Sumó není jen o velikosti: Jak zápasníci používají strategii k vítězství (nebo prohře)!

Napsal: Dave Lowry

Víte, že Sumó je nejstarším japonským bojovým uměním, které sahá až do dob nejstarší japonské civilizace? Že se o zápasech Sumó píše v Kodžiki, mytologických příbězích o vzniku Japonska?

A víte, že zápasy Sumó lze vyhrát pouze dvěma způsoby: buď soupeře vytlačit z ringu, nebo ho donutit, aby se dotkl země jinou částí těla než nohama?

Nebo víte, že zatímco profesionální Sumó se těší velké pozornosti, Sumó jako sportu se v Japonsku věnují statisíce amatérů a že mnoho středních a vysokých škol má své kluby nebo týmy Sumó? 

A nyní několik věcí, které velmi pravděpodobně o Sumó nevíte

Celkově se v Sumó uplatňují dvě strategie. Yotsu-zumo označuje styl Sumó, při kterém zápasník neboli rikishi uchopí pás svého soupeře a zápasí, přičemž se snaží o hod nebo nějakou příbuznou techniku.

Oshi-zumo naopak vyžaduje razantní akci i razantní údery doprovázené fackami nebo strkáním, které soupeře tlačí dozadu, buď ven z ringu, anebo na zem.

Která strategie je lepší? Pokud si myslíte, že fanoušci baseballu se ponořili do moře statistik až tak moc, že studují průměry počtu odpalů, levoruké a pravoruké nadhazovače házející rychlé míče za zamračených dnů a tak dále, pak vám bude připadat, že Sumó se zabývá ještě podivnějšími věcmi. A statistiky se vedou doslova o každém profesionálním zápase Sumó, a to už od 17. století.

Je zřejmé, že v Sumó existuje spousta rekordů. I tak ale neexistuje žádný jasný důkaz, že by jedna ze dvou výše uvedených strategií byla lepší než druhá. Oshi-zumo, tedy tlačení soupeře náporem úderů a strkanic, byla o něco úspěšnější ve více zápasech.  Když však připočteme další relevantní faktory, jako je strategie používaná soupeřem – zda se snaží také tlačit, nebo zda jde po pásu a snaží se provést hod, zjistíme, že statisticky vlastně neexistuje žádná významná výhoda při uplatňování jedné metody oproti druhé.

Oshi-Zumo vs. Yotsu-Zumo

Je snadné si představit oshi-zumo jako jednoduchou jednostrannou sílu a yotsu-zumo jako chytré ovládání techniky. Pravdou však je, že jeden „styl“ v sobě současně zahrnuje i prvky toho druhého. Existují jemnosti ve způsobu, jakým rikishi směřuje své údery a jen opravdu jemně mění směr síly.

I v tom nejrafinovanějším hodu nebo strhu je obsažena obrovská hrubá síla. Velmi velcí rikishi se na začátku své kariéry často soustředí na oshi-zumo, kde využívají své velikosti a síly. Jak dospívají a postupují v žebříčku, očekává se, že se jejich strategie změní a začnou více pracovat na technikách hodů.

Rikishi se také dělí zhruba podle typu postavy. Ti, kteří jsou mohutní a „baculatí“, se nazývají ankogata. Štíhlejší a hubenější zápasníci se nazývají suppogata.

Tato slova jsou mimochodem vždy psána kataKanóu, což je forma zkratky používaná pro cizí slova, takže nelze přesně říci, odkud pocházejí. (Přípona – gata na konci je stejně jako kata, tedy „forma“).

Je možné vyhrát zápas Sumó, i když se zakázaná část těla dotýká země?

To je dobrá otázka a odpověď překvapivě zní „ano“. Pokud hodíte soupeře tak, že na něj spadnete a ohrozíte ho, můžete pád přerušit rukou. Můžete se zapřít o podlahu ringu, abyste udrželi váhu soupeře pod vámi. Tento úkon se nazývá kabaite.

Nejslavněji byl k vidění v roce 2004, kdy 350 kilový Kotonowaka přesvědčivě odhodil Asashorjú, ale při pádu použil svou nataženou ruku, aby svou vahou Asashorjú nerozdrtil.

Rozhodčí při tomto stále diskutovaném činu nařídil pokračování zápasu. Asashorjú poté Kotonowaku odhodil a turnaj vyhrál. Kotonowakovi fanoušci byli rozhořčeni; starost jejich hrdiny o soupeře ho stála důležitý zápas a trvají na tom, že rozhodnutí mělo být kabaite.

Honbasho a juniorští soutěžící

Honbasho, profesionální turnaje Sumó, se konají šestkrát ročně a trvají celý den po dobu více než dvou týdnů. Zatímco zápasy nejstarších rikishi jsou nesmírně populární, mnoho milovníků Sumó rádo přichází před svítáním, aby sledovalo moshi-ai geiko juniorských závodníků. Jedná se vlastně o rozcvičku. Rikishi se utkává s nepřetržitým proudem soupeřů a zůstává v ringu po vzoru hry „král kopce“, dokud není poražen. Akce je velmi intenzivní.

Isami-Ashi a Kimarite Dewa Nai Kimarite

Isami-ashi je zvláštní termín, který je v sumó občas slyšet. Doslova znamená „odvážné nohy“ a označuje nárazový útok, kterým rikishi vytlačí svého soupeře ven z ringu. Jeho soupeř se však v určitém okamžiku posune a rikishiho hybnost ho nese vpřed tak rychle, že již nemůže zabrzdit. Sám vyběhne z ringu – a prohrává. Isami-ashi je v japonštině hovorový výraz pro někoho, kdo se kvůli svému (nepromyšlenému) nadšení dostane do problémů.

Vítězství kvůli chybě soupeře, jako je tomu v isami-ashi, se nazývá kimarite dewa nai kimarite. Znamená to „vítězství bez výhry“. Dalším případem, kdy se tento termín používá, je situace, kdy rikishi sám zakopne nebo spadne, známá jako košikudake, neboli „rozbité boky“.

A právě myšlenka, že vůbec existuje specifický termín k označení někoho, kdo nevyhrál díky vlastnímu úsilí, ale vlastně jen kvůli chybě soupeře, je vlastně zajímavá. Ve sportu se pro takové věci slova nepoužívají. Fotbalista může vstřelit „vlastní gól“, pokud omylem umístí míč do branky na své straně. Výsledné vítězství, pokud k němu dojde, je však hodnoceno jako vítězství. Totéž platí i pro baseballový zápas, pokud přihraný míč projde kolem chytače a umožní doběh ze třetí mety.

V Sumó se však do záznamů zapisuje, že vítězství nebylo normální. Proč? Je to proto, že Sumó, i když je to nyní „jen“ sport, je vlastně něco víc? Možná je to i přitakání dávné bojové minulosti Sumó, kdy „vítězství“ bylo ve skutečnosti víc než jen sportovní záležitostí.

ZDROJ: Sumó Isn’t Just About Size: How Wrestlers Use Strategy to Win (Or Lose)!