napsal roku 1955: T. P. Leggett, 6. DAN
Toto malé vyprávění uvádím v naději, že ostatní budou mít prospěch z mých vlastních zkušeností. Historie se sice neopakuje, ale situace ano.
Na počátku třicátých let neměla Budokwai, ačkoli byla známá jako ústředí juda v Británii, mnoho vážných studentů. Bylo zde velké množství „plovoucí“ populace, jejíž jediným zájmem o judo bylo spojit ho s nějakou existující posedlostí, s buddhismem, se spiritualismem. Při vyslovení slova „soutěž“ mizeli jako vyplašení jeleni. Za dobrých večerů v dójó cvičilo více či méně usilovně kolem čtyřiceti lidí, za těch špatných jen šest nebo sedm. Učitelé, pan Koizumi a pan Tani (oba v té době 4. dan), tam byli každý večer, všichni žáci od nich měli individuální výuku a nebylo třeba formálních hodin. Pan Koizumi však občas pořádal improvizované přednášky v šatně, které přitahovaly všechny přítomné.
Nastoupil jsem v sedmnácti letech po vážné nemoci v důsledku nadměrného studia. Lékař mi doporučil pravidelné cvičení a já začal Müllerova cvičení (která dodnes považuji za nejlepší) spolu s dlouhými večerními běhy. Nikdy jsem nesportoval a neměl jsem žádnou fyzičku, takže to byla docela námaha. Také mě to začalo nudit, což mě přimělo poohlédnout se po něčem jiném. Když jsem náhodou procházel kolem budovy Budokwai, rozhodl jsem se do ní vstoupit; rodiče ale nebyli pro, a tak jsem to před nimi tajil.
Pan Kaye mi dal první lekci; jeho rychlost a zručnost byly neuvěřitelné. Po několika večerech jsem se mohl zúčastnit běžné výuky. Na zemi jsem se často dostal do patové situace tím, že jsem soupeře chytil za zápěstí. Měl jsem silné prsty a on se někdy nedokázal osvobodit. Když rozhořčený žlutý pásek protestoval: „To nemá cenu dělat, s tím nic dalšího neuděláš, copak to nechápeš?“ Odpověděl jsem: „Ty taky ne“, a docela spokojeně jsem po zápase odešel. Byl to starý omyl želvy, že když dokáže zmást buldoka, myslí si o sobě, že je ohromný bojovník. Po několika takových úspěších jsem to zkusil na pana Koizumiho. Nechal mě chvíli držet zápěstí, asi aby zjistil, co si myslím. Pak mi nenápadně zvedl nohu a jednu ruku mi zablokoval. Znovu jsem se chytil a on opět přitáhl nohu a uvěznil mi ruku. Opustil jsem na chvíli tento nápad a zkusil jsem ortodoxnější judo, ale brzy jsem ze zvyku opět chytil zápěstí. Když jsem viděl, že se noha blíží, zaváhal jsem, a když jsem si konečně uvědomil, že to není dobré, pustil jsem ji. Pan Koizumi neřekl ani slovo, jen se usmál. Tato příhoda na začátku mé judistické kariéry ve mně zanechala hluboký dojem; byla to moje první lekce skutečného juda a nikdy jsem na ni nezapomněl.
Začal jsem pravidelně cvičit. Vysoký, neohrabaný, ale energický, když se mé divoké nástupy míjely účinkem, často jsem padal. Pády byly těžké a doma jsem rodičům modřiny a namožení vysvětloval jen s obtížemi. Jednoho večera mě mírně rozbolela hlava a rozhodl jsem se odejít dřív. Pan Tani si všiml, že odcházím, a zeptal se, co se děje. Řekl jsem mu to a řekl jsem, že přijdu ve středu, další tréninkový večer. „Když tě na ulici přijde okrást nějaký muž,“ řekl, ‚můžeš říct, že tě bolí hlava, a požádat ho, aby přišel ve středu?“ „Ne,“ odpověděl jsem. Od té doby jsem nikdy neodešel dřív.
Svou první zkoušku jsem nezvládnul z nervozity; celé noci předtím jsem nemohl spát a na žíněnce jsem se cítil ochromený. Přesto mi učitelé udělili šesté kyu. To mi dalo pocit, že mám v judu přece jen budoucnost, a rozhodl jsem se zuřivě trénovat. Dodržoval jsem Müllerova cvičení a běhal, jak jen to šlo. Abych to všechno stihl, obětoval jsem kvůli tomu sobotní spánek. Mohl jsem běhat ze svého domu poblíž Hendon Central hlavně po magistrále do Hampstead Heath a pak přes Highgate, abych stihl vidět letní svítání. Cestou zpátky jsem si kupoval mléko od mlékaře. V zimě jsem se občas odvážil přidat k ranním plavcům na koupališti Hampstead Heath. Ztrátu spánku jsem si vynahrazoval tím, že jsem v neděli chodil brzo spát. Když jsem se rozhlížel po nějaké další výzvě, zaslechl jsem někde, že se staří samurajové nikdy nemyjí v horké vodě; několik let jsem se pak sprchoval a koupal jen ve studené vodě a horkou vodu jsem používal jen velmi neochotně na holení.
Pak jsem se taky pořád bál, že pan Tani zopakuje svou poznámku o tom, že požádá lupiče, aby se vrátil ve středu: strašilo mě to, dostal jsem strach přestat i když jsem měl docela vážné zranění. Některé z těchto věcí vyvolaly mezi umírněnějšími členy dost smíchu. „Ať se z tebe nestane fanatik,“ řekl mi jeden z držitelů zeleného pásu, “chce to zachovat si smysl pro rovnováhu a přiměřenost.“ Možná to myslel dobře, ale já byl na podobné rady citlivý. „Proč vlastně nebýt fanatikem? Kam tebe v judu dovedl smysl pro přiměřenost? Kdepak, já svůj postoj nezměním,“ odpověděl jsem. Podobné výpady mi na popularitě nepřidaly, ale chybělo mi sebevědomí, abych se nad naznačenou kritikou povznesl. Všichni členové nejvyššího stupně mě však povzbuzovali. V malém klubu jsme se všichni znali a vyšší ročníky dávaly tréninky všem. Pan Koizumi a pan Tani dávali speciální tréninky několika vybraným nadšencům. Po několika měsících mě pan Tani začal také brát s sebou, když učil v jiných dójó. Pomáhal jsem mu tím, že jsem cvičil se všemi jejich členy.
Potom u jídla (které často platil; jako student jsem totiž měl málo peněz) kritizoval mé jednání s některými z nich a vysvětloval mi vidličkami a lžičkami mechaniku juda i něco z jeho strategie. Také při běžných tréninkových večerech jsem byl nyní zván, abych se připojil k malé skupince, která šla s učiteli poté na kávu. Tam jsem se o teorii a skutečném významu juda dozvěděl víc než kdy jindy na žíněnce. Jeden člen mi řekl, že vypadám směšně, když se někdy táhnu všude za panem Tanim s jeho výstrojí; protože on byl malý a já vysoký, možná to opravdu vypadalo směšně. Ale o judu jsem se díky tomu toho hodně naučil.
Budokwai bylo plné teoretiků i budoucích učitelů. Bylo tam malé jádro lidí jako pan Kaye a bratři Hydeové, vysoce kvalifikovaných a chápajících tradici juda, kterou pan Koizumi pomalu a trpělivě vytvářel. Mnohým však unikal smysl; chtěli si vzít tu část tréninku juda, která se jim líbila, a vyhnout se tomu, co se jim nelíbilo, to jsem neuměl. Někteří chtěli zcela vyloučit soutěže, jiní se chtěli učit jen kata, nebo jujutsu, anebo smrtící údery. Někteří chtěli vynechat praktický trénink a přejít rovnou k vyšším letům filozofie, jiní si byli jisti, že filozofie juda nemá smysl, protože ji nedokážou pochopit. Dokonce i na žíněnce měli lidé své malé vlastní metody, které zuřivě bránili před kritikou, a to i ze strany učitelů. „Musíš si zachovat nezávislý úsudek – nemá cenu brát všechno jako evangelium,“ to byla jejich oblíbená poznámka. Zapomínali, že všechno, co o judu věděli, pocházelo od jejich učitelů z Budokwai; jejich takzvaný „nezávislý úsudek“ byl založen výhradně na tom, co tam slyšeli (nebo spíše špatně slyšeli). Je nelogické, že právě oni se nejvytrvaleji dožadovali výuky a obtěžovali učitele otázkami, ačkoli odpovědi nikdy nepřijímali bez silných výhrad. Někteří z nich žárlili, protože měli pocit, že se mi věnují učitelé více než ostatním, a jeden z nich kvůli tomu dokonce šel za panem Tani a zeptal se ho na to, když jsem tam byl i já. Odpověděl mu: „Když Trevorovi něco řeknu, po třech měsících se ještě snaží a po půl roce už to umí. To, co jsem mu řekl před půl rokem, umí teď, a to, co mu říkám teď, bude umět za půl roku. Ale u tebe často vidím, jak se po týdnu přestaneš snažit. K čemu je pak dobré ti říkat tu spoustu věcí?“ To mě potěšilo, i když jsem se brzy sám měl dopustit vážné chyby tím, že jsem nebyl ochoten řídit se učitelovými pokyny.
Se svýma dlouhýma nohama jsem dosahoval dobrých výsledků při hodech, kde se zapojují nohy a chodidla a neměl jsem moc chuti pouštět se do hodů se zapojením boků, protože ty jsou náchylnější k protiútoku. Několikrát mi bylo řečeno, že dobrý útok v judu se nedá postavit jen na hodech nohou (ashi waza) a že nezbytné jsou hody bokem (koshi waza), ale já se stále tvrdošíjně držel svého stylu. Měl jsem představu, že mohu uspět podle svých vlastních linií, které mi koneckonců vyhrávaly soutěže. Dokonce mě napadlo, že vzhledem k tomu, že pan Tani byl malý muž a vysoce odborný v hodech bokem, nejspíš je automaticky doporučoval každému. Prošel jsem si cestu zhruba do fáze modrého pásu a poměrně rychle jsem vyhrál většinu svých soutěží. Pak jsem se zasekl. Všichni znali mé hody se zapojením nohou a vyhýbali se jim rozkročením. Pomalu a neochotně jsem se začal učit hodům se zapojením boků, ale trvalo dlouho, než mi přišly přirozené, a vliv této rané chyby ovlivnil mé judo na několik let. Zde mohu dodat, že později jsem v Japonsku viděl, jak jednoho velmi nadějného studenta učitel přísně pokáral za to, že setrvával právě v této chybě. Učitel, normálně klidný člověk, pokračoval a pokračoval, až osmnáctiletého studenta dohnal k slzám. Poté mi omluvně řekl: „Předpokládám, že si myslíte, že jsem byl přísný, ale ve skutečnosti jsem myslel jen na jeho kariéru v judu.“ Pak se zasmál a dodal: „To ti, kteří si myslí, že jsou chytří, dělají takové věci. Ale ti tupější, kteří vědí, že nic neumějí, dělají pak často lepší pokroky.“ Přistihnul jsem se, jak jsem po jeho slovech zrudnul.
Metoda pana Taniho na žíněnce spočívala v tréninku pomocí cvičení a dalšího cvičení. Zjistil žákovu slabinu a pak na ni nemilosrdně „brnkal“. Viděl, že mám slabý krk a také jsem se nerad nechával zalehnout soupeře přes obličej. Nasazoval mi proto často škrcení na krk a pak ho uvolňoval, když jsem se chystal odplácat. Musel jsem se bránit a on jej znovu nasadil. Znovu bych byl připraven plácat, ale on by jej náhle uvolnil. Člověk nesměl plácat, když neměl nasazené pevné škrcení krku. „Ne, ještě žiješ!“ řekl by. Když už jsem si myslel, že jsem úplně vyčerpaný, vzdal se technik škrcení krku a nalehl na mne přes obličej do pevného sevření. Dřív mě to přivádělo téměř k šílenství, ale po několika letech jsem ten trénink ocenil. Teď už instinktivně vím, jak se ze škrcení krku dostat.
Co se týče soutěží, bylo nám řečeno, že máme útočit pořád. Na jedné z mých prvních soutěží v Cambridgi jsem rychle zabodoval hodem se zapojení nohou, tedy mou oblíbenou technikou. Pak jsme šli na zem, kde jsem se dostal do sedu. Začal mi oběma rukama tlačit na krk a já věděl, že bych měl jít do páky na nataženou ruku, ale bál jsem se riskovat ztrátu pozice. Tak jsem se po zbytek času držel a předstíral, že se pokouším o škrcení. Díky jednomu získanému bodu jsem pak zápas vyhrál. Pan Tani se mnou nemluvil ani po soutěži, ani cestou s týmem zpět do Londýna. Ale právě když jsme se všichni rozcházeli domů, řekl: „Zbabělče!“ Chvíli mi trvalo, než jsem se s tím vyrovnal, ale byla to dobrá lekce.
V dójó byl jeden nebo dva silní judisté, kteří měli pověst drsňáků, a někteří z nás se snažili cvičení s nimi vyhýbat. Učitelé nám naopak říkali, že je to dobrá zkušenost, a nutili nás vyzkoušet si judo proti velmi silnému protivníkovi. Jednou jsem slyšel, jak pan Koizumi zkritizoval před ostatními studenta, který se z toho snažil vykroutit. Proto jsem se řídil jeho radou, že když se do nich pustíme a zaútočíme na ně, místo abychom se drželi zpátky, zjistíme, že jsou nečekaně slabí. Tohle stojí za to vědět. I když je člověk v něčem nadřazený, je chybou tuto nadřazenost zvyšovat tím, že se jí bojíme, a pokud se mu postavíme odvážně, může se ukázat, že samotná nadřazenost je pouze v naší mysli.
Za rok jsem se dostal až k hnědému pásu a pak jsem zažil zdrcující ránu. Spolu se mnou šel na zkoušku na černý pás ještě jeden hnědý pás, který se judu věnoval déle. Oba jsme si vedli dobře, a nakonec jsme byli nasazeni společně do finálového souboje. Rozhodujícím způsobem jsem vyhrál. Druhý den byly vyvěšeny výsledky a k mému úžasu moje jméno na seznamu nebylo, zatímco druhý hnědý pásek postoupil. Nikdy v životě jsem se necítil tak ponížený a zároveň jsem zuřil nad nespravedlností pánů Koizumiho a Taniho, našich zkoušejících. Několik dní jsem se držel stranou, než jsem se mrzutě vrátil ke cvičení. Ostatní členové se museli dobře bavit, když mě viděli tak skleslého. Když se na to dívám zpětně, nemám jim ty jejich vtípky na můj účet za zlé. Zkoušející měli samozřejmě pravdu. Velká část mého úspěchu pramenila ze síly a druhý hnědý pásek měl ve skutečnosti více dovedností, i když ne dost na to, aby vyrovnal rozdíl v tělesné stavbě. Kdyby mě povýšili, fakticky by mě podpořili v mých špatných metodách.
Pokud se mě někdo zeptá, jaké jsou hlavní poznatky z mých zkušeností v prvních letech, řekl bych, že jsou tři. Zaprvé zajistit si naprosté soustředění, zadruhé, když se to podaří, mít naprostou víru ve svou schopnost uspět; zatřetí, sehnat si dobrého učitele a být připraven obětovat své nedokonalé představy ve prospěch jeho instrukcí. Pokud jde o první bod, mnoho lidí se bude snažit narušit vaše soustředění v judu. Je to jakási instinktivní reakce na pokrok někoho jiného. Motoristé nemají rádi, když je na silnici někdo předjíždí, a někteří judisté to cítí stejně. Podle mého pozorování a zkušeností je nejlepší stýkat se s lidmi, kteří sami vyvíjejí dobré úsilí v pokroku. Chodit s lidmi, kteří jsou odhodláni ztrácet čas svůj i všech ostatních, může soustředění studenta citelně oslabit. Studenti juda by se neměli znepokojovat tím, že ještě nemají odborného učitele. Měli by si vybudovat koncentraci a víru a získat nejlepší dostupnou výuku; dokonale soustředěný a věrný judista se při setkání s prvotřídním učitelem naučí v krátké době úžasně mnoho.
Poslední poznámka: od samého začátku se mi osvědčilo sedět každé ráno několik minut vzpřímeně, v naprostém klidu, a zklidnit mysl. Zvyšuje to energii a posiluje vůli. To je první krok v zenové meditaci, který doporučují mnozí učitelé, mezi nimi například i pan Yoshimatsu, nyní již potřetí celojaponský mistr juda.
ZDROJ: Judo Quarterly Bulletin Vol. 11-2.pdf
