Od Jujutsu přes Judo k Brazilskému jiu-jitsu 1

napsal: Kacem Zoughari PhD z INALCO (Národní institut orientálních jazyků a civilizací – Francie) se specializuje na historii pohybu v klasických japonských bojových uměních.

Japonské bojové umění Jujutsu (čti džúdžutsu) má pro mnohé spíše nejasnou definici. Tento název se začal používat od počátku období Edo (1603-1867) a popisuje soubor technik beze zbraně, s běžnými nástroji (využitelné jako improvizované zbraně), anebo s použitím klasických zbraní (meč, luk, kopí apod.). Ačkoli je slovo Jujutsu (historicky) relativně nové, jeho skutečný význam odkazuje spíše na princip/způsob pohybu těla než na nějakou konkrétní bojovou techniku či školu.
Skutečné Jujutsu tak je obsaženo prakticky ve všech bojových uměních, která vyžadují silné a pružné tělo. Takové tělo umožňuje vyprostit se z dosahu nepřítele, který může a nemusí být v tu chvíli ozbrojen. Je to také o dokonalé kontrole těla nepřítele (prostřednictvím manipulace s jeho klouby, šlachami a svaly) a samozřejmě zcela „splynout“ s použitou zbraní. Tento přístup k boji, který měl v průběhu historie japonských bojových umění hned několik názvů, bude později v období Edo nazýván Jujutsu.
Především tedy jde o základní postoj (k boji), způsob válčení, ale i způsob pohybu, který se přizpůsobuje všem situacím a zbraním, spíše než konkrétním typem techniky. Používá k poražení nepřítele tzv. “pružnost”. Pro tento obecný princip tedy budeme v rámci tohoto článku používat termín Jujutsu, pokud nebude uvedeno jinak.

Původ Jujutsu

To, co se nazývá Sogo Bujutsu (studium mnoha zbraní a bojových technik), využívá umění/princip Jujutsu jako základní princip pro nácvik boje s různými zbraněmi. Původ japonských technik beze zbraně má své kořeny daleko v historii Japonska. Jednu z prvních zmínek o technikách boje beze zbraně, ale i bojových systémech zahrnujících boj beze zbraně, najdeme ve dvou významných japonských historických dílech: Kojiki (Kronika dávných příběhů, sepsaná v roce 712) a Nihon Shóki (Historická kronika Japonska, sepsaná v roce 720). Kojiki popisuje mytologický vznik Japonska a založení císařské rodiny, zatímco Nihon Shóki popisuje dějiny Japonska.
Další zmínky o tom, co se později bude nazývat Jujutsu, lze nalézt v různých japonských kronikách nebo na malbách a kresbách ilustrujících Sumai no sechi, rituál na císařském dvoře v období Nara (710–794) a Heian (794–1185), při němž si zápasníci navzájem poměřovali své dovednosti.
I podle různých svitků densho některých škol Jujutsu, jako jsou například jedny z první historicky zaznamenaných škol – Shóshó-ryu a Takeuchi-ryu, se tyto systémy/principy boje beze zbraně používané v kombinaci s různými zbraněmi začaly poprvé používat již v období Muromachi (1333-1575). Nicméně musíme zdůraznit skutečnost, že podle spisů proslulých mistrů, jako byli Kamiizumi ze Shinkage-ryu a Tsukahara Bokuden ze Shinto-ryu byl velmi podobný pohyb těla také rozpracován i v jiných bojových uměních jako je Kenjutsu, Sojutsu atd. Šlo zde hlavně o přesun těla všemi směry během zacházení se zbraněmi, jak můžeme pozorovat například v technice Muto-dori.
Jeden z nejúžasnějších příkladů efektivního pohybu těla najdeme v literárním díle Shuki, která obsahuje příběhy spojené s Kamiizumi, respektovaným mistrem kenjutsu. V jednom z těchto příběhů se Kamiizumi převlékl za potulného mnicha, aby zachránil dítě, jež držel jako rukojmí místní, krátkým mečem ozbrojený, blázen. V tomto svitku se dozvíte, jak si Kamiizumi nejprve získal útočníkovu důvěru a následně jej dokázal během zlomku vteřiny odzbrojit. Ve svitku se popisuje, jakým způsobem mnich útočníka odzbrojil a že jeho technika vyžadovala velmi přesnou koordinaci celého těla, při které se využila přizpůsobivost, pružnost a síla rukou, zápěstí a prstů, tedy koordinaci fakticky celého těla. Je to podobné jako při správném držení štětce při kaligrafii, kde správné držení těla zcela jistě ovlivní výslednou kresbu. Můžeme se tedy důvodně domnívat, že Kamiizumi ovládal své tělo a uměl odzbrojit jakéhokoli nepřítele, prostřednictvím dokonalého ovládání svého těla, kdy se pohyboval pružně a při přemisťování fakticky „klouzal jako voda po kameni“. Tato dovednost je nezbytnou podmínkou správného pohybu nejen v bojovém umění kenjutsu, ale i v dalších bojových uměních, které pracují se zbraněmi.

Různá terminologie

Slovo Jujutsu znamená využívání ohebnosti, nikoli “ohebnou techniku”. Aby člověk mohl používat ohebnost, musí mít pružné a ohebné tělo. Člověk také musí vědět, jak takové pružné tělo používat, protože právě využití těla je klíčem ke všem formám Jujutsu. Zde jsou různé názvy, které se dávají pojmu Jujutsu podle některých tradičních škol:

• V Sekiguchi-ryu, Araki-ryu a Seigo-ryu jsou techniky Jujutsu pojmenovány následovně: Hade, Hakuda, Jujutsu, Kenpo, Torite.
• V Takeuchi-ryu a Yagyu Shingan-ryu jsou techniky Jujutsu pojmenovány následovně: Koppo, Goho, Kogusoku, Yawara-jutsu, Koshi no mawari, Yoroi kumi uchi.
• V Tenshin Shoden Katori Shinto-ryu, Tatsumi-ryu a Shosho-ryu jsou techniky Jujutsu pojmenovány následovně: Kumi uchi, Shubaku, Tode, Torite, Wa-jutsu, Yawara-jutsu, Kowami.

Tato různá pojmenování se používala v různých historických obdobích, zeměpisných oblastech a u různých následovníků. Každý z těchto názvů odkazuje na trochu jinou technickou charakteristiku, při níž se používá buď celé tělo anebo jen jeho část.

Údery, bloky, vyhýbání se, pohlcování a používání středu…

Ve výše zmíněných školách Jujutsu najdeme tři hlavní proudy, které používají různé techniky pohybu těla. 

• První z nich se zaměřoval na techniky pák (kansetsu waza) a úderů (atemi waza). Využíval páky na všechny končetiny protivníka k následnému získání kontroly nad jeho tělem. Aby se však do pák dostal, nejdříve využil znalost kyushó – citlivých a vitálních bodů, pomocí nichž protivníka oslabil. 
• Druhý proud využíval jen minimum úderů a soustředil se především na techniky hodů (nage waza).
• A konečně poslední proud nepoužíval téměř žádné údery a soustředil se na dovednost osvojit si co nejdokonalejší používání celého těla (např. kontrola středové linie Seichusen…), jemné posuny, absorpce/přesměrování útoku i úskoky do stran spolu s využíváním různých úhlů protiútoku a samozřejmě správného načasování. Díky tomu nemuseli používat techniky úderů.

Přesto existovaly školy, které často používaly techniky úderů Atemi. Nazývaly se Hakuda, Shubaku, anebo Kenpo. To naznačuje, že některé bojové techniky patrně podléhaly vlivu různých technik boje otevřenou rukou, které do Japonska přicházely z Číny.
Aniž by se některé školy omezovaly na čínský vliv, úderové techniky překvapivě používaly především v době, kdy bojovníci nosili zbroj. To naznačuje, že nešlo jen o formu tupých agresivních úderů, jaké fakticky existovaly vždy, ale šlo spíše o umění přesných úderů, které umožňovaly nezranit se o zbroj protivníka a současně být schopen zasáhnout (nechráněná) citlivá místa těla protivníka.
I přesto všechno nemůžeme jednoduše zaškatulkovat všechny školy Jujutsu do nějakých jasně definovaných systémů, kde je například 50 % technik, jež tvoří výpady, páky, znehybnění a kontroly, a 50 %, které se skládají z úderů a bloků.
To, co prozrazuje velká většina svitků densho, makimono, shuki atd., je, že všechny druhy Jujutsu jsou v podstatě formami, kde ústřední bod nebo cíl spočívá v používání celého těla prostřednictvím jemných posunů, které mohou být spojeny s používáním různých zbraní. Používání úderů a bloků bylo v každé škole individuálně rozvíjeno dle toho, jak je jejich zakladatel považoval za nutné či potřebné. Někdo je používal vyváženě, případně je používal příležitostně…anebo vůbec.
Skutečnost, že některé školy nepoužívaly atemi příliš často, neznamená, že takové údery a údery nebyly účinné. Spíše to prozrazuje, že využití ohebnosti a postavení těla, posunů a úhybů bylo tehdy dovedeno na nejvyšší možnou úroveň využití.
Dalším důvodem, proč atemi někdy nebylo tak důležité, je to, že většina škol založených v období Edo (což představuje velkou většinu všech škol) upřednostňovala kontrolu útočníka, nikoli jeho zabití (aby mohl být později vyslýchán a potrestán). Je faktem, že v tomto období bylo zpravidla nutné útočníka kontrolovat, aby nemohl použít zbraň, nebo ji vytáhnout, místo aby byl jednoduše zabit, jako tomu bylo v minulosti. Tento princip kontroly protivníka nacházíme v kata Kime no kata, Nikikata a Kiri oroshi z Tenshin Shinyo ryu. Určité stopy tohoto principu můžeme stále nalézt i v moderním judu.
Když však v určitém Jujutsu stylu pozorujeme kopy, jako jsou Mawashi geri, Yoko geri nebo údery Oi tsuki, Gyaku tsuki, Uraken, Jodan uke atd. tak, jak je můžeme pozorovat v různých školách karate, nebo když vidíme kruhové pohyby inspirované boxem a jinými styly, můžeme si být zcela jisti, že se nejedná o tradiční japonské Jujutsu. Není to překvapivé, protože karate v Japonsku zavedl ve 20. letech 20. století Gichin Funakoshi (1868-1957), tedy až mnoho let po vzniku většiny škol Jujutsu nebo škol, které atemi používají.

Jujutsu: multidisciplinární umění

Pro mnoho vyznavačů bojových umění po celém světě je Jujutsu, stejně jako jiná podobná umění, pouze systém boje na krátkou vzdálenost, který se používá k osvobození se od nepřítele nebo k ovládání protivníka otevřenou rukou, něco jako zápas beze zbraně. Pro jiné jde o “flexibilní techniky” beze zbraně. Jak jsme si již dříve ukázali, Jujutsu je spíše základem souboru bojových technik, které v boji využívají různé zbraně. Zahrnuje různé úderové techniky, bloky, úskoky, torze, páky, škrcení a znehybnění, stejně jako pády, a dokonce i techniky k neutralizaci útoku ještě před jeho zahájením nebo alespoň před jeho dokončením atd.
Nejdůležitější součástí Jujutsu však zůstává hluboké pochopení pohybu těla, které umožňuje přenášení váhy těla tím, že pečlivě kontrolujete využívání těla protivníka. Tento způsob pohybu těla je znám pod názvy Musoku no ho, Suri ashi, Yoko aruki, Ninsoku atd. a je předpokladem pro zacházení prakticky se všemi zbraněmi.
Podle jiného úhlu pohledu, který vychází z nomenklatury technik klasického japonského ryu-ha, se Jujutsu skládá z technik využívajících krátké zbraně (označované jako menší zbraně), jako jsou jutte, tanto, kakushi buki (skryté zbraně), kusari fundo (ostří s řetězem), tetsuken (ocelová pěst/boxer), bankoku choki (rukavice mající podobu sekery) atd. proti protivníkům, kteří jsou ozbrojeni nebo ne.
Termín Jujutsu se používá také pro označení taktiky pohybů, které jsou neodmyslitelně spjaty s používáním hlavních samurajských zbraní, jako jsou ken nebo tachi (meče různých délek), yari, naginata, bo a jó. Tyto bojové techniky měly v různých ryu-ha přednost a byly vyvinuty pro použití na bojišti.
Zde opět rozlišujeme Kaichu Bujutsu neboli Yoroi kumiuchi, což je boj ve zbroji se zbraní nebo beze zbraně, které pochází z období Kamakura, Muromachi a Sengoku. A pak tu máme Suhada Bujutsu (bojové techniky vyvinuté pro použití v běžném denním oděvu) vyvinuté v období Edo.
Období Edo se svým mírumilovným občanským prostředím, volností v pohybu těla, kterou umožňoval oděv, zákazem soubojů a bojů na život a na smrt, přineslo Jujutsu nový rozměr. V důsledku toho se objevily četné školy jako Tenshin Shinyo-ryu, Kito-ryu, Yoshin-ryu atd. a vyvinuly nové formu Jujutsu, která více odpovídala době a morálce období Edo. Cílem již nebylo zabít protivníka, ale dostat jej pod kontrolu.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

Zdroj: Budó & Koryu (Articles and Interviews); Dr. Kacem Zoughari; 1.edition; Bu Shi Shuppan GbR, Eberswalde, Germany; ISBN: 978-3-9822305-3-5

přeložil Jarda Kolcun