Luxus hněvu

Napsal: Dave Lowry

Podle myšlení mnoha šermířů starého Japonska existovaly čtyři základní “nemoci”, kterým mohl bojový umělec podlehnout. Těmito nemocemi jsou strach,  pochybnosti, obavy a překvapení. Mnoho duchovních prvků a velká část psychologického tréninku v budó se dnes, stejně jako tehdy, zaměřuje buď na překonání těchto nemocí nebo na jejich prevenci. Myslím, že k tomuto seznamu čtyř nemocí by bylo moudré přidat ještě jednu, která je stejně smrtelná a zákeřná jako ostatní čtyři. K tomuto seznamu bych přidal nemoc hněvu.

“Muž je jako ocel,” říká jedno japonské přísloví (a dodávám, že tato rada platí stejně dobře i pro ženy), “jakmile ji přestane ovládat, je bezcenná.” Můj sensei však měl jiný, poněkud přímější způsob, jak vyjádřit stejnou myšlenku. Upozornil mě na něj jednoho odpoledne, když mě učil na louce pod starým hřbitovem nedaleko svého domu. Cvičili jsme s dřevěnými meči. V té době jsem při výcviku s ním zažíval jev, s nímž se v tom či onom okamžiku setkal každý vážný budóka. Zapomínal jsem kata (sestavy). Dostal jsem se do fáze učení, kdy se mi v hlavě začaly plést úseky jednotlivých kata, které jsem se učil. Pohyby různých kata se mi slévaly dohromady. Ještě více mě rozčilovalo, že během provádění sekvence určité kata se mi z ničeho nic zatmělo před očima. Některé z těchto pohybů jsem pravidelně prováděl více než rok či dva a najednou, k mé obrovské frustraci, byly pryč, zmizely mi z mozku. Moje tělo se zastavovalo, jako by se mi zkratovaly nervy a svaly. Bylo to k zbláznění. Obzvlášť těžko to snášel někdo jako já, kdo má žalostně nízkou frustrační hladinu. Bylo to o to horší, že když jsem se zasekl, Sensei, který v kata vystupoval jako můj soupeř, tam prostě stál bez výrazu a čekal, až provedu techniku, kterou jsem za nic na světě nedokázal vytvořit.

“Shimatta zo!”Nakonec jsem se rozčílil nad svou vlastní hloupostí.

Senseiova odpověď byla tak rychlá, že skončila dlouho předtím, než jsem si uvědomil, že začala, za kratší dobu, než mi trvalo dokončit citoslovce bolesti. Ťuknul svým dřevěným mečem o můj a mocnou silou svých boků jím hned poté seknul, čímž mi vyrazil zbraň přímo z rukou. Můj meč se několikrát otočil ve vzduchu a odrazil se od země. Současně jsem měl zřetelný pocit, že mi právě vytrhl zápěstí z předloktí.

“Hněv je luxus,” řekl tiše. “Takový, který si nemůžeš dovolit.”

Hněv jako luxusní zboží. Hmmm, to je zvláštní způsob uvažování o této emoci, že? Ale stejně jako u většiny rad, které mi různí senseiové dali hned poté, co mě podobným a stejně bolestivým způsobem poučili, stojí za to se nad nimi zamyslet.

Hněv je luxus, protože nám umožňuje soustředit pozornost pouze na jednu věc: na sebe. Vzpomeňte si, kdy jste si naposledy narazili palec u nohy, ztratili klíče nebo jste chtěli prošlápnout plynový pedál přímo skrz palubovku, když auto nechtělo nastartovat? V
takových chvílích jste nemysleli na nic jiného na světě než na svůj okamžitý problém. Hněv je v tomto smyslu velmi podobný stavu, kdy si vaše mysl vezme malou dovolenou. Když si berete dovolenou, můžete si dopřát luxus jít si zaplavat nebo na výlet, číst si knihu a flákat se celý den, pokud chcete. Ano, hněv možná není tak příjemný (a nezahrnuje ani zdravé výhody dovolené), i když málokdo by popřel, že je to uspokojivý způsob, jak “upustit páru”, když jsme opravdu podráždění, stejně jako jsem to udělal já se svým zvoláním na louce, když jsem si nemohl vzpomenout na katu.

Když jsem se přestal ovládat, dopřál jsem si to. Soustředil jsem se na svůj problém a zapomněl jsem na soupeře. Na bitevním poli, tedy na místě, kde se tyto kata měly realizovat, by mě takový okamžik sebemrskačství mohl stát život. Cena, kterou bych jako budoka musel zaplatit za luxus rozčilování, by byla příliš vysoká.

Někdy si možná přejeme věřit, že nás hněv “povzbuzuje”. Pokud je cíl dostatečně jednoduchý, možná tomu tak je. Pokud mám vykopnout dveře, dostatečně mě rozzlobte a pravděpodobně to dokážu. Ale fyzické, bojové dovednosti bojového umění nejsou jednoduché. Člověk si musí uvědomovat vzdálenost, načasování, akce a reakce protivníka, možnost setkání s více než jedním útočníkem a tak dále. V takto složité situaci nemá hněv co dělat.

Další přesvědčení o hněvu – a s tím se často setkáváme ve filmech a jiných formách dramatické zábavy – je, že nás může motivovat k odvaze v situacích velkého stresu. V některých omezených případech tomu tak může být. Ale závislost na hněvu jako zdroji energie může mít časem vážné následky. Hněv zapojuje v těle nadledvinky. Možná to není zrovna vědecké vysvětlení, ale nadledvinky do nás ve chvílích stresu, nebezpečí nebo hněvu pumpují hormony. To, co následuje, je složitý proces, ale výsledkem je, že tlak vyletí, nemluvě o srdeční frekvence, dýchání – všechny tyto funkce jdou rychle nahoru. Je to, jako kdyby tělo bylo rodinným kombíkem, který dlouho nikdo nenastartoval a který nastartujete a hned prošlápnete pedál až na podlahu a pak jedete tak rychle, jak jen můžete, a to vše během několika vteřin. Pokud nastane nouzová situace a vy musíte někam rychle odjet, je příjemné mít dopravní prostředek, který vás tam dokáže dopravit. Pokud to však budete s autem zkoušet pravidelně, nebude trvat dlouho a motor a převodovka budou mít potíže.

Ti, jejichž profese závisí na násilných nebo nebezpečných střetech – například vojáci, policisté a hasiči – brzy poznají negativní důsledky závislosti na adrenalinovém vzteku v těchto situacích. Tělo zvládne občasné výbuchy hněvu, ale když se hněv stane podmíněnou reakcí na stres, kardiochirurgové budou mít práci.

Jako živočišný druh jsme se nevyvinuli, chemicky ani emocionálně, abychom zůstali v takovém stresu zdraví. O nic víc, než jako rodinný vůz také nebyl stvořen k tomu, abychom ho při studeném motoru vytáčeli a závodili na plný plyn. (Číňané si mimochodem už dávno všimli některých subtilnějších problémů, s nimiž se setkáváme, když se příliš často zlobíme. Taoistické lékařské texty z minulých staletí o tom hovoří jako o nerovnováze “ohnivé” čchi, nebo jak bychom to řekli japonsky ki, a mnoho forem cvičení tai chi chuan a chi kung nabízí speciální cvičení, která mají tělo této přebytečné energie zbavit).

Hněv mohutně plýtvá naší energií, a to obvykle v době, kdy ji potřebujeme uchovat a maximálně využít. Velmi úzce pak zaměřuje svou koncentraci ve chvílích, kdy potřebujeme více vnímat, co se kolem nás děje. A hněv nás připravuje o sebekontrolu právě ve chvílích, kdy se nejvíce potřebujeme ovládat. Bylo by idealistické doufat, že se nám tréninkem podaří zcela odstranit hněv, který v nás někdy dřímá. V mém případě v to příliš nedoufám. Ale pokud nás trénink budó nemůže zbavit hněvu, může nás naučit rozpoznat, co v nás hněv skutečně vyvolává, a zjistit, že nejčastěji jde o emoci, kterou si nemůžeme dovolit rozmazlovat.

ZDROJ: The luxury of anger (Dave Lowry)