

Ve skutečnosti nemá Brazilské Jiu-Jitsu žádné historické vazby na japonské klasické Jujutsu, které bylo vytvořeno za účelem přežití na bojišti a stvořeno primárně k tomu, aby se vypořádalo s útočníky vyzbrojenými různými typy zbraní.

Úderové techniky Gracie Jujutsu jsou velmi omezené (opět podobně jako v Kosen judo) a ve srovnání s rozmanitými technikami kontroly protivníka na zemi nejsou tak rozvinuté. Kromě toho si při studiu pozic v postoji, které používali členové rodiny Gracie, jako je Rickson nebo Royce, všimněme, že jsou velmi podobné těm, které se používají v boxu.

Celá kategorie technik o úderech a krytech je na rozdíl od klasického Jujutsu velmi osekaná. Velká brazilská mistrovství v BJJ jsou toho důkazem, protože veškeré údery jsou zde zakázány. Ani používání zbraní nebo aplikace technik boje zblízka s použitím zbraně v Brazilském Jiu-Jitsu také neexistuje.

Jak jsme si řekli již dříve, v klasickém Jujutsu se používají zbraně různých velikostí a tvarů. Cílem bylo přežít, a tak bylo logickou snahou bojovníka naučit se ovládat co nejvíce zbraní a metod a nezavrhovat či neupřednostňovat žádnou na úkor jiné. To by pro takového válečníka a studenta klasického Jujutsu, mohlo znamenat smrt na bojišti.

Závěr je tedy jasný: stejně jako všechny ostatní disciplíny, v nichž se mísí různé bojové styly, ani Brazilské Jiu-Jitsu (BJJ), stejně jako Kodokan Judo nebo Kosen Judo či jiné styly Jujutsu vytvořené později různými federacemi, BJJ není bojovým stylem stvořeným pro přežití v pouličním boji ani na válečném bojišti. Jejich techniky kontroly protivníka na zemi jsou přitom neuvěřitelně účinné na sportovních soutěžích, kde jsou však vždy přítomna pravidla. V klasickém Jujutsu žádná pravidla neexistují. Pokud se tedy klasické japonské Jujutsu a Brazilské Jiu jitsu tolik liší, proč se tedy pozdějšímu z nich říká Brazilské “Jujutsu”?

Podle jedněch to bylo proto, že se Brazilci snažili předávané Kosen judo posunout více do sebeobrany, protože jim ne úplně vyhovoval Kanův koncept všestranného rozvoje člověka, který by mohl sloužit společnosti. Navrhovali proto název Brazilské judo, aby se odlišili od japonského Kodokan/Kosen juda. To se však nelíbilo Jigoro Kanovi, jelikož brazilská forma šla zcela proti idejím juda.

Proto Brazilci udělali takový zajímavý myšlenkový konstrukt – když judo vzniklo z Jujutsu, a Jujutsu bylo původně bojové umění určené pro boj na ulici i na bojišti, tak to, co se dále rozhodli vyvíjet, budou nazývat Brazilské jiu jitsu (portugalská transkripce slova jujutsu).

Existuje však ještě mírně odlišná verze tohoto příběhu. Pro její vysvětlení se musíme vrátit do doby, kdy k brazilským břehům zavítal Japonec Mitsuyo Maeda, častěji známý pod jménem Konde Koma nebo Comte Koma.

Sekai ogyo Judo musha shugyo a Sekai ogyo dai nor shin Judo musha shugyo jsou dvě obsáhlé knihy, které podrobně líčí životy (i místa jejich působení) významných osobností juda po jeho založení Jigoro Kanem. Podle těchto dvou zdrojů byl Maeda vynikajícím studentem Kodokan juda, který měl také důkladné znalosti i Kosen juda, stejně jako většina dalších pokročilých judistů Kodokanu té doby.

Jeho znalosti klasického Jujutsu byly ovšem velmi chabé (už z předchozího dílu víme proč) a pro něj, stejně jako pro většinu lidí, kteří často trénovali v Kodokanu, bylo judo zkrátka „nejlepší metodou boje otevřenou rukou ze všech“.

Maeda byl s japonskou delegací vyslán nejprve do Spojených států, aby zde představil Kodokan judo. Jeho celkové znalosti bojového umění však značně přesahovaly techniky, které byly v rámci pravidel Kodokan Judo. Při demonstracích juda, kde měl Maeda ukázat převahu juda na silnějším americkém protivníkovi, použil i údery a techniky kontroly na zemi, které jsou podle pravidel Kodokanu zakázané.

Kano totiž zakazoval svým studentům účastnit se srovnávacích zápasů proti cvičencům jiných škol. Ukázky a demonstrace byly v pořádku, ale vyzývatelské zápase ne. To bylo proti hlavní filozofii juda, jež zdůrazňovalo rozvoj člověka a především spolupráci (nikoliv soutěžení) za účelem dosažení vyššího dobra. Kodokan učil primárně vysokým morálním normám a co nejlepšímu tělesnému zdraví. Člověk musel zůstat zdvořilý, užitečný pro společnost a vyvarovat se jakéhokoli jednání, které by mohlo negativně ovlivnit pověst školy, mistra i jeho samotného. Jakmile byl člověk přijat do Kodokanu, existovala zde jakási morální smlouva mezi studentem a Kodokanem. Jednat v rozporu s touto smlouvou znamenalo odporovat všem přikázáním zakladatele Jigoro Kano…a juda.

“V boji mezi dvěma cvičenci judo spočívá první základní pravidlo v povinnosti nosit keiko-gi (oděv vyrobený speciálně pro cvičení judo). Dodejme také, že v judu se nepoužívají techniky úderů nohama nebo pěstí. To znamená, že cvičení judo funguje pouze v jasně regulovaném prostředí a neumožňuje konfrontaci s jinými styly.”

Tento citát ukazuje přesně to, co ovlivnilo Maedovo budoucí rozhodnutí. Maeda chápal, že keiko-gi je ve vyzývatelských soubojích překážkou, protože v boji proti člověku, který ho nenosí, nebo je oblečený jen v tričku, případně s holým trupem, se různé techniky juda jen obtížně uplatňují. Z toho je možné také usuzovat, že jeho znalosti původních (rozuměj klasického jujutsu) úderů a kopů byly pravděpodobně velmi omezené, podobně jako i využívání prstů a zbraní v boji.

Maeda na toto téma pokračuje: “Když bojuji proti cizímu zápasníkovi, i když ho chytím za rukáv, rozhodně není důvod se domnívat, že protivník boj prohraje, stejně tak nemohu ani já říci, že je již předem vyhraný. S typem oblečení, které tu běžní zápasníci nosí, je velmi obtížné dosáhnout hodu. Navíc se hned zase zvedají anebo se umně odkutálejí, aby svůj dopad co nejvíce zjemnili. Nemohu ani použít jejich část oblečení, abych je uškrtil, ani omotat ruku či zápěstí protivníka. Je opravdu těžké tu s nimi bojovat, a přitom stále respektovat pravidla juda“.

Zkušenosti získané v různých soubojích s boxery vedly následně Maedu k úvaze, že je nutné, aby se každý cvičenec juda naučil údery, jak rozdávat, tak také se jim vyhýbat: “Velmi brzy jsem pochopil, že je nutné, abych cvičil kopy a údery. A po 3-4 letech nácviku těchto úderů jsem došel k názoru, že musím vymyslet i různé typy rukavic a dalších nástrojů pro rozvoj úderových technik. Proto jsem vytvořil typ rukavic, které jsou dostatečně silné, aby mi umožnily cvičit údery naplno. S tímto typem rukavice je však obtížné uchopit nebo na soupeře použít páky na zápěstí… Myslím, že je nutné, aby se každý student juda nad touto záležitostí hluboce zamyslel.”

Maeda si však díky četným sportovním zápasům uvědomil velkou důležitost technik na zemi. Každý bojovník, se kterým se setkal, zápasníci, a dokonce i boxeři, měli společnou slabinu: neuměli kontrolovat svého soupeře na zemi. Právě v této oblasti jsou techniky Kosen Judo těmi, které mají nejvíce podobností s Gracie Jiu jitsu.

Maeda velmi rychle pochopil, že tyto souboje vyhraje jen v případě, když se mu podaří dostat soupeře na zem a zde jej znehybnit. Je důležité zmínit, že souboje, kterých se Maeda účastnil, neohrožovaly život bojovníků. Byly to vlastně podobné sportovní zápasy, jaké lze vidět v současných soutěžích typu Pride, Free Fight nebo UFC. Peníze vydělal ten, kdo zápas vyhrál anebo zůstal v ringu. Existovala zde jasná pravidla i když později byla dokonce ještě omezena na nezbytné minimum. Je důležité si však opět připomenout, že v klasickém Jujutsu pravidla nikdy neexistovala.

Zbytek života Maedy je velmi jednoduchý: zbohatnul na soubojích díky svým znalostem juda, usadil se v Brazílii a o své rozsáhlé znalosti se později podělil se členy rodiny Gracie.

Nicméně ani Gracie, ani sám Maeda nedokázali rozlišit klasické Jujutsu od Kodokan nebo Kosen juda.

Kromě toho byla i po těch letech Maedova znalost portugalštiny velmi chatrná, podobně jako znalost japonštiny studentů Gracie, a tak se při výuce juda jejich komunikace musela omezit většinou na základní zdvořilostní formy, jako je “Arigato“, “Konnichiwa“, či “Sayonara“.

Shrneme-li to, pak mýty a neznalosti panující ohledně klasického japonského Jujutsu se díky Maedovi přenesly i k bratrům Gracie a díky nim později i do celé Brazílie.

Abychom si však rozuměli – rozhodně to neznamená, že by bratři Gracie judo neovládali. Ale pokud se Helio Gracie judo od Maedy naučil skvěle, pak je to především zásluha Mitsuya Maedy, který i s velmi omezenou znalostí portugalštiny byl schopen bratrům Gracie předat vše podstatné tak, aby oni mohli dále ideje juda rozvíjet do současné podoby Brazilského jiu jitsu (které však s japonským klasickým Jujutsu skutečně nemá nic společného).

A Maeda za své znalosti a zkušenosti může děkovat především Kodokan institutu, kde studoval Kodokan judo přímo u mistra Jigoro Kano.

Hodnota Brazilského jiu-jitsu v dnešní době

První zápasy UFC, Pride atd. ukazují, jak je pro bojovníka důležité, aby byl skutečně všestranný. Po prvních UFC šampionátech velké množství bojovníků začalo studovat nejen Gracie jiu jitsu, ale také Sambo, řecko-římský zápas, Shooto atd. Jiní se dokonce chystali znovu objevit Judo. To poté vytvořilo celosvětový trend, který následně vyvolal hluboké debaty typu: které umění nebo systém boje je tedy nejúčinnější? Boj na zemi? Umění boje s tyčí? atd.

Zrodí se velké množství nových disciplín boje: Pancrase, Cage fighting, MMA, Submission wrestling, Kempo fighting a přitom společné téma všech těchto nových disciplín je stejné. Vždy se jedná o techniky, které mají protivníka dostat na zem a použít páku nebo nějaký typ držení soupeře…který je převzatý z Kodokan juda anebo z Kosen juda.

Současné Jujutsu? Nemá nic společného s japonským klasickým Jujutsu

A jak je to v současnosti s klasickým japonským Jujutsu? No, i když několik organizací či federací předstírá, že hájí a zachovává „pravé japonské Jujutsu“, v drtivé většině případů tomu tak není. Ano, existují velmi vzácné výjimky, ale většinou se jedná o kombinace technik úderů (převzatých z karate) a technik hodů, pák, škrcení (převzatých z juda či aikida).

Takové západní „Jujutsu systémy“ jsou většinou vytvářeny (v lepším případě) zkušenými judisty, jejichž znalosti klasického Jujutsu jsou založené v drtivé většině případů pouze na jejich představách, jak to asi fungovalo, nikoli na skutečných historických technikách, ani skrz předávání těchto technik některými z dosud existujících klasických škol Jujutsu.

Kopy jako Mawashi geri, Yoko geri atd. v klasickém Jujutsu opravdu neexistují. A pokud nevěříte, podívejte se do historie – karate bylo do Japonska importováno až někdy v roce 1920 a přitom klasické Jujutsu existuje v Japonsku minimálně od roku 1400. Tento historický rozdíl není třeba dále komentovat.

MMA (Mixed Martial Arts) – Smíšená bojová umění

Studenti MMA i dalších podobných disciplín, které vznikly teprve nedávno, jsou především sportovci, kterých si dle mého názoru musíme vážit. Proč? Protože jejich cvičení vyžaduje námahu, železnou disciplínu, neobyčejnou vůli a vytrvalost, což ne vždy skončí slávou a bohatstvím. Většina z nich se nikdy nestane hvězdami v Japonsku ani v USA. Mnozí z nich navíc nikdy neměli možnost získat řádné vzdělání v bojových uměních, přesto jim trénink a disciplína jejich bojového stylu umožňuje znovu získat respekt okolí. Stejná úcta by jim však měla pomoci uvědomit si, že kariéra v MMA je krátká a že zranění jsou často vážná a nebezpečná: což může ohrozit jejich budoucnost.

Pokud se většina těchto cvičících nakonec stane učiteli, aniž by měli nějaký talent učit, techniky, které budou učit, budou opět funkční maximálně opět jen v přesně definovaném prostředí, kde není místo pro překvapení, přesilu, zbraně apod. Vše je pak primárně jen o fyzické kondici a na rozdíl od klasických bojových umění, kde i staří mistři byli schopni úspěšně se postavit mladým studentům, zde postupně tito trenéři ztrácí schopnost obstát před svými mladými žáky, kteří jsou plní nadšení a mají maximální fyzický potenciál. Ideál slávy je tu velmi často jen snem, který se po čase rozplyne, stejně jako v každém sportu. Sen, který není dostatečnou odměnou v porovnání s vynaloženým úsilím a obětavostí. Zkrátka jde o zcela jiný svět, než jaký nabízí klasická bojová umění, kde cílem je co nejdelší život bez zranění. Zde však jde o relativně krátké období slávy, bohatství a (dočasný) respekt na úkor zdraví…

V klasickém Jujutsu je soutěž především vnitřní, jde o soupeření se sebou samým a málokdo ji vyhraje. Protože v této soutěži není žádný učitel, žádná hůl, jenž by nás popoháněla, žádný termín, je to boj, který trvá po celý život, bez znalosti konečného výsledku. Jedním z četných cílů klasického Jujutsu je, aby člověk mohl trénovat co nejdéle a aby byl schopen vypořádat se s jakýmkoli druhem útočníka bez ohledu na svůj věk, protože s přibývajícím časem jsou většinou rizika menší než v bouřlivém mladém věku.

Klasické Jujutsu se od svého vzniku předávalo v rámci elity a převážně jedinému nástupci. Schopnost přijmout předávání znalostí mnoha generací, které obětovaly svůj život, které doslova cedily svou krev, aby umění předávaly po dlouhá staletí, vyžaduje lidské vlastnosti, fyzické i psychické, které přesahují ty, jež se vyskytují u běžných studentů, jakými je většina z nás. Je proto normální, že studenti, kteří mohou prokázat účinnost klasického Jujutsu proti jakémukoli typu bojovníka bez ohledu na styl, jsou v současnosti poměrně vzácní.

Cvičením obou disciplín, Gracie nebo klasického japonského Jujutsu, musí člověku umožnit zůstat otevřený a studovat ostatní umění bez jakýchkoli předsudků. To je velmi obtížné, když je praxe člověka, ať už jde o jakýkoli styl, jeho pověst nebo hodnost založena pouze na penězích, kontrole, moci a snaze o čest a uznání. “Lidé jsou snadno zkorumpovatelní, mohou zkazit nejčastěji hlavně sami sebe,” řekl kdysi jeden svatý muž.

Obecně platí, že ten pravý, ať už se jedná o jakýkoli styl, respektuje všechny disciplíny a jejich studenty, protože ví, že v každém stylu jde o něco jiného a že všechny vyžadují oddanost a trpělivost. Právě ten, kdo je nejtrpělivější v úctě, je ve skutečnosti výkvětem mezi všemi praktikujícími v jakémkoli stylu. Je to ten, kdo respektuje každého a jakoukoli praxi, aniž by za to něco očekával, ten, kdo studuje trpělivě a vytrvale, aniž by se, kdy chytil do pasti idealizace toho, čím by chtěl být, protože hluboko uvnitř ví, že ve skutečnosti: je prostě člověk.

Zvláštní poděkování: Stephanu Meunierovi a Joelu Bodetovi z Montrealu. Mistru Hirakami Nobuyukiu a Atsumi Nakajima za jejich cennou pomoc při psaní této práce

KONEC

Zdroj: Budó & Koryu (Articles and Interviews); Dr. Kacem Zoughari; 1.edition; Bu Shi Shuppan GbR, Eberswalde, Germany; ISBN: 978-3-9822305-3-5

přeložil Jarda Kolcun